Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
zuzk_a
6. čer 2020
544 

Můj druhý porod...

Dnes je ti Lexíku 1 měsíc a já mám chvíli čas (nakonec ti je půl roku 🙂, abych sepsala, jak jsi přišel na svět.

Pamatuji si, že ten den jsem si říkala, že je hezké datum a že by bylo fajn, kdyby ses narodil. Dopoledne jsem byla u doktora a dlouho jsem tam čekala. Babička hlídala tvého bráchu Maxíka. Odpoledne jsme šli s bráchou a babičkou ven – na poštu a do města. Pořád jsem se cítila fajn a nic nenasvědčovalo tomu, že by ses měl narodit. Večer si táta hrál s bráchou na řidiče kombajnu a já jsem to natáčela na mobil. Možná že už jsem cítila, že je něco jiného, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Zhruba kolem půl 8 jsem šla bráchu uspávat. Povídala jsem mu pohádku a tam jsem začala cítit pravidelné bolesti. Bráchovi se moc nechtělo spát a já byla už trochu nervózní, protože jsem věděla, že se porod blíží.

Maxík nakonec usnul a já šla do obýváku, kde táta koukal na seriál Vyprávěj. Řekla jsem mu, že mám bolesti a začala si je měřit (byly cca po 4 minutách, což mi přišlo, že je moc unáhlené). Pořád jsem nevěděla, zda to nejsou poslíčci, které jsem občas zažívala v noci poslední týdny. Po půl 9 večer jsem volala babičce a říkala jsem ji, že asi budou muset s dědou přijít, ale že jim dám ještě vědět. Pořád jsem tomu nevěřila, resp. nechtěla věřit, že by se už porod blížil.

V 9 hodin večer přišla babička s dědou a přemluvili mě, ať určitě jedeme do porodnice. Bolesti jsem měla zhruba po 2-3 minutách. Mně se pořád moc nechtělo, protože jsem tomu nevěřila, že by ten nástup bolestí byl v tak krátkém intervalu, ale zároveň jsem se bála, abychom stihli dojet do porodnice. Brácha Maxík byl na světě relativně brzo. Každopádně Jirka (táta) také chtěl jet a tak jsme jeli. Zaparkovali jsme kousek před porodnicí a já ještě Jirkovi říkala, ať tašky nechá v autě, že se třeba vrátím (samozřejmě, že už jsem se nevrátila J).

Zazvonili jsme na příjem a otevřela nám porodní asistentka. Sdělila jsem ji, že jsem v 37+4 tt a že mám pravidelné bolesti po zhruba 2-3 minutách, ale že si nemyslím, že by to bylo už na porod, resp. že mi to přijde moc brzo. Sestřička, která se tam zaučovala, mně dala pásy a zapnula monitor. Kontrakce byly pořád pravidelné a občas už daly fakt zabrat. Na monitoru jsem sledovala, kdy zase přijde bolest (kolem 40). Porodní asistentka se mnou sepisovala anamnézu (hoooodně informací). Když skončily monitory (cca půl hodiny to trvalo), vyšetřila mě paní doktorka (opět ta samá doktorka, která byla u mého prvního porodu). Paní doktorka řekla, že jsem otevřená na 6-7 prstů a že za chvíli půjdu na porodní box. V té době jsem už měla hodně velké bolesti, které přicházely jedna za druhou. U toho jsem musela odpovídat na otázky porodní asistentky a často musela počkat, až kontrakce odezní. Co si pamatuji, tak jsem podepisovala přijímací protokol a tam bylo 22:00 h.

Takže… porodní asistentka mě zavedla do místnosti, kde jsem se převlíkla do nemocniční košile a řekla mi, ať počkám, že za chvíli půjdu na porodní box. Šla jsem si ještě uklidit věci do kabelky a v místnosti pro příjem nikdo nebyl a já už nevěděla, zda při kontrakcích mám sedět nebo stát. Fakt už to bylo náročné. Ale při každé kontrakci jsem myslela, jak už se tam rotuješ, sestupuješ, prostě jak se tělo připravuje na porod. A také jsem přitom myslela na babičku, která zemřela krátce předtím, než jsem začala rodit. Babička se totiž moc těšila na dalšího vnuka či vnučku.

Každopádně po chvíli konečně přišla porodní asistentka se zaučující se praktikantkou a odvedly mě na stejný porodní box, na kterém jsem byla, když jsem rodila bráchu. Sedla nebo lehla jsem si na křeslo a opět mi daly pásy a natáčel se monitor. Bolesti byly téměř pořád. Doktorka za mnou přišla, že píchne vodu a že pak budu moct jít na zhruba 20 minut do sprchy. Píchnutí vody nebolelo, protože ji píchla při kontrakci. Poté už chtěla odejít, ale já jsem ji řekla, že už bych ráda tlačila a tak mě vyšetřila a zjistila, že už vlastně můžu rodit. Takže mi řekla, že až budu mít kontrakci, tak ať zatlačím.

V tu chvíli porodní asistentka s praktikantkou volali Jirku, ať se rychle převlékne (Jirka totiž čekal na chodbě a netušil, co se děje), že rodím.

Já jsem si jen pomyslela, aby to s tím nešlehlo. Přijde a přímo uvidí, jak rodím :D. No neomdlel a rychle přišel za mnou a ani nevím, jestli mě držel za ruku. Já se jenom soustředila na kontrakce a tlačení. Když jsem tlačila po druhé, tak už hlavička byla venku. Na další zatlačení a to jsem si říkala, že musím hodně zatlačit, aby to už skončilo, tak už byla i ramínka venku a vlastně ses Lexíku v tu chvíli narodil J. 22:45 h.

Já si jen oddychla a ani jsem nezaznamenala, že nebrečíš a že doktorka říkala něco o oživování. Každopádně po chvíli jsi už brečel a my se dozvěděli, že jsi měl omotanou pupeční šňůru kolem krku. Dali mi tě hned na sebe a dětská sestra říkala, že jsi ještě trochu modrý, ale že jsi v pohodě.

Za chvíli ze mě vyšla i placenta a doktorka mě prohlídla a sdělila mi, že jsem bez poranění a že mě nemusí šít. Což mě překvapilo a byla jsem ráda. Všichni nám pogratulovali a porodní asistentka ještě říkala, že by takhle měly rodit všechny ženy, že to bylo neskutečně rychlé. Potom nás na 2 hodiny nechali, abychom si tě s tátou užili. V jednu chvíli nám přišlo, že skoro nedýcháš a to táta rychle vyběhl a přivolal sestru. Potom ti dali na prst něco, co ti monitorovalo dech.

Takže když to mám shrnout. Opět jsem měla porod skoro za odměnu. Bylo to rychlé a opět nečekané. Ale na rozdíl od bráchy ses narodil už jako donošený a ty začátky byly o dost jednodušší než s bráchou.

Druhé těhotenství bylo úplně jiné než to první. Bylo mně špatně, často mě pálila žáha, bolela záda..no prostě o hoooodně náročnější než to první, u kterého jsem skoro ani nevěděla, že jsem těhotná. Také na konci druhého těhotenství jsem zažila hodně velkou bolest v srdíčku, která trvá doteď a bude trvat. Pořád mě také doktor strašil, abych neporodila dřív, a toho jsem se také bála (zvedala jsem bráchu, nosila ho, chodila jsem s ním na cvičení apod.). Ale Lexíku, tys to všechno zvládnul a teď jsi tu s námi!

    Krasne..kez bych mela taky takovy porod. Miminku preji hodne zdravi

    19. čer 2020
    zuzk_a
    autor

    @eliska789 Děkujeme 😊 Člověk stejně dřív nebo později zapomeneme na tu bolest a co vše musel vytrpet,aby přivedl na svět toho malého clovicka..

    19. čer 2020

Začni psát komentář...

Odešli