Učíme děti nakupovat – část 2. – Věk 3+

Ve třech letech už se naše děti při nákupech dožadovaly „korunek“, aby mohly samy zažít pocit vlastní důležitosti, že to jsou ony, kdo vytahuje peníze a platí. Cenu peněz sice znát nemohly, ale věděly, že když venku najdou na zemi minci, nepatří tato do koše, ale do peněženky, a je možné si za ni později něco koupit.
Vědí také, kde se co kupuje. Kam chodíme pro potraviny, kam pro drogistické zboží, kam zajít, pokud potřebujeme koupit květiny. Vědí, že existují obchody, kde mají vše výše uvedené na jednom místě, a vědí také, že v menších obchodech s jedním druhem zboží mívají větší výběr.
Mezi třetím a čtvrtým rokem už se s mincemi v ručičkách samy hrnuly do pekařství, aby si koupily oblíbenou pochoutku. Vysvětlila jsem jim, že musejí počkat ve frontě, až na ně přijde řada, pak pozdravit a nahlas a srozumitelně požádat o to, co chtějí. Musejí mluvit zřetelně, aby jim bylo rozumět, a dívat se přitom paní prodavačce do očí, případně očima vyhledat to, co si přejí koupit, přes sklo pultu ukázat a paní prodavačku tak na produkt navést. Jakmile paní prodavačka oznámí cenu, mají podat peníze, počkat na drobné, poděkovat, vzít zaplacené zboží, rozloučit se a odejít.
Může se stát, že paní prodavačka požadované zboží nemá. Pak musejí mít dopředu rozmyšleno, zda si budou přát něco jiného, nebo zda raději poděkují a odejdou s prázdnou.  Nesluší se stát, přemýšlet a zdržovat tak ostatní. Samy by si jistě nepřály, kdyby je někdo dlouhým rozmýšlením zdržoval.
Pokaždé jsem při jejich „samostatných nákupech“ stála hned vedle nich, a pokud došlo k zádrhelu, zasáhla jsem. Občas samou trémou zapomněly děti pozdravit, jindy by nechaly na pultě zaplacené zboží. Vždy to ale nakonec dobře dopadlo. Dcera v čerstvých šesti letech nakoupí bez problémů sama, syn ve třech letech s dopomocí, nápovědou. Oba si to ale náramně užívají a já jejich pokroky sledují s pocitem uspokojení.

Zdroj: Slune.cz-cz