Dneska bylo nádherně, úplně jsem se zrelaxovala, vzala kobylu na procházku, vyprávěla jí jak bylo v práci, co budu vařit večer, prostě relax, po práci, bez dětí, pecka ...Kde nic tu nic, vyřítili se odněkud 2 oslové /pi*ii co je zas tohle/ ...Takže kobyla dostala atomovej záchvat, řízla sebou o asfalt tak, že má sedřený hnáty a prdel a když se probrala a vstala tak si řekla, že vezme čáru. Super. Strhla jsem ji k sobě /pi*iiiiii takhle se mi ty šlachy na ruce fakt nezahojej/ ale byl to samozřejmě souboj jak prase, páč oslové šli blíž a blíž a já už viděla svoji rozkopanou tlamu a přemejšlela jsem kolik stojej nový zuby, protože kobyla měla černo a šla natvrdo přeze mě. Oukej no, tak jak to vyřešit, uplně zdrhat z tý situace se mi nechtělo s ní, říkám si, že když to s ní fakt neustojím tak jsem měkká. Nakonec jsem to prodejchala já, stála jsem jak přibitá a říkala si, že když jsem měla vykloubený lokty bylo to horší. Kobyla se bránila fest ale nakonec to dala a uklidnila se. Pak jsem nad tím přemejšlela cestou domů v autě a vlastně jsem strašně ráda, že jsem se v tý situaci s ní ocitla / ikdyž jsem ještě raději, že jsem nebyla v sedle/ ale prostě jsme to prodejchaly a prošly jsme tou situací o naprosté důvěře společně až do konce. A co z toho plyne? Že vždycky, když potkáte na cestě nebo v životě osla, tak je to průser!!!!! /ale musím přiznat, že procházky s dvojčaty jsou teda krapet klidnější 🙂)) /