Rodina nerespektuje mou výchovu bez fyzických trestů
Dobrý večer maminky,
potřebuju si vyslechnout nezaujaté názory rodičů, kteří vychovávají své děti bez fyzických trestů.
Mám velký problém se svým okolím, které nerespektuje mou východu. Mám dvě děti, syna čerstvě čtyřletého (do školky půjde v září) a dcerku 21 měsíců.
Oba jsou celkem temperamentní, živé a hlasité děti.Oboum se snažím věnovat. Když malá spí, věnuju se jenom synovi. Občas jede syn pryč jen s tátou a já jsem zase jenom s malou. Syn krásně mluví, automaticky zdraví, děkuje, poprosí, přijde a řekně, že mě miluje, umí se omluvit, umí říct, že ho něco mrzí. Zároveň ale umí i pěkně zlobit. Teď má období, že když se rozčílí, bouchá do věcí nebo s věcmi háže nebo plácne segru nebo i nás rodiče. Předchází tomu většinou boj o hračku nebo nějaké nepochopení nebo když už je fakt utahanej (od dvou let přes den nespí). Jsou dny, kdy jsou oba zlatí, jsou dny, kdy jsou "na zabití". Já syna učím, že má právo se zlobit, má právo křičet a ani mi nevadí, když si potřebuje bouchnout (ale do země či do gauče). Vysvětluju, že nesmí bouchnout do televize nebo do lidí. Když ho chytne amok, chytnu mu ruce, aby nemohl bouchnout, říkám, že ho mám ráda, že chápu, že je naštvanej, ať si zařve,, ať si bouchne do sedačky. Snažím se ho odvést do jiné místnosti, tam počkat, až se uklidní (počkat s ním) a pak mu vysvětlit, co bylo špatně a jak by se to dalo udělat jinak. Nebo když se děti hádají o hračky, vstoupím do toho a snažíme se společně to vyřešit (nabídnutím jiné hračky, společným hraním, atp...pouze pokud už fakt nevím a oni pořad oba vřeští, hračku dám pryč a vymýšlíme jiný program). Je to náročný, né vždy se povede, taky zařvu, pohrozím (nikdy ale dáním na prdel), protože co nedělám jsou fyzické tresty. Prostě své děti neplácám po ruce, zadku (doplňte si).
Je to teď hodně náročné, protože i malá má teď dost vztekací období, vřeští, provokuje, zkouší, kam až může zajít. Oba se po sobě opičí, v tom dobrém, ale i v tom zlobivém.
Když dělají, co je špatné, zakročím, odvedu je, důrazně řeknu, co je špatně a ukázu či vysvětlím, jak to udělat jinak, správně. Já plácání neschvaluju, protože prostě já na to povahu nemám. Když byl syn menší, parkát jsem mu na prdel dala, a pak z toho byla ve vteřině tak špatná, brečela jsem. U mě to nemá smysl. Navíc, je to jen ukázka síly, já jsem silnější, tak si na tebe dovolím. Ale když mě štve někdo dospělý, tak ho přeci taky neprofackuju. A děti se učí nápodobou, no ne?
Bohužel však narážím na nepochopení, především mých rodičů, mého bratra s rodinou a občas i partnera (otce dětí).
Nedávno jsme měli velký konflikt. Byly jsme u rodičů doma, byl tam i bratr s rodinou. Má osmiletá dvojčata, kluky, kteří se s mým synem milují. Jsou divocí, honili se po baráku a neposlechli, že si to dospělí nepřejí. Švagrová své děti seřvala a sedli si. Syn si chtěl hrát dál a pokoušel je (já byla v jiné místnosti). Švagrová syna okřikla, ať dvojčata nechá být. Babička (má máma) na něj vyjela "máma nemáma, já ti už fakt dám na prdel", načež syn na babičku napřáhl a zakřičela na něj opět švagrová, že co si to dovoluje. Já to slyšela, tak jsem vešla, vzala jsem syna za ruku a říkám mu, že půjdeme nahoru do obýváku spolu, kde jsem mu chtěla říct, že takhle ne. Načež švagrová zakřičela i na mě, že to už není potřeba, protože oni odjíždejí.
Mezi tím, co jsem byla s dětmi nahoře, se oni sebrali a bez rozloučení odjeli. Pak na mě vyjela máma, že mi syn přerůstá přes hlavu a že bych mu měla občas dát po prdeli a že už rozmazluju i malou. Já jsem se rozbrečela a řekla, že takhle svoje děti vychovávat nechci, protože nechci, aby z nich byly emocionální trosky jako já. Na to na mě začal řvát i táta. Sebrali jsme se a odjeli.
Pár týdnů jsme se neviděli, tento víkend jsme tam byli zas a další scéna. Malá bouchala do dveří. Okřikla jsem jí, že nesmí. Bouchala znova, vzala jsem jí tedy na ruku, od dveří odnesla a vysvětluju, že nesmí a proč. Do toho máma, ať jí plácnu přes ruku, když mě neposlouchá. Já jí řekla, že svoje děti chci vychovávat bez plácání a ať to prosím respektují. Na to na mě začal řvát táta, že to je neuvěřitelný, co předvádím a jak z dětí vyrostou hajzlové, atp. atp.
Nebo dnes večer syn ve vaně... Na dlaždičky jsem mu namalovala srdíčko jako terč a on se do něj trefoval vodní pistolí. Táta ho chtěl z vany vyndat a syn mu ukazoval, že to je srdíčko nejde smýt. Táta se vyděsil a zkusil ho prstem omýt (šlo to), což ale naštvalo Matyho a začal hystericky brečet, táta mu říkal, že to nevadí a Maty po něm hodil mokrou houbičku. Táta se naštval, řval a odešel. Když jsem přišla já, zjistila jsem, že syn NECHTĚL, aby se to srdíčko smylo, proto tak vyváděl. S tatou se nepochopili...srdíčko jsme domalovali, tátovi se omluvil, nicméně táta se bojí, že ho v deseti letech syn "podřeže nožem"...
Já už jsem vážně zoufalá....Syna učím, že když se mu něco nelíbí, musí to říct. Občas se povede, občas tomu předchází scéna. Bohužel táta s ním neumí tak komunikovat jako já. Já v tom vydím nepochopení, táta v tom vidí problém do budoucna.
U babičky a dědy to děti milujou, maj tam velkou zahradu a veškeré vyžití. Babičku a dědu maj moc rádi. Já je nechci odstřihávat, ale mě už tam prostě není dobře. Rodiče mě absolutně nerespektují, když svým dětem něco vysvětluju a oní mají pocit, že je to nedostatečné, hned dětem, nebo spíš častěji mě, vynadají, i před dětma (děda i sprostě) a já už to nedávám. Jsem tam akorát nervózní. Co dělat netuším.
Výchovu bez fyzických trestů, ale s nastavenými hranicemi, jsem konzultovala i s dvěma psycholožkama a řekly mi, že dělám dobře. Jasně, děti mě v tomto věku kolikrát na první dobrou fakt neposlechnou, zlobí, ale já se je snažím učit a to, co dělají špatně, odnaučit. Není to tak, že když jim nedám na prdel, tak jejich chování schvaluju. Jen to chci prostě dělat jinak. Bohužel v určitých situacích i můj partner má pochyby a bojí se, aby nám děti nepřerostly přes hlavu.
A já jsem v tom sama, rodina to nechápe, nerespektuje, jsou kolem toho hádky a já nevím, jak z toho ven. Poraďte prosím.
Moc děkuji...
@aneta15
@oveckaluky Také jsem proti bití, i když mi občas ruka ujela. Ale jednou fakt dcera dostala hodně, že jsem jí s rozmyslem natřískala na zadek. Prostě v okamžiku, kdy devítiletá přijde ze školy, aby jsme si nevšimly, a nepozorovaně uteče ven, aby s náma nemusela odjet na víkend, a po zprávě/zavolání na mobil ho vypne, tak to bylo fakt oprávněné. V tu chvíli jsem nevěděla zda volat policii, že mi uteklo devítileté dítě, nebo co mám dělat. Naštěstí jsem vytušila, kde by mohla být a ve skejtparku fakt byla, tam jsem jí ještě musela honit, protože jak mne viděla tak zdrhala. Já jí doběhla a seřezala. Vysvětlily jsme si to, a mobil měla pak taky dost dlouho zabavený, protože když ho vypíná, tak ho nepotřebuje.
jinak zakladatelku fakt obdivuji v jejím přístupu a fandím 🙂
@konidana To jsou přesně ty chvíle, to znám.❤
Najít zlatou střední cestu. To, že občas dítě plácneš, neznamená, že ho mlátíš a je to hned špatně. Vysvětlování také není špatně, ale všechno má svou míru a mez.
Podle me to děláš dobře a obdiv, že s takovým klidem.. Možná k vysvětlování, říct jednou a odvést pozornost jiným směrem, k jiné hře.. Prošla si nevychovou nebo sleduješ Milana Studničku?
@konida To musely být tenkrát šílené nervy.
Předně říkám, že nevychovávám děti bez fyzických trestů, ač jsem to hodně chtěla a s prvorozeným nějakou snahu měla, tak to prostě nezvládám. Nelíbí se mi to, snažím se na sobě pracovat, ale mám jen jedny nervy a divoké děti. Ale mám tu zkušenost s příbuznými kritizujícími výchovu a způsob řešení hodně závisí na povaze toho dotyčného. U některých vím, že vůbec nemá smysl cokoliv vysvětlovat, takže buď odkývu, myslím si cosi nepěkného a udělám si to po svém, nebo se tvářím, že jsem neslyšela. U těch, u kterých to smysl má, se prostě snažím vysvětlovat. Ne hned, později, když u toho děti nejsou a opadnou emoce. Protože v těch prvotních emocích už jsme kdysi řešili a padly i věci, které řečeny být neměly a dodnes jim je nemůžu zapomenout. Mně asi nejvíc zafungovalo, když jsem se skřípěním zubů nechala babičky, aby si tu svoji navrhovanou cestu vyzkoušely. Ony totiž v tu chvíli viděly, že je to naprosto k ničemu, a ty řeči dost značně omezily. Bohužel proti těm, kteří se odmítají o čemkoliv bavit, nejvíc pomáhá buď omezit kontakty, nebo zařídit kontakty tak, abychom eliminovali problém (s někým se potkávat bez zbytku rodiny). U nás je to pravda "jednodušší", protože se nekřičí, u nás se trousí polohlasné poznámky bokem. A kluci už jsou větší, tak není problém je nechat u babičky samotné, tím hned půlka konfliktů zmizí.
Jinak mi občas připadá, že naši rodiče a prarodiče zapomínají, že děti mají taky city a dokážou se rozhodnout, co chtějí a co ne. U nás je to nejvíc vidět v jídle, to mají vždycky všichni psotník, že něco nechtějí jíst, paradoxně nejvíc dědeček, který taky některé věci nepozře. Nikdy nezapomenu na úplně zbytečně vygradovaný konflikt, kdy se sedmileťák vztekal, že má smažák s kečupem, dědeček se vztekal, že je nevděčný a nechce to jíst, babička se vztekala, že je nevděčný ještě víc, protože ona mu milostivě nabídla svoji tatarku a on ji nechce! A přitom kdyby se ho zeptali, řekl by jim, že to chce suché, protože omáčky nejí 🤐 A pak byli ještě dotčení, když jsem jim připomněla, že je nejedl nikdy..
@codal Vidíš to, ty bys to udělala takhle, ona třeba nechtěla řešit jiné dítě. Není to její povinnost, je to dobrá vůle, a klidněmůže chtít sedět a pít kafe ;) Nikdo nemůže chtít po okolí, aby se automaticky věnovalo dětem, které nejsou jeho. Je dobré, aby autorka začala u sebe např. otázkami "jak jsem tomu mohla předejít, co příště udělám lépe?" Než řešit, co udělalo okolí špatně...
To asi nikdo nechce, aby poslechlo na první dobrou, ale určité vychování u takhle velkého dítěte je už na místě očekávat. Jinak mé švagrové jsou taky kapitoly samy pro sebe, podobné řeči neřeším směrem k nim, ale k dítěti. Když píšeš, že říká "tady jsme ti privezli darky k narozeninam, tak si pro ne pojd a bez mamy, uz jsi velkej dost a delas, jak kdyz nas neznas", tak bych řekla JEMU něco jako "teta by chtěla abys šel hned, ale ty se ještě stydíš, viď, příjdeme za chvilku?" A k ní bych pak jen normálně vlídně poznamenala že děkujem že za chvíli dorazíme. Moje zkušenost je taková, že není dobrý snažit se měnit okolí, ale koukat, jak bych to mohla udělat líp já.
Já mám trochu pocit, že tohle nebyl první problém, respektive to patrně byl první problém, který si vnímala ty, ale tvoji rodiče a švagrová jich patrně už viděli více a prostě toto byla pověstná poslední kapka a pohár přetekl. Protože toto jen tak babička "nepronese". Měla by sis také uvědomit, že když ty chceš respekt pro sebe a svoji výchovu, musíš také respektovat pravidla ostatních. Pokud nedokážeš zasáhnout tvrději, budeš holt muset být svým dětem neustále za zády a neustále je hlídat. Hele, já určitě občas dostala na zadek, což si nepamatuji. Ale v 15ti jsem dostala takovou facku, když jsem přišla o půlnoci a ještě jsem lhala a byla drza, že si to pamatuju dodnes. Už jsem to neudělala - ne že strachu z facky, ale prostě mi došlo, že naši měli strach a že se to fakt nedělá. Naproti tomu, když proti mne seděli a "domlouvali", bylo mi to "sumak", všechno jedním uchem tam a druhým ven a jen jsem čekala, kdy už to skončí. A fakt, ze mě ani z bráchy není emocionální troska.
A kde je prosím vysvětleno, proč proběhlo psychologické vyšetření u 2 psychologů? A je to myšleno dětský psycholog nebo paní chodí sama se sebou k psychologovi?
@ilonne Tak pokud jste se v tvých 15 "domlouvali" tak, že ti bylo úplně jedno, co říkají a ty jsi to jen odkývala, abys měla klid, tak to asi není úplně domluva ne?
Já až doteď žila v domnění, že když se dva domluví, tak se shodnou, co a jak, za jakých podmínek a obě strany to dodržují v ideálním případě, jinak přijde trest.
Kdybys anonymko chtěla morální podporu, že tvůj výchovný přístup je normální, klidně mi napiš sz.
@levandule_k myšleno tím, že mi rodiče domlouvali, ne že jsme se domlouvali ....😉
@levandule_k Rodiče jí domlouvali, ne že se domlouvali.
@oveckaluky dík 😂
@ilonne Bylas rychlejší. 😀
Děti vychováváme bez plácání a bití. Nám se osvědčilo dětem neříkat jen co nemají dělat, ale co dělat mají. Takže když běhá a ječí, nezakazovat (neběhej, neječ...), ale dávat pokyny, zpomal, ztiš se, zaúkolovat nějakou činností co má rád. Na to my přijde že reagují celkem dobře. Když chce mladší plácnout staršího, řeknu mu že brácha se nebije, ale hladí, ať to zkusí, tak jej pak pohladí. A spoustu dalších podobných situací. Myslím že plácání po ruce/zadku a pod. je cesta jak vychovat grázlíka který bude plácat slabší děti, takže autorko vydrž, bude líp 😉
@ilonne :D díky za upozornění, blbě jsem to přečetla.
@treasurka a pokud na ni okolí sprosté řvalo před dětmi, tak je tam chyba jinde než u autorky, protože i kdyby její dítě bylo nevychované, tak tím, že budu řvát sprostě na matku, se to určitě nevyřeší.. stačilo by říct ji to v soukromí, že se jí něco nelíbí a že za těhle podmínek se nebudou třeba vídat, ale takhle prostě ne.
@bruckner prave ze tve pokyny jsou same ne, je potreba diteti rict co ano, ono kdyz reknes to netahej kocku...tak nevi co ma delat, bude tahat za ocas dal. Ja treba reknu pozor, kocku to boli, pohlad kocku, opatrne, jemne, a chape to i dvoulety. U okna, pozor, okno je krehke, kdyz se rozbije bude nam zima, musis opatrne, klidne dat hardik at lesti. Je to i o tvem nastaveni. Ale toto je muj postup co u nas funguje a jsme tak spokojeni, u kazdeho muze fungovat neco jine, takze nikomu neberu jeho styl.
Za mě prostě tvoje dítě, tvoje výchovné metody (na těch se musíte shodnout s manželem, to je jasné). Pokud se jim to nelíbí, mají tři možnosti. Buď to kousnou a budou respektovat, nebo ti to SLUŠNĚ řeknou, s tím, že ty si to buď vezmeš k srdci nebo ne, a nebo se s tebou přestanou vídat. Ty se musíš smířit s tím, že ti třeba nebudou chtít hlídat děti nebo že švagrová nebude chtít,aby si spolu děti hrály. Ale nikdo nemá právo na tebe řvát a už vůbec ne sprostě, jsi dospělá a o svém dítě si budeš rozhodovat sama s manželem! Vy chcete své dítě vychovávat takhle, tak to tak prostě bude. Tam je problém, že mají potřebu vychovávat tebe jako matku a to je úplně špatně!
@codal Treba proste nechtela pacifikovat cizi dite, pokud tam byl takovy bengal, tak to bylo v mistnosti vedle urcite slyset, je otazka, jestli mama necekala, ze se to vyresi samo. Kazdopadne za deti jsou zodpovedni jejich rodice, a zvlast pokud vedi, ze se jejich pristup rozchazi s peistupem zbytku rodiny, tak si musi sami dohlidnout na to, co jejich dite kde dela. Pak nemusi resit co mel kdo jiny udelat jinak nez by si predstavovali...
@treasurka pořád opakuju, nemusela nikoho pacifikovat, stačilo houknout do vedlejší mistnosti na autorku a říct, že už je to přes čáru, ať si dítě máma usměrní. V normální rodině by to fungovalo, ale tahle rodina očividně úplně normální není, jinak by nikdo na nikoho sprostě nekřičel.
@bara88 K otázce "a vidíš paní píše že dítě nebije a i tak její dítě bije jí, jak je to možné co?" řeknu toto: možné to je proto, že dětská nervová soustava ještě není zralá na to, aby některé emoce ustála. V tom by se právě měli dospělí lišit a právě ti by své děti měli učit, že se tak problémy řešit nemají. Navíc děti se učí od rodičů nápodobou, takže bitím je spíš učíme, že takto je v pořádku řešit problémy. Zkratka "dítě, které se nebije, nezná hranice a vyroste nevychované" se nezakládá na pravdě. Hranice se dají vymezit, aniž by se muselo schylovat k fyzickým trestům. Je obrovský rozdíl mezi volnou výchovou a výchovou bez fyzických trestů.
@simone5 presne, kazdy kdo sleduje chvili deti vidi ze napodobuji rodice. Muj syn hubuje svoji sestricce a pouziva moje slova 😄 A dneska dcerka na hristi zkoumala cizi kolo a mnohem starsi holcicka k ni prisla a prastila ji pres prsty. Jako nemuzu soudit na 100% ale rekla bych ze se k te holcicce takhle chovali nebo stale chovaji jeji rodice, bylo to hodne vychovne placnuti.
Já jsem úplně nepochopila, proč se synek musel omlouvat otci, když otec ho nepochopil a začal mu ničit srdíčko. To se sobě měli omluvit navzájem ne? To je asi, jako kdybych já přišla a vypnula dospělému člověku tv, když se dívá na svůj oblíbený film, protože se mi zrovna nelíbí, že teď dívá na tv.
Jinak je to to hezká hra, že si synek může stříkat vodou na terč na kachličky 🙂
Já nemám děti, ale to mám nastavené hodně benevolentně, nebaví mě neustále někoho komandovat. Mám kolem sebe lidi, co děti mají a mají různé výchovné styly. Takže já nevidím, problém v tom, že děti lítali po baráku a byli akční, jsou to děti, je to jejich přirozenost, není pro ně přirozené způsobně sedět na gauči a popíjet kavíčku a sbírat drby.
Pokud to má švagrová nastavené tak, že zařve a všichni poslouchají, tak mají tak zavedená pravidla. Já na tenhle styl nejsem a nikomu nechci kázat, jak má žít. To, že zpacifikovala tvého synka, aby nechal dvojčata na pokoji, ok, to bych brala. Ale velmi by mi vadilo, že se do toho, začala montovat tvoje matka. Ta věta, co mu řekla, je normální vyhrožování. Pokud nejsi zastánce výchovy pomocí trestů, ale jdeš cestou respektů, tak do té výchovy nepatří ani výhrůžky. Ani se nedivím, že proti ní syn vystartoval. Jako nezaujatá pozorovatelka říkám, že to nebyla agrese z jeho strany vůči babičce, ale obranná reakce na agresi babičky a dovychování švagrové, také nebylo úplně košer v téhle fázi, ještě více eskalovala konflikt mezi babičkou a synem.
To, že se švagrová švagrová po tobě křičela, urazila se a odjela, to je velmi dospělé chování (ironie). Kdyby se takhle chovalo dítě, jako se chová švagrová, to by mělo okolí keců, jak je to nevychovaný a rozmazlený spratek.
Já ti fandím, že jdeš cestou respektu. Stůj si za svým, zapracuj na své sebevědomí, nauč se říkat ne, trvám na tom. Příště až někdo bude chtít, uhodit tvé dítě a ty s tím nebudeš souhlasit, tak dej na prdel tomu dotyčnému se slovy, své dítě si budu pacifikovat výhradně sama já jsem matka 🙂 I kdyby jsi si své děti rozmazlila a co jako, tvoje děti, tvoje výchova 🙂
Jako jedna z možností je svojí mámě koupit nějaký kurz založený na respektu, ona nic jiného než, dám ti naprdel nezná.
Když je někdo vychován v lásce, respektu, soucitu, toleranci, naučí se lásce respektu, toleranci a soucitu. Kdo je vychováván v nenávisti, násilí, ubližování, netoleranci naučí se nenávisti, násilí, ubližování a netoleranci. Chce to trochu naklonit manžela na svoji stranu, aby se nebál, že z dítěte vyroste terorista, když nedostane na zadek.