Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    sowelo26
    1. bře 2017    Čtené 12981x

    Co mě po porodu překvapilo, aneb o čem mi každý tvrdil, že bude jinak

    Brzy to bude už rok a půl, co jsem porodila první dcerku. Často ale vzpomínám na dobu, kdy jsem si jako prvorodička neuměla představit, co mě čeká po narození miminka. Jako většina jsem pročetla pár diskuzí a článků a vyslechla rady od zkušenějších… Realita se však lišila.

    Dostalo se mi mnoha informací a varování. Vesměs jsem byla se vším smířená, ale dál se tím moc nezabývala. Pro jistotu ale opět začala docházet na psychoterapie jednou za měsíc, kdyby náhodou…

    Teorie a zkušenosti x realita

    Vyvolávaný porod

    Zkušenosti z okolí hovořily jasně. Bude to dlouhý, nepovede se to a po několika dnech to skončí císařem. No tak co nadělám, no. Stane se co se má stát…

    Ano, stalo se.  Můj vyvolávaný porod trval necelých 6 hodin a byl krásný.

    Poranění vzniklé při porodu

    Nástřih nebo natržení, obojí je peklo. Hlasy zkušenějších pravily, že si pořádně nesednu ještě dlouho, budu se mi špatně chodit, vše bude bolet a mám si pořídit nafukovací kruh na sezení. Bez něj se neobejdu.

    Dvě hodiny po porodu jsem z porodního sálu odhopsala naprosto bez problémů a sama. Seděla jsem bez potíží ještě ten den. Ani další dny nebyly problém a vlastně nikdy žádný nenastal. Dodávám jen, že jsem měla třetí stupeň poranění, při kterém jsem musela být celé dva týdny pomalu na tekuté stravě. Dodnes nechápu, jak je možné, že mě absolutně nic nebolelo.

    Kojení

    Většina kojících kamarádek mě ujišťovala, budu-li kojit, minimálně jednou se mi vytvoří zánět v prsou a budu muset masírovat, aby mléko teklo, protože mám velká prsa. Většina diskuzí zase pravila o tom, že v porodnici mi kojení „zkazí“ a budu muset vydat velké úsilí, abych se rozkojila. A taky to, že klobouček, dudlík, lahvička jsou zlo a ničí kojení.

    Rozkojila jsem se pořádně třetí den a kojím v podstatě dodnes, ale zánět nikdy nebyl. V porodnici se mi dostalo neskutečné podpory a pomoci. I přes klobouček, velká prsa i občasný příkrm z lahvičky s kojením nikdy problém nebyl a ani moje prsa nikdy netrpěla.

    Strava v době kojení

    Při kojení se nesmí to a to, to se jistě dozví každá z nás. I já to neustále od někoho poslouchala nebo někde četla.

    Pravda je taková, že jsem od začátku, tedy po té tekuté dietě, jedna a pila vše, co je „zakázáno“. Já sama nikdy problém neměla, věřila jsem, že ho nebude mít ani má dcera a ta ho neměla.

    Bolesti bříška

    Dítě prořve noci díky kolice. Na to, že se po porodu nevyspím, jsem se připravovala celé těhotenství a do výbavičky přidala kapky na prdíky a rektální rourkou.

    Nikdy nebyly potřeba. Nevím dodnes, co to je novorozenecká kolika. Několik měsíců po narození jsem spala dokonale, celou noc a vyspala se snad nejlépe za celý svůj život.

    Šestinedělí

    Celé šestinedělí se mnou prý mají cloumat hormony, budu brečet, budu se hádat, budu na nervy a vše prožívat. Ano, toho jsem se bála, už kvůli dřívějším problémům…. Bála jsem se poporodní deprese, že udělám hloupost a ublížím dcerce.

     A …. A ono nic, já byla naprosto v pohodě, nejvíc psychicky vyrovnaná za celý svůj život.

    Postava, strie a hmotnost

    Bez mazání břicha mi ho zničí strie. Kila shodím až za dlouho a postava se mi hned tak nevrátí. No ne, že by byla ideální už před těhotenstvím, ale toho jsem se děsila, že bude ještě horší. Když mi sestřička u doktorky pak říkala, že hubnutí při kojení není pravidlo, děsila jsem se ještě víc.

    Nemazala jsem a neměla jedinou strii. Jak říká doktorka, je to o dispozicích a kdo je má, nepomůže mu ani mazání. Co se hmotnosti týká, z porodnice jsem šla domů se svou původní váhou před těhotenstvím, ve kterém jsem přibrala 15 kg a rodila s váhou přes 100kg. S postavou jsem velmi spokojená na to, že nic nedělám.

    Panika, bezpečnost atd.

    Jako prvorodička budu panikařit, nebudu si vědět rady a bezradně se na vše budu neustále vyptávat. Tak to se mám na co těšit, já totiž normálně řeším. Řeším vše a nemám ráda nejistotu, mám strach z každé kraviny, vymýšlím různé varianty věcí budoucích, mistr v katastrofických scénářích.

    A s dcerkou? Nějak to nejde. Jsem klidná, vesměs nepanikařím. Teplotu jsem měřila asi snad jedinkrát a to jen z naléhání mé mámy. Nemám doma jediný chránič rohů, zaslepené zásuvky (jsou bezpečností), schované kabely nebo jinak výrazně přestěhovanou domácnost, aby k tomu dítě nemohlo. A ani to nehodlám měnit. Nechávám malou lézt po židli, když spadne, tak spadne. Příště si dá pozor. Ale ona padá minimálně, je na sebe sakra opatrná. Neohrožená, ale opatrná.

    Jistě časem najdu ještě mnoho dalších „překvapení“, možná i ne tak příjemných. Proč to ale píšu? Třeba proto, že tím maminkám prvorodičkám dodám odvahu. Je fajn, přečíst a vyslechnout rady od zkušenějších, ale je třeba umět je nebrat jako hotovou věc. Prvorodičku to může pěkně vystresovat a místo těšení pěkně otrávit život.

    Každé dítě individuální a to, že to má většina stejně neznamená, že to nemůže mít někdo jinak. Nemá smysl se stresovat dopředu a nechat si utéct krásné chvilky. Je dobré vědět, že mohou nastat obě varianty, ty špatné, ale i ty dobré, počítat se všemi možnostmi, ale víc se tím nezabývat. Prostě, bude to, co být má.