Jako inspiraci pro dnešek jsem vybrala úryvek z knížky Nevědomé příčiny neplodnosti.

Myslím, že je hodně důležité zpracovat ztrátu miminka dřív, než se narodí další děťátko. Nechtít po něm, aby bylo "náplastí" na naši ztrátu a nahradilo svého zemřelého sourozence.

Nezpracovaná ztráta může ovlivnit průběh dalšího těhotenství, porodu, ale i život dítěte, které se narodí po ztrátě. Podle autorek zmiňované knihy se na nevědomé úrovni může přenést i do mateřských snah další generace...

"Jana se narodila poté, co její starší bratr zemřel jako pětiměsíční miminko. Od samého početí byl její život poznamenán matčinou úzkostností. Ze žalu nad ztrátou prvního dítěte ji matka velmi hýčkala, dokonce několikrát za noc vstávala, aby zkontrolovala, jestli Jana dýchá. Holčička vyrůstala v atmosféře plné strachu, obav a smutku.

Její úlohou bylo od narození vynahradit matce mrtvé miminko a utěšit ji v jejím žalu. Vytvořila si k matce velice těsný vztah, plný vzájemně dusivé a přehnaně ochranitelské atmosféry. V dospělosti pak doufala, že jí se separací od matky pomůže partnerský vztah. Příliš těsná vazba na matku, živená smrtí prvního miminka, se však projevila v plné míře, jakmile se měla sama stát matkou. Otěhotněla přirozenou cestou, všechno probíhalo v naprostém pořádku, ale v pátém měsíci najednou potratila.

Po této události upadla Jana do hluboké deprese a dodnes trpí neplodností, na kterou nezabírá žádná léčba."