Jak vysvětlujete 2,5letým dětem "smrt"?
Často jsem nad tím přemýšlela, ale zatím jsem nepřišla na žádný vhodný způsob, jak malému dítěti srozumitelně vysvětlit, že někdo umřel, nebo kde je člověk, kterého zná jen z fotografie. Tak, aby to to dítě co nejlíp pochopilo a nebylo z toho jen zbytečně zmatené. Myslela jsem, že se syn začne ptát až o něco později, ale přišlo to už teď (syn má 28 měsíců). Mám u postele křížek po své babičce, která před lety zemřela. Syn se začal ptát co to je atd. a já nějak mimoděk řekla, že to je od prababičky - začal se ptát, kde prababička je. Řekla jsem něco ve smyslu, že spinká na hřbitově a že to přece ví - chodíme s ním na hřbitov odmalička, nikdy jsem v tomhle směru nechtěla před ním dělat jakékoli tajnosti a ze smrti a věcí kolem ní dělat tabu a zbytečného strašáka - prostě s ním chci mluvit na rovinu, ale samozřejmě přiměřeně věku. Jenomže co je přiměřeně věku? Ve 2,5 letech prostě není schopen téma smrti pochopit. Ale na druhou stranu to nechci zbytečně odsouvat a odkládat na jindy, protože máme už starší babičky a dědečky, s kterými se běžně vídá, a kdyby se cokoliv stalo, budou mu chybět a bude se ptát - vím, že to můžu nějak zamluvit stylem ,,jel nakupovat" apod., ale ve svém věku už vycítí, že něco není v pořádku, a je mi proti srsti vymýšlet si nějaké báchorky a plést mu hlavu, protože samozřejmě každý člen rodiny by taky mohl říkat něco jiného - to raději pravdu. Ale jak ji takhle malému dítěti podat? Uvítám jakékoli vaše zkušenosti.
@rituska88 Hele s tím pohřbem je to zajímavý postřeh, protože já mám zkušenost přesně opačnou. Mně umřela babička, když mi bylo taky 6 let. Do té doby bydlela s náma, takže to byla velmi blízká osoba. Nadosmrti ale nezapomenu na její pohřeb, který byl pro mě vysloveně trauma. Pořád mám před očima tu zajíždějící rakev a moji strašnou úzkost, které jsem nerozuměla, ale která mi nedovolovala ani dýchat. Byla jsem tak sevřená, že jsem ani nemohla dojít potom ze hřbitova domů. Bylo to opravdu strašné a já sama bych žádné dítě na pohřeb nevzala.
@rituska88 tyjo,to je hrozné,opravdu :'( kamarádka jela se svým snoubencem a mým spolužákem v autě,ten spolužák řídil,narazil do stromu,prý měl něco popito,nevím ale,co je na tom pravdy.Spolužák přežil,kamarádka na místě mrtvá,snoubenec zemřel v nemocnici ☹ Dlouho jsem za to toho spolužáka nenáviděla
Tak teď řeknu perličku 😀 želva nám sežrala rybu v akvárku,zbytek tam zůstal.A dcera řekla:chudáček ryba.Já na to:no,teď už je v nebíčku.A ona:nemůže být v nebíčku,když je v akvárku.No,vysvětlovala jsem ji něco o duších,ale nechápe to 😀
@ivular Tak to je zajímavé. Asi to každé dítě bere jinak a taky asi hodně záleží na rodině a jak to tomu dítěti podá. Já měla na rodiče velké štěstí - vždycky to se mnou citlivě probrali. My máme velkou rodinu a jako dítě jsem se proto se smrtí setkávala hodně často, proto to pro ně byla i tak nějak nutnost naučit mě to zvládat.
dneska davali serial Bol raz jeden zivot - cast o smrti, skus pogooglit, ale teda 2.5 rocne diata to nepochopi, to je najskor pre skolkarov. Je to tam prefektne vysvetlene
@gita17 Děkuji, mrknu. Je mi jasné, že teď to asi pochopit nemůže, takže se spíš snažím, aby na tohle téma nepřišla řeč, a spíš sonduju jak dál, protože ať chceme nebo ne, tak na to řeč zase přijde a mně je hloupé něco blekotat a pak když se zeptá u babičky, tak ta zase blekotá něco jinýho a malej je chudák z toho zmatenej.
@rituska88 ahoj moje mamka umrela kdyz bylo male 1 rok a 9 mesicu. Mam jeji fotku v obyvaku a od malicka vysvetluji ze babicka je v nebicku. Ze nekdy se to tak stane, ze lide musi zemrit. Vysvetkila jsem ji ze babicka mela nehodu a umrela a ted na nas kouka z nebicka. Dvera se mniu normalne chodi na hritov zapalit svicky a nikdy s tim nemela problem. Ted ji bude 5 a vu jak to chodi. Mne deda zemrel kdyz jsem mela 8 let. Pred tum jsem se se smrtu nesetkala a strasne tezce jsem to nesla a dokince jsem mela o smrti i osklive sny a prito svemu diteti tyto veci netajim a snazim se ji vse rozumne vysvetlit 🙂
@yerry To je podle mě správný přístup, přesně tak to dělali rodiče se mnou - nikdy nic netajili a mluvili se mnou na rovinu. Taky to tak u syna dělám, jenže zatím je malý a některým věcem ještě nerozumí a tak se často snažím najít ta správná slova, aby nebyl jen zbytečně zmatený.
@rituska88 kdyz sem prisla o mimca ve druhem trim proste jsme malemu zekli ze miminka sli pa ze umreli ze si snimi uz nikdy nebude moc hrat a ze uz nejsou v brisku par dni byl smutni a tym to zkoncilo dostal krrciky a byl vpohode pak se tesil na sestricku , je fakt ze to nesl tezce delsi dobu ale ted to pouzivame treba k prirovnani na auticka kdyz ho rozbyje auticko bude mit bo umre a uz si snim nebude hrat a bereto
@rituska88 ja se svou dcerou jednam jako s rovnocennou ( samozrejme primerene jejimu veku) vzhledem k tomu ze cekam druhe dite tak uz vi ze deti nenosi cap 🙂
Jedine v co ji nechavam verit je to ze darky nosi jezisek
Myslim ze smrt je bohuzel nedilnou soucasti nasich zivotu a i deti by mely vedet ze to tak proste je. Patri to k zivotu stejne jako neuspechy a prohry... kdyz se na neco zepta, dostane odpoved.... tatim se nastesti nepta na moc choulostive veci 😂
Nic mene nam kamaradku se stejne starym ditetem a oni kdyz hrajou clovece nezlob se tak ho nechava schvalne vyhrat aby nebyl smutny... ja s malou hraju tak ze ji normalne vykopavam a vyhraje zkratka ten kdo ma vetsi stesti... kamaradka se mi divila a rikala ze z prohry je to dite nestastne. Moje mala to bere tak ze nekdo musi prohrat aby druhy vyhral. A problem prisel tehdy kdyz nase deti hraly clobrdo spolecne.... dokud vyhraval jeji syn bylo to ok ale pak vyhrala moje mala a on to nemohl rozdychat. Timto jsem chtela jen rict ze mensi zlo je rict smutnou zpravu ale na rovinu (samozrejme pomalu a setrne a vysvetlit) nez neco tajit a patlat a pak jsou nasledky dalejko horsi. Nase deti jsou neskutecne vnimave a chytre bytosti a zaslouzi si aby se s nimi podle toho jednalo 🙂
Teď jsem měla půjčenou zajímavou knížku Děti a emoce, každá kapitola se věnuje nějaké emoci a jedna je právě o smrti. Je to tam hezky popsané, jak o smrti s dítětem mluvit.
@yerry souhlasím 🙂
@yerry Máš pravdu. Taky se se synem snažím jednat na rovinu. Ale už teď vím, že to bude mít v životě těžké, protože po mně zdědil velkou citlivost a schopnost empatie - někdy až hledím, jak prožívá, že někdo v rodině má nějaké zranění nebo když mu řeknu, že se nějaká hračka rozbila apod. Myslela jsem si, že je ještě malinký, aby některé věci chápal, ale stačilo říct, že prababička byla nemocná, tak umřela a už ji nemůžeme vidět, je na hřbitově, kde spinká, a my tam za ní chodíme a on se rozplakal - nevěděla jsem, jak reagovat, protože spustil takový ten svůj lítostivý pláč, že mi hned vhrkly slzy do očí taky - V ten moment jsem pochopila, že některé věci mají ještě čas, že tomu nemůže rozumět tak jak bych chtěla a že na co se přímo neptá, na to nebudu dopředu odpovídat...až se zeptá, potom ano, ale pokud se jenom zeptá kde prababička je, tak prostě jen odpovím kde je a nebudu to víc rozpitvávat. Má 2,5 roku a myslím si, že třeba za půl roku už to bude jiné, teď sice plynule mluví, ale holt není malý dospělý, ale batole. Jinak naprosto souhlasím s Tvým přístupem - mně je proti srsti v čemkoli lhát nebo ho podvádět, často to rodiče dělají proto, aby si ulehčili práci, že dítě nějak odbudou smyšlenou historkou ať už jsou to čápi, bubáci, klekánice...až po to, že dětem lžeme o tom, že je svět jenom dobrý, stavíme kolem nich zeď a snažíme se je chránit před vším, co by je mohlo jakkoli ranit - to je sice pochopitelné, když jsou to naši miláčci, ale pro život je holt potřeba, aby se občas bouchli, občas spadli, zažili zklamání, nedostali všechno, po čem touží, a aby tak pochopili, že život není jenom dobrý a samá radost, ale že přesně jak píšeš, aby někdo mohl vyhrát, musí někdo druhý prohrát...a taky aby se mohly rodit děti, tak lidé taky umírají...
@demetritis To je super, že už to bere, tak jak to je. To náš syn je hodně citlivý, zatím nechápe, že je něco definitivní a že třeba hračku, kterou rozbil, už nepůjde nikdy opravit apod. Určitě je to i věkem a časem to bude lepší a lepší - prostě mu nezbude nic jiného než to pochopit.
@betelgeuzz Děkuji za tip, podívám se po ní 🙂
Muj 9ti lety syn byl na jare u smrti meho dedecka. Jeli jsme ho vlastne navstivit, byl propusten z nemocnice aby odesel v klidu doma. Nikdo necekal, ze to prijde tak brzy. Dedecek umiral asi deset minut, bylo to hrozne. V tu chvili kdy zacal mit krece a vyvalila se mu z ust cerna krev jsme vedeli ze je konec, syna jsem poslala na zahradu a zustala u dedecka a kricici a placici babicky. Nejstrasnejsi zazitek v mem zivote. Kdyz dedecek vydechl naposledy, sla jsem ven, snazila se zustat v klidu a muj syn tam sedel a zeptal se, jestli deda opravdu zemrel. Rekla jsem mu ze ano, ze ted Uz ho nic neboli a on me jen objal a plakali jsme spolu. Cekani na lekare, pohrebaky jsme stravili stridave na zahrade a u dedecka, aby jsme utesovali babicku. Syn ji objimal, hladil, bylo to silene smutny, dojemny. Kdyz bylo po vsem, jela jsem ke kamaradce kde sy maly hral s detmi. Byl pak i na pohrbu, sedel mi na kline a houpali jsme se v rytmu dedovych oblibenych pisnicek... Co tim vsim chci vlastne rict.... Nekdy se situace semele tak, jak by to clovek ani v nejhorsich snech nemohl videt... Ale kdyz Uz se to stane, asi je nejlepsi jednat uprimne a s otevrenym srdcem... Syn mel vzdy tu moznost se rozhodnout sam- jet k dedeckovi mozna se i rozloucit, zustat u dedeckovy postele do posledniho rozlouceni, jit na pohreb, mluvit o tom... V tomhle veku jsou deti na jine citove a myslenkove urovni nez deti 3 lete, ale to jsme i my mamy, myslim ze pokud sve deti zname dokazeme jednat instinktivne v nejlepsim zajmu ditete... To pak potrebuje cas a moznost se rozhodnout jakym spusobem se s touhle zmenou, bolesti, situaci vyrovna... A samozrejme tu naruc a pochopeni tech nejblizsich...
@rituska88 bere ale jak kdy kdyz se auticko vyhodi ok ale oplaceho kdyz se da bokem ze ho zpravyme chodi hodiny szim kdy ho odveze pipa a jestli ho uz ja baja deda nebo tata syn je chapav problem je u nas jinde .
@maximaty Možná se Ti to v tu chvíli zdálo otřesné, ale věř, že jednou si na to syn vzpomene a bude za to rád. Já to vidím i z trošku jiného úhlu - jsem zdr. sestra a viděla jsem umírat už hodně lidí. Nikdy nezapomenu na svého prvního umírajícího pacienta - byla jsem mladá a nevěděla co mám dělat a prostě jsem nedokázala za ním jít a být u něho, přitom jsem byla ve stejném pokoji, když vydechl naposled - pořád se mi to pak mlelo v hlavě a strašně jsem si to vyčítala. A tak jsem na sobě začala pracovat a potom o nějaký rok později jsem už v hospici držela babičky za ruku a zpívala jim v jejich posledních minutách, otírala čelo...a nebála jsem se už ani trošku - člověku to strašně moc dá, když může někoho takhle vyprovodit. A kdysi mi říkal jeden kněz, že nikdy nemám svoje děti stranit rituálů kolem smrti - protože to patří k životu stejně jako třeba svatba a že to je pro lidi důležité zažít. Samozřejmě, že nebudu malinké dítě vláčet někam k otevřené rakvi nebo ho nutit, aby se dívalo na někoho jak v bolestech umírá - ale pokud už na to bude podle mě věkem zralé a bude si to přát, tak mu v tom bránit nebudu. Tvému synovi je 9, to už mu to určitě neublíží, pokud se to samozřejmě všechno událo ve vší úctě a s citlivostí. Já viděla v 8mi letech v rakvi kamarádčinu maminku a nijak mě to nepoškodilo - byla tak krásná a já se s ní toužila rozloučit i za kamarádku, protože ji a jejího brášku na pohřeb nepustili....Přitom dřív to bylo normální, lidi umírali doma a i děti byly při tom, nedělal se z toho takovej strašák jako v dnešní době.
@rituska88 moje mala je taky po mne citliva a empaticka takze vim o cem mluvis
Ale ku podivu tu smrt vzala dobre. Mozna to bylo i tim ze sama si babi uz nepamatuje a v dobe kdy jsme ji to rikali tomu jeste nerozumela. Proste jaksi zije s tim ze babi uz neni a je v nebicku ale vim ze kdyby ted umrela druha babicka ze by to nesla o moc hur. Ale bude mit za 3 mesice 5 let a lhat ji ani nemuzu a ani nechci a kdyby to prislo tak se ji to budu snazit vysvetlit i kdyz vim ze by to oplakala. Jenze zivot je proste takovy ☹
O smrti bych před takhle malými dětmi rozhodně nemluvila. Děti jsou v tomhle věku příliš vnimave, aby to dokázaly zdrave pochopit. Časem vše přijde samo. Proč tlačit kupředu informaci, kterou jste popisovala?! Proč se nezkusit zahrát do autu a vymyslet na křížek jiný příběh? Neni to lež, ale rozumná věc. Ja bych si se smrti nezahravala a uz VŮBEC bych nebrala, neberu, své malé dítě na hřbitov. Zkracujete mu tím život a duševně to není vuuubec dobře. Ale to je hold každého věc. Toť můj názor.
@moniiss Proč bych měla dítěti zkracovat život tím, že ho beru na hřbitov? Já teda nevím, ale znám spoustu lidí, kteří chodili na hřbitov od dětství a dožili se požehnaného věku. Proto prosím o vysvětlení. Ale pokud jde o pověry, tak na ty já nevěřím. Mrtvý člověku neublíží, to živí jsou často zlí a zákeřní.
@yerry Tchjé, já hrála s kamarádem šachy..., dostal třikrát po sobě ode mne schustera a rozbil šachovnici, - no na blázinec
U nás se téma smrti objevilo až letos v dubnu, kdy zemřela moje babička. Mým dětem v tu dobu bylo necelych 7 let, necelych 5 let a 18 měsíců. S tím nejmladším to bylo nejjednodussi, nijak to nevnímal. Jen dodnes, když prijde do pokoje, kde babička bydlela, tak řekne "není". Dvěma starším jsem o smrti řekla hned, jak jsem se to telefonem od mamky dozvěděla. A pak jsme měli cca 4 dny na to, abychom si povídali o smrti, o tom, jak vypadá mrtvý člověk (že se nehýbe, nedýchá, nemluví) a jak probíhá pohřeb. Odpovídala jsem na všechny jejich otázky podle svého přesvědčení. Jsme verici, takže smrt nevnímáme jako zoufalství, ale jako naplnění života, jako nadeji. A tak jsem se to snažila předat i dětem. Podle mě děti vnímají stejným způsobem jako rodiče. Dítě většinou nedese samotná smrt, ale reakce dospělých na ni. Bylo vidět, že nejstarsi už celkem rozumí, že smrt je definitivní, ale pětiletá dcera si to moc představit neuměla. Na pohřeb jsme šli vsichni. Probíhal postaru, tzn. Ze začínal v domě, kde se otevřela rakev. Děti to nejdřív viděly jen z dálky. Až na mě přišla řada, abych se s babičkou šla rozloučit, zeptala jsem se jich, jestli chtějí jít se mnou. A asi to byla zvědavost, která je přemohla. Viděli prababičku v rakvi, udelali jsme jí křížek větvičkou namočenou ve svěcené vode a zase jsme se vzdálili. Pak následoval přejezd do kostela, mse, průvod na hřbitov, uložení do hrobu a samozřejmě hostina. Vše se odehrávalo v klidu, žádné emocne vypjaté situace, spíš to melo slavnostní ráz. A já jsem moc ráda, že první setkání našich dětí se smrtí proběhlo zrovna takto. I po půl roce jsem si jistá, že z toho nemají žádné trauma, naopak jsou rádi, že ví, jak to je a že si o tom můžeme společně povídat.
Vzpomněla jsem si na dobrý článek ve kterém je myslím všechno, aspoň já se s ním ztotožňuju a řídila jsem se jím. Třeba někomu pomůže http://www.umirani.cz/rady-a-informace/deti-tru...
@rituska88 to mě pobavilo, zkracování života chozením na hřbitov 😀 My máme hřbitov kousek od domu, je to v podstatě park, já tam strávila s kočárkem spoustu času, protože v létě tam bych chládek a při dešti se tam člověk schoval. A nebyla jsem tam sama s kočárkem, chodí tam spousta matek.
@andryyysssek Jo, tehdy to byl masakr ☹ Neměli jsme doma telefon, tak strejda volal sousedům, že se něco stalo a ať se ozveme - šli jsme tehdy večer s mamkou a taťkou do telefonní budky a volali jim a já si dodnes všechno přesně pamatuju... Bylo 2 týdny před Vánoci, sestřenice se svojí o 2 roky mladší sestrou jely vlakem ze školy a protože jim nešly otevřít dveře vlaku, tak zpanikařila a vystoupila na druhou stranu do kolejiště, kde právě projížděl jiný vlak - její sestra stála jen krok za ní a všechno viděla, pak utíkala domů (bydleli kousíček od nádraží) pro strejdu (jejich tátu) a ten protože byl na místě dřív než jiná pomoc, tak se ji snažil zpod toho vlaku vytáhnout...Bohužel měla těžké zranění a v sanitce zemřela... Co se stalo Tvé kamarádce? To je strašné ☹