Puntíkatá duha

Možná proto že je dcera adoptovaná a možné ne, každopádně vnímám rodičovství velmi intenzivně jako obrovskou výzvu a cestu za poznáním dcery, sama sebe, ale také světa kolem nás. Než jsem dceru měla tak jsem mnoho věcí brala samozřejmě a nad spoustou věcí jsem nepřemýšlela brala jsem je prostě tak jak jsou a byly.

Velice mě uchvacuje dětská fantazie a to jak bez zbytečných předsudků přistupují k životu.

Baví mě se nad těmito stereotypy zamýšlet, proč vlastně vznikly a k čemu vlastně jsou dobré?

Proč je vlastně své děti učíme?

Úplně konkrétní příklad z nedávné doby. Venku bylo velké teplo, přijely jsme s dcerou ze školky a já chtěla ohřívat cibulovou polévku k večeři. Dcera, mě poprosila, že ji chce ochutnat studenou – dala jsem jí lžičkou ochutnat a ona, že ji chce do talíře. Říkám „dobře, ale nejdřív ti ji ohřeju“ „Maminko, ale já ji chci takhle studenou“

V tu chvíli se to ve mně krásně pralo. Stereotyp velel „Ale polévky se jedí teplé! Je to důležité aby dostala něco teplého do žaludku“ Někde za tím se ozval schovaný zdravý rozum „Je teplo, když talíř polévky sní je jedno, že byla studená dostane do sebe vodu a živiny a ještě jí osvěží“ Chvilku jsem nechala ty se prát. A říkám „A fakt to sníš studené?! Nechci to vyhazovat!“ „Ano maminko fakt jo!“

Dcera zdlábla celý talíř studené cibulové polévky a říká mi „Maminko to byla taková dobrota, měla bys to taky někdy zkusit“

Občas mě mrazí, jak ty stereotypy které vznikly nějak v průběhu dějin a my je bez rozmyšlení předáváme v dobré víře svým dětem omezují naše myšlení a možnosti. Opět uvedu konkrétní příklad.

Na návštěvu k nám chodí sousedovi holčičky, které jsou na prvním stupni základní školy. V tomto věku,už přesně vědí jak život funguje a co je a není dobře. Dávají to jasně najevo. Chodí k nám mimo jiné také proto, že se u nás tvoří – kreslíme vodovkami, temperami, stříháme, lepíme a tak dál.

Jednou dcera viděla duhu a říká, že by ji chtěla nakreslit. „Maminko,  já chci ale nakreslit puntíkatou duhu.“ Slyšely to sousedovi holčičky a dostaly záchvat smíchu. I mě v první chvíli napadlo co, že je to za blbost. Duha přece není puntíkatá! Sekundu po tom, ale dorazila myšlenka „A proč ne? Proč by duha nemohla být puntíkatá?!“ Sousedovi holčičky se zarazily, tohle nečekaly. Chvíli jsme vymýšlely jak to provést, ale zadařilo se zde je výsledek.