Člověk by řekl, že když je 24. prosinec ještě ták daleko (asi půl roku a nějaké drobné), věty typu "Co by jim tak udělalo radost?" nebo "Já už nevím, co pořád kupovat", jsou otázky, které vyslovuje jen ten, kdo sedl na lep zelenému ufonovi z "největšího e-shopu s počítači a elektronikou". Jenže ani půl roku před nejoblíbenějšími rodinnými svátky, s výhledem na letní exotické dovolené či pohodové pobyty na chalupě, nejsou mnohé z nás ušetřeny těmto těžkým otázkám, i když na mimozemšťany a letního Ježíška nevěříme.

To, že ale existují svatí, nebo alespoň mnozí se svatou trpělivostí, to víme zcela jistě.

Svěřujeme jim náš největší poklad a často také naše obavy, podezření a prosby. Ony (nebo oni) pečují o naše děti a během týdne s nimi tráví někdy více času než my. Někdy s nimi nesouhlasíme, ale častěji je obdivujeme. "Takové nervy bych na ně neměla, mně stačí ty dvě moje", říkáme si někdy v duchu (nebo kamarádce nahlas). "A ony jich mají ve třídě patnáct!" (Nebo také dvacet osm.)

Dostávají za svou práci sice plat, a jak jednou nějaký vtipálek řekl: "Od té doby co byly vynalezeny peníze, se za práci neděkuje." Ale my, vděčné za to, že si od našich školkových či dětí školou povinných můžeme na pár hodin odskočit, ať už na hřiště s nejmladším potomkem nebo do práce za výdělkem, jim přeci jen ke konci školního roku poděkovat chceme. Leckdy je obdivuhodné, co všechno se pod jejich vedením za celý školní rok všechno zvládnou ve škole či školce naučit. A tak hledáme, googlíme, radíme se, jaký dárek by paní učitelce nebo panu učiteli udělal na konci školního roku největší radost.

Jsou uživatelky, které se tendenci obdarovávat vyučující více než jen obligátní květinou podivují: "Za mých mladých let se nosila vždy na konci roku pěkná kytka a nic víc. Nějak nechápu ten trend, co teď již delší dobu pozoruju, že se dávají dárky i kolikrát v podobě šperku atd."

Pamatuji si to nějak podobně. Bydleli jsme na malém městě v domku se zahradou. Maminka vždy poslední školní den vyběhla ráno před dům a ze záhonku uřízla několik růží, které svázala barevnou stužkou a měla vystaráno. Už tenkrát za nás ušetřila nemalé peníze. Jako matka tří dětí už naprosto chápu! Jak si ale i dnes, po letech a ve velkoměstě, všímám, růže ze záhonků mají koncem června vždy již to nejlepší za sebou. To mívaly i tenkrát. Na maminku jsem se vždycky za to zlobila a záviděla dětem, které měly tu čest stát den předem frontu se svými rodiči v jediném vesnickém květinářství, kde pan Procházka sekal do celofánu jeden čerstvý karafiátek za druhým.