Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    tahejhula
    19. zář 2017    Čtené 2061x

    A miluj opět od začátku

    Dlouho jsem váhala, zda tento příběh psát, jelikož se mi ale některé události neustále vrací ve vzpomínkách bodavě bolestných, vypustím ho ven a budu doufat, že přijde i určitá úleva. Většinu čtenářů nejspíš nezaujme, neboť se jedná o smršť pocitů úplně obyčejné ženy. Přistupujte tak k němu...

     Koncem loňského června mi takřka čtyřletá dcera namalovala obrázek na zeď. Nejdřív jsem se mu hodně smála, druhý den ráno na mě realita dopadla tíhou celého světa. Byl to náročný měsíc, tak náročný, že jsem v duchu asi stokrát skloňovala slovo rozvod. Ještě štěstí, že nemohu být těhotná, říkávala jsem si večer ve sprše. Jenže hlásek podvědomí šeptal: A víš to tak jistě? Sakra, samozřejmě vím. Když jsem pak koukala na tu sotva znatelnou čárku na  gravitestu, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v nějakém hodně nepovedeném filmu. V takovém, co má natolik nízký rozpočet, že je nutno hlavní postavy zlikvidovat hned v prvním dějství.

    To přece není možné.

    Plakala jsem a radostí to nebylo. Co budu dělat? Co budeme dělat?

    Manžel stál při mně navzdory domácí nepohodě, navzdory vlastním zmateným emocím, které bezpochyby přepadly i jeho. Po týdnu jsem už věděla, že tomu novému životu musím dát šanci. A hrozně jsem se bála, žádné předchozí těhotenství nebylo spořádaně zdravé a bezproblémové. 

     První potíž přišla už v sedmém týdnu, kdy jsem začala krvácet. A je to, myslela jsem si. Příliš dlouho jsi váhala, necítilo se přijímané, odešlo. Dva týdny poté jsem se doplazila do ordinace své nové lékařky, trpělivě mě vyslechla a za několik minut nevěřícně hledím na monitor ultrazvuku. Je tam, odpovídá týdnu, má pravidelnou srdeční akci a vůbec všechno, co se sluší a patří. Tentokrát doma pláču úlevou.

    Pro vesmír to byl zřejmě výstřel ze startovní pistole, kterým započaly jedny z nejnáročnějších měsíců v mém životě. Pár dní na to jsem prodělala ošklivý zánět očí. Jen co skončil, přišla střevní viróza a hned po ní cosi jako chřipka s horečkami. No dobře, to se na začátku stává, to přejde. Nepřešlo. Objevila se opravdu silná dušnost. Byla jsem v jedenáctém týdnu těhotenství, když mě na pohotovosti "rozdýchali" a zase poslali domů. A pak vysoké šíjové projasnění na prvním screeningu. A také opakovaně zvýšená glykemie. Takže dieta a po dlouhém rozhovoru s mužem několik týdnů čekání na ultrazvuk ve dvacátém týdnu. A při tom všem jsem se stále několikrát denně dusila. Zničené průdušky nakonec manifestovaly své zoufalství velmi těžkým zánětem. Při úporných záchvatech kašle a dušnosti, které trvaly vlastně dva měsíce, dostávala moje děloha zabrat a tvrdnutí bylo na denním pořádku. Až na začátku pátého měsíce těhotenství ukončila naše trápení odborná lékařka, která potvrdila aktivní astma a středně těžkou obstrukci dýchacích cest. Úleva byla neskutečná. Konečně jsem mohla v noci spát a neproseděla jsem hodiny v zoufalé snaze o další nádech.

     Ve dvacátém týdnu přišla nádherná zpráva, že s největší pravděpodobností čekáme zdravé dítě. O měsíc později jsem ležela v nemocnici. Předčasné kontrakce nás opět dohnaly. Tokolýza, indukce plicní zralosti plodu, kdyby přece jen. Vydrželo. Naše děťátko znovu dokázalo, že k nám opravdu chce. Další týdny byly vlastně o čekání, kdy se porod rozjede. Že do termínu nevydržíme, nám bylo víceméně jasné. A přicházely další a další zdravotní potíže. Každé močení bylo ve znamení bolesti, jak mi miminko utlačovalo měchýř a začala jsem denně zvracet. 

     Ve 33+5tt jsem utíkala na wc s pocitem, že si asi pustím do kalhot. Ať jsem utírala jakkoli, pořád to teklo a já, zjevně zcela natvrdlá, nejdřív nechápala proč. Docvaklo mi to až ve chvíli, kdy jsem si na inkriminovaná místa vložila poskládanou plenu a ta byla do půl minuty úplně mokrá. A zase přišla na řadu tokolýza a další kortikoidy pro rozvoj plic našeho dítěte. Celé dva dny voda pomalu odtékala, celé dva dny se dítě skoro nepohnulo. Ve 34+0tt vyvolávání a nulová srdeční akce miminka během kontrakcí. Hlavou se mi jen honilo, jak proboha oznámím manželovi, že naše čtvrté dítě zemřelo během porodu, pokud by se tak stalo. A skvělý personál, který pomáhal hledat polohy, ve kterých by se to nedělo. Obří podpora báječné porodní asistentky a na konci všech strachů a opravdu velkých bolestí můj dvoukilový syn. Maličký ale zdravý. 

     Začal boj se sebou samou. Náročné těhotenství a nepříjemný porod ve mně zanechaly trauma. Několik dní jsem nedokázala syna přiložit k prsu. Musela jsem vstřebat, pochopit a vžít si, že to zvládnul a je tady. I to jsme nakonec překonali, vybojovali kojení a postupně upevnili zatím ještě křehký vztah.

    Třináctý den nás měli pustit domů...

    Dvanáctý den odpoledne jsem si vinou uklízečky vyhodila na chodbě koleno.

     Vezla jsem syna k sestrám, když mi na neviditelné kaluži vody uklouzla noha. Během setiny vteřiny mi došlo, že to neustojím a odstrčila jsem postýlku jak nejdále šlo. Křičela jsem dřív, než jsem stihla dopadnout na zem. Bolestí, šokem. Co budeme dělat? Proč zase my?

    Po opakovaných punkcích mě šest dní po úraze operovali. Do poslední chvíle jsem naivně doufala, že to bude prkotina řešitelná pouze artroskopicky, ale jakmile jsem po probuzení nahmatala drén, bylo mi jasné, že ani této mé prosbě nemohlo být vyhověno. Já na ortopedii, třítýdenní syn na intermediáru. Spousta slz, opustila jsem ho. Nemohl přece chápat, co se stalo a kam máma zmizela. Odstříkáváním jsem se snažila udržet laktaci a opakovaným vstáváním se zmobilizovat natolik, abychom mohli být co nejdříve všichni spolu. A tak nás čtyři dny po mé operaci odvezla sanitka domů. 

     Nastal pochopitelně pořádný chaos. Já musela znovu startovat laktaci, syn se musel opět učit efektivně sát. K tomu další tři děti a manžel, na kterého dopadla povinnost zvládnout a zařídit takřka vše. Vařil, pral, nakupoval, uklízel, psal úkoly se staršími, obíhal s novorozencem lékaře a vyšetření. A navíc mi stíhal nosit květiny, čokoládu, knihy, pomáhat za nocí, kdy mě bolest nohy mnohokrát ochromila natolik, že jsem syna nedokázala ani zvednout...

    Šest týdnů jsem měla ortézu a prodělala jsem během té doby pět zánětů prsu, dalších sedm týdnů jsem pak ještě chodila o berlích. 

     Našemu nejmladšímu synovi bude brzy osm měsíců. Je to úžasný chlapeček a nikdo z nás už si nedokáže představit, jaké by byly dny bez něj.

     Lásko moje nejmenší, děkuji, že ses rozhodl k nám přijít a žes mi ukázal, že mohu milovat od začátku... a nejen tebe. 😉💙

     Poděkování patří i mému muži, on by věděl za co, tak se nebudu rozepisovat.

     A v neposlední řadě děkuji mým starším dětem, že to všechno trpělivě snášely s námi. 💙