Trpím separační úzkostí? Je to na odbornou pomoc?

Ahoj. Potřebuju se vypovídat a zeptat se, jestli něčím takovým procházím sama či naopak... Podle přítele i tchyně bych měla vyhledat odbornou pomoc.
Mám krásnou a zdravou 5 měsíční holčičku. Je velmi živá a velmi nevyzpytatelná. Plně kojím, a to na požádání. Někdy chce po půl hodince, někdy až po třech. Proto bývám často nervózní kvůli hlídání. Nikdy nevím, kdy si vzpomene. Můj hlavní problém ale je, že mi vadí jí dávat někomu jinému kromě přítele a když pláče dlouho u něj, frustruje mě to tolik, že mu raději řeknu, ať mi jí dá. Nerada s ní jezdím mezi hromadu lidí, protože vím, že jí budou chtít všichni tahat. Rve mi srdce, když u někoho pláče a já jí nemůžu utišit, protože si má přeci zvykat. Nesnesu, když si jí předávají jak nějakou věc, i když se jí to evidentně nelíbí. Argumentem všech je, že je jen herečka a vzteká se nebo pláče, protože nemá co chce, byť je to moje náruč. Každý jí chce vozit, ale v kočárku většinou být nechce. Slýchám pak, jak byla hodná a spinkala. Tak si říkám, jak jsem neschopná matka, že mě v kočárku pláče. Jenže se pak se třeba i dozvím, že se ke spánku prořvala. Taky jsem si všimla, jak mi tchyně neustále podsouvá, jak vše na malou přenáším, jenže já si z jejich strany přijdu pod hrozným tlakem. Bývá to i častým důvodem hádek s mým přítelem. Navíc je to od ní také samé, že ji máme rozmazlenou. Přitom má sama 10 letého syna, který spí s ní a tchánem do teď v posteli. Mám všeho a všech pokrk. Jen ať si jí pochovají, ale nenutí si to. Občas bych nejradši byla s malou doma, aby nemohl furt někdo prudit. Bývá mi z toho tak úzko, že když máme někam jet, je mi už pár dní předem na zvracení. Na hlídání jí předávám s pocitem, že jí nebudu k dispozici ve chvíli, kdy mě bude potřebovat.
Děkuji za přečtení