• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

24. února 2016 
@blandik to víš že máme chu´t to číst, je to hezky napsané. Já asi nemám tu trpělivost, často vypěním, teda za dveře neposílám, ale když už dlouho mrčí, pochtívá, nebo i ječí, tak už mi pak ty chápavé věty moc nenaskakují a tak křiknu Dost! a teprve pak je klid, teda většinou... zlváš´t když do toho něco chce ještě mladší, u toho vařím atd. ale vždycky, když si něco od tebe přečtu, tak si říkám, že od zítřka už budu reagovat jinak, jako snažím se, jak se dá...ale prstě se to 100%nedaří a tak je mi z toho někdy smutno
18. kvě 2011 ve 20:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@reruna - no já nemám dvě děti, tak to je taky dost rodíl. Malý si nevynucuje pozornost a když ji potřebuje, tak ji má ...ačkoliv musí třeba počkat..ale nemá tady doma soka...Nikdy není nic 100%, taky si připadám, že jedu tak na 60 možná, a pořád mi příjde že mu můžu dát více volnosti ve smyslu samostatnosti a že se ho více můžu ptát na jeho nápad, co s tím...je to běh na dlouhou tra't a cíl je cesta, ale jsem za tuhle cestu ráda, nedovedu si to představit jinak. A taky mi to občas ujede...jen vidím, že to nikam nevede..u nás se to míjí účinkem.
18. kvě 2011 ve 21:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
.....vy nejste v emocích, to dítě je a je zbytečné na jeho emoce reagovat vlastním rozčílením.....

- tak tohle bude asi největší problém. Jak píše Reruna, snažím se ovládat, ale jelikož se většinu času cítím pod jednou pěnou (typický příklad - spousta hodin, já nemám oběd, je potřeba nakojit, přebalit, zacvičit s malým, do toho si dcerka něco usmyslí ...), trpělivosti se nedostává.
..... právě že mi hodně vadí, že to skoro pokaždé skončí tou výhrůžkou - nech toho nebo dostaneš na zadek. To je o ničem.
@blandik: děkuji, to co píšeš, zní logicky, srozumitelně. Jak jsem psala, myslím, že vysvětluji dost, netrvám si na zbytečnostech. Metoda volby nám šlape, tak teď jen dotahovat naše dohody v klidu do konce. :wink:
18. kvě 2011 ve 21:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@smecka - musí to být moc náročné...možná zkusit pohledat nějaké tipy jak na dvě děti. Na montessori nám Štarková doporučovala hodně knížku - Děti bez rivality. Víš, mě pomáhá si představit, že to dítě má potřebu, nesoudím jeho důvod a vysvětlím, pak už to je na něm. Když se čertí, tak se čertí, pak znova důvod...ale neříkám, že se nevzteknu..nedávno si nenechal udělat výtěr z krku u dr, to jsem chápala, třepal se jak osika. Tak že to uděláme doma. To víš, že to ani doma nešlo...to jsem chytla nerva, když už jsem třetí tyčinku vyčerpala...prostě jsem se nedokázala do něj vcítit, měla jsem pocit ,že to musí být (a přitom ani moc nemuselo) a ani nebudu psát, co pak následovalo...hrůza. Pak se za to tak stydím před sebou, malým...
18. kvě 2011 ve 21:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Nějak nevím, jak správně řešit následující situaci:
jsme venku na písku, kde je i dcerky kamarádka, holčička starší o půl roku. Většinou si bezproblémově rozumějí, ale např. dnes opět nastala situace, kdy holčička sebere dcerce lopatku, ta nejdřív zkouší jí vyměnit za naběračku. Když nepochodí, chce jí holčičce vyrvat z ruky. Ta se nedá, přetahují se, zkouším dcerku přesvědčit, ať lopatičku půjčí, že máme něco jiného, převést pozornost však nejde a dcerka začne brečet a volat mami, mami. Maminka holčičky je poměrně laxní, snaží se slovně holčičku přesvědčit, aby lopatičku vrátila, což je sice pěkné a určitě výchovné, ale moje dcerka už je zoufalá, bulí a já mám chuť holčičce lopatičku vyrvat a vrátit jí dcerce. Holčička si po nějaké době dá říct a lopatičku tedy vrátí.
Asi je to běžná situace z pískoviště, ale mě trochu ničí, když je moje dcerka takhle nešťastná a přitom se vlastně domáhá jen toho, co jí patří. Mám být razantnější a říct druhé mamince, ať jí to rychle vrátí nebo nějak pracovat s dcerkou? Cizím dětem většinou půjčuje bez problémů, i svou milovanou motorku půjčila cizímu chlapečkovi, když to samé udělala zmíněná holčička o hodinu později, byla z toho další ubrečená scéna.
18. kvě 2011 ve 22:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@smecka - rozumím tomu dobře, že ta holčička se nezeptala a vzala to tvoji dcerce z ruky? Jestli je to tak, tak není podle mě na místě přesvědčovat svou dceru o tom, že ji má půjčit něco, co si ta druhá holčička půjčila bez zeptání..taky bych ji řekla, že může přeci té druhé říct, že je to její a že to chce vrátit...že se má zeptat. Pokud si ty dvě půjčují věci tak nějak automaticky, bez ptaní - což asi bude ten případ a ta holčička druhá ji to nevyrvala z ruky, tak bych dceři řekla - no, sice je to tvoje lopatka, a ty ji te'd chceš, ale ty si taky půjčuješ věci od té holčičky a neptáš se ji...a nechala to na nich. Nevím, možná jsem to nepochopila správně.
18. kvě 2011 ve 22:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik: kouknu na knížku, teď ještě najít čas na čtení a hlavně vhodný čas, abych se soustředila a hlava to pobrala. Děti usínají po 21h, to už si příjdu poněkud vygumovaná, ještě tak zplodím něco na Koníkovi nebo přečtu chytrý článek z časopisu Máma a já, abych se opět utvrdila, že to bylo jako vždy o ničem a jsou to vyhozené peníze. :grinning:
18. kvě 2011 ve 22:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik: s lopatkou to bylo tak, že dcerka dělala bábovky a na chvilku lopatku odložila, holčička šup a už si jí půjčila, své hračky neměla, ale je běžné, že i když má, obě si berou, co jim padne do oka. Ještě dodám, že moje dcerka ještě nemluví, na písku se dorozumívá akorát - na, ne, nechci, tady a podobné výrazy. Další scéna byla s motorkou, která byla zaparkovaná vedle pískoviště, holčička šla a půjčila si jí. Jak to dcerka viděla, hned vystartovala a domáhala se jí. Nepomohlo žádné domlouvání, že když dcerka motorku neměla, holčička jí taky půjčovala a že se třeba budeme koukat, jak to holčička umí nebo neumí. Jen plakala a plakala, já jí pochovala, domlouvala a mezitím jí holčička motorku vrátila.
Jak jsem psala, jsou to normální situace, jen já těžko snáším, když se cítí ukřivděná. Hned bych přiběhla jak lvice bojovnice a ochraňovala zájmy mláďátka :sweat_smile: :grinning: ..... ale brání mi v tom obava, abych jí neučila, že když má trable volá se maminka a maminka situace vyřeší.
18. kvě 2011 ve 22:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@smecka - jo jsou to těžké situace na písku, největší klid, když tam je člověk sám. Já myslím, že ty děti trošku té nespravedlnosti potřebují, ale zase potřebují oporu v matce, ale říká se, že moc nezasahovat. Nevím, co poradit, je to takové na hraně, že to odložila a přitom dále chtěla používat. Spíše se mi zdá, že to ta druhá holčička využila....no, já bych řekla, že čím bude starší, tím méně se stavět do role soudce...moc jsem ti nepomohla vi'd?
18. kvě 2011 ve 22:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Smecka - dle sveho pocitu bych taky nechala malou, at si to vyridi spolu a nejak do toho nezasahovala. Rekla bych, ze tam mame i jine hracky, ze si pujcime neco od holcicky, ze ta nam to vrati, protoze je to nase - jen ji to ted zajima,protoze to nema, nezna, a pod....A ze je hodna holka, ze ji to taky na chvilku necha.
A o vygumovanosti po vecerech mi neco povidej. Pres den dite, vecer dalkove studium - bohuzel ta knizka Respekotvat prijde na radu az po zkouskovym :slight_smile:))

Blandik - moc hezky o tom pises, jak to vysvetlujes - vse je mi jasne, dava to smysl. Muzes byt hrda na to, jak dokazes vychovavat syna.... :dizzy_face:
18. kvě 2011 ve 23:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik: tak už jenom tím, že mi napíšeš vlastní názor, pomůžeš, abych si lépe utřídila myšlenky. :wink: Napříště zasáhnu, až když bude brečet, půjdeme spolu za holčičkou jí říct, aby nám to vrátila. Až se rozmluví, taky to bude jiné.
Když je situace opačná - za dcerku se zatím ptám já, jestli si to můžeme půjčit a hned říkám, že až to bude chtít holčička/chlapeček vrátit, vrátíme to. Když se stane, že někdo nepůjčí, dcerka to chápe. Takže s cizími nemáme problém vyjít. Ale s touhle holčičkou máme boje pořád a ač její maminku mám ráda, tak v tomhle mi štve.
@tonica: já mám problém si zapamatovat, co bylo ráno k snídani :grinning: natož nějaké studium
... já bych jí nechala, ale ona se po chvílí srdceryvně rozpláče, to není vztek, na ní je vidět, jak trpí. Příště ještě zkusím dopředu nastolit pravidla, hlavně té starší holčičce, když se k tomu její maminka nemá.
19. kvě 2011 v 08:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@smecka mě zas přijde, že Máma a já je snad nejlepší časpis tohoto druhu na trhu a ráda si v něm počtu, například v aktuálním čísle je podle mě super článek Slyší, ale neposlouchá, další dobrý článek je např o sex.výchově a narozdíl třeba od knihy, článek v časopise si vždycky přečte i mm, protože je krátký :slight_smile: A vůbec, v tomhle časopise jsem se poprvé dozvěděla o knize Respektovat... :slight_smile:
19. kvě 2011 ve 13:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
@reruna: nerada bych to tady zalhcovala kritikou časopisů, ale třeba tenhle článek mi nic nového nedal. Zdlouhavé popisování obecných rad. Nejvíc mi vadí, jak je to hrozně nepřehledné, nasázej vedle sebe několik fontů písma, do toho barevné podklady nadpisů, přes to fotky a ještě navrch kreslený obrázek. Příšerný. To mě asi nejvíc popuzuje. Pak mi vadí, že většinou pod články nejsou podepsáni autoři, články splývají s reklamou. To pak člověk neví, zda jsou to reklamní pindy nebo fakta, např. o stravě.
Ale abych nebyla škarohlíd, třeba stránky, kde mámy radí mámám jsou čtivé, fejeton je občas taky vtipný. :wink:
19. kvě 2011 ve 14:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@smecka no já tam teda ty autory vidím a naopak mě to připadá přehledné, reklamy mi vadí taky, ale ty jsou všude a např. Maminka jich má daleko více, v tom konkrétním článku mi to právě přišlo jako takové shrnutí toho, co tady radí holky podle Rabru.
No ale k tématu, dnes zase "super" odpoledne, doma jsme se domluvili se starším, že půjdem odpoledne nejdřív na hřiště - i když mě se moc nechtělo a potom budem u nás na dvoře. Tak jo, oblekli jsme se, ale v půlce cesty si začal vymýšlet, že už na hřiště nechce, na to jsem mu řekla, že už jsme ale daleko, nebudem se přece vracet a brácha se na houpačky už moc těší a že jsme se přece domluvili, že na dvůr půjdeme pak, připomínala jsem mu, že to on chtěl jít atd atd. no nakonec jsme tam teda došli, ale zkaženou náladu jsme měli oba, mladší se chvilku pohoupal a šli jsme teda zpátky, protože to se fakt už nedalo poslouchat - pořád jak kolovrátek já nechci na hřiště, já chci domů... no samozřejmě, že cestou zpátky zase řval mladší, že chtěl ještě zůstat na hřišti, no na palici, v takových případech už opravdu nemám trpělivosti nazbyt. Já nevím, jak byste to řešili - obrátit se v půlce cesty a vyhovět jednomu, zklamat druhého - zvlášt když to byl původně vlastně jeho návrh
19. kvě 2011 ve 20:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
@reruna:já bych na hřiště taky došla, pohoupala a šla. Asi bych se snažila pro staršího vymyslet něco atraktivního, aby se tam trochu těšil a na hřišti vymyslet další akci cestou na dvůr, aby mladší chtěl odejít. Ale realita asi není tak jednoduchá, že. :wink:
19. kvě 2011 ve 21:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@reruna,@smecka - no sranda s dětma. Já myslím, že se nedá nic jiného dělat než zase dát to pochopení pro to, že už se mu tam nechce jít. Moc netlačit, že mění názory /jakoby ho nenapadat../ a klást důraz na to, že jste tři - máma, ty a bráška, kteří se spolu potřebujete dohodnout na tom, co budete dělat. Tady jste se už domluvili a tak už to tak uděláte. Já se tam těším a bráška taky. Třeba tam najedeme něco, co si užiješ...
Mě se ten důraz na spolupráci, na kompromis dost vyplácí u Mišky. Když něco chce a já už ne (dochází moje trpělivost), tak prostě řeknu - tak ty chceš tady být a já jít domů. Jsme dva a potřebujeme se dohodnout. Pak uděláme dohodu - jak ještě dlouho (a jak tady nebo jinde někdo psal o používání mobilu jako budíčku) tak to se u nás hrozně moc chytlo. Myslím, že důležité je netlačit na dítě - že ty už jsi se rozhodl a te¨d to měníš, tak to nejde. Ale uznat mu to, však se to často děje, že i nám se chce a pak už ne..ale když je vás více a už jste se rozdholi, tak holt je třeba se přizpůsobit.

Co u nás mě někdy točí a manžela taky je - že všechno trvá hrozně dlouho. Jdem se oblíkat a malý najednou začne zkoumat něco, vezme si hračku...máme potíže ho přimět k tomu, aby probíhalo jen oblíkání. Na záchodě taky, to je akce na 10 minut i déle...a jelikož už chci, aby si tam všechno dělal sám (samozřejmě nemůžu říct - a't to udělá sám, ale mlčet a on pak sám funguje, ale jak mu řeknu, že Miška sám - tak okamžitě následuje - máma, máma sama :wink:. Máte na to nějsaký fígl? My se te'd snažíme - že ok, vidím, že máš jinou práci. Jdu do kuchyně/se oblíknout - to většinou funguje, že chce obléct hned. TAk opět chytnu kalhoty a Miška opět něco jiného dělá..tak znova celý proces...Fakt je to škola trpělivosti
20. kvě 2011 v 08:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
@smecka @blandik díky za tipy, jo jo, škola trpělivosti.... já jsem si o sobě myslela kdysi , že nejsem až takový nervák, hodně věcí, co ostatní točily, jsem přecházela, ale s narozením vlastních dětí se ze mě stala strašná hysterka :frowning2:
20. kvě 2011 v 08:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
podle mě jde o to mít ty reakce korektní, bez napadání osoby dítěte, negativního hodnocení, bez přímého nátlaku..a když to vyvolá nevoli u dítěte, že něco nechce, tak pak už prostě si prožije tu emoci, pak následuje vysvětlení...ale jak se do toho přidá - ty to a ty tamto (napadání nebo jakákoliv jiná nátl. komunikace), tak už to často vede k zacyklení..a dítě si zvyká, že ho rozhýbe jen nějaká "akce" od rodiče a nestačí už jen "neutrální slova"...
@reruna - to není nic na tebe, já si tady jen přemýšlím, malý je venku s tátou, tak mám prostor...myslím, že jste to zvládli báječně..a vůbec klobouk dolů, se dvěma to musí být perné...koukala jsem, že asi to "nejtěžší" už budete mít pomalu za sebou, mladší už bude mít dva a starší má 3 - to je krásná kombinace.
20. kvě 2011 v 08:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik no já spíš čekám, že to bude horší s mladším - až bude on v období vdzoru, ale to už zas bude mít starší 4 a snad s ním bude zas lepší domluva
20. kvě 2011 v 08:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky maminy,
poslední dny jsem totálně KO, spíše psychicky. Vůbec neumím ukočírovat svoje negativní emoce a na malá se dá se říct vybíjí, a to mě k tomu dává minimální podmět. Spíše to byla situace pro zasmání a já jsem to nějak neunesla, při první situaci jsem jí flákla přes ruku a při druhé na zadek (jen to mlasklo) :confounded: . Fakt kvůli blbině, bych se nejraději neviděla. Ten moment jsem byla jak šílená. Jak prosím vás ovládáte tyhle stavy??? Nějak to nemůžu rozdýchat. Navíc jak malá na to není zvyklá..., tak nevím zda to bylo tou situací...no asi určitě, ale pak večer chtěla plácat sestřičku, takovýcm agresivním způsobem.... a taťku taky.
Prostě jsou někdy nervy na pochodu s dvouma prckama, ale tím se neomlouvám..... . Plánuji zajít na kineziologii, máte někdo v tomto směru zkušenost??
Díky, že jsem se mohla vypsat.

PS: manža, který až tak úplně neuznává tuhle výchovu, říká, že musíme prostě přitvrdit, že s náma malá mává, moc neposlouchá......, no jsem oba KO, ani jedna pořádně nespí, vstavají v 6, spát chodí kolem 22 hod., dřív prostě ani ťuk....., energie nám pak chybí.....
21. kvě 2011 v 05:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - ahoj Dagi, já myslím, že prostě se to stane. Je toho na tebe moc, ani si to nedovedu představit a když člověk dokáže ovládnout svoje vypěnění, jednou, dvakrát, desekrát, tak pak stačí jen malý impuls a emoce vykypí razantní silou. Myslím, že to nejdůležitější je, že to takto nechceš. Te'd jsem se trošku angažovala v nějaké diskuzi o bití dětí a bylo to hrozné, jak většina lidí uvažuje. Už jen to, že víme, že to jde jinak a snažíme se, nám umož'nuje mít s dítětem úplně jiný vztah, už jen to, že o něm nepřemýšlíme jako o apriori špatném, zlobivém, lživém, vyčůraném...takže hlavu vzhůru, možná nějaký odpočinek, jestli je to možné...

Pro mě jediný způsob, jak zvládnout emoce je, je vůbec neodstartovat. Když se dívám na to, co malý dělá jako na to, že mi to vadí, tak se nedokážu dlouho ovládnout, řenku jednou, dvakrát a pak už to jede a jsem z toho paf, co ze mě vylete, pak ho i plácnu...a pak mi to je hrozně líto a hned bych to vzala zpět...Takže jak ty emoce nechám rozjet tím, že jakoby nechápu jeho potřeby, tak to nedokážu zadržet. Nejde to, anebo to potlačuji chvilku, a pak výbuch... Když se mi daří se dívat na vše, co dělá, jako na nějakou potřebu, daří se mi ho chápat, tak mi to emoce neroztáčí a pak jsem schopná se na něj dívat s empatií.
Když to jen trošku jde, tak se mu snažím věci umožnit, ale nastavím podmínky, za jakých to může dělat - u stolu, až domíchám cibulku, umyju si ruce a půjdu s ním...jakoby mu neříkám ty zákazy a příkazy, ale rovnou mu dám tu smysluplnost, že když bude bouchat hračkou o zem, tak se může rozbít. Že na bouchání tady máme kladívko a že může bouchat na gauči...Takže mu to nezakážu, ale najdu alternativu...když je potřeba, vysvětlím, že dělám to a to, až to dodělám, půjdu...
Když už se emoce rozjedou u dítěte, tak se snažím pochopit, co a proč se děje..to mu pak řeknu -ty se zlobíš, protože táta odešel, a ty jsi chtěl jít s ním...A čekám, až to odezní, nechám ho v klidu, jsem poblíž - u vás by možná mohl fungovat nějaký koutek, malý stoleček nebo křeslo, kam by malá se mohla jít vyvztekat, a že dá se jí to podat tak ,že když tam dojde, tak ty budeš vědět, že tam na tebe čeká, a zlobí se...taková trucovna, ale mělo by to být založené na dobrovolnosti, ne ji tam posílat. A stejně tak, jak to na tebe půjde, nebo se budeš zlobit ty, tak můžeš tam jít a malý bude vědet, že se něco děje a že to tam spolu rozeberete? No, nápad. No každopádně, když člověk dokáže nerozjet emoce díky tomu, že jakoby se na potřeby dítěte podívá s pochopením a schovívavostí, nebo to převede na srandu, tak nezacyklí dítě a vysvětlí mu to až se dítě uplně vyvzteká..
Když už ti to ujede a bouchneš, zařveš - to se prostě stává, je toho na tebe moc. Tak se malé omluvit, že tě to mrzí, nechceš, aby jste na sebe křičely nebo ji bít, že jsi to nezvládla. Je toho na tebe trošku moc...pomazlit...

Podle mě se nic jiného moc nedá dělat, nedá se dítěti brát jeho emoce, ani je blokovat. Dá se jen ho pochopit a pak vysvělit, až se uklidní...prý je výborná knížka - Sourozenci bez rivality. Na podzim bude kurz rabru v Chaloupce v Ostravě, možná by manžel mohl...a možná to je sci-fi. Ať si udělá jasno tam, jestli to chce odsoudit nebo ne, ale k zavržení potřebuje to poznat a vědět, co odsuzuje. U našeho malého začaly dohody pomalu fungovat po druhém roce, ale hodně dobře až tak kolem toho 26-27 měsíce, vlastně mu dovolíme vše, ale za nějakých podmínek, nebo rovnou řeknem, jak to s věcmi je - tedy dáme mu onu smysluplnost, proč to nebo ono se dělá tak a tak. A u dohod chci, aby mi je odsouhlasil, pak už jen na ni odkazuji. Taky jsme na něčí nápad tady začali používat mobil s budíčkem - ve vaně, večer při hraní, při dochodu z hřiště - že nastavíme budík, až zazvoní, jdeme....Hodně trpělivosti a přeji ti moc nějaký oddych.
21. kvě 2011 v 09:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik moc děkuji za odezvu, je vidět, že jsi mě pochopila. Když se nad tím tak zamyslím, tak naše malá má negativní emoce tak akorát díky mě..., jinak je celkem v klidu. Mě někdy vytočí i blbina a začnu řvát pro nic za nic. Jsem se občas přistihla, že ani nemám chuť s ní jednat na úrovni, ale chci jí rovnou ponížit. No prostě z mojí strany děs a hrůza co někdy vyvedu. Takových situací je sice hodně málo, ale teď se mi to teda dvakrát po sobě stalo a jsem z toho KO. Velký záhul to je pro vztah (dvě děti brzy za sebou), tam to je také nic moc, pak se do toho zamíchá rozdílná výchova a je vymalováno :confounded: .

@blandik ale zeptala bych se na jednu věc. Někdy mívám pocit, že naše "výchova", protože není 100%, naší dceru víc mate..., mám obavy, aby na ní nepůsobila spíše chaoticky než výchovně a neudělalo to víc škody než užitku. Jsem přesvědčená o tom, že když se Rabr výchova dělá tak jak má, přinese své ovoce, ale když se častěji pokulhává....nevím co si mám myslet. Asi jsem dotaz nepoložila dost srozumitelně, se omlouvám. Mám vždycky pár minut.... :confounded:

Moc díky
23. kvě 2011 ve 13:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik s tím budíkem super věc :slight_smile:
23. kvě 2011 ve 13:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - myslím, že to chce kus odvahy si to i přiznat, že někdy naše emoce tak vygradují, že cítímě i hodně negativní pocity ohledně našeho dítěte. Já mám někdy pocit, že bych ho roztrhla a zuřím ...točí mě to, že někdy věci trvají dloooouho..a dneska jsem taky ujela - malý má asi 8týden kašel, celou dobu nemyjem hlavu a i tak mytí hlavy je velký problém, nechce, ale už se to dařilo před tím kašlem..a jak je teplo, tak se potí a ty vlasy po dvou měsících - no nic moc. Dneska že se tedy bude koupat,včetně vlásků..a nechtěl a dokonce supr reagovat, že nechce mýt vlásky, že má strach, že se bojí (no rabr, že ) a mě to nějak vytočilo, protžože mi to přišlo důležité a tak jsem taky nejednala vůbec košer a nakonec to skončilo ostříháním vlásků na krátko (už jak jsem stříhala, tak se mi chtělo bulet, protože měl úplně kouzelní mikádko, takové vlnité, byla jsem na to děsně zvyklá) a ostříhala jsem. Fakt jsem z toho nějak vykolejená, vytáhla rabr, začala znova číst...

Já si myslím, že děti jsou dost flexibilní, že dokáží zvládat dva výchovné přístupy, ale nevím. Nejlepší by bylo dostat manžela na ten seminář na podzim, at si udělá obrázek...Já i manžel se snažíme, ale to víš, že to děláme každý jinak, ačkoliv se snažíme o to samé, úplně slyším někdy výchovné vzorce tchýně, je to zakodované...

Já začínám být, jak malý stárne, více a více přesvědčena, že je dost důležíté fakt odstranit ten nátlak, jinak že to je taková pseudo metoda...Nám se stává, že malý něco nechce a já na něj, proč se to má a manžel do toho a pak zase já..a že je to opět nátlak. Podle mě je třeba postupně přejít k tomu, že řeknu jednu větu o smysluplnosti a nechám ho s tím, úplně v klidu..asi by se mi tak podařilo malému tu hlavu umýt...Takže přesně o tom samém jsme se bavili s manželem - že rabr je supr, ale že je potřeba se snažit přiblížit více tomu rovnocennému vztahu, že to je i nonverbální komunikaci, tonu a ne jen slovech, ale o celém myšlení a přístpup. Dkyž nad malým stojím, ruce v bok a odfukuji, že mu to při mytí rukou trvá sto let..tak to není asi košer.




23. kvě 2011 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik spíš jsem to myslela tak, matláme oba výchovné postupy do sebe a ani jeden pořádně, chvíli tak, pak zase tak..., sice se více snažím s malou vyjít normálně, ale někdy když mě to chytne .... :confounded:. Pak do toho manža ty svoje jak říkám přikazující výroky a jdu do kolen :unamused:. Někdy mě pěkně štvou oba (Luci a manža).
No do Ostravy by jsme se těžko dostávali..., ale shodou náhod jsme oba nahlášení na podobný seminář u nás v městě, není to přímo RAbr, ale téměř totožné. Též od podzimu.
TAk s tím ostříháním klobouk dolů.... a ještě že si ti to povedlo, já malé neostříhám skoro ani ofinu :grinning: . Naše zase nechce za boha mazat ekzém, když už fakt nevím, tak jí řeknu, že půjde k doktorce a ta jí namaže...... :confounded:
Každopádně se chystám na kineziologii, aby mě trochu srovnala myšlenky. :sweat_smile:
23. kvě 2011 ve 22:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - aha, vidíš, nevím proč jsem si myslela, že jste z Ostravska. TAk to je supr, že se chystáte na podzim, mému muži taky pomohlo, že to slyšel od někoho jiného a že tam bylo dalších třicet lidí, kteří nad tím uvažovali nebo to už praktikovali délé a z těch, co to dělali déle, šel takový klid...Malý při tom stříhání seděl, protože říkal, že vlásky mýt nechce, že se bojí, že teda ostříhat...Jsem zvědavá na zkušenost z kineziologie.
24. kvě 2011 v 15:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik se radši nechal ostříhat než je mýt :slight_smile: ???? To je kuliferda teda :slight_smile: .
Nojo, Ostravu máme sakra z ruky :sweat_smile: . Na knížku Sourozenci bez rivality ( byla mě doporučena maminou, která má také brzy dva prcky) si brousím zuby už skoro rok, už se po ní musím poohlídnout, začíná to být aktuální :slight_smile: . S kineziologií už nějaké zkušenosti mám, trochu to provětrá hlavu.... :sweat_smile:
24. kvě 2011 v 19:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dagina knižku Sourozenci bez rivality už mám,je to od autorek Jak mluvit, aby děti poslouchaly ... a to je vlastně knížka, která inspirovala autory Rabru, tak doufám, že tam najdu cenné rady
25. kvě 2011 v 10:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik to naši by si raději nechali asi umýt vlasy, než ostříhat!
25. kvě 2011 v 10:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@reruna - no náš malý taky pak říkal, jak se vdiěl, že kde má vlásky a že delší byly lepší..já jsem to obulela a byla fakt pak vyšťavená..no na léto to má praktičtější, sluší mu to...jen je to pro mě takový nezvyk a po těch pačesech se mi stýská...A paradoxně včera si je nechal u babičky umýt vodou..no, je to pro mě ponaučení, že nemám věci řešit v afektu. Sice se to neprojevovalo řevem, ale byla jsem vnitřně v koncích, že s ním nehnu a prostě panika a stříhala jsem. Malý seděl, hrál si s autíčkem, byl v klidu..
25. kvě 2011 ve 12:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek