Ani nevím, kde s tou slohovkou začít... asi tady:

úterý 26.3. - přenášela jsem už 5 dní a byla z toho dost nešťastná. Přece jenom jsem si představovala porod dva týdny před termínem, abych se moc nenatrápila. To nekonečné čekání bylo děsné. V ten den mi navrhli v nemocnici vyvolávaný porod (dokonce jsem si mohla vybrat den 😀) Dohodnuto to bylo na 28.3.2013...

Rozhodli jsme se udělat si ještě jeden pěkný večer. Zajedeme na steak do restaurace a večer se naposledy pomazlíme (třeba to naštve prcka a dorovolně vyleze). Doma jsem se pěkně vyoblíkala, namalovala, vyvoněla a mohli jsme vyrazit. Asi půlhoďku před odjezdem jsem začala trochu víc štinit. Nu co, říkala jsem si, buď je to víc těhu výtoku a nebo mi pomalu odchází hlenová zátka… Udělala jsem test s lakmusovými papírky a podle nich to plodovka nebyla, takže vložka a dál jsem to neřešila. Vyjeli jsme… cesta do zarezervované restaurace trvala 45 minut, a jelikož jsem neřídila, užívala jsem si to a kochala se pohledem do krajiny (přece jen jsem se už poslední týdny nikde dál od domu nepodívala).

18:00 - Konečně jsme dojeli. Natěšeně vystupujem z auta před restauraci a gichchchch… Do pár vteřin mám mokré džíny až pod kolena. Jirkova si ještě chviličku dělá srandu ale pak mu zamrzá úsměv na rtech. Najednou vážní, hledá v autě hadry pode mě a hlásí odjezd… Celých těch 45 minut se klepu v autě zimou i když topíme co to jde… džíny děsně studí a venku je pod nulou… Aby toho nebylo málo, jedeme podle GPS-ky a vůbec si nejsme jistí kudy nás to vede. Cestou mě rozbolí břicho a hádají se mi v hlavě různé myšlenky – stihnem to? dojedem? bude to v pořádku?

18:45 - Dostali jsme se domů. Chudák pes nachápe co se děje a zmateně běhá okolo. Pořád musím myslet na to, co nám říkali na předporodním kurzu: „Holky, když vám praskne voda, přijeďte do hodiny!“ Sprchuji se, oblékám a berem kufry a už je ta hodina fuč. A to ani nemluvím o tom, že převlíkat se bylo zbytečné, protože za chvíli sedím v autě zase v mokru…

19:15 – Přijíždíme do nemocnice, kde je samozřejmě už zamčeno, tak zvoním. Na dotaz sestřičky v mluvítku zvonku ze mě jenom vypadne: „Dobrý den, asi mi praskla voda,“ což mi v zápětí připadá strašně směšné tak si setřička z mojeho tónu hlasu musela snad myslet že si dělám srandu 😀