Jak bojovat s pocity selhání a negativními myšlenkami?
Zvednout se, být vděčná, žít, makat...pak spadnout. Zvednout se, být vděčná, žít, makat...pak spadnout.
Já padám pořád. Pořád je co na sobě i v životě řešit a mě docházejí síly, chuť, nálada.
Mám sklony, asi díky výchově, v pesimistické scénáře. Nemám se ráda. Ráda bych napsala, že jsem se neměla ráda, ale ne... nemám se ráda. Pracuji na sobě s psychologem, ale jakmile se to nakupí a já padám, stačí jedna zmínka, já si ji vezmu osobně a jdu ke dnu. Komunikace je všeobecně hrozně složitá a lidi jsou prostě vztahovační, mají své bolístky, takže se ani nepouštím do nějakého ptaní, zda to bylo mířeno fakt na mě, nebo je to zas nějaká jejich stinná stránka. Někdy si to dokážu zpracovat, že to není mé, ale dnes to nejde.
Pořád mám někde vzadu v hlavě ten hlásek, co bych měla dělat lépe, co dělám špatně, co bych měla změnit. Od puberty bojuji se sebeubližováním. Přišel aha moment, kdy jsem zjistila, že to bylo protože jsem musela mít něco pod kontrolou. Super prozření.
Ale jsem dospělá baba, mám děti a stejně ke mě to sebeubližování promlouvá. Nabízí se mi. :( Je to jednou za čas, ale přece jsem dospělá!
Dnes padám, držím se zuby nehty. Ale chci se držet??? Pro děti? Když to přijde... pak si při pádu ublížit, dát se dokupy rychleji, sice skrývat, ale zase fungovat. A tak dokola.
Ne, skrz děti to nejde... ale tak bych si přála je poslat na 14 dní pryč a mít možnost se pořádně nazlobit na sebe samu, na okolí a mít možnost si to sakra prožít, až do krve.
Zároveň si říkám... ok, sebeubližování ne. Ale jsem tlustá, tak budu držet hladovku. Ten prázdný žaludek mít pod kontrolou můžu, nikdo to neuvidí. Bude to mé tajemství a budu to mít pod kontrolou. Ušetřím pár korunek a nebudu se tak ze všeho hroutit. Prostě nový styl sebemrskačství, jak debilní jsem.
Vím, že lidé jsou na tom hůř, mnohem hůř, tak proč mi to v té hlavě nemůže docvaknout?!
Jak to sakra zvládáte? :( Jak se z toho života neposrat?
To se čte opravdu těžce a je mi z toho všeho smutno🙏. Tohle chce intenzivní terapii jednou týdně dlouhodoběji.
Prošla jsem si násilným vztahem, plus traumátka z dětství, těžká puberta atp....zkončilo to taky sklony k sebeubližování. Pomohla mi až terapie zaměřená na komunikaci s vnitřním dítětem. Nemůžete to s terapeutem zkusit?
V principu jde o to vrátit se v mysli do dětské vzpomínky kdy ti nebylo dobře a připadala sis tak, jak si připadáš i teď v dospělosti, když ti není dobře.
Vše si dopodrobna vizualizuješ: co máš na sobě, jakou barvu má tvé onlečení, v jakém jsi pokoji, jak ten pokoj vypadá, atp Pozom kolik ti je let a jak se cítíš..Můžeš si vše i namalovat.
Vše pozoruješ z povzdálí ze své současné dospělé pozice. Jsi své dospělé já pozorující své dětské já.
Přistoupí ke své malé verzi a začneš s ní mluvit, tak jako bys mluvila s každým jiným dítětem, které pláče/ je smutné/ bojí se/ je bezradné/ ztracené atp. Můžeš mluvit klidně nahlas.
Asi se ho nejdřív zeptáš jestli se mu něco stalo a co. Slovo od slova odříkej i odpověď dítěte ( např: nikdo si mě nevšímá, nemají mě rádi)...Pak si vizualizuj, jak by ses jako dospělá zachovala ( třeba bys holčičku pohladila, obejmula, utřila jí slzy atp) a co bys jí řekla jak bys jí situaci vysvětlila, aby jí bylo líp a z racionálního- dospělého pohledu ( podívej, maminka tě tě miluje nejvíc na světě, vždyť tě často pusinkuje, říká ti broučku atp atp...ale po práci je vždy hodně unavená ale musí vám všem uvařit a uklidit, je toho na ní hrozně moc. Moc by si chtěla s tebou hrát, ale nemá na to teď energii a čas. ...To samý s tátou ( pracuje a je udřený, to samé se starším sourozencem, kterého baví si číst atp atp...).
Princip je v tom tomu malýmu dítěti, které je zahlcené emocemi a neumí s nimi pracovat a věří jim...poskytnout láskyplnou oporu a ujištění které v dětství dost nemělo. Mluvit s ním a říct mu to co by mělo slýchávat každé dítě, ale bohužel tomu tak často nebývá.
Říct mu že tak jak je je úžasné a hodné lásky!! Že se nemusí o nic snažit nebo být jiné nebo lepší a i tak si zaslouží lásku!!! Obejmout ho, pohladit ho. Jeho pocity mu pomoci vysvětlit už z pozice dospělého, který se v situaci vyzná lépe a více racionálně.
Takhle by jsi měla mluvit sama se sebou, s láskou a pochopením. Ne se řezat, ubližovat si nebo se zrápit hlady. To malé dítě, které je smutné a rozrušené, bys jsi určitě nezačala tahat za vlasy nebo bys mu nechtěla nijak ubližovat. Naopak.
Ta tvoje malá dětská verze si tohle všechno hezké zacházení ( empatii, podporu, láskyplnost něžnost, ujištění atp) vždy zasloužila a stále si to zasluhuje🙏❤️
Možná bych v tvém životě přeskočila tu fázi být vděčná, přijde mi, že ten vděk děláš na sílu. Proč to vlastně děláš? Co ti přináší pocit být vděčná? Děláš to to, protože se říká, že to pomáhá, je to morálně správně, učí tě to ocenit věci, co máš?
Vlastně mi přijde, že to je nějaký falešný, vynucený vděk, co pěstuješ. A vůbec ti to nepomáhá. Blokuje tě to celkově, blokuje tě to odžít si pocity, posunout se. Nutí tě to držet hubu. Držet emoce, ale ty stejně nepřečůráš, stejně na tebe vykouknou.
Já jsem upřímný vděk za nějakou situaci v životě pocítila, až když jsem se vyprdla na to, že musím být vděčná a dovolila si být nevděčná. Nicméně nebylo to trvalé a trvalo to nějakou dobu než to ve mně naskočilo. Pořád brečím, že mi něco nejde, jsem nasraná, atd., ale tenkrát to prožití vděku bylo povznášející.
Netlač na sebe. Uber toho tlaku, co na sebe vytváříš a nestavěj se do nějakých umělých poloh vděku, vynuceného být hodná, ale zároveň sebe nebuď ani zlá. Zkus prostě jen být.
Když je nám mizerně, tak nás fakt nepovzbudí, že někdo je na tom hůř než my.
Děkuji Vám.
Jak.. no, někdy dost těžko. Psycholog+psychiatr (a léky), celkem soustavně. Terapie ne jednou za měsíc, ale jednou za týden. A držet se pro sebe, ne pro děti (to přijde totiž samo), to jediný funguje.