• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

15. dubna 2017 
@hroznatko víš, že mě nikdy nenapadlo, že takto končit větu není nejvhodnější?! Je pravda, že jsem nic nečetla, myslím Respektovat a p...že jsem se doposud řídila svým nějakým hlasem,ale když se zamyslím tak to možná trochu manipulativně zní. Přesto mi to nějak nepřijde "závažné" přiznám se, že to asi taky často říkám :confused:
AD 2. nad tímhle uvažuju pořád a dost silně...chodíme do kolektívu a je pravda, že dcera kouká, když ji někdo vytrhne hračku či kočárek z ruky, stejně tak jak píšeš, když se někdo vzteká a mamka ho plácne nebo odtáhne za dveře...dneska jsem Elence říkala, že když si vzala tu hračku první a cche si s ní hrát, tak ať si ji nenechá vzít a dá ji jinému dítku až uzná za vhodný...nevím, jeslit to bylo správné nebo jak se k tomu postavit :sweat_smile:
AD 3 nemá si říkat "šikula"?? A co tedy?? Spíš pochválit co dokázal? A ukázat mu, jak byl šikovný? Myslíš, že pro něj to slovo nic neznamená? Nebo jak je to myšleno? Musím si pořídit tu knihu :slight_smile:
22. únor 2011 ve 20:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@hroznatko - ahoj, máme podobné pocity - taky jsem po přečtení rabru řešila, co je a co není nátlak a začala používat dovětky, nějak automaticky, protože jsem chtěla ten jeho souhlas...Vadilo mi, že vlastně ty dovětky staví tu informaci do pozice otázky a nechtěla jsem používat tolik otázek, chtěla jsem použít pouze popis, že Po čúrání si myjeme ruce...a mě se hodně osvědčilo v době, kdy měl potíže si jít umýt ruce, mu dávat často inofmaci o tom, že si ruce po čůrání myjeme z toho a toho důvodu až při tom aktu mytí...jakoby potvrzení dané činnosti se smysluplností při samotném vykonávání...

Ad 2) tento strach jsem měla obrovský, postupně na malém vidím, že začíná být k tomuto více imunní, jak roste, ale je pravda, že ani nechodíme do klasického MC, chodíme na montessori a tam je přístup dost jiný...já mám strach z MŠ a z učitelek, z takového toho zdeformovaného prostředí kolektivismem, soutěží, pochvalami pro hodné děti a tresty pro zlobivé a nerespektováním individuality dítěte....ale možná mám zaostalé představy o dnešních školkách...Každopádně si pořád říkám ,že dítě je velmi flexibilní, že to zvládne..Věřím, že to, co dělám, je dobré a že je pořád lepší, pokud my dva budeme mít dobrý vztah a budeme schopni spolu probrat, co se děje ve školce, že to pak malý zvládne...

Ad 3) - prostě jen popíšu, co udělal a když mě to fakt překvapí a mám radost, je to z toho hlasu cítít - dávám si hodně bacha na to, abych mu tu jeho činnost nehodnotila z pozice autority, abych třeba neříkala, že to je hezký obrázek, ale abych mu fakt řekla, co na obrázku vidím a že se mu povedlo nakreslit celé auto se vším všudy...jak je barevné...a nedávno, jak malý postavil sám puzzle, tak jsem mu řekla, že ty jsi to postavil celé sám a viděla jsem na malém, jak se mu objevil takový krásný úsměv...a to si pak dám do kontextu se zážitkem, kdy dcera kamarádky se učila na nočník a při každém úspěšném pokusu vyžadovala neskutečnou chválu od mámy, pak i ode mě...a bylo vidět, že ji ta chvála dělá hrozně dobře...ale současně jsem tam viděla už tu závislost na tom, co řekne máma, co si o tom bude myslet...Ale určitě nevadí, že občas použiješ šiklulka..stejně se s tím setká...

Ad 4) když se mu něco nedaří, tak ho pozoruju, snažím se nabídnout pomoc až těsně před jeho frustrací, někdy ho prostě nechám se snažit, vztekat...prostě si to prožít, ale většinou se snažím tu pomoc nabídnout až potom, co se snaží..určitě ne na začátku a snažím se mu pomáhat jen do té míry, která je nezbytná...tak mu říkám, že to můžem udělat spolu,když je to těžké pro něj evidentně, tak ho vybídnu, že by to mohl podržet....nebo po něm chci, aby mi ukázal...Jakoby se snažím jet podle toho - pomáhat dítěti jen tehdy a jen do míry, která je nezbytná...A když se mu něco nedaří a hodí hračkou, tak ho prostě nechám...jen tak hledím...a pak se snažím se vcítit do jeho frustrace a nabídnou empatii..Že to asi naštve, když ta věž padá a nedrží.../snažím se o neutrální osobu, ne tobě ta věž padá.../..Snažím se vyhýbat hodnocení - že tohle není jednoduché, to je složité...snažím se vůbec neříkat, jestli to je snadné, těžké, moc velké...tohle hodnocení nechávám jemu a jeho mozečku...

Toť teoreticky, prakticky se to ne vždy daří, to je jasné... :grinning:

22. únor 2011 ve 20:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@petreva - ohledně té šikulky - je tady snaha neříkat dítěti, že je šikulka, hodná holčička, rodilý zpěvák, nadaný matematik - jakoby nehodnotit osobu dítěte, ale zaměřit se na výkon a to ještě tak, že cílem není hodnotit jeho výkon z pozice autority - tedy z pozice člověka, který má právo rozhodnout, jeslti jeho výtvor je dobrý nebo ne...kdo chválí, může i kárat...Je to z toho důvodu, že tím dělám dítě závislým na cizím úsudku, jestli třeba obrázek je hezký, jestli si dobře ustlalo...tím, že tohle se nedělá, tak dítě se naučít samo hodnotit své dílo, a už jen příjde a ukáže - hele mami, tenhle obrázek se mi povedl (namísto - mamí, mám to hezké?)...tím se buduje schonost sebehodnocení, snižuje se závislost na autoritě...Takže místo chválení se používá zpětná vazba - díěti se konkrétně popíše, co nakreslilo, co udělalo - tady vídím kolečka, kapotu, vídím, že jsi nakreslil světla v předu i v zadu a auto má čtyři kola...prostě se popíše, co vidíme...
22. únor 2011 ve 20:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@petreva - určitě doporučuji rabr si přečíst, a je to určitě o čase, o zažití a je velkou výhodou, když dítě je ještě malé a člověk si to může zažít, hodně mluví sám a dítě toho moc neřekne, žádné věty, jen slova...je to o cviku a po čase člověk zjistí, že už jinak nemůže, že to ani nejde...V tom obchodě jsem byla moc ráda, že mě to napadlo...jakoby mi docvaklo, že musím klást důraz na spolupráci a ne dítě po jednom pokusu odvést pryč (za trest)...mám podobné pocity, že mě všechno příjde manipulativní, autoritativní a kde co mi příjde jako trest (to že mi utekl v obchodě a já bych odešla s ním pryč poté, to by mi přišlo jako trest)...pokud to jde, tak se to snažím řešit dohodou předem - jak to má proběhnout v nějaké situaci
22. únor 2011 ve 20:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik téda ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem narazila na tuhle diskuzi!! Moc díky za ozřejmění! Ale není moc jasné a nějak nechápu...tak se dítko nemá chválit? :confused: Nebo jak na to? Aby slyšelo to co má slyšet??
Asi jsem tak trochu negramot , ale co je rabr? :sweat_smile: :sweat_smile:
22. únor 2011 ve 21:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@petreva - rabr je zkratka pro Respektovat a být respektován, je to o komunikaci s dítětem - efektivní versus neefektivní komunikační styly, vnitřní motivace a vnější motivace, tresty , odměny a pochvaly - špatně, a co místo toho, emoce, soutěže...moc fajn..A celé je to o tom, že autoritativní výchova má na děti určitý vliv - dělá z nich poslušné nebo vzdorovité tvory - obě tyto skupiny jsou svým způsobem závislé na autoritě - v dětství jsou autoritou rodiče a v pubertě to může být parta, které se chytí...takže nabízí alternativu - partnerské výchovy - výchovy, kdy člověk se chová k dítěti s respektem a úctou...

S tím chválením - ano dítě potřebuje povzbuzení, mít pocit, že věci zvládá, že je dobré (dobré mezi dobrými a ne lepší než ostatní) a když mi dítě např. přinese ukázat obrázek a já mu řeknu - jé, to jsi ale krásně namalovala, to je krásný obrázek, ty jsi ale šikulka malá...tak jakoby z pozice autority rozhodnu, že ten obrázek je hezký...a dítě se pustupně stane více méně závislé na tom, co si já o jeho výkonu myslím, jak je já hodnotím a stane se závislé na mém úsudku...pokud se vyhnu přímému hodnocení, ale pouze popíšu, co vidím - že ta kolečka u jsou obě kulatá, tak jak auta mají a že nakreslil výfuk a blatník a že auto stojí na cestě a svítí na něj sluníčko...tak dítěti dám zpětnou vazbu, pozvbudím ho...ale jen on sám si může rozhodnout ,jestli se mu to povedlo nebo ne...
22. únor 2011 ve 21:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@petreva - respektivě Respektovat a být respektován je knížka, česká, autoři psychologové, není tam návod na batole, ale je to o komunikaci s dětmi (a plošně aplikovatelná na kohokoliv). Ještě k tomu chválení, dítě by mělo dělat věci proto, že mu to samotnému dělá dobře, že je to správné a ne proto, že to mámě udělá radost...pak už to navazuje i na vnitřní motivaci pro jeho konání...
22. únor 2011 ve 21:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Ano, je to přesně tak-neuznáváme svou výchovu navzájem. O poradně na Onadnes jsem už švagrové říkala a prý tam nejsou žádné užitečné rady. Jsou přesvědčeni, že jedině tahle přísná výchova bude fungovat(i když paradoxně vůbec nefunguje). Je očividné, že na svém jednání nic měnit nechtějí a nejhorší je, že to nechtějí ani zkusit. Knížku bych jim ráda půjčila, ale nemají o to zájem. Takže mi zbývá asi přestat se tím zaobírat. Ale budu trvat na tom, že na návštěvě si nepřeji, aby se tak agresivně chovali-nechci, aby toho byla svědkem moje dcerka. I když se jí to samozřejmě snažím vysvětlit.
A vystihla si přesně jejich názor-má dcera je podle nich přirozeně hodná, "takže to mám vlastně jednoduché"... :slight_smile:
22. únor 2011 ve 23:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik tak to jo...je to tedy zkratka :sweat_smile:
Mě to pořád nějak nejde pod kůži, nechválit :confused: Je pravda, že o knížce vím už delší dobu a nějak jsem se do ní nepustila, zatím. Čím dál víc mě to zajímá a dovídám se řadu věcí, takže se v nejbližší době do ní pustím:slight_smile:
23. únor 2011 ve 13:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Měla bych taky jeden dotaz....jak jste učitli na nočník?? Já podle všeho dělala takmer skoro všechno špatně....tedy ne že bych na E. tlačila nebo pod "násilím" posazovala,ale asi jsem se jí snažila motivovat, měla jsem radost z úspěchu, očividnou ap...Tak jak na to?
I když asi to sem nepatří :fearful:
23. únor 2011 ve 13:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojky, super téma :slight_smile: a tu knížku si musím přečíst,malý je vzteklinka tak občas se musím držet at není zle ale snažím se,vím že řevem nebo tím že dostane na prdel u něj nic nevyřeším, akorát se rozbrečí nebo se sekne a taky mám řekla bych pro mě odstrašující případ v kamarádce jak nechci aby to fungovalo u nás, jen pro představu: má dítě stejně staré jako je můj Tomášek takže přes 2roky, no a třeba dnešek jak to je u nich a jak je to u nás: malý šel ve 12 spát ale neusnul, chvíli jsem ho nechala a pak jsem ho vzala z postýlky, jen jsem mu řekla nechceš spinkat nemusíš večer půjdeš dřív, ale trošku odpočnout by sis mohl tak si vybral DVD a aspon půl hodiny si odpočnul u pohádky,ležel a koukal - u kamarádky by to bylo tak že by po malé řvala že nespí, pak by dostala-žádné po prdeli, to už je u nich málo ale normální facku,řvala by po ní,pak třeba další facka a pak by malá usla,nic jiného ji nezbude. nebo druhý případ z dneška jak malý ležel-už ke konci pohádky tak jsem šla vytřít je to třeba a přišel za mnou a strašně chtěl vytírat,ždímat hadr. tak jsem ho nechala a vytíral tu-no spíš mi zamočil zem ale to je jedno,snažil se,hadr taky ždímal-jen jsem mu řekla můžeš ale já ti trošku pomůžu at není tak mokro a chtěl utírat zem tak to říkám nene stěnu ne,byla by škaredá a bylo to v pohodě, chvíli mi povytíral zem a pak ho to přestalo bavit a já to vytřela a oba jsme spokojeni. u kamarádky by to bylo tak že by řvala že to nemá dělat, jestli se zbláznila, facka a bylo by vyřešeno.
zas musím říct ona má malou snad dokonale "vycvičenou", malá skoro poslouchá na slovo,nezlobí ale taky ji nikdy nevidím se usmát. moji kluci občas dělají blbosti ale jsou to moje usměvavé zlatíčka

zas někdy řvu, jsou věci kde to prostě je třeba-třeba u schodů že má čekat, u cesty to že se u schodů , to že se u schodů čeká jsem ho fakt naužila tak že jsem řvala, někdy dostal i na prdel a to samé venku neposlechl že má jít na kraj dostal na prdel ale jinak to nešlo, často chodíme ke kamarádce po cestě kde není chodník a jezdí tam dost aut, někdy jde pěšky tak se musel naučit že má jít na bok,to se fakt učil že jsem se zlobila ale naučil se a není problém, ted jen slyší auto a i když jdem po kraji cesty tak jde úplně na kraj, málem až do škarpy, u schodů automaticky čeká. prostě co se týče bezpečnosti je třeba se někdy zlobit ale kvůli každé blbosti ne
23. únor 2011 ve 13:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@kopretinka84 - taky se právě setkávám s názorem, že nám to funguje, protože náš syn je prostě hodný a dá si vysvětlit - to, že jsem mu neřekla - pojď sem nebo dones mi to, spi, mlč...a jiné věci už téměř rok, to nikdo nevidí...pokud je hodný, v pohodě, tak se můžou všichni rozplynout, jak je "vzorný" a jak spolupracuje...jak ale nemá svůj den a nechce někam jít a já ho nepopadnu ječícího, nedám mu přes zadek přede všemi a neodvleču, kde ho potřebuji mít, tak už je vidět, že s tím mají problém, ve vzduchu visí otázka, že to jako nic neudělám?...ale musím fakt zaklepat, že z 90% to jde bez potíží a 100% by nebylo normálních...

U vás to je těžká sitauce...mají svou hlavu a navíc to může přerůst v určitou soutěž, čí výchova bude lepší - tedy nejspíše z jejich strany...asi to bude chtít čas...možná by stálo za to se zmínit švagrové, že by bylo fajn, pokud by se výchovné zákorky řešily v jiné místnosti - že ty i ona by jste si "ječící a zlobící" dítko odvědly třeba za dveře a tam si to po svém vyřídily....? Já vím, neřeší to situaci toho chlapečka, ale to opravdu musí chtít hlavně oni...Dovedu si předtsavit tvoje pocity, mívám je taky, když je u nás někdo na návštěvě, kdo vychovává tradičním způsobem - dítě snižuje, uráží, pomlouvá, dá na zadek...a pak vidím, jak se ty děti postupně před očima mění, deformují, je to velmi smutné...


Ještě mě tak napadá, co takhle prostě rabr přinést - a prostě jim ji tam položit, že za nahlídnutí nic nedají, že ti to umožnilo navázat s dcerou vzah plný pochopení a že odvrhnout ji můžou kdykoliv, ale možná by bylo dobré vědět, co odvrhují...když už jste tu debatu nakousli, dívali se tu poradnu...nevím, napětí už mezi vámi asi stejně je, tak či tak...

U nás v rodině taky bylo dusno...věděli, že děláme věci jinak, a že nám některé věci vadí, jak je dělají oni vůči našemu, ale nikdo se nezeptal, nikdo nechtěl nic poslouchat ...až jednou to vyeskalovalo mezi mnou a tchýní /zlobivý chlapeček, máme hroznou výchovu, musíme přeci vychovávat srdíčkem a ne podle knížek, máme vychovávat tak, jak nás oni vychovali, přeci nevychovali své děti špatně...a přitom vůbec netušili, oč v naší výchově jde, ale měli na ní apriori vyhraněný názor...přitom malý se u nich choval vždy v klidu, v pohodě.../...takže pak následoval hovor, konečně jsme měli příležitost si vyjasnit naše principy, docela je to zaujalo...ale samozřjemě ne tak, že by si knížku přečetli, nebo změnili přístup...ale podle mě se více dívají a jsou více otevření našemu přístupu...Tedy tohle jsem psala o babi a dědovi...Ze strany švagrové a budoucího švagra cítím, že by nebylo vůbec moudré tuhle debatu začínat, možná jen v teoretické rovině...ale oni sami vůbec tohle téma nenastolují, ani v situaci, kdy jsme byli na rabr semináři...
23. únor 2011 ve 14:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@petreva - nevím, jestli ti dokážu poradit, nevím, jak to přesně děláš...u nás malý odmítal nočník, nechtěl o něm slyšet...tak jsem ho nechala být...a pak ze dne na den odmítl plenky (25M) si nechat nasadit, já ho nechala bez nich, čtyři dny ho více hlídala a nosila všude sebou nočník...nehody byly minimálně...do měsíce byl bez plen venku a přešel na záchod a do tří odmítl plenky na noc (ale tam jsou časté nehody, ale plenu odmítá...)..a od začátku byl silně citlivý na to, když jsem se ho zeptala, jestli chce čůrat - to začal ječet, tak jsem to od začátku nechala na něm a neptala se ho, říkal si sám.....Podle mě si dítě určuje, kdy je čas přestat mít plenky...určitě žádné nucení, ani nátlak..
23. únor 2011 ve 14:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@smardik -u kamarádky bych nechtěla být dítě :frowning2: Holčička sice poslouchá, ale je to založené na strachu, a to je špatný motivant...Navíc facka u dvouletého dítěte (jakkoliv starého dítěte) - to je hrůza, děs - přeci ten vztah už nemůže být dobrý...Dneska jsem byla v tescu a viděla paní s asi 8letou holčičkou a jak nakupovaly - ta ji často říkala - tady se postav a čekej u vozíku - a holčička stála, paní šla dále uličkou a vybírala zboží...nechápala jsem, proč nechodily spolu...tahle poslušnost se mi osobně nelíbí...Knížku bych ti doporučila, tím, že si člověk přečte o určitých věcech a dozví se jiné aspekty, které sám, když není psycholog, tak si neuvědomí, tak mu to pomůže v rozhodování jaký komunikační styl zvolí u svého dítěte...Strachem pouze zajistím poslušnost, ale ne samostatnost a zodpovědnost (ten kdo poroučí, většinou i přebírá zodpovědnost - tak to cítí osoby, které poslouchají příkazy),
23. únor 2011 v 15:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj všem, doufám, že nevadí, že bych se k vám ráda přidala, i když prostřednímu dítku už táhne na 3 roky :wink: Rbr znám a četla jsem a jako pricip výchovy se mi moc líbí. Seznámila jsem se s tím až když už jsme měli 2 děti, takže to bylo takové zajíždění nového systému přes starý :wink: Nicméně, druhorozená je velmi temperamentní a doteď hodně nezvládá svoje emoce. Něco jí třeba nejde nebo se jí nelíbí a hned začne kňourat a vztekat se. Snažím se jí vysvětlit, že chápu, že jí štve, když se to nebo to nepovede, ale že mi to může normálně říct (mluví velmi dobře), že jí ráda pomůžu, že je i jiný způsob jak to vyřešit... Teď po narození syna se situace zhoršila,protože stejně začala reagovat i nejstarší dcera. Je mi jasné, že je to reakce na brášku (ten přece taky pláče a rodiče hned reagují), ale už mi z toho hrozně tečou nervy. Naposledy stropila hroznou scénu právě ta nejstarší, protože jí nešel zapnout zip na kalhotech. Vůbec nic neřekla a začala strašně plakat, až jsem se vyděsila co se stalo. Nebyla schopná mi nic říct, jen stála a řvala... Vůbec nevím, jak v takových chvílích reagovat :frowning2:

Snažíme se dětem dávat co nejméně přísných pravidel, v bytě můžou skoro cokoliv... přesto mě někdy chytá stihomam, jeslti jim nedovolujeme až přílíš, jestli nepotřebují přeci jen pevnou ruku...(přiznávám, že to se ale většinou nechám strhnout názory okolí)...Někdy si říkám, že by bylo tak lehký jim dát na zadek nebo na ně řvát...i přesto pořád vidím, že někdy v budoucnu ale chci, aby je moje výchova "poznamenala" jinak než jen seřezáním...
23. únor 2011 v 15:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik taky bych nechtěla být její dítě, jak píšu malá poslouchá na slovo ale je to smutné dítě, takový malý robotek co raději udělá vše at nedostane, ale bohužel s tím nic nenadělám,říkala jsem ji to ale akorát se urazila že bych měla dělat to samé, že ona by si třeba nikdy nedovolila roztahat klamerky po celém bytě-já se přiznám že je klukům dám a nechám je s nimi si pohrát, jak věším prádlo dám ji je,pohrají si a pak je spolu uklidíme, schováme kde patří a je to :slight_smile: a jsme spokojeni všichni 3,já jim to nemusím zakazovat, oni že si s nimi pohrají takže asi tak no.

no to nakupování nechápu my nakupujeme spolu, Tomík bere co m ukážu a dává do košíku a u věcí kde si může vybrat mu dám vybrat a on si vybere co chce-třeba ten neb ten jogurt, to nebo to pitíčko a on si vybere co chce.
knížku si určitě půjčím
23. únor 2011 v 15:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Klížku jsem si ted koupila a jsme v půlce, je bezvadná a taky mi začíná vadit, jak se k malému chovají prarodiče, před tím mě to ani nenapadlo a chovala jsem se stejně. fakt doporučuji
@smardik čauky:slight_smile: jak se máte? co Honzíček? vše OK?
23. únor 2011 v 18:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
@raada ahojky máme se dobře, Honzulík v pořádku je to takový malý čertík, ted už oba spí málo spal přes den, Tom vůbec tak šli spinkat :slight_smile:
23. únor 2011 v 19:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@raada ahojky máme se dobře, Honzulík v pořádku je to takový malý čertík, ted už oba spí málo spal přes den, Tom vůbec tak šli spinkat :slight_smile: a co vy

u nás naštěsí dobrý prarodiče se k malému chovají hezky,na výchově se shodnem-teda kromě sladkostí,pribináčků apod. ale to není žádná hrůza a tchýně mi do toho nemluví ta se o kluky nezajímá
23. únor 2011 v 19:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@helabella Tak stihomam znám taky :slight_smile: Zrovna nedávno byl syn poprvé v hlídacím dětském koutku v supermarketu a od hlídací paní jsem se dozvěděla, že vůbec neposlouchá a že je pozadu :slight_smile: No tak jsem si pomyslela že teda děkuji za ocenění a že je nějaká chytrá :slight_smile:
Je pravda, že on je paličák a pořád zkouší, jestli by to nějak neprošlo a nemohl přece jen udělat něco, co nemá. Někdy jsem po takovýchto zážitcích rozpolcená, jestli by jsme neměli přitvrdit, ale na druhou stranu nechci mít poslušného robotka. Venku na něj někdy musím zařvat, nechce čekat u silnice a tak, ale nakonec na mě vždy dá, i když je to někdy o nervy. Na zadek jsme mu ještě nedali a ani to neplánuju...

@blandik máš to docela vychytaný,tvoje postupy jsou pro mě poučný. rabr jsem nakousla, ale ještě nedočetla, budu se muset do toho zas dát.
23. únor 2011 v 19:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
@smardik to jsem ráda, že je Honzíček Ok. Ten můj malý čert tu furt zlobí, vzteká se, bije mě-to dělá teďka týden. snažím se kržet knihy, ale někdy mi to taky nejde. dnes dostal na zadek, rozházel vzteky večeři:slight_smile:
u nás rozmazluje piškotkama i manžel:slight_smile: a o tchánovcích ani nemluvím. můj tatka je zas takový autoritativní, negativistický, furt nadává, i nám, ani nepozdraví a už vyčítá...a bydlí s námi, takže hrůza. s tchýní mě to teda mrzí, já myslela, že oni se právě zajímají a chtějí vám pomoct:frowning2:
knížku si určitě kup, měla jsem ju pujčenou a hned si ji objednala. stojí cca 320 Kč.
23. únor 2011 v 19:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@raada tak u nás Tom se vzteká ještě pořád ale většinou si zeleze bud do dětského pokoje nebo do ložnice, vybrečí se a pak za mnou přijde,obejmě se a hrajem si dál, prostě se nic nedělej, Honzík se už taky trošku začíná vztekat ale tak moc jak TOm u toho se mi daří odvést pozornost že jdem dělat něco jiného, spíš oni dva jsou super dvojka a pořád něc vyvádí, já si tak včera myju v klidu nádobí a slyším ty dva jak se strašně smějí tak se jdu podívat co dělají a oba sedí v obyváku na zemi, Tom lije na Honzíkovi na hlavu čaj a oba mají záchvaty smíchu nebo Tom otevře Honzíkovi skřínku a ten tam vleze a TOm ho zavře a pak jde za mnou že se mám jít podívat co udělal. no s tím jídlem mi to udělak už i Honzík a dělal to i Tom a přiznám se že to řeším celkem tvrdě, jednou je varuju že ted jíme a nezlobíme,nevztekáme se a až dojí půjdeme si hrát nebo ven a pokud se vztekají dál nebo zlobí dál jídlo odnáším a je dávám na zem a další jídlo je až další jídlo tak za 2-3hodky prostě jak to má být,žádné za půl hodky dostaneš nebo dej si to a to nemáš hlad. a celkem to pomohlo už neblbnou, ví že když je čas jídla tak se papá jinak že bude hlad

my naštěstí bydlíme sami, já s nikým bydlet nechci, nene tcháně nepomáhá vůbec,nezajímá se a mají to k nám 5minut, ono totiž mají vážný důvod pro k nám nechodit ale naši pomáhají a zajímají se, ted měli kluky na víkend
23. únor 2011 v 19:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@smardik aspo'n že máš vaše. jsi šikula, jak jste to zvládli, klobouk dolů. nejhorší rok máte za sebou, teď už to bude jen lepší a kluci si budou víc a víc spolu hrát - třeba i jinak jež si lít čaj na hlavu:slight_smile: máš super sluníčka.

já právě nedokážu být tak tvrdá, jsme dost benevolentní a strašně malého rozmazluju, přitom jsme učitelka, cizí děcka cepovat mi nevadilo a to moje? hrůza. chudáček, aby neměl hlad, aby neměl strach...jsem hrozná:slight_smile:
23. únor 2011 ve 20:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@raada jo naši pomáhají,bez nich bych ani školu ted nedala,dodělávám poslední semestr VOŠS a ted v červnu končím tak hlídají,manžel díky práci nehrozí že by hlídal tak hlídají naši + platím si paní na hlídání. mě ty začátky tak hrozné nepřišli, horší mi to přišlo jak začal Honzík lozit nebo ted jak chce chodit za ruce a třeba nemám čas na Tomíka nebo dneska jak byli oba uřvaní že nespali, já s nimi sama doma-jako ostatně skoro furt a oba se chtěli nosit, to je jeden u mě a druhý do něj dlube, ten mu to vrátí tak se tu zlobí oba. no já u TOma taky tak tvrdá ze začátku nebyla ale ted už jo je to třeba a on jinak strašně zlobil,nechtěl jíst a pak za půl hodku chtěl přesnidávečku,banánek tak jsme to zavedli jak to je a funguje to, ví že se jí ale zas ho do jídla nenutím, respektuju že prostě nechce tak nejí. jak jsem psala o té kamarádce ona ani to nerespektuje že malá nechce, musí to prostě dojíst
23. únor 2011 ve 20:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@smardik - taky nevidím jediný důvod, proč by si dítě nemělo hrát s klamerkama...právě naopak, jsem raději, když si hraje s běžnýma věcma než s hračkama..U nás u jídla platí to samé, taky jsem na začátku byla benevolentní dost..nidky jsem ho nenutila cokoliv jíst, když měl dost, dal mi talíř...a dávám mu od všeho kousek na talíř, i to, co nejí (př. maso), ale tak, aby to neměl vzájemně smíchané..a jediný trošku problém byl se sladkým ve dvou letech ...nejprve jsem mu říkala, že po obědě může mít musli tyčku a do tří dní to bylo tak, že snědl tři sousta a už chtěl tyči, tak pak jsem přesunula sladké na doby svačinek a je klid, po obědě se sladké nejí, stejně tak ani po snídani nebo večeři. Zato na svačinky může, to je na něm, jestli tyči chce nebo ne...Jestli si jendou kousne a pak už nechce, nebo chce 5x přidat - neřeším - ok, máš dost, další jídlo bude až svačinka...
23. únor 2011 ve 23:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@helabella - když je v emocích, tak stejně nemůže uvažovat racionálně, tam pomůže jen ta empatie, vidím, že tě ten zip naštval...a třeba objetí, blízkost, porozumění...Když se nad tím lidsky zamyslím, tak proč bychom měli děti nějak měnit tím, že budeme na ně tvrdší..podle mě je důležité jim dát bezpečí a pochopení, ale současně je nutné udržovat kontakt s němi, předávat morální hodnoty, socializovat je...když se zamyslím, tak snad krom toho, že se 1x za den musí umýt zadeček a že dvd můžeme pustit až po snídani a nepouštíme večer po mlíčku - ani žádné hranice trvalé nemá...respektive nedělá věci, které by hranice vyžadovaly...je to prosté soužití, kdy on něco chce a já mu dám alternativu nebo se o tom pobavíme...Ta otázka hranic mě dost trápila dřríve, měla jsem pocit ,že musí mít nějaké hranice (celou soustavu), kterou bude respektovat a přes kterou nejede vlak, abych byla důsledná...ale časem zjištuji, že ani není potřeba, že to nějak jde samo díky tomu, že když se čertí (i pro mě z banálního důvodu), tak ho prostě chápu, že má právo se čertit a tím, že mu popíšu, jak se cítí - že zlobíš se, protože ti nešel zapnout zip - tak doufám, že jednou opustí ten svůj vtzek a místo něj mi řekne - mami, ten zip mě štve, zlobím se...
23. únor 2011 ve 23:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj holky,
také bych se ráda do této diskuze přidala, snažíme se oba s manželem vychovávat trošku jinak a jen slyšíme, že Filip neposlouchá, že to co dělá on, bychom si my určitě nedovolili atp., je pravda, že mi občas ruka ujede, ale potom se hrozně stydím :frowning2: jen mi teď přijde hrozně složité skloubit ty dva kluky dohromady, Filip je na brášku úplně zlatý, ještě ho nikdy úmyslně neuhodil nebo mu neublížil, jen si strašně chrání svoje hračky a co si budeme nalhávat, než se narodil Davča, tak všechny hračky byly jeho, teď když Davídek leze a pochoduje kolem nábytku, tak si pro všechno doleze a Filip jen když vidí, že se Davča pohnul jeho směrem už preventivně křičí NEEEEE a já nevím, co s tím, to je to jediné, co mi vadí, vše ostatní jsem schopná vyřešit, snažím se mu vysvětlit, ať nekřičí, že stačí říct, Davídku neber mi to, ale na druhou stranu vidím, že na to jeho NEEE Davča reaguje nějakým svým skřekem a radši jde jinam, jenže to probíhá celý den a Filip mu jeho hračky moc půjčovat nechce, nedivím se mu, asi bych z toho také nebyla nadšená, kdyby si manžel přivedl druhou manželku a půjčoval jí moje věci, ale fakt nevím, jak na ně, poradíte?
23. únor 2011 ve 23:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@janula28 - taky se mu nedivím, Filipkovi. Napadá mě akorát, ale nemám dvě děti - že vymezit Filipkovi nějaké místo, které by bylo jen jeho teritorium, kdy by Davidek nemohl...aby měl svůj koutek...a taky možná nabídnout Filipkovi, aby si vybral pár hraček, které by byly pouze jeho - pár kousků, na které mu Davídek nebude moci šahat? Filipek podle mě potřebuje mít možnost před Davídkem utéct do své skrýše, když na něj nebude mít náladu..určitě bych nepoužívala přístup - tak mu to dej, jsi starší a máš víc rozumu...
23. únor 2011 ve 23:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik když u Filipa to je zvláštní, on si třeba tu hračku hájí týden, že si na ní nenechá šáhnout, ale potom mu je už jedno, jestli si ji Davča půjčí nebo ne, ona ta jeho láska k těm hračkám je taková přelétavá, já ho nenutím ty hračky Davídkovi půjčovat, když na něm vidím, že ji opravdu půjčit nechce, tak Davídkovi nabídnu něco jiného, jenže mnohdy se stane, že to co nabídnu Davídkovi mu Filip vezme a řekne, že už si nechce hrát s tím a tím a že si teď chce hrát s tou mnou vybranou hračkou, někdy je schopen počkat, až to Davídek pustí z ruky a potom se mě zeptá, už si s tím můžu hrát...
zeptám se Tě, Tobě opravdu nikdy ruka neujela? jak to dovedeš, moje frustrace prostě někdy přeteče a ...řvát z okna nemůžu, to Filip začne řvát taky...
23. únor 2011 ve 23:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@janula28 - jasně, že ujela - poprvé v roce cca ve 14M, první vzdor a ujela mi tak, že mě štípala a byla jsem totálně v šoku sama ze sebe, ze síly svých emocí...Najela jsem na net a hledala období vzdoru, protože do té doby jsem jen věděla, že něco takového je a našla rabr...Pak mi taky ujela, asi tak 3x-4x, ale cítila jsem, že to je moje selhání...ke zvládání vlastních emocí mi pomohlo tohle -
1) pochopení, že to, co dítě dělá, jsou jeho potřeby - ani mě nenapadne se rozčílit nebo vzrušovat, když začně s něčím bouchat -ani mě nenapade mu to nějak zakazovat, jen mu hledám podmínky, jak to může dělat, aby sobě ani věcem neublížil + rabr komunikace dokáží zázraky a malý v klidu přejde na novou činnost stejného druhu..
2) je taková metoda, narazila jsem na ní v knížce - př. dítě dělá něco, co nás točí, naše emoce se rozjíždějí...tak si máme jako první krok v hlavě představit, jak na dítě ječím, jak ho biju...prostě to, co máme chu't udělat, protože si tu situaci vezmeme osobně...a máme si k tomu představit náslekdy toho našeho chování - jak dítě se nás bojí, jak je v šoku, jak ani my sami nemáme z toho našeho postupu dobrý pocit a máme vúčitky...2) tak jak zjistíme, že tohle nechceme, tak se máme v klidu zadívat na dítě, proč to vlastně dělá..jestli je to jeho potřeba se něco naučit nebo je frustrované, protože se mu něco nedaří...nebo se zlobí na nás...3) pochopení toho, co dítě dělá, jakoby se na něj podívat s láskou, že chápeme, že je to pro něj těžké, je malé, učí se ...dát mu empatii, objetí, pochopení 4) najít řešení - najít mu podmínky, za jakých to může dělat nebo mu po uklidnění vysvělit proč něco nemohl, jak se věci mají...

Takže jakoby téměř vše chápu, občas jem unavená, nedávám to...ale řeknu si, ok, chce, abych se šla podívat, tak mu řeknu -ž ese půjdu podívat, ale pak se vrátím do kuchyně, že musím něco dodělat...jakoby mu vyhovím, jdu, ale pak se vrátím...podle mě je to taková soustava slušného a vstřícného chování, kdy se snažím dítěti vyhovět, ale současně i občas prosazuji svoje potřeby, ale pokud vidím ,že dítě je unavené, furstrované, tak bohužel musím nechat svoje potřeby stranou, pokud možno...ale to se hrozně mění s věkem, ja stárne, tak snese více a více...vše postupně a ne najednou...
24. únor 2011 v 00:04  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek