Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    wwwejka
    25. dub 2013    Čtené 0x

    Překvapivý porod prvorodičky

    Ani nevím, kde s tou slohovkou začít... asi tady:

    úterý 26.3. - přenášela jsem už 5 dní a byla z toho dost nešťastná. Přece jenom jsem si představovala porod dva týdny před termínem, abych se moc nenatrápila. To nekonečné čekání bylo děsné. V ten den mi navrhli v nemocnici vyvolávaný porod (dokonce jsem si mohla vybrat den 😀) Dohodnuto to bylo na 28.3.2013...

    Rozhodli jsme se udělat si ještě jeden pěkný večer. Zajedeme na steak do restaurace a večer se naposledy pomazlíme (třeba to naštve prcka a dorovolně vyleze). Doma jsem se pěkně vyoblíkala, namalovala, vyvoněla a mohli jsme vyrazit. Asi půlhoďku před odjezdem jsem začala trochu víc štinit. Nu co, říkala jsem si, buď je to víc těhu výtoku a nebo mi pomalu odchází hlenová zátka… Udělala jsem test s lakmusovými papírky a podle nich to plodovka nebyla, takže vložka a dál jsem to neřešila. Vyjeli jsme… cesta do zarezervované restaurace trvala 45 minut, a jelikož jsem neřídila, užívala jsem si to a kochala se pohledem do krajiny (přece jen jsem se už poslední týdny nikde dál od domu nepodívala).

    18:00 - Konečně jsme dojeli. Natěšeně vystupujem z auta před restauraci a gichchchch… Do pár vteřin mám mokré džíny až pod kolena. Jirkova si ještě chviličku dělá srandu ale pak mu zamrzá úsměv na rtech. Najednou vážní, hledá v autě hadry pode mě a hlásí odjezd… Celých těch 45 minut se klepu v autě zimou i když topíme co to jde… džíny děsně studí a venku je pod nulou… Aby toho nebylo málo, jedeme podle GPS-ky a vůbec si nejsme jistí kudy nás to vede. Cestou mě rozbolí břicho a hádají se mi v hlavě různé myšlenky – stihnem to? dojedem? bude to v pořádku?

    18:45 - Dostali jsme se domů. Chudák pes nachápe co se děje a zmateně běhá okolo. Pořád musím myslet na to, co nám říkali na předporodním kurzu: „Holky, když vám praskne voda, přijeďte do hodiny!“ Sprchuji se, oblékám a berem kufry a už je ta hodina fuč. A to ani nemluvím o tom, že převlíkat se bylo zbytečné, protože za chvíli sedím v autě zase v mokru…

    19:15 – Přijíždíme do nemocnice, kde je samozřejmě už zamčeno, tak zvoním. Na dotaz sestřičky v mluvítku zvonku ze mě jenom vypadne: „Dobrý den, asi mi praskla voda,“ což mi v zápětí připadá strašně směšné tak si setřička z mojeho tónu hlasu musela snad myslet že si dělám srandu 😀

    19:30 se konečně dostávám k doktorce. Jirka je ověšený kufrem a mýma taškama, vypadá jak vánoční stromeček 😀 Doktorka nahlas uvažuje, že asi přítele pošle domů a mě nechají na pozorování přes noc… Někde odejde a pak se vrátí s tím, že to už můžem vyzkoušet rozjet a teprv když se nic nebude dít tak pošlem přítele domů. Vyplňuji papíry a kecáme s doktorkou, mimo jiné o tom, že jsem poctivě cvičila s epi-nem a tak bych byla ráda bez nástřihu, nacož mi říká že je na to sama zvědavá jestli to půjde, že to slyší poprvé o tom epi-nu.  Převlíkám se do obřího trika ( hokejového dresu Jágra) a jdeme na porodní oddělení. Zase papíry, zase srandičky z mojeho dresu a jdem natáčet srdíčko…

    Někdy mezi 21:00 -22:00 – při natáčení srdíčka cítím první bolesti, cca co 7 minut, malý ale pořád v břiše spí tak ho musím co chvíli budit. Asi ho vůbec neštve co se okolo děje… bolesti už jsou co 5 minut tak začínáme s přípravou. K moji smůle jsem právě jedna z těch, které trápí víc šílená vystřelující bolest v křížích než samotné stahy. Takže Jirkovi přibyl úkol, vlastně tímhle mi pomohl strašně moc – masírování oblasti kříží při stahu…já ho tam nemít, tak tam asi chcípnu, ale to patří až dál 😀 Kromě klistýru dostávám kanilu do ruky a do ní hned něco na změkčení děložního hrdla ( má to urychlit porod, přece jenom voda praskla už pěkně dávno)

    Kolem 22:00 – 23:00 bolesti pekelně sílí a já jsem hladová a ospalá (večeři nám překazil prcek a naposled jsem obědvala) Přecházíme na porodní sál. Ani to tam vlastně tak nevypadá, všude krásné barvičky, pohovka a tak J Sestřička se zase ptá jestli mi může dát něco na urychlení, tak jí říkám že sem s tím - jestli to pomůže tak proč ne… Potom se pořád jenom střídla bolest, od které mi pomáhal miláček masážemi a odpočinek, při kterém jsem usínala. Tlačení bylo zakázáno a čekalo se , až se pořádně otevřu. Ani nevím kolik už bylo hodin, když mi dovolili tlačit. Popravdě jsem už byla tak trochu v tranzu a nějak méně vnímala co se děje okolo. Tlačila jsem jak o život ale šlo to děsně pomalu. I když jsem měla krásně naučené dýchání z předporodního kurzu, přestávala jsem to trochu ovládat a kvůli rychlému dýchání jsem se asi tak 5x začala ztrácet (omdlévat) byl to šílený pocit, připadala jsem si jak na drogách. Vím jenom že jsem říkala že nemůžu dýchat a najednou jsem je viděla nad sebou rozmazaně až skoro vůbec. Takže ponaučení pro příště – nenechat se zblbnout lapáním po dechu při „psím dýchání“ ale za každou cenu se snažit dýchat pomaleji 😉 Ale zpátky – tlačení se pořád nedařilo, až přišla další sestřička s nápadem, že půjdem tlačit na záchod. Ano na ZÁCHOD. Že pomůže trochu zemská gravitace a třeba mi to vsedě půjde lépe. I když jsem pak na tom záchodě tlačila další asi 3 hodiny, díky bohu za ten nápad, protože bych tam rodila asi do dneška 😀 Každopádně jsem se tam zas trápila děsně dlouho a začala jsem být už hodně vyčerpaná. Na sestřičkách a doktorce bylo vidět, že už si taky se mnou neví rady. Jirka byl celu dobu u mě a sestřičky se chodily po chvilkách za mnou koukat. Pak se ale všichni vypařili a zůstal mi tam jen miláček. Dneska už vím, že šli pro doktorku a radit se na chodbu co se mnou, aby to neřešili před náma… Problém byl, že jsem vždycky potlačila a cítila, jak to popojelo o kus, ale pak se to při dýchání vracelo zpátky…a tak pořád dookola…

    V tom se mi ale podařilo zatlačit ze zbytku sil asi 3x za sebou (to už jsem kašlala na stahy a tlačila i když nebyly) a ejhle pomohlo to…ale vypukla panika. Pálilo to jak prase, to nejde ani popsat. Seděla jsem na záchodě, hlavička trčela do záchodu a u mě byl jen Jirka. Pamatuji si, že jsem křičela že tam cítím hlavu, že je venku. No když tam Jirka tu hlavičku taky uviděl, začal zvonit na zvonek jak o život a dokonce vyběhl na chodbu volat je že máme hlavičku venku 😀 V tom naklusalo plno lidí do koupelny za mnou a začali mě zvedat že musíme přejít na porodní lůžko nebo co to je. Nechápala jsem, jak po mě můžou chtít chodit s trčící hlavičkou, opravdu nevím jak jsem to udělala že jsem se opírajíc o sestřičky dobelhala na tu postel. Pak už stačilo mnohem méně sil na dotlačení tělíčka a …..bylo ticho….“odsávačku“ zakřičela doktorka a odsávali drobkovi vodu z plic ……normálně jsem byla tak vyřízená, a ráda že polevila bolest, že jsem si ani neuvědomovala že chudáček ještě pořád nedýchá, ale v tom najednou začal křičet a to mě dokonale probralo…

    Bylo 4:44 a prcek byl na světě! Jen ho v rychlosti trošku obetřeli a už jsem ho měla na sobě. Dali mi ho na prsa, kůží na kůži a on tak krásně hřál… Po pár vteřinách prohlížení jsem prohodila: „vždyť není vůbec ošklivý, je krásný“ 😀 Všichni mě totiž strašili, že čerstvé miminko je děsně pomačkané a škaredé, tak jsem na to byla připravená, ale Tom byl krásný hned od začátku. A těch vlásků co měl … Jirka si dělal srandu, že si s mamkou bude muset promluvit, že malý má více vlasů než on 😀

    Po měření, vážení a oblečení nám našeho mrňouska zase donesli, přitulil se ke mně a tak jsme si leželi asi něco přes hodinu… S Jirkou jsme byli v tu chvíli ti nejšťastnější lidi na světě a asi taky ti nejunavenější J

    Tom se narodil 27.3.2013 ve 4:44, měl 51cm, 3500g a krásnou zdravou barvičku.

    Já byla bez nástřihu (jen uprostřed maličká prasklinka bez šití) a po porodu úplně v pohodě, na šestinedělí jsem chtěla dojít pěšky což mi ale zatrhli… Doktorka koukala a asi už bude epi-no taky doporučovat. A k posilování a cvičení před porodem jsme přišli na tohle: Sice je pak porod náročnější kvůli pevným svalům pánevního dna, na druhou stranu se mi kondička při porodu opravdu hodila. Samotná dr. tvrdila, že to už dlouho neviděla, aby byla prvorodička po takovém dlouhém porodu tak v pohodě 😉