Jak vysvětlujete 2,5letým dětem "smrt"?
Často jsem nad tím přemýšlela, ale zatím jsem nepřišla na žádný vhodný způsob, jak malému dítěti srozumitelně vysvětlit, že někdo umřel, nebo kde je člověk, kterého zná jen z fotografie. Tak, aby to to dítě co nejlíp pochopilo a nebylo z toho jen zbytečně zmatené. Myslela jsem, že se syn začne ptát až o něco později, ale přišlo to už teď (syn má 28 měsíců). Mám u postele křížek po své babičce, která před lety zemřela. Syn se začal ptát co to je atd. a já nějak mimoděk řekla, že to je od prababičky - začal se ptát, kde prababička je. Řekla jsem něco ve smyslu, že spinká na hřbitově a že to přece ví - chodíme s ním na hřbitov odmalička, nikdy jsem v tomhle směru nechtěla před ním dělat jakékoli tajnosti a ze smrti a věcí kolem ní dělat tabu a zbytečného strašáka - prostě s ním chci mluvit na rovinu, ale samozřejmě přiměřeně věku. Jenomže co je přiměřeně věku? Ve 2,5 letech prostě není schopen téma smrti pochopit. Ale na druhou stranu to nechci zbytečně odsouvat a odkládat na jindy, protože máme už starší babičky a dědečky, s kterými se běžně vídá, a kdyby se cokoliv stalo, budou mu chybět a bude se ptát - vím, že to můžu nějak zamluvit stylem ,,jel nakupovat" apod., ale ve svém věku už vycítí, že něco není v pořádku, a je mi proti srsti vymýšlet si nějaké báchorky a plést mu hlavu, protože samozřejmě každý člen rodiny by taky mohl říkat něco jiného - to raději pravdu. Ale jak ji takhle malému dítěti podat? Uvítám jakékoli vaše zkušenosti.
Ahoj
synům jsem kdysi koupila knihu ,, Když někdo umře dinosaurům". Je to citlivě nakreslená kniha se spoustou obrázků. Vydala ji společnost „Cesta domů", která pomáhá v péči o umírající v domácím prostředí.
V červnu u nás byla aktuální a pomohla (i když jsou už děti větší)
Co se týče toho , proč nemají malé děti chodit na hřbitov. Slyšela jsem jednou povídáni na téma těchto pověr. Je to z minulosti. Kdysi dříve lidé hojně umírali na různá infekční onemocnění -byli epidemie. Těla často zůstávala nějakou dobu v márnici, která je většinou součástí hřbitova. A protože malé děti nebyli tak odolné , mohlo lehce dojít k rozšíření infekce . Proto neměli malé děti chodit do tohoto prostředí .
Podobně např. s pověrou, že „svatba v máji značí máry ". Vysvětleno tak, že pokud byla svatba v květnu , tak často mělo dojít k porodu v lednu, únoru . To jest v době , kdy matka mohla být po zimě slabá, bez vitamínů, dítě se narodilo do zimy, díky sněhu trěb i atihla přijít bába
Jejda, odeslala jsem dřív
...nestihla přijít porodní bába a slabší děti prostě nevydržely .
Takže to k pověrám.. Je to zajímavé ..
@betelgeuzz Já jsem chodila s rodiči na hřbitov odmalička, mám tam spoustu příbuzných, lidí, které jsem opravdu milovala, a tím, že zemřeli, se můj vztah k nim nijak nezměnil a láska neochabla - proto jsem vždy brala jako samozřejmost, že chodíme na hřbitov zavzpomínat, zapálit svíčku...a když se narodil syn, tak po nějakém čase, kdy doma přišla občas řeč na to ,,Kdyby Tě viděla babička, ta by měla radost" jsem si řekla, že není důvod, proč by ho babička ,,vidět" nemohla. Ani nevím, kolik synovi bylo, když jsem ho vzala na hřbitov poprvé, myslím kolem 4 měsíců, a od té doby čas od času spolu na hřbitov zajdeme. Myslím si, že když z toho člověk vědomě nedělá strašáka a racionálně uváží, že pokud byl někdo dobrým člověkem za svého života, tak po smrti se to nemůže změnit a že mrtvý ještě nikdy nikomu neublížil, tak není čeho se bát.
Vím, že někteří lidé věří pověrám, např. že dítě do věku 1 roku by nemělo na hřbitov chodit, něco jsem o tom zjišťovala a zjistila, že tahle pověra panuje od dob, kdy byly časté morové nákazy apod. a kultura pohřbívání ještě nebyla tam kde je dnes, malinké děti nemají ještě rozvinutou imunitu a proto byly tyto obavy opodstatněné. Jinak ale právě naopak v dřívějších dobách nebyla smrt tabu a děti jí byly často bezprostředně blízko - doma se rodilo i umíralo a bralo se to tak nějak normálně. To v dnešní době odsouváme smrt za zdi nemocnic a ústavů, vyhýbáme se hovorům o ní, neumíme mluvit s umírajícím, neumíme mluvit s pozůstalými a zahalujeme to všechno rouškou jakéhosi tajemna, často se už ani nekonají klasické pohřby a dominují pohřby bez obřadu, protože si lidé myslí, že tím to truchlení nějak uspíší nebo odsunou na vhodnější čas nebo že to tak bude prostě lepší a nebude to tolik bolet (opak je ale pravdou). Před dětmi se dělají tajnosti a často slyším názory typu:,,Děti by se na pohřeb neměly brát", ale PROČ? - to už nikdo vlastně neví a tak se vymýšlí něco jako ,,prožitý smutek by jim ublížil" - ale co ten smutek, který jsme jim prožít zakázali? Ten neublíží? ,,Chlapi nebrečí" - díky tomuhle hloupému pořekadlu jsem po letech trápení ztratila strejdu, protože se po tragické smrti své milované dcerky uzavřel do sebe, nechtěl plakat před lidmi, nechtěl o své ztrátě mluvit a také lidé kolem něho často říkali jenom ,,to přebolí", ,,to bude dobré", ,,chce to čas", ,,však máte ještě jednu dceru, musíš žít pro ni" - ale nikdo doopravdy nepřišel a nenabídl mu pomoc, kterou potřeboval, nikdo to s ním nerozebral, všichni radili jen odsunout to někam do pozadí, zapomenout nebo ,,musíš se s tím smířit" a tak se roky jenom trápil, až z toho sám začal mít velké zdravotní problémy, které vyústily v těžkou nemoc, a zemřel. Od té doby vím, že o smrti se musí mluvit, smutek se musí prožít a že dělání jako že se nic nestalo nám vůbec v ničem nepomůže. A ani děti nejsou hloupé a dělat před nimi, že smrt a vše okolo ní neexistuje nemůžeme věčně.
@bledulka Jo jo, o těch pověrách jsem to taky četla. Už kdysi tady byla diskuze na toto téma a tam se to řešilo - že lidé často něčemu věří a vlastně ani neví proč, prostě se to traduje od dob dávno minulých, kdy to mělo nějaký opodstatněný důvod, ale dnes už to není aktuální.
@jajulin To je krásné. Mně se takové pohřby líbí nejvíce, ale tady u nás už se takhle nedělají, ale na Slovensku, kde máme rodinu, ano, a to je podle mě aspoň pořádné a důstojné rozloučení.