Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
maximaty
6. pro 2018 Čtené 424x

Prvního syna jsme počali spontánně, neplánovaně, nečekaně a bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. Těhotenství jsem měla bezproblémové, tedy až do začátku třetího trimestru, kdy jsem tenkrát skončila na tokolýze a poležela si v nemocnici až do 37tt. Maxim se ale nakonec narodil přesně v termínu a to téměř překotným porodem. Porod byl rychlý, přesto "pokažený" zbytečnými zásahy, ale po tolika letech už se v tom pitvat nebudu. Maxim byl tabulkový novorozenec, bezproblémové miminko a já dost brzy zatoužila po dalším drobečkovi. No nedařilo se a nakonec se nedařilo ani našemu vztahu. Po pár dramatických konfliktech jsem se rozhodla Maxova tátu opustit a tím se rozpustil i sen o velké, šťastné rodině. 

Protože jsem odešla s Maximem za jeho otcem do zahraničí, nastalo nám po rozchodu náročné období, které jsme ale ustáli a já si vybudovala nový život v nové zemi. 

Maxi rostl, absolutně samozřejmě se začlenil do kolektivu ve školce, začal tančit, já pracovala, dopoledne v restauraci, odpoledne jsem většinou s Maxem trávila na jízdárně výukou, víkendy za barem... byla jsem pyšná, že jsem schopná se o nás postarat a vydělat slušné peníze i s malým dítětem, na druhou stranu jsem byla frustrovaná samotou a nakonec totálním vyčerpáním. 

Mého teď již manžela jsem potkala přesně v tu dobu, kdy jsem pochopila, že není až tak podstatné, aby mě měli rádi druzí, podstatné je mít se sama ráda a vážit si sebe, že mám žít tak, abych byla spokojená já, ne pro spokojenost druhých. Bylo to období kolem vánoc a naše první setkání byla takové nucené rande naslepo... kamarád se zakoukal do kamarádky, ta nechtěla na rande jako takové sama (jazyková bariéra) No a já vysvětlila kamarádovi, že má vzít někoho úměrně vysokého a mému věku s sebou protože nechci nakonec skončit jako páté kolo u vozu. Kamarád a kamarádka se nedostali ani ke třetímu rande,  my jsme se dostali až k oltáři.

To,  že spolu chceme zůstat, že k sobě patříme, to nám bylo oběma jasné hodně brzy... Po pár týdnech pozdních příchodů a brzkých odchodů (Po usnutí před probuzením) jsem se odhodlala moje dva "M" seznámit.  Maxi je hodně otevřené a srdečné dítě,  M je vyloženě rodinný typ, takže i přes moje počáteční obavy vše proběhlo hladce a z těch dvou byla rychle sehraná dvojka. Vše bylo a nadále je v podstatě idilické... máme za sebou spousty rodinných dovolených, romantických víkendů ve dvou, většinou máme na věci podobný názor, rozumíme si, milujeme se, nějaké konflikty lze spočítat na prstech jedné ruky... osm let jsme spolu, osm let jsme rodina. 

Téma děti přišlo na řadu asi po roce našeho vztahu. Mezitím jsem prodělala konizaci a vysadila hormonální antikoncepci. To, že budeme na naše společné štěstí roky čekat, mě tenkrát nenapadlo ani ve špatném snu. Roky ubíhaly, moje frustrace rostla, M to viděl pořád v klidu, až přijde ten správný čas, přijde i miminko. Jenže nepřicházelo. Mě táhlo na 35tý rok a nakonec jsme neznali, že už opravdu nemáme na co čekat a na začátku tohoto roku se objednali na konzultaci do CAR. Ač jsme měli v podstatě všechny základní vyšetření dvakrát za sebou z ordinace mého gynekologa, absolvovali jsme vše během ledna a února znovu v CARu, kde byly výsledky opět absolutně ukázkové, až na mírně sníženou funkci štítné žlázy, na kterou jsem hned dostala Euthyrox. Březen jsme si nechali ještě na pokus o zázrak přirozenou cestou, což samozřejmě nepřineslo nic a protože mezi tím otěhotněla švagrová a dvě kamarádky, řekla jsem a dost, jdeme do IVF!. Hned v dubnu jsme začali stimulovat, proběhla OPU, ICSI, ET a na začátku května jsem objevila na testu vytoužené a roky očekávané dvě čárky... a jak to bylo dál, je zaznamenáno v mém posledním albu :slight_smile:.

Nevím, proč jsem vlastně napsala tenhle článek... možná jsem si potřebovala uvědomit, jaký štěstí vlastně mám, nebudu tady vypisovat to špatné, co se mi v životě přihodilo,  energii čerpám z hezkých vzpomínek a okamžiků a ty si chci pamatovat... doufám, že za pár týdnů budu moct napsat článek o tom, jak se rodí u jižních sousedů a pokračovat v zaznamenávání těch krásných a šťastných okamžiků. 

Děkuji vám, které jste dočetli a přeji všem krásný čas adventní a šťastné vánoce :heart:

Čti celý článek
maximaty
9. črc 2018 Čtené 178x

Protože náš společný čas je tak cenný...

Od prvního momentu, kdy sevřeš v náručí svoje děťátko, už nikdy nebudeš tou, kterou jsi byla dřív.

Možná se ti stýská po té bezstarostné osobě, kterou jsi byla v dobách, kdy nebylo nic, o co jsi se musela bát.

Poznáš únavu, jakou jsi dřív nepoznala a každý den se ti bude zdát stejný jako ten předchozí, pouze krmení, odříhnutí, přebalování, uspávání, pláč a nářek, boj a po něm spánek, nedostatek spánku... Může ti to připadat jako nekonečný koloběh.

Ale nezapomeň, že všechno tohle bude jednou naposled....

Přijde den, kdy tvé děťátko naposledy nakrmíš, od toho dne bude chtít jíst jen samo.

Po dlouhém vyčerpávajícím dni ti usne v náručí... A bude to naposledy kdy své spící děťátko chováš v náručí.

Jednoho dne ho poneseš na boku a sesadíš ho na zem. A už ho tímto způsobem nikdy neponeseš.

Přijde večer, kdy mu budeš láskyplně mydlit vlásky a od toho dne už se bude umývat jen samo.

Uchopí tě u silnice za ruku, když jí budete přecházet, od příště už půjde samostatně.

Uprostřed noci se vplýží do tvé postele, protože se potřebuje pomazlit a bude to poslední noc, kdy tě takto probudí.

Dostaneš pusu na rozloučenou před školou a následující den už půjde do školy samo.

Jedna pohádka na dobrou noc pak bude ta poslední, utřený usmrkaný nos už si očistí samo, jednou to bude naposledy, kdy se k tobe rozběhne s roztaženými ručičkami a skočí ti do náruče...

Jde ale o to, že si ani neuvědomíš, hmm dnes to bylo naposled, až když tu tyhle maličkosti dávno nejsou, uvědomíš si, že je to dávno pryč.

Když tyhle chvíle prožíváš, uvědom si, že jsou to okamžiky dočasné. Protože když pominou, zůstane ti jen touha je alespoň jednou, ještě jednou naposledy prožít.

Žijme v přítomnosti, protože to co prožíváš TEĎ je na konci tohoto řádku už nezvratná minulost.

Čti celý článek
maximaty
3. kvě 2018
:blue_heart: Lukáškova cesta... naše IVF štěstí :purple_heart: 53 fotek