Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
zuzana_ka
18. bře 2019 Čtené 255x

Dnes jsem si musela sáhnout asi hodně hluboko, abych dokázala otevřeně napsat své pocity, které v sobě už nějakou dobu dusím. 

Na co si stěžuji? Jsem doma s holkama, v podstatě jsem pánem svého času a vlastně nás ani žádné jiné trable netrápí. 

Když bych svoje děti přirovnala k šéfovi a rodičák k opravdové práci, tak bych měla šéfa věčně nespokojeného s mojí prací. Šéf, který neumí ocenit a pochválit snahu a loajalitu. V práci bych byla frustrovaná, znechucená a vyhořelá a to nemluvím o naprosto směšném platu...

Tak přesně takové pocity mám z rodičáku. I když jsou i pěkné chvíle, tak mě to doma kolikrát fakt ubijí. Nejhorší je, že ani nevím, co je konkrétně špatně. Vědět to, tak to hned napravím! 

Celkově mateřství je šíleně těžká "práce". Opravdu jsem v životě nic složitějšího nedělala... 

Každý den vstávám s tím, že ode dneška budu lepší máma, že vše budu řešit s námořnickou rozvahou a nebudu u toho křičet. Stačí pět minut a vše je zpět. Vím, že si všechno musím urovnat prvně v sobě, ale to jsem dělala snad tisíckrát... 

Nebudu popisovat čím mě holky tak vytáčí. Určitě to víme každá sama podle svých dětí :slight_smile:

Mě osobně pomáhá to, že přiznám, že to občas nezvládám. 

Nejhorší je, že nemám v rodině zastání. Ani manžel, tchyně nebo mamka moje pocity prostě nechápou. Vždy, když jsem zkoušela postěžovat, tak mě akorát bylo řečeno "to jsou jen děti" nebo "no tak sis neměla žádné pořizovat" apod. 

Závěrem bych ráda ujistila všechny maminky, které mají stejné nebo podobné pocity jako já, že v tom nejsou samy. 

Čti celý článek
zuzana_ka
16. bře 2019 Čtené 189x

Možná to má některá taky tak, že dokud partner/manžel nechce nebo nemůže jet na dovolenou, tak prostě nejede celá rodina... Já to tak mám respektive měla! Lonský rok se prostě nejelo nikam, maximálně jsme jeli na chatu a chalupu párkrát za prázdniny. Zpětně mě to hrozně mrzí. Jarda (manžel) byl buďto v práci nebo stavěl domek, takže nebyly ani peníze a nebyl hlavně čas. 

Jarda je v práci stále a domek není dostavěn, takže letošní jaro a léto bude ve stejném duchu. 

Ne, nebude!

Rozhodla jsem se, že s příchodem teplého počasí začneme jezdit na výlety sami tři.

Holkám to rozšíří obzory, užijí si krásné chvíle a já alespoň trochu rozbiji stereotyp :slight_smile:

První výlet, který mám naplánovaný bude Praha... Už mám i vytipované místa, kam se podíváme. Krom památek nevynecháme ani cukrárnu Ivety Fabešové a hračkářství hamleys...

Další můj sen je levandulová farma na jihu Moravy. Levandule je moje srdeční záležitost. Už 2 roky se chystám na výlet a nikdy mi to nevyšlo a ani vlastně nevím proč.

Musím Teušce udělat pas a další výlet bude směřovat do Vídně! Stejně asi nestihneme nic jiného než Prátr, takže tam možná přespíme nebo bude víc výletů :slight_smile:

Uvidím, co nám ještě finance dovolí a podle toho budu vymýšlet další výlety.

Ještě nevím kdy (letos určitě ne), chci vzít holky do Londýna - to je takový můj sen. Už jsem tam kdysi byla a chci se tam zase vrátit a budu ráda, když to tam holky taky poznají:slight_smile:

Už se těším až se oteplí a my vyrazíme... 

Čti celý článek
zuzana_ka
4. bře 2019 Čtené 185x

Tento článek bych ráda věnovala všem maminkám resp. všem ženám, které mají strach z řízení... 

Když si vzpomenu na svoje řídící začátky, bylo mi necelých 19 let, když jsem si udělala řidičák. Těšila jsem se na něj jak babka na důchod. S řidičákem jsem si potom připadala prostě už opravdu dospělá. No jo, ale taky mi došla ta zodpovědnost s tím spojená - což je samozřejmě dobře. Zodpovědnost je dobrá vlastnost, ale nesmí k tomu přibýt i strach. 

Strach nás může opravdu paralyzovat do takové míry, že z nás řidiček zůstanou jen spolujezdci. A to je velká škoda.

No jo, jenže jak se toho strachu zbavit? JEŽDĚNÍM... Opravdu! 

Když si vzpomenu na svoje řidičské začátky, tak to bylo opravdu výživné :slight_smile:

Jak jsem už psala výše, řidičák mám od necelých devatenácti, ale hezkých pár let byl ukryt hluboko v peněžence. Dokonce jsem si kupovala vlastní auto aniž bych jej před koupí projela - tak moc jsem se stresovala z ježdění přes den. Za volant jsem si sedala v noci abych poodvážela kamarády z pařeb. Přes den jsem si sháněla řidiče. 

Když jsme se s mým teď už manželem začali scházet, začala jsem jezdit víc i přes den. Jezdila jsem za ním a taky jsme podnikali různé výlety a já mohla od něj odkoukat, jak se vlastně řídí.

Když mi bylo 24, nastoupila jsem do prvního zaměstnání 20km za Brnem. Řídit jsem prostě musela chtě nechtě. Takže já, která se tak bála jezdit přes den, jsem najednou řídila denně 40km...

Nakonec jsem takto denně jezdila skoro šest let (teď jsem na mateřské..)

Za těch šest let jsem poznala na silnici tolik situací, které mě opravdu vyškolily, že mě teď už jen tak něco nepřekvapí... 

I nyní když jsem už rok na mateřské, jsem stále aktivní řidička.

Co mě ovšem nejvíc těší, že jsem nezávislá na nikom. Prostě vezmu auto a zajedu na nákup, s kamarádkou na kávičku, ledacos zařídím, odvezu Sárinku do školky a na kroužek. 

Mám ovšem z ježdění velký respekt! A myslím si, že je to dobře. Neberu to na lehkou váhu a řízení se plně věnuji. Ale už nemám strach a věřím si, že jsem dobrá řidička. 

Pokud můžu poradit, hodně mě pomohl ježdění v noci. Nikde nikdo, křižovatky volné a Brno jsem díky tomu dobře poznala - přes den jsem to potom ocenila, protože jsem po cestě nemusela tápat nad cestou a mohla jsem se věnovat jen řízení.

Věřím, že řízení není jen záležitost chlapů, ale i ženy můžou řídit jako Niki Lauda...:slight_smile:

Čti celý článek