• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

24. února 2016 
@fender Mně to taky příjde, že spíš starší děti se rozvykládají, Ali zatím ne. A o tom, co jsem dělala, když byla ve školce, radši mlčím, aby jí to náhodou nepřišlo lepší :slight_smile:
@blandik Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly a jak naslouchat, aby děti mluvily je jedna knížka :slight_smile:
@jackey kromě Respektovat a Jak mluvit doporučuji ještě Osvobození rodiče, osvobozené děti (stejné autorky jako Jak mluvit - Faber a Mazlish), od Karpa Nejšťastnější batole v okolí - tam jsou konkrétní rady pro děti od 1 do 4 let (stručný obsah mám ve fotoblogu) a ještě se mi líbilo Pohodoví rodiče, pohodové děti od Jungwirthové, to je taky hodně konkrétní a je to z českého prostředí.
9. zář 2012 ve 20:59  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@betelgeuzz - aha, vidíš, je vidět, že jsem je nečetla...do teď jsem žila v přestavě, že to jsou dvě knížky :grinning:
9. zář 2012 ve 22:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@betelgeuzz tak jsem na tvém blogu pročetla a ta myšlenka se mi moc líbí. Knížky si určitě vyhledám a pokusím se přečíst:o)
9. zář 2012 ve 22:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@betelgeuzz ahoj, pročetla jsem si výpisky u tebe z Osvobozené rodiče... a dost mě tam zarazila věta "Moc bych si přál přesvědčit všechny rodiče, že utrpení a bolest podporují správný růst osobnosti a že boj a snaha posilují charakter. Rodiče si ale tolik přejí mít šťastné děti, že je o tuto možnost připravují." vzpomeneš si, jak to autoři mysleli? Děkuju :slight_smile:
9. zář 2012 ve 23:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee bylo to myšleno tak, že rodiče často dělají věci za děti, jen aby nezjistily, že jim to nejde. Nebo jim koupí věci, které si přejí, hned, nemusí na ně čekat, těšit se.
10. zář 2012 v 07:21  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@jackey ahoj, @blandik to napsala moc hezky (jako ostatně vždy :wink: ), jen bych ti ještě po rabru doporučila Malého tyrana od Prekopové. Je to náhled na láskyplnou výchovu z druhé strany. Aby se nezapomnělo na hranice a aby si rodič uvědomil, že dítě je prostě v hierarchii až po rodičích, tak to je a nikdy to nebude jinak. Knížky se neděs, jako inspirace je to dobrý :wink:

@blandik můžu tě poprosit o radu? Jsem už nepříčetná (občas doslova) z kňourání. Př. dnes ráno měl připravené oblečení do školky. Nabídla jsem se, že mu pomůžu a protože mu to dlouho trvalo, tak jsem jen řekla, že si přinesu svoje oblečení a budeme se oblékat spolu. Najednou spustil svoje kňourání, přestal se úplně oblíkat, pobrekával a že mu mám pomoct = úplně ho oblíct. V klidu jsem mu řekla, ať si obleče trenýrky a tričko a že se zbytkem mu pomůžu, ale nedělal vůbec nic a snažil se mě dotlačit, abych ho oblíkla. Nakonec po dlouhých minutách a jeho řvaní na sebe navlíkl trenýrky a tričko a zbytek jsem udělala já. Jsem z toho jeho manipulování unavená a dovádí mě to k šílenství. Vše umí sám a ví, že kdykoli má problém, stačí přijít a pomůžeme mu. A já nevím, co s tím. Jediná možnost je ho ignorovat a nechat ho jít třeba nahého - což je mu i řečeno, ale stejně to s ním nehne, akorát začne víc řvát :rolling_eyes: Takhle se "dohadujeme" často a nemám už sílu pořád mluvit a vysvětlovat, když to nefunguje a stejně se dovím, že "ne!". Stojí na židli, opírá se o opěradlo. Řeknu mu "na židli se sedí" a on žařve "ne, nesedí". Řeknu klidně "ale pozor, můžeš spadnout" a on na to "nespadnu". A přitom už z ní dvakrát spadl a převážil se a stejně si jede tu svou... Jak bys na toto reagovala? Díky za tvůj čas :wink:
10. zář 2012 v 09:32  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@betelgeuzz
@ofelieee s tím absolutně souhlasím :slight_smile: Ale taky se někdy vyhýbám věcem, které ještě neumí, ale léčím se :grinning: Akorát moje máma se nějak poslední dobou zbláznila a pořád mu kupuje nové hračky. On ani neví, co by chtěl na vánoce a narozeniny, protože vše, co by chtěl, má :rolling_eyes:
10. zář 2012 v 09:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@verbalinka děkuji. Určitě bych nerada zklouzla k příliš liberální výcvhově, ale to snad u nás nehrozí. Cvičím psy, takže nastavit hranice pro mě snad nebude problém :grinning: Já byla, jako ostatně skoro všechny děti mé generace, vychovávána autoritativně a sice se svými rodiči mám myslím výborný vztah, ale v určitých situacích cítím, že to prostě není ono a že takhle bych to se svojí dcerou mít nechtěla
10. zář 2012 v 10:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jackey já bych všem doporučila Výchovu láskou od Jiřiny Prekopové.
Můj syn je velmi aktivní a svéhlavé dítko, řídila jsem se RaBR, chodili jsme do Montessori a já pak zjistila, že mi přerostl přes hlavu. Ale má nejlepší kamarádka se řídila podle téhož a její tvárný a mírný (i když v dobrém smyslu aktivní) chlapeček na to reaguje fantasticky. Je to o typu dítěte...
Doporučuji při láskyplném a respektujícím přístupu nezapomínat na pevné hranice :slight_smile: Hodně štěstí všem uvědomělým rodičům! :wink:

BTW, jak pomoct 3letému dítěti k tomu, aby nereagovalo ječením na každý požadavek, na který zrovna nemá náladu (typicky obouvání a oblékání - umí skvěle, ale nedělá). Vždy když jde něco jinak, než by chtěl, začne se vztekat (v jeho případě pištět). Předesílám, že mě nebaví ani trochu dělat z každého oblékání závody s odpočítáváním atd., prostě si představuju, že poslechne (jsem naivní?) ...
10. zář 2012 ve 13:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
@verbalinka to negování je u nás teď taky, to je pořád "může se to rozbít" - "nemůže", "na klavír se neleze" - "ale leze". :angry:
@ava @verbalinka přiznám se, že moc nechápu, proč vám dítě přerůstá s RABRem přes hlavu. Vždyť RABR přece je o nastavení hranic. Mně totiž příjde, že spousta lidí si to vyloží tak, že bude respektovát dítě a chová se tak, aby se dítěti vše líbilo, aby vše udělalo po dobrém, ale v názvu je důležitá i ta druhá část "být respektován" a pokud si tohle uvědomím, tak mi dítě přerůst nemůže.
10. zář 2012 ve 14:04  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@betelgeuzz zrada je v tom, že pak čteš jiné knížky , kde píšou, že tohle a támto ještě není z to pochopit, tak mu teda ustoupíš, protože si myslíš, že je to jeho vývojové stadium,nebo pak jsem četla naomi a tak zas jdu chvíli podle ní - tj volnost, nechce se oblíct, jeho věc..ted mě nenapadaj žádný příklady. Víš kam směruju?
10. zář 2012 ve 14:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lynks asi mám štěstí na knížky, protože všechny mi příjdou v podobném duchu. Naomi mi příjde moc volná, to není můj styl.
10. zář 2012 ve 14:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@betelgeuzz pořád nad tím přemýšlím, tak například, celé léto Vikovi opakuju "do bazénku kamínky neházíme" a teď už stejně bazenak asi vyhodíme (takový ten levný nafukovaci, tak mi to přijde, že at si hází, je to už jedno a já budu mít klid - on se tím super zabaví. To je to porušení hranic asi? No a teď jak to vidím, co píšu, tak to vidím :slight_smile:) je to jenom moje lenost, mohly bych být důslednější.
Ale byla bych ráda, kdybys napsala jaké hranice máte nastavené a jak je dodržujete vy. Dík!
10. zář 2012 v 16:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@lynks - no já ty hranice nevnímám tak ultimátně, že já rodič je nastavím a budu na nich trvat..ale beru je pružně..vlastně dítě má potřebu - vaše házet kamínky do bazénu - tak mu dám vedle bazénu kýbl nebo lavor s vodou a tam si může házet se slovy - v bazén se může protrhnout, když tam budeš ty i kamínky...a když už se ho chystáte vyhodit, tak klidně mu říct - teď už je tam můžeš házet, stejně už se nedá koupat, začíná podzim...Osobně jsem odpůrce hranic jen pro hranice samé - jakože ony vždy v našich dospělých očích mají ty hranice smysl - buď nám to šetří práci nebo jde o bezpečí atd..ale nějak je neuplatňuji - že ne, tohle je hranice..vždy je to vlastně forma - pochopení potřeby, info jak to funguje a vnitřní očekávání, že se zachová správně...

@verbalinka - no ono je to vše o vnímání. Já nevím, jestli ti můj postřeh bude k něčemu, protože se zdá, že uplatňuji poněkud více liberální pohled na výchovu - současně nevnímám dítě jako hierarchicky níže a právě se snažím, aby tento pocit od nás nenabyl - že jeho hodnota vlastně naroste až s tím, až se jeho chování i věk přiblíží dospělému - ale chápu, že tohle je vlastně většinový názor západní společnosti.
Kňourání - vnímám od tebe, že to bereš jako formu manipulace, že tě chce donutit, aby jsi udělala to, co chce on..no, zeptám se - když takto kňourá a pláče, že chce pomoci a ty to vydržíš, on se nakonec obleče, máš z toho pak radost, že tě "poslechl"? Já ne. Naše děti jsou cca stejně staré, jak jsem koukala na datum narození, náš taky občas kňourá, taky má rád, když se s ním oblíkáme, taky občas udělá krok zpátky, že chce pomoct s oblíkáním - hlavně ponožky a taky se neobléká (až na výjimky) sám. Jenže s ním nebojuji, nesnažím se mu dokázat, že tohle už umí a tak čekám, že to bude dělat sám...tím pádem on nebojuje se mnou a tak mu občas řeknu - spěcháme, tady máš věci, já se půjdu oblíknout a kdyby cokoliv, tak si řekneš, že potřebuješ pomoci a on se pak klidně sám oblíkne, nechce mě donutit, že ho mám oblíknout já...navíc v čase vidím progres..(no písnu později, teď jde hladové mužstvo z venku na fazolačku.. :dizzy_face: )
10. zář 2012 v 19:00  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik to jsi mě nepochopila. Ne, že dítě je podřadné (něco jako třeba zvíře chápané společností...), ale že je níž v rámci rodinných konstelací. Tzn. že babička a dědeček se narodili dřív, pak my, pak syn, poté dcera. A vždy to tak bude. Prostě člověk by měl uznat, že někdo byl dřív než on a uznat, že mají větší životní moudrost a zaslouží si úctu. Syn je dřív před dcerou, takže má logicky více práv a také povinností a ví toho víc. Já absolutně uznávám rabr výchovu, jen mám problém s tím, jako @ava , když dítě prostě i na tu info nereaguje a pokračuje dál. A se synem nebojuji, třeba před chvilkou jsem ho oblíkla hned po jeho žádosti. Ale on kňourá a řve (ale doslova) hned u tý žádosti a nevidím důvod ho oblíkat, když na mě zařve "oblíkni mě" - já mám taky svou úctu :wink: A další příklad - teď večer jsme si hráli, byli jsme domluvení, že táta za 5 minut zavolá a on se půjde převléct a umýt zuby. Manžel přišel, já v klidu řekla, že je čas na přípravu na spaní a on začal nejřív kňourat, potom řvát, že si chce ještě hrát. A nebyla šance se s ním domluvit. Co s tím??? Co bys dělala na mém místě?
10. zář 2012 ve 20:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
@verbalinka To by mě taky zajímalo. Když dcera nereaguje na opakované výzvy, skončí to tím, že ji odnesu a pak je řev. Někdy smlouvá, to se s ní dá domluvit, ale někdy je prostě umanutá a s tím nejde hnout. Zrovna dneska mi lezla na hromadu prádla připraveného na skládání, ještě hezky vyvěšené ze sušáku. Tak jsem se pokusila jí vysvětlit, že když mi to teď zhužvá, budu s tím mít víc práce a pak nebudu mít čas si s ní hrát. Marnost. Pak jsem to zjednodušila na "budu se zlobit". Odpověď: "Zlobit se nebudeš". Zatarasila jsem hromadu svým tělem a ona do mě bourala jak beran. Ve snaze obrátit to v legraci jsem ji zvedla nad hlavu, aby mi tam nelezla (to jsem dělala občas kočkám, když zlobily, na ně to fungovalo :sweat_smile: ). Legrace se nepovedla, pokousala mě jak vzteklá liška, ještě teď mě bolí rameno. A bohužel, když mě kousne nečekaně, vyletí mi ruka směr zadeček, čehož hned lituju. Pak jsme si po sto padesáté sedmé slíbily, že když mě nebude kousat, já ji nebudu plácat. No ach jo. Ale zas mám "radši" řev, než úplatky.
10. zář 2012 ve 21:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@cervena_vila jako bych viděla situace u nás :rolling_eyes: Ale já, když dám na zadek (jednou za půl roku, kdy mi rupnou nervy a je to vždy zasloužené), tak se neomlouvám. Zkoušela jsem zpětně situace vysvětlovat a bylo to ještě horší. Začal se smát a pokračoval, za co dostal (na zadek, vynadáno apod.) :frowning2:
10. zář 2012 ve 21:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@verbalinka U nás je to plácnutí jako stopka, protože ji to vždycky rozbrečí a ani ji nenapadne pokračovat. Já se za to omluvím, je mi to hned líto. Jde to trošku do extrému, kdyby mě někdo viděl foukat na zadeček, asi by se mi smál. "Ještě bolí, ještě foukat" :sweat_smile: a já foukám....
10. zář 2012 ve 21:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
@betelgeuzz asi jsem si z toho při čtení vzala něco jiného než ty - jednostranný respekt. A aplikovat vysvětlování všechno na 2leté dítě asi skutečně nelze..
10. zář 2012 ve 21:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
@verbalinka
@blandik tak to je docela inspirativní odpověď - od zítřka zkusím nabídnout, že se může oblíct sám a nebude-li chtít, udělám to já. Uvidíme, jestli to přinese nějaké ovoce. Já jsem na tom oblíkání trvala, protože se mi v prosinci narodilo 2.dítě a kdyby aspoň něco neudělal sám, nedostali bychom se asi ani ven. Trénovali jsme hodně dopředu a když jsem přijela z porodnice a viděla, jak se sám obsluhuje, dojalo mě to k slzám. Jenže kepak jsou loňské sněhy? :slight_smile:
Je to přece jen ještě malošek a je mi jasné, že když vidí, jak oblékám miminko, které se mi navíc snaží uprchnout, nechápe, proč on by to měl dělat sám :wink:
10. zář 2012 ve 22:05  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@betelgeuzz tak jak to zvládáte ve školce? :sweat_smile:
10. zář 2012 ve 22:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
@cervena_vila já nemyslím jen plácnutí, ale jakýkoliv vyhrocený koflikt. Prostě vysvětlování absolutně neposlouchá :frowning2: Já taky foukám a tulím apod. :dizzy_face:
@ava mně nevadí obléknout při "slušném" požádání, ale ve chvíli, kdy po příchodu domů natáhne nohu a řekne "zuj mě", tak už jen z principu to neudělám. On ví, že když něco chci, tak řeknu prosím a neřvu a nevyncuju si. Já prosím a děkuju pořád, i vůči němu. Ale ono se to, jako vše, časem zklidní, snad :sweat_smile:
@betelgeuzz jak píše ava - respektování jeho je lehké, ale jak nastavit dítě na respektování mých hranic a svobody? Celý den nemám čas na sebe, až večer. Pořád něco dělám (klasika domácnost, děti + škola) a ráda bych, aby pochopil, že třeba někdy musí počkat, že mám jen dvě ruce. Že se mu věnuju, i když jen mluvím a nemusím pořád jezdit autobusem. Dceři se nevěnuju skoro vůbec, zabavuje se sama, protože syn chce, abych se věnovala jen jemu. A já si najdu na čisté hraní cca půl hodiny denně a tu bych měla spravedlivě rozdělit. Nedělám to a věnuju ji jen jemu a stejně po uplynutí času řve jako tur, že ještě :rolling_eyes: Mně je to vlastně líto, že ten čas nemám a na druhou stranu mě tím vytáčí, protože by měl chápat (stejně jako u konceptu kontinua), že není na světě sám a že musím i uvařit apod. Takže problém rabru je v tom, že autoritativně vychovávaná dcera chce být rabr, ale sklouzne do liberálnosti, protože chce být jiná a vymkne se jí to z rukou. Rabr nemám nastaven v hlavě, jen tuším, jak, ale v případě konfliktu jsem v koncích a plácám se v tom... :frowning2:
10. zář 2012 ve 22:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@verbalinka - jj, asi jsme se nepochopily..Osobně si myslím, že dítě k nám vzhlíží tak nějak automaticky, jsme mentálně a manuálně tak napřed, že je to automatické..bohužel my si to občas kazíme tím, že mu "určujeme", že teď v této situaci má k nám vzhlížet a uznat naši moudrost, protože my víme lépe....to, že nás bude dítě "cítt" a vážit si naši moudrosti by mělo být rozhodnutí dítěte v konkrétní situaci a ne naše, že ho k tomu povedeme, že to budeme vyžadovat - myslím, že tím nevzniká skutečná úcta, ale jen taková ta naoko, falešná..Myslím, že dítě se učí úctě tím, že my se k němu chováme s úctou a tolerujeme jeho nevyzrálé (v našich očích) chování - tedy, že vzhledem ke svému věku, na nás třeba zařve, nepočká...osobně to dělám tak, že když na mě zařve (bývalo to dříve docela často, když nebyl nalazen), tak mu parafrázuji klidným tónem, co mi asi chtěl říct - asi mi chceš říct, že tě ta hra moc baví a že si ještě nechceš jít mýt zuby a spát...(viz váš příklad) - příjde mi to, že ho tím učím, jak to může příště říct a že současně nenapadám jeho chování, jeho vyjádření, protože on se prostě jen vyjádřil tak, jak to v danou chvíli cítil..nebo - vidím, že tě ta hra moc baví, asi je pro tebe těžké ji teď přerušit, i když jsme se na tom dohodli...a nechat vyjádřit dítě..My bychom asi taky mohly mít problém opustit nějakou skvělou akci, jen proto, že už je čas..a dítě asi takových skvělých akcí prožívá za den spoustu...
Takže u vás bych asi zkusila mu prostě ty jeho ječáky parafrázovat, co asi chce říct, aby měl vodítko, co jiného říct může místo toho ječení..Mě hodně pomáhá mu říct na jakýkoliv požadavek malého - ANO, ty chceš to a to..a tím získám čas a současně nejdu hned do sporu a je to taková cesta ke kompromisu, což ještě neznamená, že dostane to, co chce..dál můžu pokračovat svým argumentem proč něco ano nebo ne..většinou to méně rozdmýchá jeho emoce..

Píšeš, že třeba teď jsi ho šla oblíknout bez řeší, z tvého předešloho příspěvku ale vyplynulo, že jaksi očekáváš, že věci, které zvládá, bude dělat ...ono někdy stačí i to nastavení, že nechceš mu s tím pomoci a dítě pak ječák spouští...ONa podle mě ta rabr výchova má trošku "úskalí" v tom, že děti nejsou zastrašené a nejsou panáci, kteří poslouchají a svoje emoce spolknou, takže když se jim něco nelíbí, prostě kňučí a ječí a řvou (protože ty emoce mají takové ryzí a netlumené)...a osobně tohle beru jako plus, protože nechci, aby se mi dítě "bálo" říct, že se mu něco nelíbí.. v čase pak vidím, jak se jeho projev kultivuje a mění...vždy, když mám pocit, že by už měl být dál nebo něco už dělat sám - tak si řeknu, aha tak před půl rokem to bylo fakt jiné, změnilo se to..


Co se týče toho, že nereaguje na info a dělá si dál své...ono pomáhá dát to info tak nějak neutrálně, jakoby bez toho podtónu - teď čekám ,že mě poslechneš.. a zabývat se jen a jen tou věcí, ne chováním a konáním dítěte a mít v sobě víru, že dítě se zachová správně..a pokud ne, tak ho nechávám, a´t si udělá zkušenost..

A máš pocit, že tohle dělá tak nějak permanentně, nebo pozoruješ na něm tohle chování poslední dobou - nedávno tady psala reruna, že kluci kolem čtvrtého roku mají najednou dvojnásobné množství testosteronu a pak zase klesne a díky tomu jsou více živí, agresivní..atd. Náš měl takové období kňučení a kňourání a řvaní a nenalazení o prázdninách, teď je zase klid...
Ale jak jsem psala, můj přístup poslední dobou nabral více liberální směr, takže v podstatě hodně věcí nechávám na dítěti,na vzájemné domluvě a pochopení jeho stavu... a současně vidím hodně empatie z jeho strany, takže u nás nejsou žádná pevná pravidla /krom asi toho ,že sladké může být jen na svačinu v omez. množství/ a jinak pravidla jsou pružná, večer chodí spát, jak se mu chce, tedy netrvám na tom, že musí jít spát, ale nabídnu mlíčko, což je impuls k tomu jít spát..většinou chce, pokud ne, nechám ho si jetšě pohrát..třeba někdy pronesu, že venku už je tma..ale nezneužívá toho..právě jak se přiblížit ten čtvrtý rok, tak najednou z něj cítím, že nutit ho jít spát by bylo kontraproduktivní...když chce pomoci oblíknout, tak prostě jdu s ním, sednu k němu, on se oblíká sám, když se zasekne, pomůžu...netrvám na tom, že něco má udělat sám, když mě potřebuje, jdu tam, pokud můžu - pokud nemůžu - řeknu dělám tohle a tamto, pak příjdu..Většinou to dá v klidu, když ne - tak mu řeknu - asi to potřebuješ hodně, abych šla hned..a jdu..nezneužívá toho...paradoxně, jak jsem vypustila strach, že by už měl dělat tohle a tamto a vlastně otočila to vnímání výchovy, tak to krásně funguje...

No, dneska mi to nějak nemyslí pořádně
10. zář 2012 ve 22:57  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
autor
@cervena_vila - já se taky omluvím, když zařvu nebo plácnu - vnímám to jako něco /zvlášť to plácání/, co prostě překročí určitou mez, něco, co si nikdo k druhému nesmí dovolit...a když zařvu - tak mu pak popíšu, jak se asi cítila a jak jsem se cítila já a vyjádřím přání, že příště chci takovou situaci zvládnout jinak...
@ava - náš se ve školce taky oblíkal sám, jenže taky to pominulo, co tam přestal chodit. ..tam ty děti kopírují moc chování ostatních, teď je doma a prostě chce být hodně se mnou, i při tom oblíkání..osobně bych ti doporučila když ti řekne, že chce oblíknout, tak jít s ním a čekat..nechat na něm, aby začal se oblíkat..nenabízet mu přímo pomct, že já tě oblíknu, ale jen mu dát tu přítomnost..a když pak projeví přání - že ponožky nejdou, tak mu pomoci, protáhnout ponožky a ať to zase zkusí...jakoby nejsem pro, dělat věci za dítě, ale neodporovat, když si dítě řekne o pomoc, kolikrát jde jen o tu přítomnost, kterou dítě chce..Beru to tak, že my nemůžeme rozhodovat o tom, jestli dítě už na něco má nebo nemá a vyžadovat to od něj, to ho samostatnosti až tak nenaučí, naučí ho to, že někdo jiný bude o něm rozhodovat, že už má být samosatné, přitom ono to cítí jinak v tu chvíli... :dizzy_face:
10. zář 2012 ve 23:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@verbalinka - zaznamenáváš i syna někdy známky empatie? Jakože si pospíší, že ti otevře dveře, že počká? Prostě cokoliv? Jinak chápu, že při větě "zuj mě" ti pění krev...Můžeš nějakou dobu zkusit prostě parafrázovat ty jeho řvané příkazy - př. Ty si asi přeješ, abych tě vyzula...náš se třeba při tom uklidní a zopakuje to po mě..
Jinak si myslím, že čím více se budeš snažit syna naučit "odmítáním" to, že taky máš jen dvě ruce a že prostě se má naučit počkat, omezit své potřeby - tím více on bude své potřeby prosazovat..Je třeba přestat myslet tak, že by to měl už pochopit a mít ohled na tebe..ale předělat se tak, že mu chceš předat výchovný model, že pokud to jde, tak mu velmi ráda pomůžeš - to tě vnitřně přenastaví (i tvůj tón se změní adekvátně) na to, že mu řekneš - jé, vidím, že by sis moc přál, abych si s tebou hrála, já si to taky moc přeji..teď tady škrábu bramobory, tak jestli chceš, můžu si s tebou povídat a až je dám vařit, tak si můžeme jít hrát spolu..jde o to, aby jsi mu jakoby ukazovala to, že stojíš o to být s ním...ale tím, že jsi uvnitř nastavená na to, aby se naučil "počkat" a omezit se a respektovat tě, tak vlastně tvé tělo říká - měl bys počkat, pořád něco chceš, věnuji se ti více než sestřičce..atd. Děti to vnímají, si myslím...
10. zář 2012 ve 23:15  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@blandik


Napadlo mě to taky , měl tam vedle docela velkou nádobu s vodou, tam hodil 4 kamínky a pak se stejně otočil k bazénku a házel tam.Chápu ale co myslíš tím, že vysvětlit, že ted už do bazénku házet může. Jenom někdy z lenosti nejsem důsledná, proto mám pocit, že někdy nestanovuju hranice jasně.
11. zář 2012 v 07:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
no vida, našla jsem si radu ve tvým příspěvku-díky za připomenutí - vnitřní přesvědčení, že věci udělá správně !
11. zář 2012 v 08:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
@verbalinka díky za ten večerní příklad s odchodem na spaní. To je pro mě dodržování hranic, a taky mám dilema potom, když se něco obdobné stane, nechat ho hrát dál -sám si určí čas až se mu bude jít chtít spát (Naomi) nebo trvat na odchodu od hraček (Jiřina P.) i když s uznáním pocitů - " ty by jsi se ještě chtěl hrát, co a máma tě volá do koupelny" Tady v tom mám chaos.
11. zář 2012 v 08:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
@cervena_vila z druhé řady kibicem snadno a rychle :slight_smile:)
Nemyslíš, že to mohl být pokus dcerky zahrát si hru o moc? Jakože , mohly jste začit hrát tu mocenskou hru (píše o ní Naomi) - já vím snadno se říká, chceš mít prádlo z krku a měla bys nechat po něm dceru skákat. Ale možná to potřebuje, možná se cítí bezmocná.Ale prý poprvé to trvá dlouho, i hodiny a proto jsem na to první hraní o moc ještě nenašla chuť.
11. zář 2012 v 08:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lynks tak to nejsem schopná vypsat hranice, nemám je nějak "nachystané", že bych si naplánovala, co se může a co ne. Spíš vyplývají ze situace. To co píšeš mi nepříjde jako nedodržování hranic, změnila se situace, už není důležité, aby tam kamínky neházel a tak bych to i vysvětlila. Horší by bylo, kdybys řekla, že do bazénku házet nemůže, ale on by házel a ty nic neudělala a nechala to tak.
@ava tak já beru RABR jako oboustranný respekt, každý máme své potřeby a ne vždy se dá vyhovět všem, nemůžu přece ustupovat jenom já. S tím souhlasím, že 2letému dítěti se nedá všechno vysvětlit, mělo by se to upravit věku. V tomhle se mi víc líbí Nejšťastnější batole, které je přímo zaměřené na malé děti.
@fender dík za optání, po víkendu obrat o 180 stupňů. Včera ráno sice nejdřív kňourala, že tam nechce, ale pak se uklidnila, do školky došla v klidu a tam nakráčela do třídy, skoro by mi ani nezamávala. A odpoledne prohlásila, že se jí ve školce líbí a půjde zase :slight_smile: Co u vás?
11. zář 2012 v 08:28  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek