Rakušany coby řidiče miluju. Člověk nemusí nikdy čekat bůhvíjak dlouho na výjezd z vedlejší, vždycky se najde někdo, kdo ho pustí. Nebo když je úzká silnice, tak se auta hezky vystřídají a pak na sebe máváme jako že děkujeme a smějeme se na sebe. Nicméně dneska jsem se dostala do situace, kdy jsem projížděla ulicí, kam se kvůli zaparkovaným autům dvě proti sobě nevešla. A auto proti mně tam vjelo taky a za ním vesele další. A zatímco já měla za to, že by to ti pitomci měli vzít přes chodník nebo vycouvat zpátky, oni chtěli, abych se vecpala do mezery mezi zaparkovanými auty, aby mohli projet. Tak jsem se do toho za velmi zřetelného nadávání pustila, do toho ten druhý na mě zatroubil. Tak jsem přerušila proces parkování, abych mu ukázala, že mám taky klakson a taky ho umím použít. A hodila jsem na něj významný pohled. Pak vedle mě ještě zastavil, když projížděl kolem a dělali jsme na sebe různé posůňky - nic sprostého, jen takové to rozhazování rukama, kroucení hlavou a tak. Já připravená, že jestli si bude chtít pokecat, tak si servítky brát nebudu. Neměla jsem úplně jasno, jestli bych mu vysvětlila, co si o něm myslím česky nebo anglicky, ale za rámeček by si to nedal. A pak mu najednou cukly koutky a oba jsme se začali smát. Pak jsme si zamávali na rozloučenou a spokojeně se rozjeli každý svým směrem. A já se smála zbytek cesty. Takový malý milý zážitek po ránu...