Intimní záležitost 😉

Do venerologické ordinace, nebo na kožní, chcete-li, vešel mladý muž. Se zrakem sklopeným k zemi se šoural k doktorce sedící u stolu a bylo nad slunce jasné, že má problém. Intimní problém. Takový ten problém, co není snadné se s ním někomu svěřit.

Mladý muž vypadal, že by se s tímto zdráhal svěřit nejspíše i ve zpovědnici zaručující hříšníkovi absolutní zpovědní tajemství. A což teprve tady u doktorky, kde i stěny měly uši a kde se málokdy něco utajilo.
Stanul mezi dveřmi, učinil pár nesmělých krůčků vpřed, ale hned se zase pomalu počínal sunout zpět ve snaze z ordinace nenápadně zmizet. Pak však zřejmě pochopil, že není vyhnutí, a učinil zase něco krůčků kupředu, aby se poté zarazil a rudý až za ušima počal opět pomýšlet na útěk.
Ale už nebylo vyhnutí. Doktorka zvedla oči od lejster na stole, pohlédla na něho a vyzvala jej, aby předstoupil. A nezbylo mu tudíž nic jiného, než tak učinit.
„Posaďte se a povězte mi, co vás trápí,“ pravila málem konejšivým hlasem k návštěvníkovi a ukázala na židli. „Jenom se nestyďte, já vás neukousnu.“
Její vlídný hlas ale nepomohl. Muž spočinul na židli se sklopeným zrakem, schoulen připomínal hromádku neštěstí a zjevně v duchu horečnatě přemítal, co říci. Jak začít. Učinit tento první krok mu činilo značné, přímo nepřekonatelné obtíže.
„S čím bych vám mohla pomoci? Co vás sem přivádí?“ přerušila panující hrobové ticho, jež se mu zdálo být doslova nekonečným, lékařka. „Bolí vás něco?“
Zavrtěl zamítavě hlavou a ještě více se schoulil ve snaze stát se menším a ještě menším a nejlépe neviditelným. A zase se rozhostilo ticho, v němž by bylo slyšet i špendlík na zem spadnout. Ale ani žádný špendlík se neměl k tomu, aby spadl a přerušil toto hrobové mlčení.
„Tak co vás k nám přivádí?“ Ještě pořád se snažila působit vlídným dojmem, vida, jak je ten člověk proti ní zmatený. Ovšem přece jenom už v ní počínala narůstat i netrpělivost. Protože v čekárně bylo dnes jako obvykle tolik lidí a on se tu ne a ne vymáčknout. Zdálo se, že se spontánní reakce z pacientovy strany nedočká. A je tedy nad slunce jasné, že z jejího hlasu více a více vyprchával vlídný tón.
Lékařka nenápadně naznačila zdravotní sestře, aby se z ordinace na chvíli vzdálila. Třeba ten stydlín překoná svou plachost, bude-li tu s ní sám, mezi čtyřma očima.
Sestra se vytratila a mladík poněkud pookřál. Jenže opravdu jen nepatrně. Protože namísto vyjevení důvodu, proč je tady, dokázal jen zašpitat, že se hrozně stydí. Nic víc.
„Ale prosím vás! Proč byste se styděl? Víte, kolik lidí s podobnými problémy už tu bylo? To je můj každodenní chleba.“
„S tímhle… tu… asi… Víte, já…“
„Máte tam nějakou vyrážku, co? Nebo snad výtok?“ Doufala, že aspoň kývnout na souhlas jí dokáže.
Jenže on nekývl. Naopak. Plaše zavrtěl hlavou, že ani to, ani to.
A jí došla trpělivost. „Podívejte se, takhle se nikam nedostaneme. Víte co? Postavte se a sundejte si kalhoty, ať se vám na něj podívám.“
Chtěl zaprotestovat, ale před jejím nesmlouvavým pohledem nakonec kapituloval. Kalhoty se zvolna sesunuly k zemi.
Pohlédla na jeho choulostivé partie skrze silná skla brýlí, ale na první pohled neuzřela nic neobvyklého. Počala si je tedy prohlížet zblízka, zevrubně, rukou v gumové rukavici si pomohla, aby ani jediné místečko neuniklo jejímu ostřížímu zraku. Jenže… nikde nic podezřelého. Ani sebemenší náznak jakékoliv pohlavní choroby.
A on tam stál jak zmoklá slepice a byl minutu od minuty červenější a červenější, studem rudý pomalu jako sovětská vlajka.
Skončila své zkoumání a pohlédla vzhůru do jeho vyděšené tváře. „Nevidím žádný problém. Máte ho zdravý jako řípa. Proč jste sem vlastně přišel? Ven s tím!“
Muž se roztřásl a div se neskácel v mdlobách na zem. Pak ale přece jenom sebral zjevně poslední zbytky sebedůvěry a pravda byla rázem na světě.
„Víte, paní doktorko… já… já totiž… já…“ Zašátral rukou v tašce položené vedle sebe na zemi a vytáhl to, co aktovka až doposud ukrývala ve svých útrobách.
Najednou tu stál se staženými kalhotami a kyticí růží v ruce. „Já jsem… totiž…“ Teď anebo už nikdy! Teď už to musel říci.
„Já jsem vás přišel požádat o ruku vaší dcery.“

(Autor: Vikor Pondělík)