• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

24. února 2016 
@fim Markét, jako snažím se dopracovat k tomu, aby nedělal Mikeš "naschvály"
jenže to někdy dopadne tak, že děti vylezou po skluzavce nahoru, sklouznou se a hned lezou zase nahoru, takže Mikeš si sedne, uvidí děti lezoucí nahoru, tak si zase stoupne a galantně je pustí
pak tam nahoře stojí půl hodiny a už na něm vidím, že začíná být lítostivý a naštvaný
tak se ho snažím nasměrovat k tomu, aby si řekl, že chce taky a děti ho pustily (a navzájem se na té skluzavce nepokopaly)
většinou je ještě takový truhlík, ale občas taky vystrčí růžky
24. zář 2011 v 09:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, tak musím říct, že syn se zklidnil, ale jen za cenu, že jsem se mu začala hodně věnovat. Jenže ve čt na ko na gyndě se zjistilo, že mám těhu dost rizikový a musím prostě ležet. Naštěstí se nabídla babička a manžel se snaží fungovat a chodit dřív, tak se to dá. Ale stejně on má snad nějaký vnitřní vztek, z ničeho nic třískne dveřmi a když mu v klidu řekneme, že dveře mají kliku a můžou se rozbít, tak zaječí "neeee, nerozbijou" a třískne zase. Takže to stejně dopadne zaječením a odpoutáním pozornosti. Stejně s házením míče, nebo věcí. Musím mu říct, že mu ten míč (věc) zabavím, jinak se z obýváku nehne a hází dál. A to už za sebou máme 2 leté vysvětlování, jak se něco může rozbít, dřív to chápal, ale poslední dobou to prostě dělá naschvál :rolling_eyes: Je tu únavný a už mě nebaví pořád jen klidně mluvit, když to opakuju po milionté :angry:

@ilci já ti to napíšu ze zkušenosti těch rodičů. Můj syn jen od malička dost neprůbojný (kromě doma, to umí bojovat dost :grinning: ) a nechává se odstrčit z klouzačky, vyrvat si z rukou hračku a nebrání se. Prostě to nějak nemá v sobě. Takže já jsem od malička byla blízko u něho a pořád řešila cizí děti, které mu vyrvaly (ukradly) hračku, shodily ho, předběhly ve frontě na klouzačku. Nebo se právě nějaký kluk/holka šprajcnul a nechtěl nikoho pustit a s drzým úsměvem seděl a měl radost, že syn nemá odvahu ho odstrčit a něco mu říct. A většinou rodiče těchto dětí seděli někde dál a vůbec neřešili, že jejich dítě otravuje hraní dalším. Takže jsem musela přijít já a těm malým drzounům říct, aby vrátili hračku, pustili ostatní na klouzačku, nelezli nahoru na klouzačku apod. A musím říct, že po těch "letech" je to dost únavný a chápu ty rodiče, že jim rupnou nervy. i když teda já jsem nikdy nevyhrožovala bitím na zadek, ale jen důrazně vysvětila situaci a většinou to fungovalo. Neber to osobně, tímto nechci říct, že tvoje dítě je ten drzoun, nebo ty špatná matka, jen ti chci osvětlit problém z druhé strany. A že je možné, že třeba to tvůj syn schytal za jiné děti a rodičům jen po čase ruply nervy :wink:
A teď jsem dočetla tvůj poslední příspěvek - takže bys právě měla pochopit ty rodiče. Ale já jsem ta, která by tomu tatínkovi od plic něco řekla, já jsem se už několikrát pohádala s lidmi, kteří byli drzí na Willa. Když jde o mou rodinu, tak nejdu pro "správná slova" daleko :grinning:
24. zář 2011 v 11:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
A naštěstí teď, díky školce, se začíná otrkávat a občas už taky někomu vezme hračku, nechce půjčovat a musím se přiznat, že pokud to není úplně špatný, tak ho nechám, ať si užije i tu druhou stranu, když celý svůj život byl tím odstrkovaným. Ale vždy mu potom vysvětlím, že to by neměl, že to taky přece nemá rád, když mu někdo něco bere apod.
24. zář 2011 v 11:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, ráda bych se k vám přidala. Mám 20měsíčního syna a 4měsíční dceru. U syna teď nastává období, kdy si začíná prosazovat svou a já se přiznám, že jsou dny, kdy mi nervy tečou proudem. Bydlíme v malém bytě a malou jsem musela přestat dávat do košíku, 1. za ní lezl 2. na ní házel občas i těžké a ostré věci. Teď já mám zastlanou v naší posteli, a Vojta se na ní rád chodí dívat, nepřijde mi, že by to dělal naschvál, spíš testuje, co to udělá, když...ovšem velmi často se k ní tulí stylem, že jí zavaluje. Snažím se ho odendat a ukzat mu jak se dělá malá to pak udělá třeba dvakrát a potřetí jí jednu pleskne. Občas to řeším tak, že jí dám do chodby do kočárku, ale cítím se hrozně špatně, že bych sociálně měla vyloučit spíš jeho, ne ji, ta za nic nemlže.
A také teď máme období, kdy si nevydrží s ničím doma hrát..tu a tam ho udržím u odklápěcí knížky (co je za vratama- koníček atd) kostičky ho omrzely, s nima teď hází..a nejlepší hračky jsou v šupetech v kuchyni (nechávám ho, nebezpečné věci jsem dala pryč a aspoň s něčím si hraje) Nicméně, pokud mi třba vezme mobil, snažím se mu místo toho dát ouško z pevné linky, nebo něco chce, nedosáhne na to a než tam dojdu, nebo mu to nemůžu dát (nemůžu schovat uplně všechno, ne?) tak začne hejkat, pak ječet, pak dupat a pak s sebiou švihne na zem. Bohužel ne vždy můžu vyhovět jeho přáním, 1. by to ani nebylop normální a 2. třeba zrovna kojím - chvíli fungovalo že když kojím tak si vojtík vleze k nám a prohížíme knížku..ale teď mi přijde hrozně vzteklý..doma ho v podstatě nic nebaví. Te'ď jsme nemocní, já malá a Vojtíkovi už je líp..a jsem z toho na mrtvici. MAnžel je služebně na měsíc fuč, a babičky mají autoritativní výchovu, takže to znamená pak pro mě ještě větší stes, neb to je pak spadneš, nedělej ne ne ne..prásk na prdel. Poradil byste mi někdo něco?
24. zář 2011 v 16:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
@hest Ahoj, mně hrozně pomohla knížka Sourozenci bez rivality, je tam pár skvělých rad, jako že se nemáš obracet k agresorovi, ale máš svoji pozornost věnovat tomu, komu je ubližováno...zamezíš tak tomu, že se Vojtíšek bude cítit, že ho pořád napomínáš a možná malé přestane i ubližovat, protože na to nebudeš reagovat, u nás to pomohlo, Filip měl období žárlivosti dost silné asi 2 měsíce, kdy Davídka tloukl hlava nehlava a když jsem ho v jednom kuse napomínala nikam to nevedlo, když jsem ho přestala napomínat a po incidentu, jsem přišla za Davídkem a řekla jsem mu, že ho to bolí, že ho brácha bouchnul a že mu to pofoukám a jen tak mimochem jsem k Filipovi prohodila, že když někomu ublížíme, je slušné se omluvit, tak to bylo mnohem lepší
já bych teď spíš potřebovala poradit, jak na Filipa, má nějakou asi 150.vlnu vzdoru, moje babička to nazývá období proti dřišce :wink: a v jednom kuse odmlouvá, dneska ve vaně, Filípku jestli Ti je zima, pomůže, když se potopíš do vany, to se Ti tělíčko zahřeje, Filip: Nezahřeje! Víš co, tak to zkus a uvidíš...Filip: To nepůjde, nezahřeje se, nejde mi to si lehnout...Proč Ti to teď nejde, když Ti to normálně jde? Nejde mi to a začne sebou házet ve vaně tak, jen aby se nemohl potopit, drží se zuby nehty, aby se nepotopil a řve na celé kolo: "Vidíš, že to nejde." Tak jsem se s ním už neměla chuť hádat, rychle jsem ho omyla a řekla jsem mu, že jdeme z vany, protože je zima, aby v ní seděl a když se nechce potopit, tak musíme jít, aby neměl rýmu. Moc rabrovské to určitě nebylo, ale já fakt nevím, jak na to odmlouvání. To jsou situace, kdy fakt tu empatii neumím, vadí mi, že se vzteká, sice chápu, že pro to může mít důvod, ale on se vzteká skoro pořád...prosím o radu,jak na tyhle školčata :wink:
24. zář 2011 ve 22:49  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@hest Ahoj, já jsem teda naprosto nerabrovsky dala do jedněch dveří zábranu a tam byl v bezpečí mrňouse, měl možnost právě i na zemi na dece. Velkej mu začal brzy lézt i do postýlky - poprvé mě málem trefil šlak. A v půl roce už bylo líp, tak vydrž. Je to o nervy.
Já bych na tvém místě předcházela těm mazlícím chvilkám o samotě, separovala je na dobu, kdy potřebuješ něco udělat, na mazlení dohlížela. Autoritativním babičkám strkala malou v kočárku a vynahrazovala žárlivost malého pouze svýma soukromýma chvilkama.
Spousta myšlenek v knihách je hezká, ale věřím, že malý není na lecos ještě dost vyzrálý, neplatí na něj to, co na jiné děti a navíc asi nemáš čas číst ty knihy - teda já ho nemám doteď.: -N Takže přeju pevné nervy, hodně věcí se spraví už brzy a ostatní taky doladíte. Halvně, aby malá už nebly tak "křehká". Na to jsem se u mrňouse těšila nejvíc. :sunglasses:
25. zář 2011 v 10:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
@janula28
@fim díky moc.-) já jsme knihmol, knížkusi sice přečtu (teda teď už mi to ale trvá mnohem déle, po chvilkách kdy děti spí) ale uvedení do praxe bude horší-) Dneska jsem se ale sama opravila a měla jsem z toho radost, otevírá mí pořád dveře od mrazáku (už urval tu dětskou pojistku) tak jsem na něj hejkla neotvírej tu lednici - a pak jsem se na zavřeš to? a on to kupodivu zavřel (načež o ovšem zase otevřel..no ale aspon poslechl.
25. zář 2011 v 11:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@janula28 to mám doma taky :rolling_eyes: To mě tak těší, já už jsem si myslela, že máme doma šílence :grinning: V tomhle období už rabr vůbec nefunguje. On vůbec nevnímá a jede si svou. Vším háže, řeknu jen " hází se míčem, tady je, tohle bys mohl rozbít" a následuje odpověď "nerozbije" a pokračuje dál. Prostě stále jen opak. V tvém popisu z vany úplně vidím Willa :rolling_eyes: Radu nemám. Jsem z toho totálně na nervy. Hodně jsem začala manipulovat, protože to jediné funguje. A tvoje reakce v té vaně, podle mě, rabr je. Prostě klasické příčina - následek. Měl na výběr, něřvala jsi na něho a on se rozhodl se nepotopit, tak následuje odchod z vany. Akorát u nás většinou následuje ještě řev, že chce zpátky a je to hodně na dlouho :angry:

@hest souhlas s fim. Babičkám dej mimino a víc času zkus trávit se starším. Asi jediná rada je přežít :grinning:
25. zář 2011 ve 14:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
AHOJ VŠEM CO SEM PÍŠETE JÁ JSEM UŽ STRACENÁ Z TOHO MÝHO KRAKENA JSOU MU DVA A FAKT UŽ SI NEVIM RADY NEPOSLOUCHÁ NĚCO MU VYSVĚTLUJU NAPŘ.TO SE NEDĚLÁ ČŮRAT DO KALHOT PROČ TO DĚLÁŠ KDYŽ UMÍŠ NA NOČNÍK MÁŠ UPLNĚ MOKRÝ KALHOTY ODPOVĚD NEMÁM NEJSEM MOKREJ PO TÝDNU SEM TO ZKUSILA RUČNĚ POCHCAL SE DOSTAL JEDNU PŘES ZADEK A ODPOVĚD MAMI SI ZLÁ JÁ ZLOBIM:slight_smile: NO ZLOBÍŠ ČŮRÁŠ DO KALHOT NA NOČNÍK MUSÍŠ VŽDYT SI TO UMĚL A UMÍŠ...ON NEJSEM MOKREJ DEJ MI POKOJ.ZA TÝDEN JSEM SE NA TO VY....A DÁVÁM MU PLÝNU I PŘES DEN NĚKDY SI ŘEKNE MAMI ČŮRAT ALE HODNĚ MÁLO SPÍŠ TO VŠECHNO VYPUSTÍ DO PLÝNY...A JEŠTĚ JEDNA VĚTŠÍ STAROST PERE SE Z BRATRANCEM O HRAČKY NECHCE MU NIC PUČIT TO DĚTI DĚLAT DOBŘE TEN BRATRÁNEK HONZA PUČÍ SI HRAČKU DOMINIK MU JÍ CHVÍLI NECHÁ PAK SE ZA NIM ROZEBĚHNE A HNED MU JÍ NANDÁ MALIM TRAKTOREM DO HLAVY MOJE BĚŽ PRIČ HONZA TY OŠKLIVEJ NA NA NA DOMINIK NE TY ALE HNED ZANIM BĚŽÍ A ZASE HO MLÁTÍ PŘES HLAVU JÁ DOMINIKU TO SE NEDĚLÁ NIC ŽÁDNÁ REAKCE ZASE HO BIJE DO HLAVY A JÁ UŽ ZVÝŠIM HLAS ZAČNU NA NĚJ ŘVÁT PAK PŘESTANE ALE DE BREČET DO POKOJE DU ZA NIM VYSVĚTLUJU MU TO ŽE TO BOLÍ ŽE HO NEMŮŽE MLÁTIT AT MU TAKY VYNADÁ ALE NEMLÁTÍ TAKHLE UŽ TO JE U NÁS PŘES MĚSÍC A HONZA SEM JEZDÍ SE SVOU MAMČOU NA NÁŠTĚVU ČASTO A ANI JEDNA UŽ NEVÍME JAK NA TO ABY SI SPOLU NORMÁLNĚ HRÁLI TOHO MÝHO JSEM UŽ I VÍCE ZBYLA PŘES PRDEL TO JE JASNÝ NETLUČU HLAVA NEHLAVA ON JÁ UŽ BUDU HODNEJ ALE STEJNĚ ODMLOUVÁ A POSLECHNE AŽ KDYŽ NA NĚJ ZAŘVU NEBO MU MALOU PLÁCNU ALE UŽ NECHCI TAKHLE POKRAČOVAT ASI NEMÁM VELKOU TRPĚLIVOST VYSVĚTLOVAT DELŠÍ DOBU PODOBRIM NO MYSLÍTE ŽE MŮŽE BÝT I ZLEJ ŽE MU DÁVÁM MÁLO POZORNOSTI VĚTŠINOU MÁM POŘÁD NĚCO NA PRÁCI NA NĚJ MÁLO ČASU A KDYŽ SI CHCE SEMNOU HRÁT TAK MU AKORÁT ŘEKNU ŽE MUSIM PRACOVAT A AKORÁT MU SPÍŠ DOMLOUVÁM A KDYŽ UŽ SI SNIM HRAJU TAK NÁM TO NEKLAPE ZASE VŠECHNO CHCE MÝT PO SVIM UDĚLÁM TŘEBA BÁBOVKU A ON JÍ HNED ZBOŘÍ NĚCO MU VYSVĚTLUJU ON MÁMI TAK NE JÁ SÁM TAKHLE...PUČÍŠ MI HRAČKU JO DEJ JÁ NEDÁM A UŽ MI JÍ TAKY FLÁKNE NE PŘES HLAVU NORMÁLNÍ PŘES NOHU A JÁ MU TO HNED OPLATÍM STEJNĚ ZAČNE BREČET A DE TŘEBA I ŽALOVAT A TŘEBA JE TO I TÍM ŽE MÁ NA OBOU STRANÁCH SOUSEDI BABIČKY A DĚDOVÉ KTEŘÍ UMÍ ROZMAZLOVAT:slight_smile:MÁM HODNĚ DUVODU PROČ BY MOHL BEJT TAKOVEJ ALE CHTĚLA BYCH TO SNIM ZKUSIT ZNOVU JINAK A SAMOZŘEJMĚ PODOBRIM ALE SEMNOU JE TO TAKY TĚŽKÝ LECHCE VYBOUCHNU A ZAČNU ŘVÁT ALE NIKDY BYCH HO NEZBYLA ABY MĚL MODŘINU TO AŽ TAKHLE NE ALE TO ŘVANÍ NO NEMŮŽU SI POMOCT NĚKOLIKRÁT MU TO ŘEKNU PODOBRIM ALE PAK UŽ ÁÁÁÁDOMINIKU NĚCO SEM ŘEKLA MAZEJ DO POKOJE DEME SPÁT ATD....JE TO DLOUHÝ ŽE?:slight_smile: PŘEDEM DÍK ZA PŘEDČTENÍ A KDYŽTAK I ODPOVĚD
4. říj 2011 ve 23:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
NEBO TO MLÁCENÍ NAPADLO MĚ JESTLI TO NĚNÍ TŘEBA KVULI TOMU ŽE KDYŽ BYL MENŠÍ AT SPADL NEBO SE NĚKDE BOUCHL PŘESTAL (VĚTŠINOU) BREČET AŽ KDYŽ SME MI A PAK I ON DO TÝ VĚCI BOUCHLI A ŘÍKALI NANANA TADY MÁŠ A ON TO TŘEBA PRÁVĚ DĚLÁ I TOMU BRÁTRÁNKOVI ZA VŠECHNO CO JEMU VADÍ JINAK MĚ VĚTŠÍ MOTIVACE K TOMU PROČ JE TAK ZLEJ NENAPADÁ ZKUSIM MU DÁT VÍCE MÉ POZORNOSTI BEZ ŘVANÍ SNAD TO VYDRŽIM NEŘVAT:slight_smile: A JAK DLOUHO HM:slight_smile:
4. říj 2011 ve 23:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@aja2009 ahoj, nejdřív prosím moc, vypni si ty velký písmenka, nedá se to číst. a k těm otázkám....děti kolem dovu let si ještě neumějí hrát spolu, je zbytečné se o to snažit oni potřebují každý svůj vlastní prostor a svoje hračky, svoji pozornost svojí mámy:slight_smile:.
Když něco po malém chceš, zkus to říct tak, aby nezačínala tím NE, oni to mají jako býk červený prapor, dělají to o to víc. Vymysli si , jak mu nabídnout, aby to mohl dělat....
To, že nemáš velkou trpělivost, je problém, to nemá cenu nějak okecávat, prostě dítě ve věku malého potřebuje nejvíc ze všeho právě klid, trpělivost, vlídné, klidné jednání. Jinak jen kopíruje to, co vidí. Když jsi nerv, když mu dáš na zadek, on pak dělá jen to samé - je nervní a bije. Nešlo by to trochu víc v klidu? Tohle období přejde, bude líp, určitě, ale takhle, jak to popisuješ je to začarovaný kruh.
A co musíš tak důležitýho pracovat? Práce není zajíc, neuteče. Najděte si spolu přes den chvíle, kdy budete jen sami dva, v klidu, prohlížet knížky, stavět kostky na sebe, jezdit s autama, uklidní se on i ty:slight_smile:.
4. říj 2011 ve 23:21  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
Holky, jak byste řešily situaci u mé 2,5 leté dcery? Vůbec mě neposlouchá, snažím se jí vysvětlit, proč danou věc nemůže dělat (např. lézt na cizí ploty, čmárat na stůl). Ona to po mně zopakuje, ví moc dobře, že to nemá dělat, ale stejně to dělá. Když se s ní zlobím, řekne jen "Promiň maminko, já nechtěla.." A tím to hasne a příště to udělá zas. Pak přijde táta z práce a ona se jde pochlubit jak počmárala stůl a ještě mu řekne, že zlobila... Jsem z toho vyřízená:-/
17. říj 2011 ve 20:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lucyje.k hodně ve zkratce - asi by bylo lepší neříkat to, co dělat nemá (nečmárej na stůl), ale naopak to, co dělat má (chceš kreslit, aha, kreslíme na papír, tady máš papír). pokud jí něco "zakážeš" a nedáš jí zároveň přijatelnou alternativu, tak myslím, že je ještě malá na to, aby ze zákazu automaticky vytušila, jak to má dělat jinak.... ale vydrž, holky ti tady určitě dají vyčerpávající odpovědi :wink:
17. říj 2011 ve 21:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@fender Díky moc! Já se samozřejmě snažím přijatelnou alternativu dát ještě dřív než nastane situace, že neposlechla. Ona podle mě o těch alternativách taky moc dobře ví, protože když se zeptám, kam máme kreslit, tak řekne na papír...Někdy mi připadá, že mě dost zkouší:-/
17. říj 2011 ve 22:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lucyje.k to je klidně možné, taky mám pocit, že malý zkouší, jestli dneska ještě pořád platí to, co včera :sweat_smile:
asi to chce tak šest tun trpělivosti :wink:
18. říj 2011 v 18:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@lucyje.k - jednoduše ji říkej, co může dělat a ne co dělat nemůže, nebo jak něco může udělat ,aby to bylo bezpečné- děti si moc neumí předtavit nelezení nebo nekreslení - slyší v tom kořen slova - lézt a kreslit a pak to dělají. A pokud ji pak řekneš - že zlobí, protože tě neposlouchá, tak je úplně normální, že pak tátovi řekne, že zlobila...oni všechno opakují...a možná bych se snažila zbavit pocitu, že nás dítě zkouší, co vydržíme, ale nastavila bych se na trpělivost...protože ten negativní postoj - že to dítě dělá schválně, to pak jen vede k takovému negativními nastavení mezi tebou a dítětem...mě se kolikrát stalo, že jsem rostla do nebe, protože malý třeba někam odběhl a já čekala v koupelně na něj..a on pak přiběhl s něčím, co mi vzalo dech - jakože udělal něco moc prospěšného...takže bych jim dala trošku více času a ono fakt když se nezačnou roztáčet boje o moc, že jestli poslechne na slovo, ale řekne se jen info - kreslíme na papír. jinak se může pokreslit stůl a doma to chceme mít hezké...
20. říj 2011 ve 20:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Souhlasím s Tebou ve všem. Jsou to věci, který znám a moc ráda bych praktikovala, ale někdy mi to přijde hodně složité převést do praxe..Trpělivosti se učím a snažím se, ale výsledky zatím v nedohlednu:-/
21. říj 2011 ve 12:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@lucyje.k - bude to dobrý...Já právě nevím, jestli se dá naučit trpělivost - jakože člověk v sobě něco zlomí a bude rezignovat (nebo že dokáže potlačit vlastní vztek...) - myslím, že aby to šlo, je třeba změnit pohled na věc a pak to jde "samo" - přesněji řečeno - snadnějí...může se snažit počítat do deseti, abych nevybuchla jako tlakáč, ale stejně na mě bude vidět, jak každá moje buňka zuří...anebo můžu na dítě koukat jako na unikum, které koná podle sebe, dát mu víru, že udělá správnou věc v rámci jeho kompetencí a nechat ho dělat jeho vlastní malé chyby, řešit věci podle jeho..mě pomohlo upustit od vnucování vlastních představ o tom, jak mají věci fungovat, a otevřít oči a koukat, jak to řeší dítě...a pak komunikační dovednosti z respektovat a být respektován..že něco je oprávněný požadavek, něco je prosba...
21. říj 2011 v 18:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky maminy, dlouho jsem tu nebyla jdu s otázkou hlavně pro Blandik, ale jestli budou i ostatní vědět nějaké info....
Nečetl jste někdo knížku Princip kontinua??? Mám dojem, že za ty roky....třeba i z Rabr diskuse jsem o ní už slyšela...., teď s ní přišla kamarádka..., zdá se mi dost zajímá. Nicméně...už jsem toho přečetla tolik, snad všechno co se dá :grinning: , ještě tu praxi vypilovat a bude vše OK :slight_smile:.

když už jsem tady...., tak ještě jeden dotaz.
Naše starší pořád ubližuje mladší, snažím se použít všechny efektivní způsoby a ono to má snad účinek opačný. Po roce by se už snad mohla trochu sklidnit. Myslíte, že to může mít příčinu, že když se narodila druhá dcera, nemohla jsem jí být citově emocionálně.... při ruce. Byly jí dva roky, vím, že byly chvíle, kdy mě hodně potřebovala, a já jí nemohla být k ruce, prostě máma jí nemohla pomoct kvůli miminku. Může to mít nějaký vliv na její chování, které se nelepší??

D.
21. říj 2011 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dagina koncept kontinua jsem četla :wink: je to docela zajímavé, hlavně pro maminy malých prcků. základní myšlenka stejná jako u RABRu, být dětem nablízku, když nás potřebují a dát jim důvěru v tom, co dělají.
21. říj 2011 ve 22:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dagina stejné otázky trápí i mě, určitě to vliv mělo, to je jasné, nad tím ale nejde moc přemýšlet, to by ses musela zbláznit, přece se nemůžeš cítit vinná za to, že máš dvě děti? časový rozestup mezi dětmi se v dnešní době sice dá ovlivnit, ale 100% to stejně nikdy nevyjde a navíc - jaký časový rozestup mezi dětmi je ideální? na tom se nikdo neshodne....prvorozené děti vždycky zažijí šok při narození sourozence a pak záleží na jejich vrozené povaze a na jejich prostředí, jak se s tím dokážou vyrovnat.
22. říj 2011 v 08:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - nečetla jsem, ale ráda bych...jenže cítím, že na to nemám si to přečíst, protože jsem nadělala svoje docela zásadní chyby, když se malý narodil a tam bych se mi ty chyby skutečně zhmotnily...Protože se snažím jet v tom, co píše @reruna - nepřipouštět si to, jinak bych se nehla..tak raději zatím nečtu. Až se nám konečně podaří úspěšné těhotenství, knížku si přečtu. Mám ji v merku, spolu s pěti jazyky lásky u dětí a sourozenci bez rivality...
Náš malý, když se narodil, byl docela nekontaktní miminko - žádné velké usmívání, koukání do očí, hodně dlouho nám do očí nekoukal a nijak nepomáhalo jej vzít na ruce...asi jsem ho měla více přikládat na holé tělo, hezky spolu...pak jsem bohužel se snažila až do roku a něco vést k tomu, aby usínal sám (tedy od jeho půl roku)...a tak občas v postýlce plakal, ječel a já jela dál v těch svých kolejích...no, je mi z toho hrozně zpětně, a bude to ve mě, že tohle byla chyba...a pak k tomu se přídává to, že na mě a na manžela reaguje úplně jinak v různých situacích - mě nechce ráno, nechce mě, když spadne nebo je smutný...když tam je manžel, chce jej a mě odstrkává...já si to samozřejmě promítám do toho, že jsem ho u sebe "nepodržela", když byl miminko a pak že jsem nebyla nablízku, když mě potřeboval...kdyby šel vrátit čas...ale nejde...a proto tu knížku zatím nečtu, vím o čem je v kostce..
Já taky myslím, že je to hodně o povaze, nedovedu si našeho představit, že by dostal ve dvou letech sourozence a jiné vrstevníky v té době třeba ano..ale i tak bych brala to druhé mimi v jeho dvou letech všemi deseti, protože po dvou letech - tedy ve věku 4 a 2 si myslím se to začne hodně lepšit a postupně si ty děti můžou spolu vyhrát...kdežto nám v lepším připadě (a to, že těhotenství někdy nstane) vychází už rodíl 4 roky a to je šílené - 6 a 2, 7 a 3 - ty děti už pak si spolu nemůžou kvalitně vyhrát...Trápí mě to. Takže máte docela šanci, že holky si spolu budou tak za rok krásně hrát...a ještě koukám, že Lucinka nemá ani tři - u nás nastal u malého vyliký mentální posun ve třech letech, začal být mnohem více empatický, samostatný, nechce se nosit, mazlit....
22. říj 2011 ve 13:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik jenom malá poznámka k věkovému rozdílu. mezi mnou a bráchou je rozdíl 4 roky a pár měsíců. vztah jsme měli a máme výborný (až na období puberty, tam jsme se pár let jakoby "míjeli", ale nemyslím, že by to bylo čemukoli na škodu). takže v klidu, větší věkový rozdíl nemusí nutně vadit :wink:

my větší rozdíl chceme, chceme se každému zvlášť víc věnovat, já si třeba nedovedu představit že bych teď měla ještě miminko, mám pocit, že teď mě malý (25m) potřebuje snad nejvíc..... začíná to být samostatný chlap, ale pořád potřebuje jistit, vědět, že tam jsem, nevím, jak bych to řešila, kdyby mě potřeboval u sebe a já zrovna musela v devíti případech z deseti být u miminka..... :sweat_smile:

všechno má pro a proti, nemyslím, že je nutné se k tomu apriori stavět nějak negativně (resp. trochu mi to tak z tvého příspěvku připadá, že je ti to jakoby trochu líto, možná se pletu :wink:)
22. říj 2011 ve 23:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik přidávám se k @fender, tak jsem o 4 roky starsi nez bracha a vztah jsme meli a mame skvely, dokonce i v te puberte to slo :slight_smile:
23. říj 2011 v 06:45  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik ahoj, průběžně vás tu čtu, protože mě to zajímá i když můj Kuba má zatím málo... mohla bys pro mě rozvést, co znamená ".mě pomohlo upustit od vnucování vlastních představ o tom, jak mají věci fungovat, a otevřít oči a koukat, jak to řeší dítě..."? abych tomu líp rozuměla?
a ještě mě zaujalo téma emocí... hodně to taky řeším, někdy mě Kubův pokřik v kombinaci s nestíháním a únavou dokáže vytáčet do vrtule... řeším to na psychosociálním výcviku, kterej si dělám, a (možná by to pro někoho mohlo být inspirativní, proto to sem napíšu) zajímavý objevy pro mě byly 3: než nastoupí vztek, je tam dřív víc jinejch emocí (v případě plačícího mimina třeba smutek, lítost...) tak si pojmenovávat a zveřejňovat už tyhle emoce, ne až ten vztek; když už je vztek, tak odlišovat řešení jeho příčiny a samotný emoce; a u příčiny rozlišovat, jestli je to Kuba a jeho křik, nebo jen moje konfrontační nastavení ("to nemůžeš deset minut vydržet než se umeju?!") Je to asi hodně obecný... ale práce s tím mi pomáhá.
23. říj 2011 v 07:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik me trapi neco podobneho, protoze ted uz bych po vsem(mala byla hrozne ubulene a jena jen nosici se miminko) i druhe chtela, ale bojim se, kuli nasemu vztahu s manzelem, ktery je jednou nohou v rozvodu. Takze si vycitam, ze ji necham samotnou bez sourozence.
Co ja bych za to dala, kdyby nekdy mala chtela misto me tatinka:slight_smile::slight_smile:(i kdyz chapu jak to myslis). Po dlouhem boji se mi asi po pul roce podarilo, ze se od nej necha aspon vykoupat a nejeci jak blazen, ze chce mamiii. Tatku bere pouze pokud tam nejsem. Jako , ze rano jdu treba brzo k doktorovi a kdyz se vratim predvede mi divadylko, kdy natahuje a knoura(ale fakt spis jen jako) a rika "mama nebyla rano v postylce, mama pryc...Ted se mi stalo, ze ji tatka rekl, ze uz neni mlha a ze uz pujdou ven a ona pribehla a "mami neni uz mlha?, uz muzeme jit?" a za chvli, kdyz ji tatka rikal, ze neni takove zima, tak zase za mnou " musime se oblic moc, mami????":slight_smile:
U nas to byo tak, ze jsem ji bud nosila nebo ji mel aprilepenou na prso. Vecer usinala tak 2 hodiny, kdy stridave cucala a nebo jsem ji nosila a zpivala a ona stejne plakala. Kdyz jsme sla na zachod dala jsem ji do lehatka a postavila pred zachod. Kdyz jsme ji jednou nechala v obyvaku, tak nez jsem se vycurala rvala tak, ze jsem ji nemohla 10min utisit a cely den brecela jeste vic nez obvykle. Do 13 mesicu prakticky nevydrzela sama(ani tak, ze se na me divala a ja neco delala), vse jsem delala , kdyz spala a kdyz byla vzhuru hrala jsem si s ni, zpivala , povidala. Proste jsem se ji venovala 24hodin :frowning2:. Do 8 mesicu nechtela byt ani v kocarku, jen s enosit. V noci od 3 do tech 13 mesicu vstavala i 10x za noc.....no a takhle bych mohla pokracovat. A muzu ti rict, ze jsem mozna byla s ni kdykoli kvykla(prtoze me jeji plac hrozne stresoval), ale take muzu rict, ze uz jsme skoro byla v Bohnicich. Vsehno ma dve strany. Pak se vse postupne zlepsovalo, ale stejne je hrozny mamanek. Vstava v 7 rano odpo uz nespi(od 18m) a vecer kdyz manzel prijde v 6 v pul 7, tak u je tak ospala, ze chce ke vsemu jen me.Usina po 8hodine. Co bych za to dala, kdyby to tak treba nekdy nebylo:slight_smile::slight_smile:. V loni touhle dobou jsem zjistila, ze jsem tehu, ale v 9tt potraila. Na jednu stranu me to stve, protoze mohl byt ten sourozenec, ktery asi rozumem nebude, ale na druhou stranu si vubec nedovedu predstavit, co by mala delala. Vsichni rikaji, ze by si zvykla,ale ja jak ji pozoruju, tak si myslim,ze by spis plakala a vztekala se a lezla po me, abych nedrzela mimi a ze by to byl bes, des. Protoze i kdyz me manzel chce obejmout, tak bezi k nam a odstrkuje ho:slight_smile:.
23. říj 2011 v 08:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@ofelieee - ahoj, jasně a ráda - mohla bys pro mě rozvést, co znamená ".mě pomohlo upustit od vnucování vlastních představ o tom, jak mají věci fungovat, a otevřít oči a koukat, jak to řeší dítě..."?

Takže ososbně si myslím, že se nedá pořádně jakoby ovládat svůj vztek, své vlastní emoce, když se začne dítě vztekat..když se k tomu postavím tak, že budu počítat do deseti, tak to znamená, že mi to chování dítěte vadí a jen se snažím odstranit první bouřlivou reakci (a nevím, jakou máš zkušenost, ale u mě to znamená, že v zápětí vybuchnu ještě více)...a navíc tohle znamená potlačení emocí na straně rodiče, a to taky není dobře. Ale dá se na to jít taky tak, že se jakoby nastavím psychicky na to, že dítě je jedinečná osobnost, má SVOJE VLASTNÍ pocity, city a nálady. Jen ono samo ví, jak moc něco potřebuje v danou chvíli, jen ono dobře cítí, jak moc ho něco zlobí nebo jak moc je smutné (samozřejmě čím menší dítě, tím méně je schopné počkat, odložit svou potřebu) - tedy tím chci říct - rodiči nepřísluší vůbec hodnotit to, jestli dítě se MÁ nebo NEMÁ proč zlobit, jestli má právo se cítit tak, jak se cítít a jestli jeho řev a jekot je adekvátní dané situaci - rodič je jedna entita a dítě druhá entita..Rodič má své zkušenosti (a ví, že kostička, která spadla je malá věc) a dítě má své zkušenosti, své potřeby a pro něj spadlá kostička z věže je konec světa...Takže pocity dítěte, emoce dítěte, jejich hloubka a intenzita prožívání jsou vždy správné. = tedy nejsou předmětem posuzování rodiče.To je jedna velká část, kterou si rodič potřebuje uvědomit - protože pak jen tak může přestat být soudcem toho, jestli má dítě právo se cítit jak se cítí) a uvědomí si taky, že pro dítě jsou jeho emoce neskutečně důležité a taky pocit, že se může na své emoce plně spolehnout (že je nikdo nerozporuje), a že toto je pro dítě velké plus pro celý život, tedy nedojde k odpojení od prožívání (zejména negativních) emocí potlačováním rodičů (př. nemáš proč brečet, nic se nestalo, to tě nemůže bolet, to není důvod se vztekat...).

- když si uvědomím tedy, že dítě má právo se cítit, jak se cítí a má právo to dávat najevo jak chce a že žije daným okamžikem, tak místo vlastního vzteku, skutečně začnu cítit empatii vůči němu. Skutečně jsem pak schopná říct upřimně, ale jo, naštvalo tě to. To se stane...(a není to po počítání do deseti, ale je to skutečné a ne umělé).

Další rovina tohoto je i ta, že chceme rozvíjet děti, aby byly proaktivní, aby měly vlastní iniciativu, vlastní nápady, aby se nebály promluvit nebo přijít s nápadem a měly vlastní zkušenosti na základě vlastních nápadů...a tohle nenastane, pokud budeme jejich nápady soudit a nutit jim nebo servírovat vlastní nápady okamžitě a jako jediné možné, když jejich nápad nebude pro nás dost dobrý nebo takový, jak se to většinou dělává..., pokud v něčem jim budeme aktivitu dopřávat a v něčem jim bránit, ..Pokud se oprostíme od toho, že musíme děti hned naučit správné řešení věcí, ale necháme jim prostor pro vytváření vlastních řešení, pak se kolikrát budeme divit, že jejich úmysly jsou velmi čisté a prospěšné i pro nás..Př. dítě se oblíká, nechce bundu, je cirkus, většinou není tak verbálně schopné, aby řeklo - mě je tady teplo, já ji nechci, tlačí mě...ale jen začne - nééé, nechcíííí, nebudu...pak někdy pomůže říct - ty asi nemáš rád, když je ti už tady doma horko. Tak ji vezmeme sebou a podíváme se před dveřmi, jak je venku zima...a dítě se pak v klidu obleče, udělá si zkušenost..nebo není potřeba vždy trvat na tom, že dítě musí mít rukavice, nechce, ok - zkusí si to - stačí jen říct -sníh studí, ze studených rukou se můžeš nachladit...Jakoby je to takové - nechat dítě vyzkoušet a rozhodvat a spoustě věcí..A je to takové celkové - já mám postoj ten - dítě přichází na svět dobré a spoustu věcí už má v sobě, já nesoudím ani jeho pocity ani jeho nápady, jen mu říkám, jak věci na světě fungují - nechce se oblíkat. Ok, asi má důvod. Já jen řeknu - venku je zima, mrzne, sněží, potřebujeme teplé oblečení, aby nám bylo venku příjemně..ale nenutím ho to hned změnit, proč by se nemohl přesvědčit, vezmu budnu sebou, nestalo se mi, že by se neoblíkl ještě před vstupem ven..a po dobrém, na vlastní popud.

a stejně tak se můžu dívat i na házení hraček na zem - buď jsou jeho emoce tak silné, že to nezvládá a je třeba mu jemně ukázat cestu, jak jinak může své emoce vyjádřit - Zlobíš se. HOdně. Takhle si můžeš hračku rozbít nebo poškodit podlahu a doma chceme mít hezky. Když se zlobíš, můžeš třeba bouchat pěstmi do gauče...neudělá to poprvé, ani podruhé a nebudu mu to ani říkat, když zrovna zuří, ale až se jakž takž uklidní..ale nakonec to udělá...Nebo háže hračou, protože ho baví házet - tak mu nabídnu házení balonkem, papirovýma kuličkama...a všechno se dá řešit pak v klidu.
Tohle umožňuje docela i delegovat část zodpovědnosti na dítě, jakoby nemám pocit, že jsem za všechno neskutečně odpovědná a že musí být oblečný už v předsíni, protože takto to přeci dospělí dělají a já ho chci tomuto přiblížit už ve dvou letech...

K těm příčinám a emocích - jestli je to křik a kuba nebo tvoje rozpoložení - to si myslím, že to rozpoložení, protože vždy záleží, jak se ty dvě věci sejdou. Kuba a jeho emoce je jedna množima - má právo na své emoce, na své vztekání a pak ty a tvoje rozpoložení - někdy ti to vadí více a nekdy méně. Průšvih jen ten, když máma si myslí, že emoce dítěte musí potlačit ještě silnější svojí emotivní reakcí (to zase byl můj objev přelomový - nemusím se vztekat, když se moje dítě vzteká, ale můžu ho CHÁPAT, že je mu špatně, že se mu nedaří...ha, a časem jeho projevy emocí se budou měnit..a když mu to ještě pojmenuji - že zlobí tě to. Já to chápu. Tak mi jednou řekne - mami, mě to autíčko zlobí). Takže samo se stane, že je toho moc a i máma se vztekne, ale pak nejlépe vždy za sebe - mám toho moc, nestíhám. Snažím se vařit oběd. Nemůžu jít teĎ hned si hrát...= toto je ok, není to napadání dítěte, ani zakazování jeho emocí - on má své emoce, ty máš své emoce. Určitě není optimální, aby se to stávalo často, ale je to košer.

Jinak u nás zabíralo to, že jsem si s malým ráno hned moc a moc hrála. Dostal mlíko a pak jsme si hráli. Po hodině, hodině a půl už nebyl problém jít chystat snídani, ani dělat další věci, protože on měl jakoby tu potřebu být se mnou naplněnou...Když jsem to chtěla obrátit, nešlo to ani náhodou..pořád se dožadoval...

tak snad to má hlavu a patu - jakoby jeho pocity, emoce jsou vždy správné. Nepotlačují se. a koukám na dítě jako na úžasnou bytost, která má neotřelé nápady a proč je nevyzkoušet...Není potřeba dítě pasovat do toho, jak dělají věci dospělí, ony je stejně budou chtít pak kopírovat od nás...
23. říj 2011 ve 14:23  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@blandik Ahoj, já bych ti jen ráda napsala, že to taky nemusí být tebou, ale povahou dítěte. Já jsem asi taky nebyla ideálně vnímavá, co se nejmenšího období týká - zacyklila jsem se jednak v nemoci malé a hlavně v otázce kojení a nějak mě v tom poporodní hormony nechaly plácet. Každopádně naše malá byla odjakživa nemazlící miminko a zůstalo jí to. Raději řeší všechny podněty okolo, na mazlení je potřeba si ji odchytit a stejně to není na dlouho. :slight_smile: U mne i manžela to má stejně a už jsme si zvykli, byť to oba spontánně konstatujeme čas od času. :slight_smile:
23. říj 2011 ve 14:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik páni!!! líp bych to neformulovala... a souhlasím se vším... do posledního písmene... fakt...
23. říj 2011 v 15:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Díky!
Prosím ještě, jak bys řešila, když v dané situaci prostě z nějakého důvodu není čas (např. potřebuješ dceři obout boty, bundu - jede vám autobus, apod.) Snažím se vysvětlit kam jdeme, co tam budeme dělat, na co se může těšit - trvá to např. 10 minut a nic. Pak ji prostě vezmu a ty boty jí obuju. Nastane řev, křik, kopání a totální zavzdušnění. Vím, že je to špatně, ale jak se tady zachovat, když slova nepomáhají?
23. říj 2011 v 17:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek