Již přes rok jsem v mém pokoji jako ve vězení. Neznám nic jiného než okolí mé postele. Abych se uvedla, je mi 19 let. Jsem zavřená doma kvůli chronické nemoci. Musela jsem přerušit vzdělávání a svůj starý život nechat daleko za sebou. Potřebuji najít nějaký ventil mých myšlenek a rozhodla jsem se, že tento článek se jím pro mne stane.

Dnes je jeden z dobrých a zároveň špatných dní. Přišli mě dopoledne navštívit dva kamarádi ze skautu. Hrozně jsem si to užila. Dokud člověk nepřijde o to, co považuje za každodenní, nedokáže si vážit toho co má. Moje dnešní já bude tato návštěva hřát na hrudi po mnoho dalších dní.

Ale má to i svou negativní stránku. Na hodinku nasadím přetvářku a hraju si na své bývalé já. Jakmile se za návštěvou zaklapnou dveře, tato maska ze mne spadne. Zbytek dne ležím v posteli, neměli jsem pořádně sílu donést vidličku s večeří k ústům, natož uvařit si jídlo sama. Úsměv mi zmizel z tváře a vrátilo se mé ztrhané já. Kromě pěkného pocitu mi návštěva připomněla, kdo jsem byla. Hlavou mi lítají otázky, co bych byla, kdo bych byla, co bych dělala, kam bych se posunula, jaká místa bych navštívila, jaká dobrodružství zažila nebo jaké chyby udělala.

Truchlení nad sebou samou nedává smysl. Je matoucí, jak mohu být někým jiným? Jak mne zmrazení času uvnitř mého pokoje mohlo přetvořit v někoho jiného? Ale po delším zamyšlení vždy dojdu k výsledku, že nejde tolik o izolaci, jako o vypořádávání se s neustálou bolestí, ospravedlňování mého zdravotního stavu před těmi, kdo mi nevěří nebo tomu nerozumí. Neustálé dopadání na dno a snaha se z něj alespoň kousek zvednout. 

Nasazování masky s lidmi z mého zdravého života se stává stále těžší, protože mi bezstarostná, vtipná a impulsivní osobnost již není vlastní. Moje nemoc mne okradla o zbytek dětství, naivitu. 

Myslím, že pro dnešek bylo svěřování dost,