• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

24. února 2016 
ahojte, zakládám tuto diskuzi s tím, že bych tady ráda vytvořila prostor pro trošku jiný přístup k výchově dětí...objevují se tady diskuze o vzdoru a zlobení děti a jak na to...nicméně jejich účelem asi není hledat jinou cestu, ale spíše si ulevit a vypovídat se...což naprosto chápu, rozumím - je to náročné s batoletem. A příspěvky o tom, jak se to dá dělat jinak jsou spíše kontraproduktivní a dokážou více naštvat než povzbudit. Nicméně mě osobně takový prostor na koníkovi chybí, protože si myslím, že všechny chceme vycházet s dětmi po dobrém, mame na to své způsoby a možná by bylo fajn se o to tady podělit....
29. led 2011 ve 14:15  • Odpověz  •  To se mi líbí (14)
Dobrý večer, já mám 2 letou holčičku a také bych se ráda inspirovala, jak zvládat někdy složité chování takového prcka.
Osobně si myslím, že ve výchově je důležité řídit se svým instinktem. S naší malou toho po zlém moc nepořídíme a určitě nestojím o to, aby každý náš den byl plný sporů, scén a bojů o moc. Někdy mám pocit, že někteří rodiče si myslí, že musí nad dítětem zvítězit a být nad ním a mít vždy pravdu.
O tom to asi nebude. Je jasné, že každodenní život musí mít svá pravidla a jsou hranice, které se dodržují. Jsou věci, které děti dělat nesmí, aby si neublížili atd.
Asi je důležité se vcítit do dítěte a uvědomit si, že plno věcí nedělá ani naschvál a ani proto, aby nás naštval...Prostě to tak mají dané. Např.když se loudá s oblékáním a my potřebujeme někam rychle jít. Dítě má nejspíš jiné vnímání času a neví co je spěchat a být někde včas. Já to dělám tak, že se začneme oblékat třeba o 15min.dříve, než potřebuji odejít a je to.
Ráda si tady přečtu další vaše zkušenosti.
29. led 2011 ve 22:52  • Odpověz  •  To se mi líbí (14)
@kopretinka84 ty nepotřebuješ inspiraci, máš rozum..... :wink: :wink: :wink: :wink: hezky napsaný, děti jsou lidi jako my....
29. led 2011 ve 23:04  • Odpověz  •  To se mi líbí (7)
autor
@kopretinka84 - přesně tak, souhlasím. Věřím a vidím, že děti, dokud nejsou zdeformované bojem o moc a nepochopením svých potřeb, tak věci naschvál nedělají, občas se dostanou do vzdoru, pak testují naše reakce - a právě v těch chvílích bychom asi měli reagovat kultivovaně, pokud jim chcem předat dobrý vzor chování. My máme klidného kluka, jeho klid však naprosto mizí, jakmile s ním začnem bojovat. Vůbec to nefunguje, naopak nás neskutečně překvapí, že když se s ním předem domluvíme, jak něco bude probíhat, tak že schopný to akceptovat...Vidíme, že po druhém roce už jsou možné dohody. Vidíme, že když mu dáme informaci namísto zákazu nebo příkazu, že postupně to začne chápat a chovat se tak...Věříme, že dítě se vrozeně snaží vyjít svému rodiči vstříc, vyhovět, pokud se to nezvrhne do boje o moc.
30. led 2011 v 09:25  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Hezký den, mám dvojčátka holky...14,5měsíce a procházejí teď takovým zvláštním obdobím...vzdor, vztek, ukňouranost...všechno dohromady. Jsem z toho dost nešťastná a přiznám se, že na ně někdy dost ječím, čehož pak samozřejmě hned lituju, protože mi je jasný, že tudy cesta nevede a že si na nich jen vyleju svůj vztek. U nás to je to těžší, že holky jsou dvě, všechno je jednou tak náročnější....časově, s režimem, se spaním. Ráda si přečtu cenné rady a zkušenosti o tom, jak to dělat lépe, i když vím, že každé dítko je jiné a na každého něco jiného platí.
31. led 2011 ve 12:46  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
autor
@zuzau2 - ahojky - dvojčátka, to může být někdy pěkně perné, vi'd? Přesně kolem toho věku, co píšeš, došlo k prvnímu vzdoru u i našeho malého - byla jsem z toho vyjevená, a ani jsem se nestačila vzpamatovat, když jsem ho poprvé plácla po zadku...ačkoliv jsem byla hluboce přsvědčena, že tohle dělat nebudu, nikdy...byla jsem z toho špatná a najela na net - našla nějakou poradnu o vzdoru (že si musím zjistit více info o tom, co se děje - našla jsem tuto - http://ona.idnes.cz/rodicovska-poradna-mgr-markety-klingerove-f2c-/poradna.asp?p=PRORODICE&t=893 ) a ty názory a řešení tam se mi moc líbily - tak připojuji link....Vyšli jsme pak i z literatury, co tam doporučuje a max spokojenost...

No, nám se osvědčuje dítě nenegovat, opravdu si udělat jasno v tom, co může a co né - a to, co se nám moc nelíbí, aby dělal, tak ještě přehodnotit, jestli opravdu to je až tak nebezpečné...ve smyslu - že to možná může dělat, ale za určitých podmínek (např. spolu to můžem dělat, u stolu, na koberci...apod... - takže tím se nám podařilo eliminovat velikou spoustu zákazů...a malý vlastně může kde co, ale hodně věcí prostě s náma. K tomu se nám osvědčilo dávat informace, jak věci fungují - měl fascinaci pračkou - takže chtěl mačkat čudlíky, tak jsme mu začali říkat, že v pračce není prádlo a že až tam bude, tak budem zapínat pračku spolu. Zabralo to - čudlíky už nemačká jen tak, ale pokaždé se ho ptám, jestli chce zapínat pračku a on zatím pokaždé chtěl...Hranice se nám osvědčuje nastavovat pozitivně a pokud možno dopředu se domlouvat na věcech, předcházet situacím než k nim dojde - v té době kolem 15m měl fascinaci autem (trvala do 24M, te'd už si jen vyjímečně vzpomene), pořád chtěl sedět za volantem a tak nebylo snadné s ním jet vyřizovat věci, kdy bylo potřeba vícekrát zastavit, vysednout, furt chtěl sedět za volantem a tak se nám osvědčilo s ním ještě před příchodem do auta dělat dohody - že půjde za volant, ale až dojedem k obchodu a tím se nám dařilo eliminovat počet, přesouvat sezení za volantem na vhodnou dobu...apod...Snažíme se mu říkat, co může dělat a ne to, co nesmí dělat....apod. V podstatě to jde tak, že ho nemusíme vydírat, nemusíme ignorovat, křičet, manipulovat nebo mu říkat nepravdy - osvědčuje se nám říkat pravdu, jak věci fungují a tak nějak s ním jednat jako s dospělým, tedy s úctou, důvěrou...Někdy mám pocit, že je to pravý opak toho, co často kolem sebe vidím - že se jedná s dětma jako s malýma neschopnýma, nedokonalýma tvorama, od kterých se vyžaduje, aby měli chápání jako dospělý, ale přitom ta komunikace ze strany dospělých vůči dětem je degradující, povýšená, agresivní...příjde mi to neefektivní - a zdá se mi ,že pravý opak je cestou - chovat se k dítěti tak, jakoby byl dospělý, který ale potřebuje tady průvodce, protože jeho dovednosti se teprve vytváří a osobnost formuje...
31. led 2011 ve 14:17  • Odpověz  •  To se mi líbí (22)
@blandik ja bych mela na tebe dotaz.....Danny ma momentalne obdobi kdy nechce jist "normalni jidlo", jedl by jenom jogurty,presnidavky a pak samozrejme krupky,piskoty atd... ale proste zeleninu,maso atd do nej vubec nedostanu. Jak takovou situaci s respektem resit? On chodi a rve,ukazuje na skrin kde mam jeho krupky... dost me to stve,nevim jak poradne na to reagovat.
31. led 2011 ve 20:54  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ahoj, sice nesplňuji 2+, ale ráda bych se přidala pokud můžu, mám holčičku 16 měs.
snažím se s malou nebojovat, nezakazovat, ale ne vždy se mi daří a pak nějakých slov lituji, výchova mých rodičů na zákazech, příkazech je ve mě dost zakořeněná, takže ze mě občas vyletí "nedělej, nesmíš", nebo vůbec nemůžu najít vhodná slova nebo jsou situace kdy nevím jak reagovat a jak je řešit

@poletucha taky sme bojovali s jídlem, malá odmítala od asi necelého roka veškeré obědy, ani teď to není ideální, ale občas si dá aspoň brambory nebo holé těstoviny ... jídlo do něj násilím nedostaneš, nech tomu volný průběh, nic jiného ti stejhě nezbývá :unamused: pokud ukazuje na skříňky, zkoušelas ty jeho oblíbené pochoutky dát na jiné místo a skříňku pak ukázat že není a nabídlout něco jiného? ... když malá nejedla téměř nic (byla schopná být živa jen na UM) tak jsme doma uplně téměř přestali dávat sušenky, křupky a jiné tomu podobné dobroty, taky sme nabízeli jídlo po delší pauze aby měla větší hlad, to občas zabíralo
31. led 2011 ve 23:17  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Zdravím Vás všechny, já mám 2letého chlapečka, a taky, je po mě, nesnáší příkazy, takže ,,nestřískej hokejkou do stěny" neplatí a tuplem tříská, aby mi ukázal, že má navrh, ale ,,Tedíku, takhle si hokejku rozbiješ a maminka ji pak hodí do koše, jo? " vyděšenej výraz v očích a hned dá pokoj...stejně tak ,,uklid si to autíčko" -ani náhodou ,,Tedíku, pojd, uklidíme autíčko, at tu máme pořádek" a běží a bez problému ho uklidí, dřív, než vstanu...je to fakt asi o přístupu k dětem...Alespon já to tak vnímám, páč kulihrach je povahově po mě :grinning:
1. únor 2011 ve 03:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
autor
@poletucha - znám to...Já bych se snažila malému vysvětlovat, opakovat, že př. přesnídávku může mít na snídani nebo svačinku (to samé jogurt, křupky...), na obídek jíme to a to - brambory, maso, zeleninu...(má rád těstoviny, brambory? - něco z toho, co se jí na oběd, má z toho něco rád?).. ke snídani bych mu dala jeho oblíbenou přesnídávku (pokud ji dáváte, nebo jogurt) a řekla bych mu, že te'd máme snídani a to se může jíst přesnídávka, jogurt...Pak bude svačinka, to si může dát křupky (enbo něco jiného oblíbeného...) a na obídek budeme mít brambor, mkrvičku a masíčko...už bych mu to řekla u snídaně...pak u svačiny bych mu řekla, že te'd má křupky a na obídek křupky, jogurt nebo přesnídávku nepapaáme...to potřebujeme něco teplého do bříška...a bude maso, brambor, zelenina...u oběda bych mu to naložila, tak aby to měl oddělené - nesmíchané, aby si mohl sám vybrat a řekla mu, že je v pořádku, že nemusí maso, když ho nechce...ale že každému dáváš na talíř to samé, aby každý měl to samé...může si vybrat....a tak bych mu ta pravidla, že něco může být na snídani, něco jiného na svačinku opakovala a trvala na tom...jakoby předkládat mu i to, co nechce jít - přl ke snídani dát dva chody - jogurt, ale i chleba nachystatala, ale netrvala na tom, že to musí jíst...A u nás se vyplatilo dát mu to, co miluje už dopoledne...u nás to jsou musli tyčinky - ví, že na snídani ji nedostane, ale na svačinku ano...na oběd opět ji nemůže mít, ale na odpol svačinku ano...odpol se snažím mu jako první nabídnou nebo rovnou nachystat ovoce, někdy si ho dá a ani nehlesne po tyčince (zase pravdilo ,že jen jedna...)...jakoby vymezovat ty hranice, co kdy se jí pozitivně - opakovat to už u snídaně, co se ten den bude jíst a proč (že oběd jíme teplý a to není jogurt ani přesnídávka...) a malý si na to zvykne...zvykne si, že dostane, to co má rád...ale ne vždy...a pokud jsou obědy problematické, tak nabízet oblíbená jídla...i kdyby měl jíst nějakou dobu jen brambor (u nás to je taky tak - asi půl roku nejí maso téměř, zeleninu odmítal asi čtvrt roku, ale pak se k tomu zase vrátil a já vím ,že mu to chutná...prostě se to pořád mění...- ale podle mě základ je vůbec netlačit, ani na množství ani na to, co jí - v rámci pravidel, že si dá jen brambor, těstovinu...
1. únor 2011 v 10:20  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@evena - ahojky, máš dobrý čuch, že je to o slovech ne o tom, co chceme říct, ale jaká použijeme slova...to, že se bojíme, aby si dítě něco neudělalo a řekneme - nelez tam, spadneš...tak nás dítě stejně neposlechne...a akorát ho brzdíme v objevování...Že nechceme, aby něco dělalo, protože to může něco poškodit a řekneme - nedělej, přesta'n a čekáme, že dítě přestane a nic - nás dokáže vytočit do běla...namísto toho se dá říct - kreslit můžeme jen na papír, ze zdi to nejde sundat, umýt...dítě půjde bude krestli na papír - vůbec se neroztočí boj o moc....Nám v tomhle neskutečně pomohla knížka Respektovat a být respektován...je to o komunikaci, ale nejen o ni - taky o trestech, pochvalách, motivaci, zodpovědnosti...Pro mě bylo průlomové, že jsem zjistila, že nemusím dítě vychovávat ke všemu najednou (že jakoby když něco dělá "špatně", že se nemusím rozčílit, že můžu reagovat klidně, říct mu, co může dělat a ne to, co nesmí dělat...dítě, ani dospělý si často nedovede předtavit, jak má dělat věci správně, když mu jen řekneme, že něco dělat nesmí nebo že to dělá špatně...)..ale samo emoce někdy přehluší dobré úmysly, pak mi pomáhá si představit, co bude následovat, když dítě plácnu, zakřičím, budu ho ignorovat...a uvidím ty vyděšené oči, že co se to děje, kde je ta moje máma, já se bojím...a to mě pomáhá zklidnit reakce...a pak se podívám, co dítě skutečně chce a potřebuje...že to není "zlobení", ale že prostě jen si chce něco zkusit...i skákání na gauči, na posteli je potřeba dítěte...tak se mu dá nabídnout balon na skákání...nabídnout mu podmínky, za jakých to dítě může dělat aniž bych se předtím pokusila uplatnit svou autoritu a čekala, že dítě mě poslechne - že přesta'n, neskákej. Skákat můžeš na baloně...už to, že začnu negativně...Neskákej...dítě vytočí, bude ječet a vzpírat se a náš dobrý úmysl umožnit mu to na baloně už nevnímá, protože je rozrušené...takže rovnou bych začala -aha, chceš skákat, postel je vysoká, má ostré rohy...můžeme skákat na baloně, nebo ze stupínku na koberec spolu...
1. únor 2011 v 10:34  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
autor
@moncicak.as - souhlas 100%. Děti potřebují smysluplnost - proč něco můžou, proč se něco dělá tak, co se pak může stát...pokud se jen zakáže nebo příkáže - nechápou, že se bojíme o ně, majetek anebo to není vhodné chování... :wink:
1. únor 2011 v 10:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik tu knihu mám taky, ale zatím sem se nedobrala konce ... můžu říct, že po přečtení nějakých věcí sem byla dost v šoku a nechápala sem že sem na to nepřišla sama že ono se dá komunikovat i jinak ... třeba to jednání jak s dospělím, po svým partnerovi taky přece neštěkám "to nesmíš" nebo mu nedám na zadek ... takže tady sem se až zastyděla jak že to komunikuju se svým dítětem :unamused: moje dítě je vcelku klidné, bezproblémové, takže zatím neřešíme nějaký zásadnější věci jako vztekání atd.. Ale přišla sem na to, že vše jde po dobrém a ono to funguje ... jednu dobu hrozně frčelo osahávání kytek, při slově "nesmíš" vždy přitvrdila a začala je škubat, když to slovo nahradím "udělej malá" začne se smát, kytku pohladí a jde od ní ... to samé skříňky v lince, když sem jí od nich odtrhla, okamžitě pláč, pak sem si uvědomila že v nich vlastně není nic až tak hrozného, že by to mohla rozbít nebo se poranit, takže sem jí dovolila si vzít jednu věc, společně sme dvířka zavřely a měla sem spokojené dítě ... teď když chce tak jde, vytáhne si třeba vařečku, chvíli si pohraje a později jí uklidit je to nejmenší co můžu udělat ... vlastně sem se tímto i dost zklidnila a věci zbytečně nehrotím ... není to tak dlouho co sem vlezla do kuchyně, na hromadě rozsypaná velká krabice párátek a nich položený její oblíbený plyšový pes, dřív bych vybuchla že musím uklízet, ale teď mě to rozesmálo, vypadalo to jeko "já to nebyla, to Hugo" ... akorát mám problémy s kontrolou když sem sama nervozní (bolest hlavy, problémy v rodině ..) a zbytečně zvyšuji hlas ikdyž vím, že to stejně nepomůže, tady na sobě musím ještě zapracovat ... u nás je spíš už takový volný režim (nevím jestli tady třeba nedělám chybu, ale zatím to všem vyhovuje), nechám jí třeba lozit na stůl nebo sklákat po gauči, vím že si neublíží, nebo jí jistím aby se vyřádila, když se mi to nějak nehodí a jistit jí třeba nemůžu, tak jí stačí nabídnout jinou činnost a to na ní funguje ... dřív mě dělalo hrozný problém umět nahrazovat slova "nesmíš, nedělej" a přidat ještě takovou tu omáčku okolo, teď už to taková hrůza není, ale sem zvědavá jak dlouho mě ještě bude trvat se s ní naučit komunikovat bez chybičky jak s rovnocenným partnerem :slight_smile:
1. únor 2011 ve 12:17  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
ahoj holky, tohle téma je zajímavé, už z toho pohledu, že poslední týdny s manželem velice rozebíráme výchovu našeho syna. Já jsem byla vychovávána v autoritativní rodině, kde vládl přísnou rukou můj otec. Na vše platily příkazy, rozkazy atd....snažíme se s manželem k Vojtovi přistupovat jinak, taky jsem zjistila, že pokud se mu snažím vysvětlit, že teď půjdeme do obchodu, ale až přijdeme, pustím mu pohádku, bere líp, než když mu pohádku vypnu a snažím se ho dorvat ven, abychom mohli jít nakoupit. Problémem však zůstává, co s jeho agresí, která se občas naskytne. Někdy se stane, že je něco jinak než on chce, snažíme se mu to vysvětlit, namotivovat ho, ale přesto nás kouše, škrábe, tahá, kope. A my v tu chvíli absolutně netušíme, jak reagovat. Zkoušeli jsme říct, že je nám líto, že nám ubližuje, že nás to bolí, že jsme smutní - žádná reakce, pokračoval dál. Většinou to skončí tak, že zvýšíme hlas nebo mu dáme na zadek. On se ještě víc rozzuří. Nevíte, co s tím?
Jinak musím říct, že pokud se nejedná o tyto situace, je zlatý, miluje režim, dodržujeme ho, pěkně jí, všechno chápe, dokážu se s ním skoro na všem domluvit. Ale někdy jsou prostě situace, že to nejde...viz. výše....
1. únor 2011 ve 12:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
nemáte někdy pocit, že ve vás okolí vidí slabocha? já takový dojem občas mám, i sem se setkala s tím že mě dotyčná řekla proč svýmu dítěti neřeknu prostě ne, nechce se mi nikomu vysvětlovat proč se s vým dítětem mluvím jinak ... občas vidím rodiče, které zbytečně peskují své děti a tohle se zdá všem normální ... :confused:
1. únor 2011 ve 12:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ia. ahoj, určitě bych zůstala u těch vět typu mě to moc bolí, když vidím že to nepomůže tak bych možná pak začala s tím že v tomto případě bude muset jít do pokojíčku (nebo budu muset odejít já) ... nebo nezkoušeli ste třeba ho pohladit a říct jestli by vás taky raději nechtěl pohladit? určitě ti jiní poradí líp, já mám zatím dítě menší tak sem se tímto ještě nesetkala :slight_smile:
1. únor 2011 ve 12:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@evena díky, zkusím to :wink: hledáme jakékoliv cesty, mám pocit, že bití a zvýšený hlas jen přispívají k tomu, že se ještě víc rozzuří. Samozřejmě že musí znát ty hranice a mantinely, já volnou výchovu nepodporuju, ale nechci vše řešit křikem a bitím...
1. únor 2011 ve 12:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@evena nemusím chodit daleko, třeba mí rodiče :sweat_smile: nechápou, proč malého uspávám. Prý nás dali do postýlky, pár dní jsme si pořvali a byl klid. Pro mě je to jedna z nejkrásnějších chvilek za den, kdy se přitulíme, malý mě drží za ruku a usíná...a koneckonců to nebude trvat věčně, jak dlouho ještě, rok, dva? Manža na to taky nemá náturu ho nechat řvát na schodišti...
1. únor 2011 ve 12:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@ia. naše malá (2roky, 3měsíce) občas taky zkouší, co jí dovolíme - ona teda nekope apod., ale občas zkusí třeba mě nebo manžela plácnout... řeším to tak, že ji jen chytnu ručku, pokud to chce zopakovat a řeknu jí, že mámu to bolí, že jí nemůže ubližovat, že má raděj udělat malá (a u toho ji názorně pohladím) - v 99% to platí a pak i ona už neplácne, ale pohladí... ale je fakt, že u nás nikdy kousání apod. projevy neprobíhaly, takže s menšími pokusy se dá asi skoncovat líp...

@evena s tímto mám naprosto stejnou zkušenost - kolikrát jsem zaslechla šeptem sdělené někomu jinému, že jejich dítě by za to už dávno jednu chytlo apod... jenže mě přijde nesmyslné ji trestat za něco, co mně samotné nevadí, když dělá - malá je aktivnější, pořád potřebuje pohyb, v klidu ji prostě neudržíme, ráda zkoumá atd., tak ji např. v čekárně u Dr nechám se relativně volně pohybovat - netoleruju jí, kdyby obtěžovala ostatní, začla něco ničit apod., ale vysvětlujte 2-letému prckovi, že musí být např. hodinu potichu a sedět... také jsme si prošly solidním obdobím vzdoru, ale brala jsem to jako její způsob vyjádření nesouhlasu (když se "vžiju" do její situace, tak je to vpodstatě jediný způsob, jak mohla vyjádřit, že např. nechce z hřiště domů atd. v době, kdy ještě děti nezvládají vůbec ovládat své emoce).. mnohé se zlepšilo tím, že malá začla líp a víc komunikovat, takže jak píší holky výš - když např. máme jít ven, upozorňuji ji na to několikrát předem (např. - až si pohraješ s kočárkem, půjdeme se obléct a ven atd.)... jen mi chvilku trvalo, než jsem se naučila ji na všechno upozorňovat předem (také zvyklá z okolí a vzorů rodičů na to, že s dítětem se nediskutuje), ale nese to opravdu ovoce - malá nemá důvod dělat scény, když ji nedrapnu a nervu do oblečení násilím, téměř vždy se ji daří nějak namotivovat - i na aktivity a věci, co děti nemusí... doma se jí snažíme nezakazovat (např. kuchyň pro ni nikdy nebyla tabu a kupodivu u nás nikdy nebylo žádné rabování skříní jako u kamarádek, které dětem neustále nadávaly, jak se jen přiblížily ke dvířkám kuchyně, občas si malá vytahne misku, dělá s ní kraviny, ale pak ji kolikrát i uklidí... nebezpečné věci jsem prostě odstranila z jejího dosahu a nechala jen to, u čeho mi nevadí, že si to osahá a vyzkouší)... taky ji k hodně věcem pouštím - např. vaření atd. - říkám si, ať si to raději vyzkouší pod mým dozorem, než kdyby to měla zakazované a čekala, až se otočím zády...
nepřijde mi, že by to bylo ustupování dítěti - hranice má dle mého názoru nastavené pevně, ale spíš je to o způsobu komunikace a přijetí dítěte opravdu za partnera a ne jen za hračku nebo zvířátko, které na lusknutí udělá, co po něm chceme..
1. únor 2011 ve 12:56  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@ia. hmm taky si neměla snadné dětstí :unamused: u nás to bylo asi obdobné, akorát že u nás pevnou rukou vládla matka, otec spíš flegmatik, nechtěl vyvolávat další spory, takže ikdyž sem z něj cítila, že by mě i bránit chtěl, nikdy to neudělal ... ale u nás to už spíš byl extrém, zbytečné bití, nadávky, ponižování ... dote´d vlastně nevím, jestli moje matka situace jen neuměla řešit, nebo se jí to jen líbilo ... určitě nemůžu říct, že svojí matku miluju, náš vztah to hodně poznamenalo, ale respektujeme se ... já si myslím, že většina mladých rodičů, pokud nezařili extrémně špatný dětství, prostě jen automaticky najede na ten samý styl autoritativní výchovy svých rodičů a nehledají jiné cesty jak se tomu vyvarovat u svých dětí ... mě vlastně výchova mých rodičů dala to, že takhle cesta nevede a chci, aby mi moje dítě jednou řeklo maminko mám tě ráda :slight_smile:
1. únor 2011 ve 12:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
@evena tak já jsem měla šťastné dětství, ale je fakt, že spoustu věcí mě poznamenalo. Otec tvrdí, že kdyby nevládl pevnou rukou, tak nemáme s bráchou vysokou školu, dobrou práci a byli bychom jen zhýčkaní....možná na tom něco je, ale já to tak doma dělat nechci. Jinak já mám se svými rodiči výborný vztah, navštěvuji je několikrát do týdne a nedám na ně dopustit. S mamčou si voláme každý den..U manži to bylo jinak, kluci měli vždycky všechno, rodiče je respektovali a přesto mají oba zdravé sebevědomí a vysokou školu. Takže je to různé. Já se pořád snažím všechno vyřešit zdravým rozumem. Určitě bych nenechala své dítě, jak mlátí druhé a neřekla bych jeho matce, že si to musí vyřešit mezi sebou, jak se mi stalo nedávno :sweat_smile:
1. únor 2011 ve 13:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@agnessa bouchnutí u nás taky občas je, ale připadá mi že to bere jako hru, řešíme to stejně jako ty, zabírá to u nás bez problémů ... u nás ten způsob upozorňování a přescházení tak nějakých situací ještě neprobíhá, teda aspoň ne cíleně, malá to stejně nepochopí, ale občas to používám jen v rámci jakési komunikace (aby řeč nestála :grinning: ) a taky že si to aspoň natrénuji na dobu až mě bude více chápat a bude tomu rozumět :slight_smile:
1. únor 2011 ve 13:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ia. promiň tak to sem špatně pochopila, tak to je fajn žes měla pěkné dětství a s rodiči máš super vztah :wink:
1. únor 2011 ve 13:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@evena - všichni děláme chyby, učíme se... taky jsem se neudržela, plácla...a je to o tom - že já jsem selhala, ne to dítě - byly to moje emoce na jeho chování, moje podráždění - dkybych byla v klidu, nebudu tak reagovat..Pro mě je měřítko, jestli jsme situaci zvládla - můj vlastní pocit, který po tom mám...Když zaječím, tak nejsem v pohodě. POmáhá mi pak se malému omluvit, že takhle věci řešit nechci, on se neskutečně rychle pak zklidní...Měla jsem stejné pocity z té knížky - že přeci tohle všechno vím, jen jsem si to neuvědomovala...Taky malého necháme dělat vše - téměř...nechávám ho dělat své vlastní zkušenosti - vleze do louže, tak má mokré boty...on si jen potvrdí to, co jsem mu říkala - tady je louže, může se nám nabrat do bot....to, co se bojím, že by nemuselo dopadnou dobře, tak děláme spolu....Neskutečnou devizu téhle výchovy vidím v tom, že dítěti ukazujeme správnou komunikaci a ono se ji naučí, bude pro něj v jeho životě přirozená, naučít se rozpoznat svoje pocity, emoce, pojmenovat je...atd. viz knížka...
1. únor 2011 ve 14:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@ia. - u nás funguje toho, třeba to pomůže i vám:
1. chci něco po dítěti - než začnu mluvit, podívám se, co dělá - jestli není zrovna plně ponořený do hry, pohádky atd...pak bu'd počkám, až tak nějak ten zápal poleví (třeba dostaví něco...) a pak k němu příjdu, dřepnu si, podívám se do očí - a řeknu, že potřebujeme jít nakoupit...on nechce. Tak mu uznám emoce - ok, vidím, že se ti nechce jít...asi si tady zrovna dobře hraješ a nechce se ti to přerušit...tak já ti dám ještě chvilku, zajdu si na záchod a pak se domluvíme...jakoby ho nevyrušit uprostřed hry
2. když se čertí, tak mu opět uznat emoce...zlobíš se, proto a proto...jakoby v té chvíli nevysvětlovat naše důvody, jen uznat emoce....až se uklidní, tak už mu dát vysvětlení...
3. někdy prostě nechat dítě, aby si prosadilo svou vůli - dobře, nechceš jít do obchodu. To znamená, že na svačinku nebudeme mít jogurt, protože ho nekoupíme...dítě se tak naučí důsledky...
1. únor 2011 ve 14:13  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
autor
od malého dtíěte bych moc nečekala, že mě trvale přestane fyzicky napadat, když se bude zlobit..nechala bych to plynout, ale s tím, že mu dál nedovolím to dělat - př. zlobí se, plácne mě - řeknu mu - to mě bolí. Plácne mě podruhé - řeknu to samé - to mě moc bolí a vstanu a dál řeknu - mám tě moc ráda, ale tohle mě bolí...tím ukončím bití...Až bude dítě lépe komunikovat, vystřídá tento projev, projev slovní...takže bych ho za tento projev v tomto věku netrestala odchodem do pokojíčku, vystrčením na chodbu...on to prostě jen jinak říct neumí...Pomáhá mu pojmenovat emoce ...ty se zlobíš, jsi smutný, protože...dítě vidí, že mu rozumíme a sice se dále zlobí, ale cítí pochopení...to vysvětlení má přijít až po tom, co se uklidní...
1. únor 2011 ve 14:17  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Taky se snažíme vychovávat jinak, než to většinou dělala generace našich rodičů. Nechci děti bít, ani vychovávat autoritativně.
Do cca roku a půl moc neřeším, že dítě chce někam šahat, kramařit ve skříňkách a pod. Snažíme se to doma uzpůsobit tak, aby nebylo třeba moc zákazů. Některé skříně jsou určené ke kramaření, ostatní mají pojistky. Zásuvky zaslepené, rozbitné a nebezpečné věci odstěhované do vyšších pater, nebo schované. Pokud dítě dělá něco, co přesto nechci, tak tomu zamezím, odvedu jinam, popř. odvedu jeho pozornost a řeknu, jasné ne, to se nedělá. Snažím se neřešit každou prkotinu, protože to pak vede k neustálým zákazům.
Období vzdoru je pak ale náročný test trpělivosti, myslela jsem že jsem trpělivější :slight_smile: Staršímu synovi je něco přes tři a období vzdoru ho stále nepřešlo :slight_smile: , ale už se to lepší. Zpočátku mě jeho šprajcy dost rozčilovaly, ale zvyšování hlasu, tlak na něj a moje zloba vedly u něj ještě k většímu šprajcu. Beru to tak, že je to jen období, kterým si každé dítě musí projít a oni ještě neumí vyjádřit emoce jinak. Takže to, že zas nechce jít do schodů, nechce jít ven a pak zas domů, do vany a zase z vany, už mě většinou nerozčílí :slight_smile: Daří se to pak víc řešit v klidu.

Jen nemám ještě pořád moc vyřešené, jak moc by mě měly děti poslouchat. Nečekám, že malé dítě mě vždy, okamžitě a kdykoliv poslechne, nechci z nich mít poslušné opičky. Ale na druhou stranu ani rozmazlené hajzlíky, co neznají co znamená ne.

1. únor 2011 ve 21:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj spřízněné duše, tak já se taky připojuju (ikdyž Tomíkovi ještě 2 nejsou). Též se řídím mozkem a instinktem +hodně mi pomohlo, že jsem si přečetla "Respektovat a ...", abych se ve svých postojích utvrdila (dost věcí mi tam ale nesedí, prostě mi např. to výslovné uznávání emocí nejde z pusy, řeknu někdy jen - ty jsi smutnej, jo?)
Syn je také někdy zuřidlo, scének bylo ale jen pár (např. 500 m od domu cestou z nákupu slezl z motorky a chtěl nést - což od doby, kdy má kvůli kyčlím dovoleno chodit, skoro nikdy nechtěl... - já měla těžkej batoh... nic nepomohlo a šel dom s pláčem, nebudu to dál rozepisovat...)
Co stále funguje:.
1. Je potřeba vynést odpadky: "... je potřeba....pomůžeš mi vynést odpadky cestou na hřiště? Jo? Bezva, tady jsem ti připravila malej pytlík, není to moc těžký? Uneseš to?.... - prostě se rád podílí na pracech, pokud se to "navlíkne"
2. výběr: Chceš šťávu mrkvovou nebo hruškovou? (Ať si vybere cokoliv, je to ok...)
3. Když na něj leze fňukot (třeba večer, když už je unavenej) - začneme pečovat o nějakého plyšáka (a dal jsi už napít Opíkovi? A nemá hlad? Myslíš, že by taky chtěl jablko?... Na sebe hned zapomene.

Prostě stále ze sebe sypu otázky, které doufám nejsou úplně stupidní, ale on z nich (SNAD) má pocit, že jeho rozhodnutí má váhu, že nějak pomáhá (pak se pochlubí babičce...), že je důvod, proč ho chválit.

Je toho fůra, co lze dělat. Já mám absolutní hrůzu z hajzlíků, tak se fakt snažím, abych nešlápla vedle...

A taky se přiznám, ikdyž je to asi divný, že v krizích si vzpomenu na doby, kdy jsem se bála o jeho život...

Držím palce všem, kteří láskyplně pečují o své děti. Snad bude někdy naše společnost díky našim dětem, které si budou sebe i druhých vážit, jiná, lepší. :slight_smile:
1. únor 2011 ve 22:45  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@blandik musim rict ze tvuj pristup k vychove se mi moc libi :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face: . vetsinu veci teda tak delam-i ja tak byla vychovana a nemyslim ze spatne :sweat_smile:. ale moc se mi libi tvuj postup vysvetlovani, asi budu muste zapracovat :slight_smile:
jinak mala se mnou dela vse, myje lednicku (jasne, dle svych moznosti), zapina v moji pritomnosti mycku, pracku, pomaha veset pradlo, vytirat... libi se mi ze to bere jako samozrejmost od mala a neni to az to nuceni v puberte. to treba byla chyba ve vychove u me, mamka me k nicemu nevedla a taky to je trochu znat :sweat_smile:
jen ted zacinam mit pocit ze mi trochu prerusta pres hlavu :sweat_smile:. ale to je asi normalni obdobi.. taky ona je hodne temperamentni, palicata, ja spis introvert co vzdy radsi ustoupil :pensive:. to je ted docela problem. jsem na vychovu sama.
a taky se teprve ucim byt dusledna a ne vzdy se mi podari :pensive:





1. únor 2011 ve 23:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
mela bych prosbu, necetla jsem knizku respektovat a byt respektovan, ani se v nejblizsi dobe do knihovny nedostanu :frowning2:
slo by to nejak strucne shrnout? ten zaklad?
1. únor 2011 ve 23:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, tak já se taky ráda přidávám, jsem ráda že se tu objevila zmínka o té knížce, mám jí přečtenou a stále jí čtu, dokola, protože potřebuju si stále opakovat jak na to.
Sayast tu knížku si můžeš objednat přes net, myslím že to vyjde snad i levnějc než kdybys jí kupovala v obchodě.

U nás je to trochu stížený tím, že máme kluky rychle po sobě, tak ta možnost toho domlouvání a kompromisů je dost omezená, musím přihlížet i k potřebám mladnšího kluka.
My máme trochu problém že starší je dost aktivní a temperamentní, jak začal mladší stát a pohybovat se, tak se to zhoršilo, Pepča ho dost strká, shazuje, bouchá do rukou, někdy je to dost na hraně aby mu neublížil :frowning2:
Je mi jasný že je to protože prostě zrovna nechce aby měl tohle nebo chce mít gauč sám pro sebe.
Pro mě osobně je nejhorší zvládat ty emoce, když ničí nějakou věc, tak mě to tolik nebere jako když vidím to malý dítě jak padá na hlavu a řve a vím že to udělal Pepča schválně :angry:
Ale díky za radu, někdo tu psal jak si představí ten vyděšenej výraz dítěte potom co začne křičet, taky už se nám to stalo, tak tohle mam teď v hlavě a doufam že mi to pomůže.
2. únor 2011 v 08:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek