Stala jsem se mámou

Vždycky jsem chtěla být mámou. Odjakživa jsem se rozplývala nad kočárky s miminky, nad miniaturními oblečky v obchodech nebo nad batolícími se špunty na pískovišti. Zkrátka jsem věděla, že jednou budu chtít být mámou a mít právě takového rozkošného drobečka.

Když jsme se s Mírou vzali, doposud tikající biologické hodiny začaly bít. Měla jsem vedle sebe chlapa svého života a byla přesvědčená, že nikdo jiný nebude lepší táta než on. Miminko jsme si přáli oba, tak jsme na něm začali pracovat.

Počít, donosit a porodit zdravé dítě je dnes obrovské štěstí, proto jsem byla neskutečně šťastná, když jsem jednoho listopadového rána (mimochodem, byl to pátek třináctého) držela v třesoucích se rukou pozitivní těhotenský test. Euforii co chvíli střídaly obavy a strach, aby všechno probíhalo bez problémů, aby naše miminko bylo zdravé, rostlo tak, jak má, zkrátka aby se z obyčejných dvou čárek na testu stal za devět měsíců neobyčejný a vytoužený človíček.

Těhotenství jsem si nesmírně užila. Žádné problémy, žádné nevolnosti, ze svého života jsem eliminovala stres a napětí. Vše jsem podřizovala potřebám svého těla, protože jsem od začátku ctila teorii „potřeby mého těla = potřeby mého dítěte“. Možná i proto vše probíhalo hladce, devět měsíců uteklo jako voda, přišel den D a já se stala mámou.

Nikdy nezapomenu na to, když jsme se s naším maličkým poprvé uviděli. Ležel vedle mě v prosklené vyhřívané skříňce zabalený do neforemné zavinovačky, na hlavě měl učesaného kohouta a s obrovskou vervou si cumlal svou malou rozmáčenou pěstičku. Koukali jsme na sebe a já se do něho zamilovala. Věděla jsem, že za tenhle pohled bych dala všechno na světě, že za to stála všechna bolest a vyčerpání, které jsem cítila. Uvědomila jsem si, že tenhle malý tvoreček je můj syn, kterému jsem dala život, a tomuhle pocitu se nevyrovná nic na světě.

Stala jsem se MÁMOU. Jak krásně to zní! Ocitla jsem se v roli, která je pro každou ženu tou nepřirozenější a přesto stále častěji tolik nedosažitelnou. Proto si vážím toho štěstí, že mohu vychovávat vlastní zdravé dítě.

Můj život se změnil, najednou nejde jen o mě. Najednou nejde vůbec o mě. Potřeby mého syna jdou na úkor potřeb mých, jeho štěstí a zdraví jsou pro mě naprostou prioritou. Nic není v životě důležitější než on. Jsem máma na plný úvazek a přirozeným způsobem si užívám všechny změny, které mi má nová role přinesla – i permanentní únavu, která mizí jako mávnutím kouzelného proutku s každým Mirečkovým úsměvem, i věčně plné odpadkové koše pokakaných plen, plyšáky a chrastítka, o které zakopávám na každém kroku v našem malém bytě. Místo sklenky vína si teď s chutí dám čaj pro kojící maminky, místo bulvárních plátků čtu časopis „Maminka“, který jsem si rovnou předplatila. Náš byt voní po miminku a moje srdce je naplněné bezmeznou mateřskou láskou.

Snažím se užít si každou vteřinu se svým malým chlapečkem. Každý jeho pokrok, každá nová věc, kterou se naučí, mě dojímá k slzám nejen štěstím, jak je šikovný, ale i steskem, jak to letí a že s každým dalším dnem přestává být tím maličkým miminkem, tím sotva patrným uzlíčkem ručiček a nožiček, který jsme si onoho deštivého letního dne přivezli z porodnice.

Stala jsem se mámou. A chci být tou nejlepší mámou pod sluncem. Přirozeně, s chutí a s úctou k osudu, že mi tuto šanci dal...