Používáme cookies. Více informací zde. OK
teta_kiki
30. zář 2019
560 

Větší srab, než to malý děcko

V létě jsme byli s Vikym(4) na táboře. Spali jsme ve stanu, sprchovali se ve studený a koupali v potoce, kolem byly krásný louky a tak vůbec. Dětí tam byla hromada, běhali po loukách a lese, a jednou skupinka kluků přiběhla do jídelny a říkala něco o "Díře strachu". Měli zakázáno tam lízt. Ale už jen přiblížit se k ní bylo docela dobrodružství a vyžadovalo to jistou dávku odvahy. Dřív se tam prej prolejzalo. Jedna maminka dokonce povídala, že tam taky prolezla, čímž si vysloužila můj nehynoucí obdiv.

Objevila ji den před tím. Černej otvor, napůl zarostlej trávou. Stísněnej propustek pod kolejovým náspem. Na výšku má tak metr, na šířku 70, možná míň. Když tam nahlídnu, sevře mě úzkost. Dejchne na mě chlad a vlhko. Uvnitř je tma, je to tam celý slizký a pavučinovatý. Na konci je vidět hranatý okýnko výlezu. Děsivý místo. Představila jsem si, co by mě přinutilo tím prolízt.

Boj o život, to jediný mě napadlo. Kdyby za mnou bylo nebezpečí života, válečný konflikt třeba a cesta k záchraně by vedla tudy a na druhý straně vládnul mír a bezpečí, zvládla bych vypnout na chvilku mozek a vlízt tam. Jinak ne. Jinak je to spíš ztělesněním noční můry, uzounkej nízkej průlez, kam se člověk vejde leda po čtyřech, hluboko pod zemí v kolejovým náspu, dlouhej asi 80 metrů. Fuj. 

O pár dní později. Hra pro děti, po skupinkách. Jedním z úkolů je stopování medvěda, až k tunýlku. Dovnitř ale nikdo nemusí, medvěd je hned na kraji. Odpoledne mi Vikouš chce stopovačku ukázat a dojdeme k průlezu. Že prej by jsme mohli prolízt na druhou stranu. Zkusit to. "No...to asi ne...je to tam strašně malý. Mě se moc nechce. Nevejdu se tam. Je tam bláto." Spoustu výmluv, ale nechci nahlas vyslovit, že se bojím a přenést na něj svůj strach, protože Vikyho to nikterak přehnaně neděsí, chtěl by se odvážit, ale ne sám, chtěl by na rozdíl ode mne překonat svůj strach, ale je na to ještě malej, aby se pustil bez podpory do takovýho dobrodružství. Otáčíme se k odchodu a on se ještě jednou obrací do tmy. Ještě jeden záchvěv touhy překonat strach. V jeho hlase slyším slabou naléhavost. Je to šance posunout hranice. Něco získat. "Ale mohli bysme to zkusit..."

Vzdávám to. Nemůžu stát v cestě jeho odvaze, přece nebudu větší strašpytel než čtyřletý dítě! "Tak jo", odhodlávám se. Naštěstí jde první :D Vidím skloněnýho Vikouše, jak si to neohroženě štráduje přede mnou a zkouším to nejdřív po čtyřech. Kolena se zabořej do vlhkýho bahna, který se v zápětí mění na kameny, takže pochoduju po bobku. Jinak se zkrátka nevejdu. Viky mě předběhne o notnej kus. Plochý kameny jsou ze všech stran, na zemi, stěnách i stropě. A nad náma několik metrů jílu a štěrku. Mám pocit, že jsme tu pohřbení jak v hrobě. Koukám na světlo přede mnou a překvapuje mě, že i uprostřed tunelu, kde se z venku zdálo tak černo je docela dobře vidět. Vlastně to není tak strašný, jak jsem myslela. Už se blíží východ...

Na druhý straně vylezeme na nádherný louce. Je to jako prolízt do jinýho světa. Je to zvláštní pocit, úplně novej. Radujem se. Posloucháme v dálce dunící vlak a já jsem ráda, že nás nezastihnul v tunýlku, to by byl asi pořádnej rachot. Uvažuju o zpáteční cestě. Vezmem to vrchem přes koleje, nebo to lezení ve dřepu zopakuju? Rozhodnu se pro tunel. To už je Viky ovšem ve třetině. Šťastně doputujem zpátky a vesele se shodnem, že to nebylo tak strašidelný, jak se na začátku zdálo. Jsme odvážní! Jsme na sebe pyšní! Nevím jak Viky, ale já se opájím pocitem...těžko popsat, prolezte propustkem, nebo udělejte něco jinýho, co vás děsí a uvidíte.

    Jsi fakt dobra 😀 a uplne znam ten pocit, kdy se chceš prekonat kvůli dítěti, abys ho nenaučila se bat. Já mam tohle ze psu, kdyz k nam pribehne cizi psisko, nejradsi bych s jekotem utekla, ale s detma s kamenou tvari povidam, jak je to hezkej pejsek 😀 tunelu pod naspama se nebojim, ty jsme jako deti prolezaly porad a s holkama uz jsme taky parkrat lezly, ale o to tu nejde - kazdej ma ten svuj strach nekde jinde a prekonat ho je vzdycky odvazny 👍

    30. zář 2019

    Jsi frajerka, žes to dala 👏 Já se takhle pyšně cítila v březnu, kdy jsem překonala strach z létání a vlezla jsem do letadla. Sice jsem start obrečela a musela koukat na pohrdavé pohledy některých cestujících, ale zvládla jsem let do Londýna i zpět a jsem na sebe hrdá. A je to jak říkáš, každý má z něčeho strach a věřím tomu, že kdybych v tom letadle vypustila malého pavoučka, budou některé fiflenky skákat po stropě 😉

    1. říj 2019