• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

15. dubna 2017 
@blandik : jj, super, ze se pta,..ona ma uz nervy na dranc, ona je proste takova, ze vsechno bere jako zlobeni :pensive: :stuck_out_tongue_closed_eyes: , a automaticky na neho krikne, placne a tak....


ja se tesim, az budu mit tu knizku....a doufam, ze ona k ni taky cestu najde :dizzy_face:

ale kazdopadne vidi, ze u jinych maminek v okoli to jde i jinak :slight_smile:

diky moc :dizzy_face:
24. říj 2011 ve 21:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
24. říj 2011 ve 22:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky maminy
jůůů tady toho zase je zajímavého... škoda že nemám čas to prolouskat :astonished: ...

Jdu opět pro radu. Možná se už budu opakovat..., ale jelikož se situace nelepší, spíše naopak, ještě jednou bych byla ráda za názory.
Starší dcera stále hodně žárlí, momentálně to graduje, žďuchne do ní, ani když jí nic nebere, často říká "NElinku chci pryč", řekla bych, že je dost agresivní. Někdy je namále, aby jí vážně ublížíla. Už jsem tu psala, že po narození druhé dcery jsem viděla, jak Luci strádá, nemohla jsem jí být při ruce, když mě potřebovala...
Vím, že maminy dvou malých dětí často píší, že agrese u nich trvá dlouho, ale mě se to zdá už docela příliš. Přitom jsme se k ní opravdu chovali hezky - když malé sáhla na očičko - řekli jsme třeba," NElinku hladíme po vláskách po nožičkách..., neřekli jsme jí "Nesahej jí do očí, ublížíš jí......trochu krize byla v létě, to bylo hodně náročné, tam jsme možná trochu selhali, ale nemyslím si, že až nějak moc drasticky.
Nějak nevím už jak na ni. Manžel na ní už dost vyjíždí.... možná bych si potřebovala zopakovat něco z Rabru, ale na to není vážně čas... neporadily by jste,jak reagovat na ty její stupňující se útoky???????????

Děkuji moc.
26. říj 2011 ve 22:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - nemám dvě, takže nemám přimou zkušenost...ale jsem četla - tak na větu: Nelinku chci pryč - je třeba parafrázovat to, co malá říká (nesoudit, co říká, vůbec) - takže př. ty by sis asi přála,aby jsme byli zase jen ty, já a táta. A měli na sebe spoustu času, nemuseli jsme se starat i o Neli....A nechat starší, co k tomu řekne...nemoralizovat...i kdyby řekla, že ji nenávidí - ona to tak cítí, ale i dětí to je všechno hrozně pomíjívé, neumí volit slova...a ty tím parafrázováním ji ukazuješ, co vlastně může říct...
26. říj 2011 ve 22:25  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@dagina určitě souhlasím s tím, co píše @blandik... opakuj to, co ona říká... my teď máme takové taky horší období celkově se starším, i co se týká žárlivosti, už to nějakou dobu nebylo, ale výroky typu - nechci tu Lukáška, chci, aby se nenarodil, chci tady být sám atd. atd. jsou zase tady zpátky, takže vím, jaké to je... fyzické útoky byly u nás spíš ze strany mladšího, ale v posledních pár dnech začal ubližovat starší - kousne, bouchne, shodí... prý pomáhá nevěnovat pozornost agresorovi, ale litovat oběť, ať agresor nedostane pozornost a ještě třeba říct - Nelinko, ještě že máš takovou možnost, jak se dobře naučit se bránit, počkej, až budeš silnější, to si na tebe už pak nikdo nedovolí - jedna z metod ze Sourozenců bez rivality a taky si ej pozor, abys je nestavěla do role oběti a agresora, jako že Nelinka je vždy oběť a starší vždy ten agresor - ono někdy určitě za to může i ta mladší, tak zkus jen tak prohodit směrem k Lucce - to je někdy otrava, když za tebou Nelinka pořád leze, že? v okamžiku když vidíš, že to Lucku začíná štvát a chtěla by jí ublížit..... tak vyzkoušej, třeba něco z toho zabere, já taky budu zkoušet ...jestli mě ještě něco napadne, co funguje, tak napíšu...
Jo teď máte před sebou jedno z těch bohužel horších období - malá začíná lézt, chodit, je aktivnější, dostane se tam, kam se dříve nedostala, to u nás teprve začalo to pravé hádání o hračky:frowning2: navíc prý většina dětí začíná nejvíce žárlit právě, když zjišťuje, že to miminko, které do té doby jen leželo maximálně se sem tam posunulo a bylo v podstatě součástí mámy, je vlastně další samostatná bytost, která se pohybuje...
27. říj 2011 v 08:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky,
díky holky. Jj, sourozence bez rivality mám doma, budu je muset ještě jednou přelouskat, i kvůli jiným věcem. Ale víceméně to tak nějak říkám jak psala Blandík, bo to bouchání je klasický učebnicový příklad. U nás jsou poslední dobou vůbec takové případy z učebnic :sunglasses: .

@reruna Dnes jsem mluvila se známou, má také kluky po dvou letech, něco starší jak moje holky a zrovna říkala, že to pravé terno teprve přijde.....

Jinak mě to docela štve, jakýho má Nelinka lufta se Lucky. Ona se už normálně bojí přiblížit k hračkám, někdy nějakou uloupne s maže s ní za mnou :dizzy_face: ..., je mi jí líto.... . Je také dost závislá na mě, nehne se odemne, jak udělám prudší pohyb jako že se zvedám, tak řev, myslím, že to příčina, že doma nemá klid a pohodu a je Luci "mučí". I mudra se divila, říkala, že druhý děti většinou nebývají závisláci, ale když hold nemá jinou oporu....ach jo, jsou to situace na prd :confounded: .

No nic, budu muset zase přidat.
27. říj 2011 ve 12:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, Luci teda exceluje a fakt trpí Nelinkou strašně moc. Někdy ji pohladí, pusinkuje, ale někdy by jí vyškrábala oči. Manžel na ni teda řve....to se vždycky dohádáme, když udělá něco nečekaně hodně zákeřného to se neudržím i já v té chvíli... . Vím, chce to trpělivost, ale tohle snad na hodně dlouhou trať, je něco, co by pomohlo hned??? Nelinka je celkově dost bojácná, před Luci prchá na 100 honů, někdy ji uvěří a s důvěrou k ní běží a to zrovna dostane detku. Se na to nemůžu dívat.... .

@reruna jak starší snášel nástup do školky??? Šel v těch třech letech??? Nezlepšilo se to třeba nástupem do školky?????
30. říj 2011 v 11:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dagina starší šel do školky ve 3 letech, chodil do oběda, asi měsíc plakával, ale pak si celkem zvykl, jenže pak stejně přišly nemoci a skoro celou zimu byl převážně doma, ve školce týden a 2-3 týdny doma nemocný... onemocněli jsme pak většinou všichni, takže nic moc.....ta zima nebyla moc dobrá loni, bylo i dost hnusný počasí:frowning2: Až na jaře se to trochu zlomilo a býval ve školce déle zdravý, pak tam i 1X za týden spával. Jestli se tím zlepšil jejich vztah nevím, Luki se na něj vždy těšil a tak ho pak nenechal na pokoji a Míša se ho nemohl zbavit....tak byly spíš boje...Letos spíš řešíme to, že z původně zakřiknutého a poslušného se ve školce stává malý zlobílek a šašek. Něco co by pomohlo hned? Snad zkus najít si chvíli jen na tu starší, to je třeba u nás problém, pohlídat mi staršího totiž babička chce často, ale žee by pohlídala mladšího, abych mohla já děla něco jen se starším, tak to ne... naštěstí mladší pořád po obědě spí, a tak máme aspoň tenhle čas jen pro sebe
30. říj 2011 ve 13:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
@reruna naše také brečí ve školce, zatím tam byla jen dva dny, také pořád marodím, všichni čtyry si to stále doma předáváme :angry: .... . Zatím chodí jen na 5 dní v měsíci, ale od prosince by měla na plno..

TAkže jak vidím, vyhlídky nemám nic moc :confounded: ....
30. říj 2011 v 16:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, pročítám si vaší diskuzi a chtěla bych Vás poprosit o radu. Koupily jsme si také knížku RaBR, ale ještě jsem se k ní nedostala, dala jsem jí nejprve přelouskat přítelovi. Zajímalo mě jestli se dá takhle vychovávat už od roka a půl. Z toho co mi přítel předčítal a zkoušeli na malým, tak to moc nezabíralo :slight_smile:. Je to hroznej divoch a když jsme doma delší dobu, protože je nemocný, jako třeba teď, tak je to s ním k nevydržení. Nejvíc mi vadí a také ho to nemohu odnaučit, když kouká na televizi z blízka. Máme před televizí takovýho bobíka aby nemohl do skříněk a on je o něj opřenej a kouká. vysvětlila jsem mu odkud se koukáme a pak se ho vždycky zeptám kam má jít když se dívá na televizi.Někdy si přejde kam má nebo se radší nekouká, ale někdy prostě ani nereaguje, nebo si na bobíka vleze a začne mačkat knoflíky na TV nebo si na něm stoupá. No a posledních pár dní mě vyloženě ignoruje, nebo vymýšlí nový lumpárny. Například teď leze na náš skleněný konferenčení stolek, tak jsem mu řekla že na stůl dáváme pití a papání ( to většinou začne křičet hami hami a jdeme pro křupky :grinning: ) a hačí nebo hají se dělá na gauči. To taky někdy zabere, ale jen na chvíli a někdy to taky ignoruje. Tak nevím, jestli to dělám špatně. Snažím se být v klidu, ale někdy už toho mám po celým dnu dost a vypěním.
31. říj 2011 ve 21:42  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@lusy82 - já jsem si rabr koupila někdy v době cca 16 měsíců dítěte, když chytil první amok, já ho plácla, že jsem ruku necítila..a to jsem byla přesvědčená, že bít ho nikdy nebudu...Rabr nám moc pomohl, je to sice psané na straší děti, ale současně udávají, že nikdy není dost brzy začít, protože se pak nemusí odstraňovat následky jiné výchovy a rovnou se jede v rabru...Ta nekonfliktní komunikace dělá u nás zázraky, já jsem moc spokojená...Batolecí věk je sice specifický, ne vždy rabr funguje, prostě někdy dítě chce být v opozici jen tak, protože je ve vzdoru...ale i tak se dá rabr aplikovat.
K tomu koukání na tv - já bych jen pronesla, na tv koukáme z gauče. JInak tv může škodit očím...Já vím, že váš ještě až tak moc nerozumí, a tak je dost dobré používat obecná slova typu - křehké, opatrně, spolu....a používat pozitivní formulace místo zákazů, tedy místo Nelez tam, říct - kaluž se dá obejít. Boty zůstanou suché...vlastně já téměř cokoliv dělám, pořád zdůvodňuji...a malý jak začal mluvit, tak začal taky říkat důvody, proč co a jak dělá...JInak je dobré říkat skutečné důvody, proč se něco dlěá tak a tak, žádné fabulace, ale co nejčistší pravda..př. stůl je skleněný, může prasknout, je křehký. a dáváme si tam jídlo a pití, nohy chodí po zemi, tam je prach...(pokud možno stručně). Na bobek klidně podle mě může lézt, ale SPOLU - že budeš u toho...Dá se dítě vychovávat tak, že se mu vytvoří systém zákazů, co nesmí nebo tak, že se mu dají podmínky, za jakých to smí udělat -př. ten bobek - jé, vidím, že chceš na něj vylézt. Supr, můžeš, ale máma musí být u toho, budu tě jistit...tohle do budoucna pomůže se vyhnout spoustě bojům o moc, ale naučí dítě, že věci mají své podmínky, za jakých se to může dělat...
Příjde období, kdy začne skákat na gauči, házet hračky, kdy se nebude chtít jít umýt, nebo odejít z domu, nebo oblíkat...to všechno je téměř jisté, že budete mít, jako všichni...a ono není reálné aniž by dítě nebylo zlomeno všechny aktivity zakazovat, protože jsou nebezpečné apod..ale je dobré dítě učit- chceš skákat na gauči, ok, máma bude u toho...můžeme to dělat spolu. Chceš házet, ok, na to máme balon...Jakoby místo zákazů převést aktivitu na bezpečnou,přijít s něčím hodně podobným, aby se dítě mohlo uspokojit (protože jinak stejně nedá pokoj,jeho vývoj mu velí zrovna se učit skákat a tak musí skákat, není schopné (aniž by to nebylo založeno na strachu z rodiče) aby dítě přestalo úplně, bude se k tomu vracet dokud jeho mentální vývoj se neposune jinak - a to zase začne např. házet hračky na zem...) a zrovna když má onu potřebu, tak jeho tělo je přrpravené se ji co nejlépe naučit, a tak je dobré rozvíjet jejich aktivity, nezakazovat, ale upravovat podmínky tak aby to bylo bezpečné pro dítě, okolí i majetek...tak hodně štěstí..A když se podaří změnit vlastní postoj k aktivitám dítěte, podaří se i ostranit vlastní vztek, když dítě dělá něco "nevhodného"nebo když se vzteká...
1. lis 2011 ve 14:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik
tak já mám 16 měsíční holčičku a právě přemýšlím jak začít vychovávat....asi před třemi dny jsme jeli z města kočárkem a Adélka jako ostatně vždy nechtěla v kočárku sedět...tak jsem jí nabídla ať si tapká po svých...to se začala sesouvat na zem a gumovaťět...byla jsem hodně unavená a spěchala jsem...do mě vjel takový vztek, že jsem jí posadila do kočárku a se slovy...všechny děti pěkně sedí a koukají z kočárku tak taky budeš....a jeli jsme samozřejmě s řevem domů. A já začala opravdu do hloubky přemýšlet...jak to že potkávám desítky kočárků a dítě způsobně sedí a "čumí do blba"....někdy bych to taky brala...je to jednoduší dítě nechat vyvztekat a zlomit jeho vůli....ale co tím získám?
Na druhou stranu jsem, ale pro, aby dítě po 1 roce opravdu zažilo rázné NE. Ovšem jen v případech,kdy to ohrožuje zdraví nebo život dítěte....když někdy vidím, co ostatní děti nemohou dělat tak je mě jich líto...u nás se může kramařit, bryndat, házet s piškotama, rozdupat je...ale pak je taky uklidit, hrát si s ovladačem i mobilem, mlátit do počítače...prostě vše..ale pod dohledem...tak nějak si od toho slibuju....že se mi to vrátí...že když věkem dítě pozná, že jsou hranice a existuje ne...když je to nebezpečné nebo opravdu společensky nevhodné...tak třeba v pubertě nebude tolik sporů...protže bude dítě vědět, že to není jen takový rozmar rodičů...sama jsem nesnášela mamku, která nám zakazovala úplně všechno, nedůvěřovala nám a museli jsme si pomalu i myslet to co ona, aby byl doma klid. Zjistila jsem, že vychovat dítě je hodně těžký úkol ...a je třeba se v tomto oboru vzdělávat....dnesku už i uklízečka musí mít maturitu..tak si říkám, že i maminky bysme se měly vzdělávat ...takže se budu ráda inspirovat tady i v odborné literatuře...ale to neznamená...že mi hodněkrát ještě neujedou nervy a všechny ideály a znalosti půjdou do prd.... :slight_smile:
1. lis 2011 ve 20:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@elu - mě je taky líto dětí, když vidím, jak se k nim přistupuje, omezuje se jejich přirozené zkoumání, touha po pohybu, legraci...rodiče tak moc formují své děti, až je zdeformují...
Víš, já si nemyslím, že dítě musí být zvyklé na kategorické NE. Asi jako poslední instance ano, pokud už není zbytí..ale na začátku by mělo být vždy vysvětlení...je rozdíl pokud na dítě zavolám STŮJ, když se celé rozjívené blíží k silnici nebo NE, když to vypadá, že na sebe převrhne horký hrnek...to jasně...to je záchrana života (a paradoxně, když se nepoužívájí zákazy a rozkazy v běžné komunikaci, tak pak to NE nebo STŮJ funguje na sto procent...)..Ale nesouhlasím, že by se mělo dítěti něco zakazovat pomocí NE, nesmíš jen proto, aby bylo zvyklé (v situaci, kterou tak vyhodnotí rodiče) poslechnout na povel...Myslím, že je třeba právě vysvětlováním (obecnou formulací bez nátlaku na poslušnost, ale ponecháním na uvážení dítěte všude, kde to jde) se dá přimět dítě myslet, vyhodnocovat situace, hledat řešení, a nést za sebe určitou zodpovědnost...Rodiče se mi zdá hodně řeší za děti věci -narvou mu silou čepici na hlavu, že musí ji přeci mít. Násilím mu umyjou ruce, protože to tak musí být (a přeci si musí zvyknout poslechnout a udělat správnou věc, aby pak chtělo to dělat a dělalo...jenže bohužel z musí se chci nestává, spíše se stává z toho činnost vykonávaná s odporem a za dozoru rodiče...).
Právě puberta už není obdobím pro vychovávání, zde se zůročí celá výchova - zde dítě musí rozporovat rodiče, musí, aby se rodiče i děti mohli od sebe odpoutat, a je třeba do té doby naučit děti nést za sebe zodpovědnost, uvažovat o následcích (tedy místo trestů používat přirozené důsledky - protože co dítě naučí zákaz tv když rozbijou př. stůj...jen to, že pokud je někdo načapá, nebudou mít něco, co mají rády...a ne že stůj je třeba opravit, koupit nový...vymyslet, co s tím)...V pubertě se už nedá vychovávat, jen se můžu hodně věcí zkazit...Vím, jak to myslíš, rodič má větší pocit jistoty, když si představí, že má poslušné dítě, které má volnost, ale současně kdyby na to přišlo, tak prostě poslechne dobrovolně a udělá to, co rodič vyhodnotí jako optimální v dané situaci...Bohužel v pubertě se právě děje to, že děti přestávají poslouchat a jakoby brát názory rodiče, ale je to čas, kdy se lehce chytnou nějaké party...a právě zde se ukáže, jestli dítě bylo vychováváno ke zodpovědnosti, k tomu, aby nebylo zvyklé poslechnout na slovo, ale hledat vlastní řešení, nést určitou zodpovědnost, být proaktivní...Jak se říká, v pubertě poslušné dítě zůstává dále poslušné, jen už poslouchá někoho jiného než rodiče...
Doufám, že jsem se tě nějak nedotkla, chápu, jak jsi myslela svůj příspěvek, je mi to moc sympatické - dělám to taky tak, že nechám dítě dělat kde co a jásám nad tím, pak mu jen řeknu, že se to dělá tak a tak...a tím ho vlastně učím, vidím na něm, že je iniciativní, řeší věci - stačí říct, že mi je zima, dítě odběhne a dotáhne peřinu...Jen jsem chtěla poukázat na svůj pohled na poslušnost...
Ještě k tomu, když to je nebezpečné, ale ne přímo zdraví ohrožující, tak u nás stačí říct obecnou informaci, že tohle může udělat to a to...a dát malému chvilku, sám přestane...a někdy taky ne...tak pak se zamyslím nad tím, jetsli musím zasáhnout nebo ne...Já jsem toho názoru, že nemůžu chtít po dítěti poslušnost na slovo, jen proto, že jsem to řekla já jako rodič (dítě stejně nás rodiče instinktivně poslouchá, napodobuje, ale po svém...)..ale musím podat věc tak, aby dávala smysl, jeho mozek to tak vyhodnotil...Jasně jsou pak oprávněné požadavky...není to zase o tom, že si dítě dělá co chce, ale musí vědět, proč se to dělá...
1. lis 2011 ve 20:41  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik Díky za opravdu vyčerpávající odpověď :slight_smile: Já mu s tím bobíkem taky vyvětlovala, že koukáme z gauče, aby ho nebolela očíčka ( zkazit oči by asi nepochopil a kyž mu řeknu že bude nosit brýle, tak z toho má naopak radost :grinning: ).Z Počátku to fungovalo a teď jako když utne. Prostě obrat o 180 stupňů, asi začínáme s obdobím vzdoru. Se stolem todělám taky jak říkáš,akorát ty důvody jsem mu neříkala, jako že by to prasklo. A zase dříve to pomohlo, dneska zase ne. Akorát dneska z něj spadnul a má modřiunu na čele, tak mu to asi budu připomínat. I když děti brzo zapomínají. Asi tochce trpělivost, ale co dělat když prostě neposechne? Já ho z toho stolu prostě sundám jenomže on samozřejmě je zase zpátky. Jediný co zabere je když už to fakt nevydržím a plesknu ho. Což je málokdy a pak mě to mrzí, protože je mi ho líto a nechci to dělat.
1. lis 2011 ve 20:56  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@elu Taky s tebou souhlasím, kolikrátby některé matky potřebovai školení. Já si myslím, že je to hlavně o pochopení toho mrněte toleranci a trpělivosti ( ikdyž ta už z toho pak vyplyne sama ). Já si vždycky vybavím když jsem byla já malá a naši mi něco zakazovali, nebo mě nepochopili a kolikrát i neprávem vynadali a prý to pochopím až budu mít taky děti. Jenže s nima nesouhlasím do teď a snažím se být jiná. I když občas my taky vyklouzne něco, co mi naši taky říkali, ale pak i to dojde a řeknu něco jiného. Prostě to máme zakódovaný a chce se to naučit a přemýšlet co říkám. A pro naše děti a ž budou vychovávat svý už to bude přirozrnější.
1. lis 2011 ve 21:10  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@lusy82 - když u nás přestaly fungovat věci, tak to znamenalo, že malý je ve vzdoru, bylo to náročnější...ale i tak se vyplácí zachovat slušnost v jednání...a nenechat se vytočit tím, že dítě jde dělat znova to samé...tedy neplácat, nekříčet. Klidně říct, že ti to vadí. Chceš, aby byly věci v pořádku u vás doma...a taky to u nás v té době bylo tak, že jak jsem na něco moc zatlačila, tak malý to začal just dělat o to více, jakoby se zacyklil..Když tam pořád chce lézt na ten stůl, tak mu můžeš vymyslet nějakou lezecí dráhu a být při něm...asi má potřebu lézt na něco vyššího...tím to přesměruješ...Já jsem v době vzdoru trošku rozvolnila pravdila, nechala ho - řekla mu - dělá se to tak a tak. Asi máš důvod to dělat jinak...a nechala ho s tím...nenutila. On ten vzdor přejde docela rychle, a pak jakoby jsem více začala bazírovat na tom, jak se věci dělají (ale neívm, jestli to je správné). Je fakt, že nám pak moc nezůstavalo to zacyklení, že by se zasekl v nějaké nesmyslné činnosti...a taky někdy pomáhá hoa jakoby začít honit, lechtat, udělat z toho srandu..Jen jsem chtěla napsat, že když dále jen budeš říkat /max tak 2x to říct danou chvíli), že tv září a oči to namáhá, proto se díváme až z gauče...a on pořád nic, tak bych ho nechala..(ale jen v době, kdy s ním tříšká vzdor)..Já vím, je to dost o odvaze a důvěře, že dítěti můžu dopřát tohle, aniž bych se bála o to, že mě pak už v životě neposlechne, že si bude dělat, co chce...
1. lis 2011 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik No to je právě ono, aby se to pak zase hůře neodnaučovalo. A hlavně mám strach o jeho oči, my sice s přítelem brýle nenosíme a ani v jedný rodině k tomu dispozice nejsou, až s věkem. Ale stejně. Jinak ho taky do ničeho zbytečně nenutím. Většinou mu pak televizi vypnu a jemu to ani moc nevadí a nebo se jde posadit na ten gauč, když mu to jo vadí. No ale teď začne dělat naschvály. A zapínat si tu televizi dál tak mu jí vypnu velkým knoflíkem a tu už nezapne.Myslíš že je to špatně? Je fakt, že pak dělá další a další naschvály, takže to je asi známka, že to dělám špatně.
1. lis 2011 ve 22:13  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@lusy82 - myslím, že ti hodně pomůže rabr, až ho začneš číst..ona ta komunikace v tom duchu je bezkonfliktní, nedostáváš se do situací, kdy hrozíš, ale prostě říkáš, jak to je...nebo tam je dobrá věc -dát na výběr - můžeš tedy říct - na tv koukáme z gauče, aby tv oči moc nenamáhala...můžeš být u gauče a koukat na tv nebo tady na bobku, ale pak musíme tv vypnout, jsi moc blízko obrazovky....ale je třeba to říct v dobrém. KLidným tónem...Já bych mu dopřála ten luxus a nechala ho zapínat tv, když je v plánu, že se bude dívat. Dala bych mu ji vypnout, když se rozhodnete tv vypnout...a pak bych ji ještě automaticky vypla na tom velkém vypínači (jak píšeš, že pak už ji nezapne...).Nedovedu si to úplně představit...a pak jak by ji zase chtěl zapínat, tak bych mu jen klidně řekla - tv je vypnutá, domluvili jsme se, že si jdeme hrát...když se tv zapíná, vypíná rychle za sebou, škodí jí to, může se pokazit (což je pravda, že)...
Můžeš mu v té chvíli, kdy začne dělat naschvály dát empatii - typu - zdá se mi, že by jsi chtěl ještě tv zapnout. Víš, ale domluvili jsme se, že tv vypneme a jdeme si hrát. ..Chceš si hrát s autem nebo skládat puzzle?
Jakoby rabr je o tom, že jsi slušná v jednání, když se ti něco nelíbí, říkáš to za sebe, nehodnotíš dítě, netrestáš, ani nechválíš...Ty naschvály možná dělá proto, že jakoby jednáš z pozice moci, zapíná tv, vypíná - ty vezmeš a vypneš tv na velkém čudlíku, tak ho to zlobí...protože on má nějakou touhu a ty jsi mu to překazila a možná k tomu ještě řekneš, tak a už tv nepůjde zapnout, když neumíš poslouchat, není tv (nevím, hádám...) to dítě dost rozčílí...tak dělá naschvály jako protest.......Rabr není o tom, že si dítě může dělat co chce, ale je to návod na komunikaci, aby se lidé lépe domluvili mezi sebou...více rozuměli, co kdo myslí...jakoby základní pravidlo je to, že se nechováme k dítěti tak, jak si nepřejeme, aby se chovalo ono k nám...Tradiční výchova (jestli to tak můžu nazvat) často postupuje tímto způsobem: přinutím tě udělat, co je správné...Kdežto rabr (partnerská výchova) sděluje: Tato věc má tento a tento smysl, takové důsledky..Očekávám, že uděláš, co je správné...
Pokud dítě i tak ohrožuje sebe nebo majetek, tak se dá vždy vzít na ruce, říct mu - já tě chápu, chceš moc a moc dělat to a to.....(a až se uklidní) tak mu říct - když se dělá to a to, má to ty a ty důsledky, může to způsobit to a to...Já vím, že jsi to moc chtěl dělat, já tomu rozumím...
Však uvidíš, až se dostaneš k té knížce, mě to tedy oslovilo hodně a nejen směrem k dětem, ale i k okolí, ve způsobu uvažování (fakt se teĎkom musím usmívat nebo být spíše smutná, když slyším lidi jak pořád dávají nevyžádané rady, jak říkají všem rozkazy, co mají dělat, jak se mají citi nebo nemají citit, co mají udělat...).
2. lis 2011 ve 13:21  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
No asi jo, já jsem si hodně vzala tady z té diskuze a je to hodně o tom se naučit dívat se na lidi jinak. Prostě jsme byli vychovaný jiným spůsobem, tak nám to přijde nepřirozený a těžký. Přítel teď čte tu knížku a občas u ní diskutujeme. Myslím, že to s ním bude těžší. On se prostě nedokáže odpoutat od tý původní výchovi a hrozně to srovnvá. Sice s výchovou souhlasí ale občas se u toho dohadujeme a to je taky špatně. On vyrůstal v rodině, kde se respekt moc nepěstoval. Všechno se točí kolem jejich náladového táty a podle toho taky návštěvy u nich vypadají. Když má dobrou náladu tak jsme všichni spokojení a povídáme si, ale když ne tak se mlčí. A taky co řekne on nebo máma tak je pravda. Nikdo nesmí mít jiný názor, jinak jsi ta nejhorší na světě. většinou ho ale radši ani neřekneš, protože nemáš anci, nebo chceš mít klid. No a na přítelovi je to znát a bohužel podědil i tu náladovost a sklon k tomu abych se podle toho chovala i já, jenže to má smůlu :slight_smile: A bohužel se to odráží i na výchově když má dobrou náladu, tak se to snaží používat, i když v tom tápe víc než já a když ne tak je na něj hnusný a RaBR je na nic a já nevím co všechno. Takže tohle si myslím že udělá víc škody než užitku, když je jednou tak a jednou tak. A jak se k tomu staví tvůj manžel? Jde mu to?
2. lis 2011 ve 13:53  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ahoj...vubec ses mě nedotkla...to ani náhadou....mě nevadí, že má někdo jiný názor...to bych jinak nemohla žít v tak diverzitní společnosti :slight_smile: ..ale na obranu NE....já si myslím, že negace obecně do života prostě patří...už jen pro to, abychom si uvědomovali a vážili si krásy pozitivního....já vím, že speciálně my češi jsme negativní až moc...a to souvisí s naším jazykem, který je úzce spjat s myšlením...je hrozný slyšet větu o třech slovech a všechny jsou negativní...zlatá angličtina a pravidlo jednoho záporu :slight_smile:
a i když dávám obecně přednost demokratickému stylu v komunikaci i ve výchově...tak prostě i ty ty dva další včetně autoritativního do života patří a jsou situace,kdy je právě ten autoritativní prostě v tu chvíli ten nejefektivnější...třeba když hoří...tak prostě velitel zavelí a jede se....žádné rozebírání možností a čekání na to až si všichni z jednotky sami uvědomí, že je třeba jet hasit :stuck_out_tongue_closed_eyes: ....a tak si myslím,že ta výchova má prostě odrážet to co platí všeobecně ve společnosti...i když ti fandím, v tom, že se snažíš obejít se bez toho ne!...já se bez něj bohužel nebo možná bohudík neobejdu :dizzy_face:
2. lis 2011 ve 20:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lusy82 tak ta tvoje poslední věta je uplně super...a taky v to doufám...někdy mě příjde, že generace našich rodičů vůbec nepřemýšlela....ale snad to bude lepší a lepší...je jasný, že opakujeme chca nechca chyby svých rodičů...ale jsme jenom lidi ne....já kolikrát taky na adélku křičím a v tu chvíli slyším svoji mamku a uplně se leknu...ale aspon, že nám to dochází...už to je pokrok...a ty naše děti snad už budou lepší :grinning:
2. lis 2011 ve 20:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik zdravím vás, mohla bych poprosit o radu? omlouvám se, určitě to tu již zaznělo, ale četla jsem jen pár příspěvků, bohužel není moc času :unamused: něco podobného se tu již píše u sourozenců, ale nevím jestli to platí i v případě agrese vůči rodičům, dětem venku, pejskovi...já už jsem z té situace unavená a trošku nešťastná i když vím, že je to jen období a určitě to přejde, ale potřebovala bych poradit, jak se mám zachovat, občas mi bohužel už i nervy ujedou:frowning2: na malým docela razantně poslední týdny pozoruji změnu v chování, všechno je jeho, nikomu nic nepučí, cizí nevrací a klidně se o hračku i popere, ale toto neřeším to je asi všude, jen mě mrzí, že poslední dny začal být vůči dětem docela dost agresivní...přijde k němu a jen tak z ničeho nic ho strčí na zem, kopne do něj, uhodí ho, když mu vysvětluju že je to bolí, tak se začne válet po zemi a má z toho legraci a ještě začne házet po všech na hřišti písek..vyhýbám se proto raději místům kde je více dětí, myslíte e dělám dobře, nebo že bych raději naopak měla mezi děti chodit, aby se nějak naučil začlenit? :confused: další věc je že týrá, je to silné slovo, ale bohužel je to tak..naší fenku...v létě mohla být na balkoně, kde je jí dobře, ale teď je chladno, takže většinu času když nejsme venku tráví s náma v pokoji, malý jí nenechá ani chvíli klidu, neustále za ní chodí, tahá jí za ocas, dělá si z ní koně, rve jí chlupy, uši, minule jí přetáhl házecí tyčí, to jsem bohužel nestihla zasáhnout :pensive: je mi jí tak líto, nepomáhá vysvětlování, zvýšení hlasu, po dobrém vůbec, dokonce jsem ho už plácla i přes zadek a ruku, samozřejmě taky nic, jen má ze všeho legraci a ponouká ho to k dalšímu a dalšímu ubližování psovi:frowning2:..snažim se ho zabavit, od psa odlákat, to se povede, ale další komu jednu uštědří jsme my s mužem, když se mu něco nelíbí hází po nás věci, rve mi vlasy, bije nás..jsem docela zoufalá, takový vůbec nebyl a já se jen modlím ať toto příšerné období je už pryč. a hlavně teda vůbec nevím, jak se k tomu mám postavit, je mi jasné že násilím nic nevyřeším, navíc to ani není dobrý příklad, když chci aby nebil ostatní, ale vysvětlování taky nepomáhá..navíc čekáme druhé dítě, sice si říkám, že za půl roku bude zase úplně někde jinde v chování, ale trošku se toho bojim :unamused: nevíte mi s tím nějak poradit? děkuju :slight_smile: teď to po sobě čtu a vypadá to že máme doma malého tyrana :sweat_smile: to zase ne syn je jinak super a to i k psovi, ale prostě tyto situace u nás jsou a poslední dobu docela často :stuck_out_tongue_closed_eyes:
3. lis 2011 ve 14:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@elu - ale já s tebou souhasím, jsou situace, kdy musí být jasný povel, zákaz - to NE. Jak píšeš, hasiči hasí - je tam povel. Dítě běží rozjívené do cesty - volám stůj. Něco jiného již již hrozí, zavelíím rozkaz, NE - a jak jsem psala, ono to pak více funguje...Já jsem NEgace vyřadila ze slovníku v době batolecím, to hodně pomáhalo. Děti myslí v obrazech, tak to bylo jednodušší, že jsem rovnou řekla, co se dá udělat než neudělat...ale máš pravdu, že klasická řeč - čeština - je neskutečně negativní a mě se hodně příčí ten styl komunikace - Neděj to, spadneš. Nesahej na to..stačí někdy poslouchat hlavně starší generaci, jak se baví s vnoučátky, často to je samý příkaz a rozkaz anebo šikulka...a jakoby ani nevěděli, co jiného si s dětmi můžou povídat..nebo nasadí systém - Jak se máš ve škole, proč jste tam šli, proč jsi to udělal...Takže určitě vidím teď po třetím roce, že více negace se vrací do slovníku, sice ne v podobě rozkazů a pokynů, ale spíše že více formuluje negativní věty, když něco popisuji nebo když říkám, proč něco nejde..
Myslím, že i mě to změnilo myšlení, ono říkat, jak se to dá udělat je mnohem těžší než říkat, že se to nemá dělat...ale zase se snažíme neřešit věci za malého, že bych pořád vymýšlela, co se dá dělat..
3. lis 2011 ve 14:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@veruvojtkova - k tomu, že nechce půjčit - já bych nijak nenutila (měli jsme to taky, co si vzpomínám velmi silné to u nás bylo ve 2,5 letech, dříve asi taky, ale už si tak nevybavím...). Já jsem mu říkala - tohle jsou tvoje věci, a ty rozhoduješ, jestli někomu půjčíš nebo ne. Je to na tobě. Ale stejné to mají i druhé děti - půjčí nebo nepůjčí...Takže bych ho vůbec nenutila, aby půjčil - že holčička ti to přeci vrátí...NE, je to jeho. Ono to přejde to majetnické období a pak najednou bude zase klidně půjčovat a nebude se tím nucením spouštět vzdorovitá reakce nebo tendence honem si tu věc vzít..A k tomu jsme měli taky - moje, moje - přijeli jsme na pískoviště, nikde ani dítě, a malý mi řákal - mami, hlídej motorku, nepůjčím. Moje...
K té agresi - to je těžké, přímo vlastní zkušenost nemám, jen vím, že náš míval období, kdy byl agresivní na malé děti...Mě to vůbec připadá, že malý je v nějkém silném vzdoru, trvá to dlouho?
Já bych v té chvíli agrese, zasáhla, ujistila se, že druhé dítě je ok. Pak bych zvala vlastního pryč, počkala až se uklidní - jen bych mu v tom jeho vztekání říkala, chápu tě, mám tě ráda /pokud by jste viděla, že je k tomu nějaký důvod, k tomu útoku - tak bych říkala př. chápu, bál jsi se, že chlapeče ti chce vzít tvoji hračku, bránil jsi ji - tedy snažila bych se uhádnout to, co spouští tu agresi...někdy to může vypadat, že nic to nespustilo, ale u těch dětí to může být i to, že dítě se přiblížilo blízko, a malý měl pocit, že mu chce něco vzít...) a až by se uklidnil, tak bych mu řekla - že bránit se může tak a tak - může začít křičet nebo volat Néééé. (tedy nekomentovala bych, co udělal, že bouchnul, ale řela bych, co může udělat, když se chce bránit). A osobně bych se taky v této době vyhýbala hlavně přeplěným hřištím, pískovištím...tohle jsou věci, které pominou, si myslím...
K tomu psovi - no to nevím. Ony ty děti ještě moc nechápu, že to pejska bolí, nejsou moc schopné empatii, to až tak od ukončeného třetího roku...já bych zkusila říkat, co může pejskovi dělat - může ho hladit na břšku, na hlavě, na zádech, může mu sypat granule do misky a nalít vodu, může ho kartáčovat, nasadit obojek...tedy nekomentovala bych - to ho bolí, to nemůžeš...ale trvala bych na tom, že pejska se může jen hladit, možná má žízen, nalijeme mu čistou vodu, dobře?...jde o to, nenechat ujet nervy a opakovat, co může dělat...
K té agresi vůči vám...když to udělá v amoku, tak mu říct - chápu, že se zlobíš. Tohle mě ale bolí. Když jsi naštvaný, můžeš třískat rukama do gauče...(zase mu řeknete, co může udělat) nebo zakřičet Nééééé. A pokud vás bude bít ze srandy, tady jde tohle dobře otočit do lechtání, honění se, prostě do srandy..a přtom mu říct, to mě ale bolí...(u nás někdy reaguji tak,že je to sranda, ale pokud sutečně něco dělám a vadí mi to, tak mu to řeknu, že teĎ dělám to a to, a vadí mi to...ale náš je starší...).
JInak moc doporučuji Respektovat a být respektován, protože hodně těch vzdorů je způsobeno komunikací, kdy dochází k nedorozumění mezi dětmi a rodiči, děti se cítí tlačeny k něčemu, nemůžou se ještě pořádně bránit...atd. Nám neskutečně pomohla, stačí pak jen říct, jak věci fungují a dítě se často podle toho zařídí, je to založené na tom, že se dítě nenutí dělat věci silou (tedy vychovávám tě tak, že tě donutím dělat věci správně, ale - tohle se dělá proto a proto, čekám, že uděláš, co je správné..) K tomu strákání ještě - pokud to je tak, že se bojí o své věci, pak bych mu i řekla jako součást empaticé reakce - bránil jsi se, to je správné..já ti řeknu, jak se můžeš bránit...Jakoby jeho chování je správné, jen je třeba zkultivovat postupně formu obrany...
Tak třeba vám to pomůže, více toho je v té knížce, jak pracovat s emocemi, jak komunikovat, aby to nevířilo emoce, ale mozek se věnoval smysluplnosti...
3. lis 2011 v 15:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik děkuju že jste si našla chvilku mi odpovědět :wink: jinak mi přijde, že malý je hodně vzteklounek už od malička..co si začal sedat, tak sebou šlehal dozadu o podlahu, když se mu něco nelíbilo, takže cca 7měs., co chodí od roku tak sebou hází i o zem, ale to pořád šlo, ještě do nedávna, to jsem mohla ukázat venku letadlo a odvézt pozornost, teď už je to nemožné:slight_smile: on když se mu něco nelíbí tak to prostě neudělá, je to klasický příklad dítěte na kterého nezabírá násilí, křik, ale vlídné slovo, vysvětlení atd..ale občas je to dost těžký, oba jsme s manželem nerváci, tak má být po kom :sweat_smile: jj, to je u nás taky, dám mu do ruky v kočáru rohlík a na celou ulici se ozývá: TO JE MOJEEEE :grinning: jinak já to s tím půjčováním extra neřeším, ale asi dělám chybu, když něco nechce půjčit, tak se právě snažím přesvědčovat že by měl, protože si před chvílí taky půjčil chlapečka motorku a že on mu to pak vrátí..i když se to míjí účinkem...já bych právě nerada aby mu to pak nějak zůstalo, když to budu podporovat že půjčovat nemusí.. :unamused: no máte pravdu, že je to většinou když má malý v ruce auto, nebo rohlík a nějaké dítě se k němu přiblíží, jinak s tím psem to se snažím, ale asi dělám pořád tu chybu že mu právě říkám, že to nesmí jí bít a tak...zkusím teda o tom nemluvit, budu si muset dávat pozor na pusu:slight_smile: co se týká té knihy, tak už jí mám doma, dokonce jsem už začala i číst, ale mám pocit že si to budu muset přečíst po druhé.. na některé věci reaguji automaticky tak jak to mám zažité třeba od rodičů od malička i když to není správné, v knize píší co přesně bych měla místo toho říct ale mě se to do té mé hlavy prostě ne a ne uložit ta správná formulace, když dojde k nějaké vypjaté situaci, správná věta se mi nevybaví, asi bych se vždy do knihy musela podívat abych to řekla přesně jak to má být..přijde mi že říkám totiž asi všechno blbě podle RABRU, ale mám to tak zajeté, že si to nějak nemůžu přivlastnit, i když bych moc ráda..jestli rozumíte jak to myslím
3. lis 2011 v 15:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@veruvojtkova - můžu tykat? nám právě rabr neskutečně pomohl, mě to hodně zasáhlo, změnila jsem pohled na svět celkově, na komunikaci, vidím ji jako velmi silný nástroj. On rabr je o tom, že se dítě nenutí dělat věci silou, nátlakem...možná by ti pomohla ta kapitola o emocích, že aby dítě mohlo vnímat smysl sdělení, tak se nesmí cítit ohrožené tím, co se mu říká...pokud ho napadnu - že tohle nesmíš /tedy na první místo dám zákaz/, tak batole, zejména vzdorující batole, se prostě postaví na zadní, začne se vztekat (hlavně když těch zákazů za den je vícero) a už vůbec neslyší, co za tím tvým zákazem říkáš - že můžeš házet balonkem...to už se pak míjí účinkem..Mě moc pomhlo si dát jednoduchý příklad na lednici, aby jsem se mohla podívat během dne, jak se to má říkat...Možná zkus na začátek vynechat ten zákaz, tu okamžitou reakci, že ne, nesmíš, nedělej...a místo toho se o chviličku déle zadívat na své dítě, s láskou, a pozorovat, proč to chce dělat, co je na tom tak fascinujícího (jestli se snaží vidět, jak něco padá na zem, nebo se snaží do malé dírky něco narvat...)a pak říct, co to vlastně chce udělat (tím se naladíš na jeho vlnu, že řekneš slovně, co se snaží udělat, co ho to zaujalo) a pak je třeba si rozhodnout - skutečně mi to tak moc vadí, nebo když si k němu dřepnu, tak to může dělat? Pokud ano, dá se navrhnout - že tohle budete dělat spolu, je to křehké...nebo mu rovnou říct - můžeš házet balonkem, hračka se lehce rozbije...U těch batolat tohle hrozně moc funguje. Plus dávat na výběr - hračka se může rozbít. Chceš házet balonkem nebo papírovou koulí? Ten výběr hodně funguje i na stavy, kdy se nechce jít mýt - př. půjdeš se umýt s autem nebo bagrem...a pak taky hodně pomáhá to nebrat tak vážně, ale hodně převádět do srandy...

K té agresi - tak se ukazuje, že vlastně není agresivní (bezdůvodně), ale proto,že momentálně prožívá (a vyvíjíc se ) jeho chápání - moje a tvoje. Nechce půjčovat. Nenutila ho. Hodně pomáhá právě to schéma - že dítě něco dělá, já mu popíšu slovně proč to dělá, jaký má asi motiv a hlavně ho nesoudím, nikdy. Př. strčí do dítěte - tak mu řeknu - ty jsi se asi bál, že ti chlapeček chce vzít rohlík. Já to chápu. Když se chceš bránit, tak můžeš říct NE. Strčení může ublížit...Tímto ho nehodnotíš, dáváš mu najevo, že mu rozumíš a ukazuješ cestu, jak to řešit. TOhle je výchova pomocí toho, že říkám, jak se věci dělají a ne podle toho, že koriguji to, co udělá špatně kritikou. Klasicky se vychovává kritikou, děti pak mají nízký pocit vlastní hodnoty, nejsou tak nakloněné spolupráci s rodiči a tomu, že by měli udělat správnou věc - hlavně se aktivuje jejich centrum ohrožení a neřeší tak moc to, jak by to mohli udělat správně, ale to, že jim rodiče nerozumí, nutí se sdílet hračky, a jetšě se na ně zlobí...Tohle vede k bojům o moc, kde merit věci zůstavá v ústraní...
S pejskem to chce vytrvalost...a nekritizovat, vůbec neříkat - tohle nedělej, ale vytrvale říkat jen to, co může dělat, používat výběr - můžeš hladit nebo podrbat na bříšku, hele jak se ji to líbí...To se časem poddá, taky jsem začala podruhé číst rabr, poprvé jsem to proletěla nějak napřeskáčku...ale já mám spíše problém směrem k dospělým, tam se mi to nedaří a chtěla bych to změnit, protože mi to přineslo vylkou úlevu ve vztahu k malému, pocit nižší zodpovědnosti, klidu, spokojenosti, vyrovnanosti s tím, jak se chová, co dělá...
3. lis 2011 ve 20:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky maminy,

@reruna , ale třeba i ostatní...., pořád nějak dumám nad tím, proč ta rivalita je u nás v takové míře, když se snažíme co můžeme. Např. kamarádka starší dceru stále okřikuje, a na malého brášku nežárlí..., nebo mu určitě neubližuje.
Zpozorovala jsem u známých, že pokud mají starší sourozenci možnost jít na nějaké to dopoledne k babičce či mít jiné hlídání než jen mámu a tím nemít celý den mladšího sorozence na očích, nežárlí tolik nebo vůbec. Pokud je jen s mámou a miminkem, je to špatné. Co si o tom myslíš???? Nebo to je jen náhoda v pár případech?!Vím že jsi psala, že nemáš pocit, že by se to školkou nějak změnilo..., ale myslím třeba to období ještě než šli do školky.... . Že bych se třeba více zaměřila na nějakou hlídací chůvu, už jsem párkrát nějakou měla, ale pak mě nějak vadilo to střídání - jedna skončila skrz státnice, druhá ze zdr. důvodů.... . , tak jsem si řekla, že už žádnou chůvu nechci...., holky si na něoho zvykly a pak konec. Ale vždycky to bylo fajn, když vzaly kočár ven a já mohla být aspon chvíli jen se starší.... .
Nebo když už ta rivalita je, tak se s ní v jisté míře máme smířit?! :unamused: Stále to u nás není moc lepší, možná trochu, starší se pak hrozně v tomto směru předvádí,hlavně když jsou u nás tchánovci, oni to pak hrozně řeší....., a já to s nima nemám potřebu řešit a do malé hustí takové pitomosti, jako že je velká a rozumnější holka, tak by se měla chovat tak a tak,......a co všechno nesmí...nepadlo ani slovo o tom co může......asi jsem v tohle směru o dost dál, trhalo mě to uši, chvíli jsem je nechala, pak jsem vstoupila to toho inteligentního rozhovoru a manžel se na mě ještě ohradil, že teda ať to zkusí jinak(tchánovci), když naše výchova nemá valný efekt...... :confounded:. S manžou v tomto směru spolu moc nespolupracujeme a to může být asi tkaé kámen úrazu :astonished:

Moc díky za vyjádření.
4. lis 2011 ve 02:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dagina: koukám, že máme úplně stejně staré obě děti:slight_smile: Nevím jestli ti poradím nebo pomůžu, u nás bylo spíš jednu dobu hrozné žárlení ze strany Nelinky, ale víc se to projevovalo jejím vztekáním a děláním naschválů než ubližováním Vítkovi, nějáké snahy tam taky byly, ale zatím se nám to celkem daří kočírovat. Řekla bych, že se to zlepšilo i v době kdy malej začal lézt a je víc samostatnej. Nelince denně opakuju, že jí mám ráda a že se to příchodem Vítka nezměnilo a snažím se věnovat oběma stejnou pozornost. Hlídání nemáme, babičku máme 100 km daleko takže jsem na ně celý den sama, manžel chodí domů až večer, je s nimi max.hodinu denně. O víkendech se snažím být s ní aspoň půl dne sama, buď jdeme ven my nebo vyženu manžela s Vítkem a v těch chvílích na ní vidím jak je hrozně v pohodě takže pokud jsi ve stejné situaci doporučuju aspoň tohle.No a co se týče útoků na malého snažím se do toho teď už nezasahovat pokud nejde o život - příklad když ho zatahá za vlasy a podobně tak vysvětluju, že to mimi bolí a že se mu dělá nyny, většinou ho pohladí a pofouká mu bebí, pokud mu bere hračky tak nezasahuju pokud malej nebrečí, nevím jestli je to úplně dobře, protože většinu "bitev" vyhraje ona, Vítek si třeba vezme něco jiného. Možná se to vyhrotí až bude ještě větší a nenenchá si to líbit, zatím tomu nechvávám volný průběh. Snažím se jí spíš vysvětlit, že když si s něčím hraje aby mu to nebrala a vzala si to až si dohraje. Na druhou stranu někdy mu hračky nosí dobrovolně a jsou i chvilky kdy si hrajou sami, moc jich teda zatím není, ale i tak to považuju za úspěch:slight_smile: A taky sem vypozorovala, že když si třeba Nelinka něco staví a Vítek jí to bourá, že opravdu zabírá empatie: "vadí ti, že ti Vítek bourá ten komín viď? tak já mu dám jinou hračku aby se zabavil a nechal tě v klidu stavět", většinou jí to pak i přestane vadit...Ale do tohohle stádia sme dospěli zhruba před měsícem, do té doby to byly pořád nervy, vysvětlování a já večer zralá na Chocholouška, tak držím palce ať se to taky u vás něják podaří zvládnout
4. lis 2011 v 07:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sabuse1 @dagina Ja prispeju nasimi zkusenostmi. U nas se to s vekem teda spis stupnuje... :unamused: Ze zacatku Vasikovi totiz mala nekonkurovala. Byla male miminko, on se o ni pomahal starat. Zato od te doby, co leze a ted i chodi, ma stale vetsi pozadavky - na hracky, umi si rict o mazleni, predvadi se. Ale Klarka ne ze by se ho bala, ale resi to tak, ze ho taky majzne. Samozrejme chodime a rikame, ze ma delat mala, mala. Vasikovi vysvetlujeme, ze ji hracky brat nema. Vysledky to ma zatim u starsiho, ten to chape (i kdyz obcas pud je silnejsi- znate to....).... Na druhou stranu vidim, jak ji ma Vasik rad a brani ji (nikomu by ji nedal), kdyz ji nekdo chce vzit hracku, brani ji (pred cizimi detmi). Takze u nas jsou videt i ty pozitiva. Ja si myslim, ze mit deti po sobe je velke plus pro ne. A takove to sourozenecke pretahovani a handrkovani, to je proste vecny boj. Ja si pamatuju, ze s bratrem jsme se rezali porad a za chvilku jsme zas byli nejlepsi kamaradi....
dagina ja bych to nenazyvala pred detmi zarlenim (i kdyz to samosebou zarleni je), ale spis bych se tulila s obema najednou, aby obe videly, ze je mas stejne rada a ze se mazlis s obema. Nechala bych, at starsi tu mladsi pochvali, kdyz se ji neco povede. A to vysvetlovani, proc ne, ale melo by to byt spis formou "ty taky nemas rada, kdyz ti nekdo sebere hracku" nez formou kazani ("uz jsi velika").
4. lis 2011 v 08:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ja mam jiny problem. A chtela jsem se zeptat hlavne tebe, blandik, protoze si vazim tvojich nazoru. Problem se tyka skolky. Vasik zacal chodit do skolky ted v zari a od zacatku to spatne vzal. Rozhodnuti, ze ho prijali, prislo docela narychlo. Ale i tak jsme ho mesic pripravovali, ze do skolky pujde, jako ostatni deti. Prisel do noveho kolektivu, kde nemel zadneho kamarada, chapu, ze to pro nej je tezke. No proste, kazde rano, kdyz jdeme do skolky, tak me oznamuje, ze dnes do skolky nepujde, kdyz uvidime budovu skolky, to uz se zacne vzpouzet a v satnicce uz se nechce ani svlikat a zacne s brekem a neskonci, dokud ho ucitelka ode me neodtrhne. Naprosto nezvladame odlouceni. Pritom, kdyz pro nej prijdu (az po spani), tak je spokojeny, ukazuje mi, co vsechno cely den delali, ze mi nakreslil obrazek, kde byli na prochazce, rika basnicky... Ucitelky rikaji, ze 5 minut, co odejdu, je naprosto v poradku, hraje si, zapojuje se, proste v pohode... (Musim podotknout, ze mame na pani ucitelky stesti.) Uz nevim, co mam delat, jak to resit, je to dost stresujici.
4. lis 2011 v 09:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek