• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

15. dubna 2017 
Holky, já se taky strašně vztekala jako děcko a tak prosím, nesprchujte ty děti tou ledovou vodou, zažila jsem si to a je to fakt strašné. já si pamatuju, jak jsem prostě musela řvát, nešlo to ovlivnit a toto byl krutý trest. podle mě jsem jen potřebovala pořádně obejmout a nepustit, dokud se neuklidním. jo a naši mě to odnaučili tím, že mě v afektu nahráli a pak mi to pustili, pustili to pár lidem, já se za to styděla, bo jsem to dělala jen před rodiči a před ostatníma jsem byla přeci andílek:slight_smile:no a pokaždé, když to na mě přišlo, naši vytáhli nahrávání a já radši přestala, aby to zas někomu nepouštěli. nicméně i s tímto opatrně, můj tata to na mě pak vytahoval dost netaktně a vydíral mě tím psychicky.
15. kvě 2011 ve 14:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@andu - ahoj, máš toho hodně. Není třeba si dělat vrásky, občas každý ujede a co je báječné, že období vzdoru, toho silného, co má tvoje dcera, nejspíše zase přejde a pojede klidněji dál...To, že se vzteká při hraní je nejspíše o tom, že se ji něco nepodaří a jí vadí její "nešikovnost", náš to taky začal mít, kopl do hračky nebo to celé rozbořil a zaječel...Já bych ti asi jen napsala svou zkušenost, jak se zbavit toho pocitu a nutkání na řvaní a spol - beru to tak, že malý je v emocích, necítí se dobře a že potřebuje pochopení - ve tvém případě bych řekla, že stačí jedna věta - chápu, že se vztekáš, něco se ti nepovedlo....a jít dále za malým, prostě ji nechat...ale nezabřednout do toho kolotoče křiku, nedostat se sama do emocí. Prostě když to půjde, tak ji nabídnou více empatie, když ne - tak ji říct jen jednu větu a nechat ji a pak to s ní v klidu probrat. ¨Je to určitě těžké, ale v podstatě se nedá jinak, než to nějak přežít a pokud možno bez následků na dětech - takže ta empatická reakce - chápu tě... - je taková, že tebe snad nevytočí ječení malé /nebudeš se s ní příč o tom, jestli může nebo nemůže ječet, má na to právo...), a malá se vyhne sprše nebo jiným trestům..podle mě tím neodstartuješ ani sourozeneckou rivalitu. A k tomu vysvětlování - je třeba, aby ten důvod dával smysl dětem - sušenku bych ti moc ráda dala, ale nemáme ji doma. Můžeš mít banán - nebo už jsi měla čokoládu, sušenku můžeš mít odpoledne...V podstatě jde o to, jen říct, jak to je a když je dítě v emocích tak pochopit, chápat, že je mu "špatně", vysvětlení dát až se uklidní.. Přeji hodně síly.
15. kvě 2011 v 19:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@andu prosímtě, jaká je ta Karpova metoda? Jinak tě úplně chápu, dost podobné situace jsme zažívala taky, dkyž měl starší 2 roky a narodil se mu brácha, někdy to bylo fakt těžký, křiku jsem se taky neubránila, ale jak píšeš, jen se to tím zhoršilo a ječeli jsme pak všichni... takže jsem ho pak radši nechávala a klidně dělala dál, co jsem musela... ale nervy jsem teda pořádný..
15. kvě 2011 v 19:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik : Ano, v podstatě mi píšeš to, co čtu ve všech knihách, které jsem si pořídila :wink: Moc se o tenhle přístup snažím, ale když mi celé dny prořvou oba najednou, dodržuje se to těžko :wink: Ale zdá se mi, že už to zvládám čím dál lépe, tak snad už mě to řvaní přejde úplně :grinning: :wink:

@reruna: Jak jsem psala @blandik, jde v podstatě o to samé co psala ona. Dát dítěti najevo, že ho chápeš, když se zrovna vzteká atd. Karp právě doporučuje použít i tu batoletštinu, páč né všechny děti ve vzteku vnímají. Takže používáš krátké věty vyjadřující to, co si myslíš, že to dítě cítí (což je pro mě někdy oříšek, neb vůbec nevím, co ji tak vytočilo). No takže tomu dítěti říkáš např. (když použiju onu sušenku): CHCI! CHCI! CHCI! Chci tu sušenku. Hned. Říkám dej mi sušenku.... a tak dlouho dokud to dítě nezačne vnímat. Amélie se na mě podívá tak, že hurá, konečně jsem pochopila :grinning: No a pak dítěti můžeš vysvětlit proč sušenku mít nemůžeš - jak psala zase blandik třeba: sušenku nemáme, můžeš si vzít banán.... To vysvětlování někdy moje dítě opět rozčílí, takže někdy nevysvětluji :sweat_smile:
To je asi tak ten základ co pan Dr. Karp doporučuje, píše, že to používá i s dětmi v ordinaci :wink:

Děkuji vám za podporu -) Občas se to chce pořádně vykecat :wink:
16. kvě 2011 v 08:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
@andu aha, takže vp odstatě pjmenuješ, co to dítě vyjadřuje ttím ječením... ale jak píšeš, někdy je těžké poznat, proč ječí :sweat_smile: já spíš říkám, ty jsi našvaný, že chceš sušenku....ale je to vlastně to samé
16. kvě 2011 v 09:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@reruna : Jojo, je to tak. On hlavně zdůrazňuje, že mu to máš říkat v krátkých větách, aby pochopilo. A když nevíš, tak prostě jen třeba říkat to co on... Např. ne, ne ne... no něčím s trefíš :grinning:
16. kvě 2011 v 19:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj vsem, cetla jsem diskuzi a necham si od vas rada poradit, neb nekdy uz opravdu nevim, jak dal...
Moje dcera je od malinku dost netradicni. Uz jako miminko hodne brecela - nelibilo se ji v postylce, v kocarku, nechtela pit z flasky, vyzadovala veskerou pozornost. Na druhou stranu je hodne vnimava, rozumi, hodne pohybove zdatna. Kdyz byla mala vztekala se tak, ze ztracela i dech. Od dvou let se to asi diky mluve zlepsilo a ja myslela, ze to "nehezke" uz mam vybrano. Ale opet se vraci do zajetych koleji a mam pocit, ze mi prerusta pres hlavu.
Ma tendence neustale komandovat - ty me nebudes obouvat, chci tatu. Koupat mama, tata ne. Tuhle komandovala, i kde muzu vypit kafe. Kdyz se mnou spi v posteli, muze se zlbaznit, kdyz si k ni lehnu zady - to pak slysim povel "mami otoc". Kdyz ji vysvetlim, ze ne, ze chci takhle leziet, neb jinak me to boli - zacne se vztekat a rvat. Kdyz v kocarku nemuze usnout, zada povel "mami ruku" - chce abych ji drzela, tak lepe usne. Uz mi to fakt prijde moc. Zkousim vysvetlovat, proc to ci ono nejde, ale na vysvetlovani nereaguje a vztek se vygraduje. Zkousela jsem "silne objeti", taky ji to jen popudi.
Dnes jsem dostala posledni kapku.Zacala cmarat pastelkou na stenu. Rikam ji, ze stena bude spinava, ze se nam nebude libit a ze mame papir, kam se maluje., tak me jen vyslechla a cmarala dal. Zkousim, po dobrym, po zlym....v jejim revu jsem ji poslala vyvztekat za dvere. Ona sama odkracela a jeste na me vyplazla jazyk a zavrela za sebou dvere. V jejich 26 mesicich to uz povazuju za prilis a vim, ze musim zacit byt duslednejsi. Jedine, co nani trochu plati je, ze kdyz predvede takovou scenu venku, reknu, ze si pro ni jde uz tamhleten pan a ona toho "obcas" necha.
Na druhou stranu dokaze ke mne prijit a rict - maminko rada - da mi pusu, obejme me.
Co delam spatne? Jak mam postupovat? Oba dva jsme s manzelem klidasove....tak nevim, kde se to v dceri bere. Diky za rady a nazory.
16. kvě 2011 ve 22:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@tonica - myslím, že je potřeba pochopit, proč to dcera dělá. TO, že vyžaduje, aby věci probíhaly uričitým způsobem je o tom, že v tom vidí systém - souvisí to s pořádkumilovností a taky často s časovou orientací, kterou mají děi od narození, a my jim v tom akorát děláme chaos tím, že děláme věci různě a vadí nám, že se to dětem nelíbí. Děit milují systém, milují, že věci se dějí tak, jako vždy, že věci mají své místo, maminka si lehne pokáždé stejně a dá ruku. Že mlíčko dá jen táta a že máma i táta mají svoje pevné místo u stolu, které se nemění. U nás malý kolem 20M začal vyžadovat, že tohle jen táta a tohle jen máma, vycházeli jsme vstříc. Je to dost na palici, zvláště, co hodně věci převelel na tátu (včetně večerního usínán). Ale po tom, co jsem se na montessori semináři dozvěděla, že tohle je vlastně ten smysl pro řád, že tohle je základ budoucí pořádkumilovnosti, ještě více mě to upevnilo v tom, že ty děti jsou geniální, přesně ví, co potřebují. Co nejpřesnější systém v hračkách, všechno, aby mělo své místo, rodiče dělali to, co dělají vždycky, seděli, kde vždy sedí...Já bych ti doporučila Respektovat a být respektován si přečíst.
K tomu vypláznutému jazyku a pánovi, co si ji vezme - ten pán má krátkodobý účinek a nic ji neučí o tom, proč by se měla s tebou domluvit a proč by jste měly vycházet...je to strach, a ten brzy pomine, navíc ji buduješ strach před cizími lidmi, že by si ji mohli vzít..Ale je to dost komplexní, pomohlo by vám si přečíst o komunikaci v té knížece, co uvádím, odstranit boje o moc a více klást důraz na dohody mezi vámi. Ten jazyk je její protest proti něčemu, o čem jsi rozhodla z pozice moci, dcera je asi bojovník, a nechce se vzdát. POmohl by přechoc z mocenské výchovy na partnerskou (viz knížka).
16. kvě 2011 ve 22:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Blandik - diky moc za odpoved. Vim, ze tady neni neco dobre a ty reakce prameni z jeji povahy a z mych vychovnych chyb. Diky za tip na knizku, urcite si ji poridim.
Jen jestli jsem te dobre pochopila. Mam dceri ustoupit v tom, ze ji mam nechat obleknout treba tatou, pokud chce? Jenze ona nema system v tom, ze treba oblekat chce pouze od taty. Ona jakoby rozhoduje - ted chci aby to udelal tata. Priste se treba obraci situace a tu samou cinnost chce ode mne.
Vim, ze "cizi pan" neni nejlepsi vychovnou metodou. Je to uz jen me zoufalstvi, aby kratkodobe nastal efekt - tzn. uklidnit dite a je mi jasny, ze ucinek je jen docasny.
Dcera je opravdu velky bojovnik, tvrde si jde za svym, prekvapuje mne tahle povahova vlastnost, nam, rodicum chybi. Nerikam, ze je do dnesni doby spatna, jen chci, aby to melo urcitou mez!
16. kvě 2011 ve 23:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ja musim zatukat, ale nase problemy s kousanim na cas vymizely (kez by na porad). Ne ze bysme nebranili svoje hracky, ale je to "jen" strcenim, bouchnutim, coz je pro me prijatelnejsi. Stale se snazim vysvetlovat - o deleni se, ale myslim si, ze deti v tomhle veku to proste nechapou (aspon to moje ne). Doma mu zacala brat hracky mala a tam to funguje snad celkem dobre. Kdyz chce Vasik nejakou hracku, s kterou si mala hraje, tak ji pristrci jinou (samozrejme 30x mene atraktivni). Ale zatim to staci. Musim ted rikat o jakekoliv veci, ktere koupim, ze je pro Vasika a Klarku, pro oba. Vasa si totiz mysli, ze vsechny hracky jsou jeho a male je jen pujcuje. Klarku nastesti nemydli!
Ale chtela jsem se zeptat, Vasik je se mnou docela hodny kluk, ale jak je ve skupine deti, je casto opravdu dost rozjiveny! Treba na cviceni. Neposloucha ukoly, vsechno mu musim 3x opakovat a i tak si casto dela co chce. Je to normalni? Jak ho mam primet, aby cvicil jako ostatni?
17. kvě 2011 ve 04:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@terezt - to je moc fajn, je supr, že Vašík přišel na to (asi dítky tobě), že může nabídnou jinou hračku Klárce. Zdá se mi to jako dobrý ¨základ a až bude Klárka starší a bude si více vybírat i Vašík si zvykne, že se dělí...Co jsem četla, tak děti se začínají zajímat o sociální vztahy (že se cítí součástí) a o společenské chování až po třetím roce života /(od 3-6 let), tady se teprve začíná rozvíjet empatie...Tak se mi zdá, že to u vás začíná pomalu nastupovat, ale nejde nejšíše čekat, že bude mít tři a bude empatický, ale jen to, že od tohoto věku cca bude mít vellký účinek si o tom povídat, zkoušet si to...

Co se týče toho cvičení a rozjívenosti...já osobně nemám ráda takové to cvičení děti na povel - že te'D tleskej rukama, te'd skákej, te'd běhej...ale taky jsme chodili asi 2 měsíce ...paní cvičitelka z nás moc radost neměla, protože jsem dělala věci podle malého a ona měla pocit ,že se děti mají učit lézt na žebřík a podlézat překážku, když ten náš chtěl přeskakovat (děti ve skupině 18M až tři roky) a já zase, že dítě se nemusí učit lézt na žebřík, kdy mě to napadne, ale až mu zavelí vývojová potřeba....naše dítě sice není rozjívené, spíše jsme řešili jeho zaraženost v kolektivu, držel se spíše u mě, ale moc mi pomohlo ho nepasovat do toho, co dělají ostatní, vyžadovat to od něj...Já bych osobně to pojala, že je to váš čas na cvičení a dělala ty úkoly sama a nechala na malém, jestli se přidá, pobídla ho, snažila vzbudit zájem, ale netrvala na tom - tato výchova ke spartakiádě mu nebude chybět, ale jde o to si zaběhat, poblbnout tam, dostat se mezi děti...

@tonica - to je moc dobře, že je silná. V batolecím věku se formuje ego, silí vůle (ve třech letech je jsou utvořené, co jsem tak četla, základy celé osobnosti, člověk je vlastně "upečený"). Ta knížka ti pomůže pochopit komunikaci, je to silný nástroj a dá se jinou formou sdělit stejný obsah a přitom posilovat splupráci, dohody a ne boje o moc. Možná se vám pak ukáže dcera v jiném světle, protože přestane bojovat s vámi. Není to knížka o batolatech, ale ta komunikace na ně funguje...Já bych dceři vyšla vstříc, samozřejmě v rámci možnosti - dle rabru se nehodnotí její myšlenky a motivy, ale zase to neznamená, že se člověk přerazí, aby vyhověl...Když s ní v tom přestanete bojovat, ona si vytvoří (aspo'n myslím) systém. Sama píšeš, že zuří, když si lehneš k ní zády /náš taky zuří, usíná v poledne tak, že mě drží za afinu). Víš - dá se vycházet vstříc, ale pokud malá bude ječet, že chce, aby to udělal táta a táta bude zrovna se oblíkat nebo něco jiného dělat - dá se ji říct - ok, chceš, aby to udělal táta. Chápu. Ten se oblíká. Můžeš na něj počkat nebo to můžu udělat já...a akceptovat její volbu. Takže nemusí se cela rodina přetrhnout, ale nebrat ji tu momentální volbu. A co se týče "stálých" voleb, ty ji nechat a "nedráždit". Oni neznají hodinky, to co jim umož'nuje orientaci je režím a rituály. A jak jsem slyšela, že děti milují systém, že pokud jim ho "nevezmeme" našim chaosem (tím nemyslím nepořádek, děti ten řád nemají v tom, že vyuklízí všechny hračky, ale v tom, že hračky mají místo, máma má místo v rodině, táta má místo, dělají to samé, věci mají své místo...), tak bych jim ho nebrala.
17. kvě 2011 ve 21:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Ja vim, ze po nem nemuzu chtit, aby delal vsechno tak jako nalajnovane, jak ja zrovna chci. Nase ucitelka na cvicenicku ma pro to pochopeni a nechava ho delat si to, co chce. Ma svatou trpelivost a pripomina, co se prave dela. No, ale s takovymi se nebude setkavat porad. Ja se ale obavam do budoucna - konkretne skoly. Ty planujes dat dite do Montessori skoly? Ja asi takovou moznost mit nebudu a dite pujde do normalni skoly, uz vidim, jake to bude! Urcite se budu snazit vybirat podle ucitelky, ale jakou moznost budu mit to ovlivnit?! Nebo je na takove uvahy jeste brzo? Nevim, jestli muzu doufat, ze se uklidni. Zda se mi, ze podstata cloveka se nemeni (a on je opravdu TOLIK bezprostredni).
18. kvě 2011 v 08:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@terezt - ne, nepůjde do montessori školky, takovou tu nemáme /leda za 11tis :angry: /měs.). Ale musím přiznat, že půjde do waldorfské, právě kvůli tomu respektování individualiy. Já si myslím, že základ je v tom, jak se k němu chováš ty. Jestli ve školce bude "muset" dělat věci s davem - tak mu to pak můžeš doma vysvětlit. - že paní učitelka je jen jedna a je tam hodně dětí a že nemůže se věnovat každému zvlášť a někdy je potřeba, aby děti dělaly věci spolu..no v optimálním případě ho nebudou učitelky nutit, ale i kdyby - tak je to jiné prostředí než doma. Doma je základ. Ty jsi ten pilíř od kteréhé se odráží, je podle mě dost podstatené, aby ty jsi chápala a nenutila ke kolektivním činnostem, když nemá zájem, ale jen ukazovala, že to může být sranda. Jen si vem - já nemám pocit, že by mě školka nějak citově ovlivnila (vědoma, nevědomě určitě), ale neřeším k ní vztah, kdežto k rodičům ano a pokud dětem něco vadí v instituci, a ještě rodiče do toho "nutí", nejsou na straně dítěte, tak to může být zra'nující. Děti jsou individuality. Ve školce bude fungovat i syndrom davu - dítě bude více náchylné podle mě dělat to, co ostatní.
Dokava'd máte ten luxus a nemusí do školky, tak bych ho nechala volně si vybírat, aby to co nejvíce mohl rozvíjet, aby co nejvíce byl napojen na vlastní potřeby. Děti samy dobře ví, co v daném období chtějí rozvíjet - jestli běhat z kopce, do kopce, jít po obrubníku nebo lézt přes něco...Náš malý nesnášle jakékoliv tleskací a ukazovací aktivity, dost individualita, do cca 2,5 let se nechytil nikoho za ruku při společné hře (dětí, dospělých - jen nás), a pak se to všechno podddalo. Neříkám, že nyní tleská nebo ukazuje nebo se zapojuje, všechno si to osvojuje pomalu - třeba i na hudební nástroje s dětma začal hrát asi až po půl roce, co je dostal do ruky (každý týden, jen je držel a koukal)...a te'd už hraje. Tohle je podle mě "respektovat individální potřeby a vývoj, preference" dítěte.
18. kvě 2011 v 09:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
@tonica: občas sem nakouknu a to co píšeš o své dceři - máme doma podobnou generálku. Taky mi diktuje, kam si mám sednout, kdo jí nakrmí, kdo jí může nazout boty, atd. Nejraději si vše dělá sama, jenže jasně, že jí spousta věcí nejde, pak se teprve ptám, zda jí můžu pomoct. Její povaha mě taky trochu zaráží. Je neskutečně umíněná ve svých požadavcích, zabejčí se a nic s ní nehne. S ní si ještě užijeme ... :grinning:
Řešíme to jak píše Blandik, snažíme se vyhovět. Nemá cenu si prosazovat svou, protože pak je z toho divadelní scéna na půl hodiny, to se radši domluvíme, ano udělá to máma/ táta/ babička, ale počkej, až dodělá, to co zrovna dělá.
S braním hraček to máme podobné, jak dám synkovi chrastítko, už mu to bere. Snažím se jí vysvětlilt, ať mu ho chvíli nechá, že jí ho za chvíli půjčí. Pokud je neoblomná, řeknu jí, ať podá jinou hračku, kterou mu půjčí. Prochází to, ale už se těším na situace, kdy i synek bude chtít tu jednu nejžádanější hračku. :rolling_eyes:
18. kvě 2011 v 10:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte zaujímavá diskusia...velmi dobre sa mi to číta.ja sama som za model výchovy,že tolerujem občasné výbuchy,pokial sa netýkaju ubližovania iného,inak mám dve velmi milé slniečka,jedno je skor utiahnuté,treba ho povzbudzovat do života,je to nadané dieta,takže ja tým je trochu iná..no a mladšia je trošku generál,ale čím dalej si uvedomujem ako naša výchova na ne vplýva a častokrát si poviem,aké úžasné deti,hoc s chybami máme..ved chyby má každý z nás..myslím,že uspech prináša určenie pravdiel,od mala..potom to funguje...nechceit od dietata ked oslávi 5narodeniny aby si zrazu začalo upratovat izbu a podobne..od malinka.pomaly,primerane veku mat na neho určité požiadavky...a potom ich zvyšovat.
18. kvě 2011 v 10:15  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@tonica ahoj, jen ti zkusím napsat jednu fajn myšlenku (není moje! je z knížky Respektovat a být respektován), možná ti to pomůže v komunikaci s malou, a netýká se to jen batolete, platí to napořád - a v pubertě opravdu významně.
Reaguji na tvojí větu
Nerikam, ze je do dnesni doby spatna, jen chci, aby to melo urcitou mez!
Funguje hranice nastavovat spolu s dítětem, nejde to vždy, ale skoro vždy :wink: . To, že ty něco chceš na ní funguje jako červený prapor na býka - ona bude dělat něco jiného, co chce ona. To je přirozené, je to batole :wink: . Takže zkus neřešit co chceš ty, ale co chce ona a zkusit se s ní dohodnout, jak to budete dělat. Svojí myšlenku jí nabídni, ale současně jí nech, at se i ona podílí na dohodě. Ted je to ještě možná složité, ale když si na to zvyknete, výborně to funguje. děti milují pocit, že jsou důležité, že mohou o svých potřebách rozhodovat a hlavně zmizí to trucování, to, že bude dělat všechno naopak. Zrovna u toho oblékání, koupání atd ji nech, at si sama rozhodne, je jen pár situací, kdy nejde "vyjít vstříc". Nedůležité věci at si dělá po svém, at má pocit, že je to její volba, její rozhodnutí. Opravdu později uvidíš výsledky....tak at vám to funguje.
18. kvě 2011 ve 12:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Blandik - diky, ta knizka me zajima cim dal vic. A dekuji za tve nazory. Ja byla vychovavana v duchu, ze se detem neustupuje, rodic je autorita. Zkusim to jeji diktovani resit volbou, jak rikas. "Ano, muze te obout tata, ale pockej, nez se sam oblekne nebo te muzu obout ted ja". Jeste si necham poradit, jak mam reagovat na situaci, ze kdyz se ji neco nelibi, hodi treba s tou veci na zem? Diky moc
Smecka - tak o uminenosti mi neco povidej. Ja porad nechapu, kde tuhle povahovou vlastnost vzala. Je to nekdy narocne, hlavne v situacich, kdy nekam spechas, potrebujes neco resit..... Na te komunikaci musim evidentne zapracovat.
18. kvě 2011 ve 12:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Berenika - dekuji za informaci. Me rozcarovani asi prameni opravdu z toho, jak jsem byla vychovavana. U nas byl rodic autorita, ktera se poslouchala. Nejaka moznost volby prilis neexistovala. A jako diktovat rodicum, ze od jednoho chci to a od druheho ne, by mne nenapadlo. Holt dcera je jina, uminena,se svoji hlavou, a ja se ji musim prizpusobit a taky ji ustoupit, aspon v tech mene zavaznych pripadech.
18. kvě 2011 ve 12:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
@tonica vžyť jo, dřív to byl jediný model - budeš poslouchat a je to, nebo....můj manža byl taky takhle vychovaný, často se rodiče prosazovali dogmaticky.
Ale nemyslím si, že by rodiče neměli mít autoritu, ale měla by pramenit z nějaké úcty, ze vztahu - ne z toho, že táta zařve a byt se třese. Taky nejsem pro výchovu dělej si co chceš, ty hranice jsou fakt třeba a dokonce to děti mají rády - nachází v tom jistotu - jen jde o to, že je pro všechny přínosné, když se na těch hranicích, mantinelech, pravidlech, dohodnou spolu - mnohem snáz a ochotnějí je pak dodržují - vždyt si je sami vytvořili - takže není třeba je bojkotovat. Mám rozdělené situace na důležité a nedůležité - těch prvních je pět a těch druhých 100 :grinning: (jen příklad, nepočítám to :grinning: ). Když je dítě zahlcené příkazy, povely, rozkazy - nic jiného neslyší,přestává to vnímat, je toho na něj moc a ztrácí to význam. V opačném případě pak dobře reaguje, když je to opravdu třeba - kvůli bezpečnosti např.
18. kvě 2011 ve 13:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ja mam proste x pripadu, ktere nevim, jak resit. 1/ Dcera treba se mnou chce varit. Jasne, neva, dokud necco nedelam na plotne na panvi. Ona v ni chce michat a ja se bojim,ze se spali. Clovek se ji to snazi vysvetlit, ale kdyz uz ma hlavu skoro v panvi, tak mi rupnou nervy a sesadim ji dolu. Nastane neskutecny rev...Tak jak ji tu situaci vysvetlit? 2/ Jak mam regovat, kdyz na me vyplazne jazyk...Mam si toho nevsimat? Myslim, ze uz tusi, co to znamena, ze to bere jako protest vzteku vuci me. 3/ Chce cokoladu. Uz ji mela hodne, takze reknu dost, coko ne, bolelo by te brisko, zase "potom". Jestli chces, dam ted krupinky. Opet se muze uvztekat.
Asi bude odpoved na tohle vse v knizce...opravdu me zajima a musim si ji precist, protoze je vazne x veci, ktere nevim, jak mam resit. Nechci na dceru donekonecne rvat nebo ji bacat pres zadek, pak me to mrzi...
18. kvě 2011 ve 14:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Diky za povzbuzeni. Ja doufam, ze to jak se chovame doma na nej bude mit vliv! :wink: A mas pravdu v tom, ze mu ten rozdil doma x skola muzu potom vysvetlit. Vzdyt ja ho nechci do niceho nutit, jen pobizet. Obavam se, ze kdyby bylo po jeho, porad sedime u televize (mami pust mi krtecka slysim 1000x denne a uz jsme se domluvili jen na 2 dilech dopoledne a 2 odpoledne). Proto je podle me dobre mit nejake jine (a ruznorode) aktivity. Mozna, ze teda nejake individualni, spis nez kolektivni. Ale on je mezi detmi rad, jen proste nedela to, co ostatni... A taky - s detmi se lip zabavi, kdyz modeluje, nebo kresli, vydrzi u toho jen kratce... Stejne, diky za tvuj pohled, budu se to tak taky snazit brat. Proste je jaky je... :slight_smile:
18. kvě 2011 ve 14:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@tonica Zkus to místo toho NE (nebudeš míchat, nebudeš jíst čokoládu, nebudeš vyplazovat jazyk) s nějakým ANO. Batolata na NE neslyší - je to v podstatě pro ně pokyn, aby to dělali dál :wink: a zákaz je rozzuří. Tak to je.
Pánev - ještě před vařením se dohodněte, že ti bude pomáhat a až budete u pánve, dostane jiný "úkol", zaměstnáš ji něčím jiným, aby se cítila dobře, odpadne sesazování ze stolu, které ji rozčílí. Nebo postav na plotnu vedle jinou pánev, studenou, její, dej tam studenou vodu, dej jí vařečku, at vaří:slight_smile:
Vyplazování jazyka - nevím, potřebuje si nějak ulevit, nějak vyvyentilovat vztek, nabídni jí jinou alternativu - řekni jí, že chápeš, že se čertí, a když bude zase rozčílená, at řekne nějaké kouzelné slovo - nevím, něco vymysli. Prostě aby zapomněla na to vyplazování. určitě je dobré na to nereagovat, tyhle věci většinou přejdou samy.
Čokoláda - když jí ji budeš dávat, dej jí jen tak malou (kinder jsou fajn), aby jí mohla sníst celou. Jiná prostě není.
Pokud má v ruce velkou čokošku, a ty jí uprostřed toho jejího potěšení vezmeš zbytek, je smutná a naštvaná, logicky. Fajn je nemít doma zásoby, když se jde nakoupit, koupí se jedna mlsota, ta se sní a další se zase koupí příště - neboj, ona to brzo pochopí. A zase - předem jí nabídni čokoládu a dohodněte se, že ted jen ta jedna a pak zase něco jiného. Když s tím bude sam souhlasit, nebude se tomu bránit:slight_smile:)).
Všechno je to na stejném principu, ty situace se opakují, nabídnout alternativu, jak ano, nezakazovat uprostřed činnosti - jsou z toho pak rozčarovaní a dá se to pochopit, ne?:slight_smile:)))
18. kvě 2011 ve 14:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@tonica - mě moc pomáhá to, co popisuje berenika. Jde o to předjímat situace a dopředu už to řešit, na začátku, -dát informaci hlavně o tom, co asi tušíš, že bude problematické a dohodnout se na tom. Určitě dát alternativu - př. ta studená pánev, hrnec vedle, ale současně i předem informaci, že horké hrnce míchá zatím maminka sama, protože se můžou lehce převrhnout a jsou mooooc horké, pálí...prostě dát alternativu a současně i smysluplnost daného řešení. Ta smysluplnost je hrozně důležitá, pomáhá dítěti chápat hranice a tím se posouváš z autoritativního určení - ne, tohle nemůžeš na partnerskou úrove'n, kde se k dítěti chová jako k sobě rovnému, ač za podmínek jednání toho zkušenějšího...mě to příjde jako když je člověk průvodce a chce dítěti ukázat, jak svět funguje. Načasování je moc důležité - nejlepší je ty pravidla, hranice řešit, stanovit, dohodnout předem (tedy pořád předjímat možné situace).

Já nevím, možná je tvoje dítko tvrdohlavé, ale možná to taky může být jen produkt vzdoru, určitého zacyklení a boje o moc - což je naprosto normální, když se používají zákazy a příkazy v klasické podobě. Ten vyplazený jazyk na to trošku ukazuje, ona se čertí, ale nemůže na tebe, cítí určitou nespravedlsnot (z jejího pohledu obrovskou), nechápu možná pořádně proč, co a jak a tohle je její jediná možnost jak ventilovat svoje postoje, protože ví, že neobstojí...to prosím neber jako nějakou kritiku (vůbec ne). Když se změní forma sdělení (odstraní se negace, začne se říkat, co se může dělat namísto toho, co se nemůže dělat, dá se smysluplnost jako první věc, pochopení pro emoční stavy dítěte), tak obsah vlastně zůstane stejný, dítě získává dost velkou gramotnost co se týče fungování věci kolem něj, cítí se důležité a rovnocenné a pomáhá to odstraňovat takové to zacyklení v komunikaci, kdy dítě vede s rodičem boj, dělá občas naschvály, mstí se...
Každopádně určitá urputnost, životní síla /jinými slovy ona negativně vnímaná umíněnost, tvrdohlavost) je vlastně moc dobrá vlastnost - dá se na ní dívat jako na určitou životní energii a začít ji vnímat pozitivně. Obrátit ji konstruktivně.
18. kvě 2011 v 15:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@terezt - jej, já jsem to vůbec nemyslela tak, že vyhýbat se kolektivním aktivitám - být mezi dětmi. To vůbec ne. Jen ho tam nechat dělat věci po svém. Užívat si jeho kreativitu a nápady a trošku se oprostit od toho pocitu, že by měl tleskat nebo skákat na povel. Když to bude chtít porběhnout, tak ho nechat to proběhnout místo proplazení a ocenit, zářit při tom štěstím. Víš nesrovnávat ani vůbec s jinými dětmi (hlavně ne před Vašíkem). Aktivity s dětmi určitě ano, když se mu líbí. Potřebuje je, vnímat sociální vazby, ale neplnit při tom "tabulky" - :grinning: Držím palce.
18. kvě 2011 v 15:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@tonica - ještě k těm sladkostem. U nás pomohlo mluvit třeba u snídaně, do jííme na snídani, co jíme na oběd, co můžeme jíst na svačinku a přitom povídat, že to, co se jí na svačinku (u nás sladkosti, mléčné výrobky nebo ovoce vesměs) se může jíst na svačinku, ale ne na snídani nebo na oběd. Na oběd potřebujeme mít něco teplého do bříška. ...takže u nás to je rozdělené - že čokoláda, tyčinka může být na svačinku. A určitě nedávám sladkosti po obědě, že až sní oběd, to jsem zkusila na začátku a byly z toho 3 lžičky obědu a domáhání se musli tyčky...takže malý ví, že tohle může na svačinku, ale ne na snídani nebo oběd. Prostě pak jen řeknu, že to může mít na svačinku. Dříve se někdy čertil, tak jsem mu pak po uklidnění znova zopakovala naší dohodu (ne že by ji se mnou uzavřel, ale prostě v tom věku to ne vždy jde ještě v těchto oblastech) a bere to. U té čokolády - koupím třeba tabulku hořké a dám mu jednu velkou kostku s tím, že mu říkám, že čokoláda je hodně sladká a nemůže být jako jediná na svačinku, že k tomu je třeba ještě sníst i něco jiného - a přiznám (čokoládu jí od Velikonoc), že mu zatím nabízím k tomu něco podobně lákavého - pribi'náka, piškoty, šateček - něco, co vím, že má rád, aby si zvykl na to "menší" množství čokolády a postupně vím, že když mu dám pak chleba na sváču a kostku čokolády, tak že nebude prostestovat (tedy doufám). Takže opět jde dost hodně o smysluplnost - dost častou používám - že naše bříško potřebuje od všeho trošku a proto to je rozdělené, co se jí na oběd, na svačinku, na večeři. Sladkosti nám asi dost chutnají, ale nestačí našemu tělíčku, potřebuje i maso a brambory na oběd (a na talíř mu vždy dávám něco, co jí, co má rád - aby když tak mohl vynechat, co mu nechutná a přitom se najedl). nedá se čekat okamžitý účinek, že bude jíst nějakou zeleninu, co mu nechutná třeba nebo v našem případě třeba sýr, ale o tom je rabr, že se nečeká okamžitý účinek, ale jen se dá info a po čase člověk vidí, že to dítě dělá, že to třeba i řekne, řídí se tím vnitřně.
18. kvě 2011 v 15:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, čtu si rady, co dáváte @tonice - její popisování sedí na mou dceru naprosto přesně, akorát s tím, že já se s ní dopředu snažím domluvit za jakých podmínek to dovolím či něco bude probíhat. Vysvětlím jí to, dcera to odkýve a když příjde na věc, poruší naší dohodu, chce víc. Připomenu jí na čem jsme se domluvily, jenže to už nemá smysl, má v hlavě jen svůj cíl a nechce ustoupit. Já z naši dohody neustoupím, pak je z toho samozřejmě řev a já vypěním protože mám snahu s ní jednat po dobrém a ve většině případů zabere až úsloví - jestli nepřestaneš, dostaneš přes zadek. Pak teprva poslechne, bohužel. Tak něco dělám špatně? :confused:

18. kvě 2011 v 15:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Blandik, Berenika - moc hezky o tom pisete, beru si z toho priklad a ponauceni a diky za vsechny ty tipy a rady
Smecka - jsem teprve na zacatku s komunikaci, ale taky by me zajimalo, jak reagovat dal. Samozrejme taky pocitam s tim, ze pokud se dohodneme na necem (viz cokolada), tak dcera pak dohodu nebude respektovat a bude se snazit vyrvat dalsi kousek. Co pak....? Jsem zvedava, co nam holky poradi. U nas taky fungovalo jen ji poslat za dvere, at se tam jde vyvztekat, protoze kdyz rve, vysvetlovani nema vyznam - vic ji ti popudi, nevidi, neslysi. Ale jak rikam, jsem na zacatku a jen cekam, co muze nasledovt dale a jak tomu predejit....
18. kvě 2011 v 17:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Smecka - koukam, ze mame stejne stare dcery, asi onehdy lital nejaky virus tvrdohlavosti ve vzduchu :slight_smile:))) :grinning:
18. kvě 2011 v 17:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@smecka @tonica - máte už holky ve věku, kdy se s nima pomlalu začíná dát více domlouvat, ale z těch příspěvků si čtu, že nakonec sáhnete k nějakému "trestu" - za dveře nebo výhružka - dost nebo na zadek. Ty děti to ví, že nakonec k tomu dospějete...takže to chce více trpělivosti při těch dohodách a tuto fázi vynechat, je to zbytečné a ničí to to předcházející. Ještě jedna důležitá věc - někde jsem četla, že děti cca do 4-5 let mají velký problém tváří tvář odolat pokušení - tedy když to nevidí, tak slíbí cokoliv a pak jak to vidí, tak tma a chějí to...to je třeba posilovat na základě dohod, aby byly schopné odolat a když neodolají, tak to nebrat osobně, ale brát to jako další šanci to zvládnout...Takže bych v klidu nastavila pravidla - př. po snídani o té čokoládě na svačinku - tak jak jsem psala výše, bavit se o tom, co se jak jí..a taky ji možná dala na nějakou dobu i nějaký chutný doplněk té čokolády (co má dítě rádo, postupně, až si zvykne na ten systém, tak to nahrazovat něčím vyvažujícím tu čokoládu). A jak se dítě vztekne, že to chce i přes to, že jsme měly dohodu (čokoláda, venku odchod...cokoliv), tak ho nechat vyvztekat, nechat celou tu emoci plynout a dát mu pochopení - no jo, štve tě to. Chceš tu čokoládu...a nic víc, jen tohle občas zopakovat, být při tom dítěti (v rámci možností) a jak se vyvzteká, tak citlivě, chápajícně vysvětlit znova pravidla, že čokoláda může být na svačinku. Náš se taky dříve čertil, že nemůže musli tyčku kdykoliv, pořád si o to říkal. Te'd už ví, jak je svačinka, tak se hlásí, že tyči, tyči...

Přesně jak píšeš - vysvětlení nemá význam, když se vzteká - tady tedy ta empatie - chápu tě /a opravdu to tak chápat, však je to hrozné, jak má chuť na čokoládu, ale nemůže ji mít ... to je hrozná bezmoc...- ale zase my víme, že to musí mít hranice, ale dítě ještě až tak ne...), ale vynechat to posílání za dveře a jakékoliv potlačování té emoce. Když budete říkat, že chápete, že je smutná, protože nemůže mít čokoládu - tak dítě i učíte do budoucna vyjadřovat své emoce. Náš poslední měsíc začal místo řevu bez slov, řvát - zlobíííím na maniku, chci to a to...zlbííííím. Takže to je ten produkt, ze kterého se moc těším...začíná vyjadřovat své emoce a bude je vyjadřovat tak, jak jim to v emocích popíšete...Takže za mě žádné dveře, žádné výhružky, jen nechat emoce plynout a pak trvat na svém, ale chápajícně - ne formou boje (ani v tonu to nemůže být cítit). Jakže může se říct - já se už zlobím, dohodli jsme se a dohody se plní. Ale ta výhružka, poslání pryč je už zbytečné a je to průkaz autoritativní výchovy, která maří ty dohody. Dítě si zvykne postupně, že jsou ta pravidla. Však stačí tam jen stát a chápat, vy nejste v emocích, to dítě je a je zbytečné na jeho emoce reagovat vlastním rozčílením, když se nastavíte na to, že chápete, že je dítěti zle, že něco nemůže mít - marně se neříká, že bezmoc je nejhorší stav člověka (a dítě ji zažívá dost často), tak to může pomoci zůstat "klidným". A prostě nechat dítě vyvztekat, pak navázat na dohodu /a samozřejmě tady už nepovolit, nedat nic extra...). Já myslím, že dítěti se dá hodně vyjít vstříc, hodně umožnit zkoumat, ale jak se nastaví dohoda tak, že ji dítě odkýve, že souhlasí, pak už nejde pustit ještě jeden díl krtka, dát ještě jednu kostičku čokolády...Aspo'n si myslím. Ale dá se, jak dítě nesplní, neodolá nějakému lákadlu (př. průchod kolem dětského hřiště, přičemž jste na něm už byli na cestě tam a dohodli jste se, že zpátky už nepůjdete -a dítě nemůže ododlat, tak nechat projít emoce, pak vysvětlit a travat na dohodě s tím, že si potřebujete věřit, že je to pro něj asi těžké, ale tak jste se dohodli a že už spěcháte domu na oběd - tedy doplnit to i o ten smysl, proč už tam nemůžete se stavit...- to je moc důležité, dítěti to musí dávat smysl..Tedy jsem se rozepsala, tak snad budete mít chu't to číst :wink:
18. kvě 2011 ve 20:42  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@tonica @smecka no u nás je to většinou stejné jako u vás, dohodnem se, ale za chvilku už o tom neví a zase loudí a když nedám další sladkost, hračku, hru - je jedno co - tak je stejně řev, na to už taky nevím jak dál reagovat, tak prostě si stojím na svém, už neustoupím, ale nakonec to stejně někdy skončí tak, že na něho už křiknu, a´t už neřve, že jsme se na něčem snad dohodli... a stejně z toho máme oba pak blbý pocit a dokáže to dost zkazit náladu... asi bude trvat ještě hodně dlouho, než pochopí, že dohody se plní a že nemá smysl si pak něco vyřvávat...
18. kvě 2011 ve 20:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek