Hračky nejsou vždycky drahý špás

  Coby správně natěšený rodič očekávající prvního potomka jsem už během jeho prenatálního vývoje na internetu hledala informace o hračkách vhodných pro malá miminka, o jejich vhodnosti dle věku, studovala články o psychomotorickém vývoji dětí a snažila se vybrat, čím podpořím rozvoj svého drobečka.  Snažila jsem se orientovat v nabídce hraček, zjistit, na co si dát pozor ohledně bezpečnosti a zdravotní nezávadnosti, a těšila se, jak se bude miminko na své první hračky tvářit.  
   Což chrastítka a látková leporela v prvních měsících, ta zaujala a fascinovala, ale později, když přišly ke slovu různé zvukové hračky, veselé, barevné a rámus dělající… Brzy jsem získala pocit, že návrháři a výrobci museli sami zamrznout v dětském věku a světě, protože jinak jsem si neuměla vysvětlit, jak něco tak agresívního vůči mé nervové soustavě mohli vymyslet a zrealizovat. Přemíra barev a zvuků sice odrostlejší miminko fascinovala, mně však rychle mrzl úsměv na rtech. Maličké reproduktory jsem brzy přelepila pevně držící průhlednou páskou, abych alespoň trochu ztlumila decibely z hračky se linoucí, a doufala, že dítko brzy tato hračka omrzí, k čemuž naštěstí došlo.  Popadla jsem nejhlučnější z plastových krámů a s gustem i úlevou se ho zbavila. Tudy cesta nepovede. Všimla jsem si, že dcerka zvědavě pokukuje po PET láhvi a fascinují ji zvuky, které vydává při zmáčknutí nebo při úniku vzduchu.  A nápad byl na světě. Vzala jsem jinou láhev, tentokrát od mléka, se širším hrdlem, do čistě vymyté a suché láhve vložila barevné uzávěry jiných lahví a pečlivě zavřela.  Vzniklo tak velké kutálející se a chrastící „cosi“, co dcerku nesmírně zaujalo a co se jala bedlivě zkoumat.  Otáčela to v ručičkách, plazila se a lezla za tím. A protože její zájem vydržel po překvapivě dlouhou dobu, rozhodla jsem se hračku dále rozvíjet a obměňovat. A tak téměř každý den v láhvi objevila něco jiného – někdy jen o pár barevných víček navíc, někdy jsem víčka vyměnila za přírodní produkty a nasypala dovnitř hrách nebo fazole, jindy zase dovnitř nacpala malé pěnové míčky a k nim velké korálky.  Hračka byla barevná, vydávala zvuky, měnila se, byla pořád „nová“. Hrály jsme si tak obě.  
   Když nastal čas kostek a stavění, všimla jsem si, že barevné skládačky, které mají vést k vyřešení jednoho konkrétního úkolu, baví jen na chvíli. Logicky. Jakmile je úkol vyřešen, lze jej párkrát zopakovat a ujistit se, že jsem šikovný a umím. Pak už skládačka přestává být výzvou a omrzí. Zato kostky, ze kterých lze tvořit stále nové a nové věci, jsou nesmrtelným evergreenem.  A to byla přesně cesta pro nás. V záplavě nabídek hračkářství se vyskytují spousty jednoúčelových hraček s různými motivy, které lákají a vábí, ale ve své podstatě dítěti mnoho nenabízejí. Zato umějí dobře vyluxovat peněženku. Míjíme je bez většího zájmu. Bohatě stačí, co k Vánocům a narozeninám občas nakoupí zbytek rodiny. Léta praxe ukázala, že nejlepšími hračkami jsou ty, ze kterých dítě tvoří samo. Jednoduché stavební kostky, modelína, papíry a pastelky nebo zažehlovací korálky jsou v naší rodině teď, kdy jsou dětem 6 a 3 roky, nejoblíbenějšími hračkami.  A také voda a mouka. Obě děti nesmírně rády pomáhají v kuchyni. Od válení těsta a vykrajování motivů až po obalování řízků. Kuchyň vždy vypadá jako po boji, ale za spokojenost obou dětí a hrdost na to, co už dokáží, mi úklid rozhodně stojí.
   Výše uvedené samozřejmě neznamená, že jiné hračky než kreativní naše děti nemají a neznají. Vlastní i ty „nerozvíjející“, jen pro potěchu oka. Ale kreativní hračky a hračky s širší možností využití u nás jednoznačně vedou.  A jsem tomu ráda.
Zdroj: slune-cz.cz