Poporodní deprese bez porodu?
O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.
Děti v srdci narozené
Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.
Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?
Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“
Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.
Chtěla jsem vědět, jak to tedy je? Co je normální? A co je společensky přijatelné?
A tady se dostáváme do obrovského rozporu.
„Zazvonil Vám kouzelný telefon? Tak to máš být přece po těch letech šťastná matka ne?“
Jenže ono to tak jednoduché není. Jak jsem zjistila, velké množství adoptivních maminek si cestu ke svým dětem kratší nebo delší dobu hledá. Jde o proces a bude přirozený a normální, jen pro okolí, možná i rodinu, známé nepochopitelný. Což je pro adoptivní maminku velmi nelehká situace.
Někdy je ale mnohem hůř..
Foto: Dreame
Zdroj fotografií: Pexels.cz
Po dlouhém čekání si šťastní rodiče vezli domů z kojeneckého ústavu krásné usměvavé maličké miminko. První dny zvládala novopečená maminka péči o syna v pohodě a mateřství si užívala.
Pak přišlo, ale něco na co nebyla připravená
Zde je ještě namístě zmínit jeden drobný paradox. Když se narodí maličké miminko, je v rodině ve většině případů respektováno šestinedělí. Doba, kdy má maminka veškerou pomoc nejbližší rodiny, doba, kdy se nepřijímají návštěvy, prostě doba,kdy je jasné, že maminka potřebuje klid, odpočinek a veškerou podporu okolí.
Je zvláštní, že pokud přijde do rodiny děťátko adoptované, nebývá to tak. Proč?Anožena nerodila, ale ve všech jiných směrech je pro ni taková situace stejně složitá jako pro maminku biologickou. A v některých směrech je pro ni situace ještě složitější.
Takže možná za vše mohla únava, stres kdo ví. Z ničeho nic začala maminka k miminku cítit odpor. Byly jí nepříjemné jeho ručičky, nožičky a především jeho pláč. Pláč ji uváděl v šílenství. Měla pocit, že péči nemůže zvládnout. Někdy se bála sama sebe. Bála se, že miminku ublíží. Utíkala se uklidnit od plačícího miminka do jiné místnosti a propadala beznaději.
„Nenáviděla jsem jeho dotek, vadilo mi mlaskání pusinky při krmení, ve chvíli, kdy hlavičkou jakoby hledal bradavku, jsem ho okamžitě dávala z náruče.“
Maminka došla až do bodu kdy, reálně uvažovala, zda by neměla miminko vrátit zpět do kojeneckého ústavu. Bála se, že péči o něj prostě nezvládne, že nebude dobrou mámou, takovou, kterou by tento malý človíček tak moc potřeboval.
Komu se svěřit? Manželovi? Pochopí?
Blízké rodině? Kamarádce?
Odbornou pomoc se vyhledat bála, miminko ještě nebylo právně jejich. Někde uvnitř cítila, že syna miluje, ale stavy beznaděje a odporu se vracely.
Hledala tedy informace na internetu. Velmi ji překvapilo, když zjistila, že se příznaky jejích problémů shodují s příznaky laktační psychózy! Mléko se jí nespouštělo, tak jak je to možné?
Laktační psychóza je pouze jiný název pro poporodní depresi, kterou trpí v průměru cca. 10% prvorodiček. S tvorbou mléka má souvislost pouze časovou. Stále je tu, ale otázka, jak je možné, že jí žena která nerodila, může trpět.
Maminka takto sváděla obrovský vnitřní boj s démony celé měsíce. Tyto stavy nakonec vymizely a ona si k miminku našla cestu.
Bohužel, do dnes si vyčítáto, jaké byly začátky jejich vztahu.
#blogujeme #mk_blog_academy #adopce
Doporučujeme
Ano, laktační psychóza je zastaralý výraz. Myslím, že s laktací to spíš souvisí, pokud se nedaří kojit a pak jedou šíleně hormony - ty negativní. Maminko, co kojíte - znáte ten slastný pocit, když se dítko přisaje a je spokojené? Jak se cítíte báječně? Tak si představte, že jste na úplně opačné straně pocitů. Je to mazec.
Jinak šestinedělí se respektuje jak kde, není to podmínkou ani u rodiček. Ale každopádně věřím, že při adopci má maminka právo na pocity totožné s šestinedělím. Pocity selhání, otázky, zda to dělá správně, zda měla dítko opravdu mít apod. Snažili jsme se o syna 5 let, pokud by se nezadařilo, nikdy bych neměla sílu na to, abych dítě adoptovala. Právě z těch důvodů psaných v článku - obavy, zda budu dítě bezpodmínečně milovat, zda se o něj dokážu postarat tak, abych si nevyčítala, že mohlo někde získat lepší maminku apod.
Šestinedělí při adopci je zajímavé téma, nikdy neprobírané, automaticky se věří na to, že pokud někdo tak moc chce dítě (a nemůže je mít), tak adopce je absolutním zázrakem a pocit nekonečného štěstí. Ale vychovávat dítě je těžké pro všechny rodiče, ať jsou biologičtí nebo adoptivní. Všem maminkám, co adoptují dítko, přeji, aby je tyhle pocity potkávaly pouze v minimálně míře. Obdivuju vás!
Moc krásný článek, děkuji za něj. Myslím, že tohle je téma, o kterém by se mělo více mluvit a psát. Pro mě naprostá novinka, ale zní to všechno vlastně taaak logicky! Vždyť proč by měla mít řekněme "právo" na poporodní depresi jen žena, která rodila. Možná, že třeba i hormony můžou pracovat u adoptivní mamky podobně jako u mamky biologické. Navíc touha po dítěti, snaha o něj (tou jsme si také prošli, takže malinko vím, o čem mluvím), hormony, které žena bere, umělé oplodnění - druhý, třetí... x-tý pokus... To všechno je neskutečný mazec a je možné, že když se to s příchodem miminka uvolní, dojde k "výbuchu". A když je tam takový ten pocit "tak, a teď MUSÍM být šťastná a MUSÍM dítě milovat" a ono to tak není, je to pro psychiku solidní darda. Milí adoptivní rodiče, skláním se před vámi a držím palce. A prosím, pište o svých pocitech.
Děkuji, že přinášíš tak zajímavá témata. Asi by mě nenapadlo nad tím vůbec přemýšlet, ale když to čtu, tak mě to nepřekvapuje. Mateřství je nejen hormonální proces, ale přece i role a stav duše a ikdyž v těhotenství a šestinedělí je žena v úplně jiných hormonálních hladinách a hormony s ní smýkají, i žena, která se stane matkou, aniž by prožila hormonální bouře se může setkat se svými démony. Vždyť se jí obrátil život vzhůru nohama, přijala obrovský závazek, přišla o svobodu, musí obětovat svůj čas i sebe sama potřebám malého tvorečka. Bylo by asi naivní myslet si, že to s ní nic neudělá nebo že se vynoří pouze libé pocity a pozitivní emoce. Velmi pěkně o tomto tématu pojednává kniha Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem.
Začni psát komentář...
Ach jo, to je smutný článek, ale i to k životu patří a je třeba o tom psát. I o tom, že toto zažívá spousta bio maminek, jen se o tom bojí mluvit, neb takové pocity jsou přeci zavrženíhodné, musí přece své dítě milovat od dvou čárek na testu a kdo to tak nemá, patří do péče psychiatra.. stejně tak je asi vyvíjen nátlak na čekatelky maminky, že mají dítě milovat od zazvonění telefonu.