Chování skoro 4leté dcery. Máte podobnou zkušenost?
Ahoj,
ráda bych znala Váš pohled na věc a také nějakou zkušenost s podobným chováním.
Dcera je od narození velmi temperamentní dítě. Je hodně inteligentní, citlivá (možná někdy až přecitlivělá), ale zároveň děsně tvrdohlavá a celkově bych řekla, že má složitější povahu.
Před pár týdny se nám narodil syn. Bráchu vzala hezky, mazlí se s ním, povídá a ukazuje mu. Má starost, aby byl v pořádku, často se na něj ptá, pokud třeba spinká. Prostě se nám zdá, že ho má upřímně ráda. Ale pravda je taková, že se celkově zhoršilo její chování. Vůbec nezvládá svoje emoce, často se vzteká, řve na nás, hodně odmlouvá (tohle dělala i před jeho narozením, jen v menší míře), z ničeho nic je smutná, nebo se naopak směje a křičí jako šílená. Umí samozřejmě být i nesmírně milá a hodná, ale to je teď jaksi v pozadí.
Doma má přiměřené množství hraček, vše, co potřebuje. Na zahradu jsme jí pořídili velkou trampolínu, má tam bazén, kuchyňku, hrací kout..a ona se, zdá se, nudí. Nechápu to, nemá o nic zájem. Když jí nabízím, že pojedeme na výlet, nechce. V podstatě mám pocit, že nemá z ničeho radost. Přiznám se, že mě to dost trápí a už jsem kvůli tomu doma uronila i slzu. Manžel mi tvrdí, že má nadbytek a mám ji nechat, ať se nudí..
Já tomu jejímu chování ani za mák nerozumím. Nevím, jak to mám řešit, jak s ní mám mluvit. Začínám být bezradná. Dnes jsem k nám na návštěvu pozvala její kamarádku a ona na ní byla ve finále protivná. Navíc poslední dobou řve úplně kvůli všemu, takže dnes během návštěvy zakopla a bulila, už si nechtěla hrát.
Řekla nám, že už nechce chodit do školky a na tanečky, na které jsme jí přihlásili. Vlastně nemá zájem vůbec o nic..
No, je toho daleko víc, ale psala bych ještě dlouho. Mám pocit, že jsem někde udělala chybu.
Setkal jste se s tím někdo?
@jelenice_zavodnice ty jo, to koukám..u nás skoro jako přes kopírák. A přesně, chceme jí udělat radost, někam ji vezmeme a pak nakonec musíme domů, protože její chování je mnohdy neúnosné. V úterý jsme třeba byli v zoo s kamarádkou, ona tam upadla (ale opravdu nic se jí nestalo) a tu scénu, co tam předvedla bych fakt nikomu nepřála. Nakonec chtěla jít domů, ačkoliv jsme tam tu kamarádku vytáhli my. A byli jsme teprve na začátku zoo. Ale nenechala si to vysvětlit, prostě za každou cenu chtěla jet a byla uražená na všechny okolo. A to je vlastně pořád něco. Snažím se ji brát takovou, jaká je. Ale přiznám se, že mě mrzí, že děti našich přátel jsou vždy tak uvolnění a usměvaví a u nás je pořád nějaký problém. Tajně doufám v to, že ji to přejde a nakonec bude veselá holčička. Mám o ni vlastně obavy, aby s takovou získala vůbec nějaké přátelství.
Držím nám i vám palce 😉❤️
@zelenaesmolda já mám pocit, že by nemělo být, ale vysvětluj to mému dítěti 🙈😂. U ní to teď spíš vypadá, že jí tim pěkně štveme. Nebo fakt nevím..
@jednaholkaa to jsem chtěla, ale manžel je proti. Prý je to období a přejde ji to. Nechce, abych jakkoliv reagovala, když jí popadne rapl a až se uklidní, tak teprve potom si s ní o tom máme promluvit. Myslím, že v tom má pravdu. Ale my mámy to asi tak nějak celkově víc řešíme. A možná taky proto, že nás to za ty děti bolí a trápí nás, že jim neumíme pomoc tak, jak bychom si přály..
Jen jsem chtěla vědět, jestli to také někdo zažil podobně. Teď vidím, že není až takový “exot”, jak jsem se obávala a mám alespoň malou naději, že to třeba nebude trvat pořád.
Máme to podobné. Dceři jsou tři roky a doma dvouměsíční syn. Malého má ráda, nikdy mu neublížila, leda omylem, protože je jak pytel blech a nedochází jí, jak je malý ještě křehký a že neudrží hračku apod.
Byla divoká už předtím, v těhotenství jsem pozorovala, jak se rozvíjí to období vzdoru, ale teď to tedy graduje. Jsou lepší dny, ale víc je dnů, kdy vstává s brekem a protivná a chodí spát stejně. Snažím se jí věnovat čas, ale nejde to vždy a maximálně. Navíc mám pocit, že jí dám prst a ona by ráda sežrala celou ruku, tedy vyjdu jí vstříc a chce víc a víc. Pohraju si s ní a chci jít něco udělat doma a ona je ve výsledku vlastně ještě víc naštvaná. Tápu, nevím, zda to chce čas, někdy to zvládám lépe a někdy mi to fakt hodně brnká na nervy a nechovám se k ní hezky. :( Pevně doufám, že až se malý postaví na nohy, získá to pro ni zase jiný rozměr, vyhrajou si spolu.
Naštěstí u nás jesličky zatím fungují. Sice se jí někdy nechce, ale ve výsledku je to strašně super, přijíždí nadšená, vydováděná a celkově zklidněná. Což je pro obě strany úleva. Jen v září přechází z jesliček do školky, tak doufám, že to zvládne.
@zizibou Jak to tady pročítám chování vaši dcery není rozhodně tvoje vina. Děti mívají taková různá období. Věř, že může být i hůř 😀. Mám staršího syna a jak píšeš s tou zoo to jsme s ním, taky prožívali. Jeli jsme s ním na výlet tam se najednou seknul a chtěl domu. Z ničeho nic, žádný důvod k tomu neměl. Ale prostě se rozhodl, že ho to tam nebaví a chce domu a to jsme tam třeba čerstvě přijeli. Vysvětlit si to nenechal, huceli jsme do něj horem dolem. Tak jsme jeli domů. Když se to stalo po druhé, tak manžel vytahl klíče z kapsy a řekl mu tak si bez do auta a tam na nas počkej, když nechceš jít s námi. Syn na něj chvíli koukal otocil se vypadalo to, že jde k východu pak si sedl na lavičku a seděl tam asi 15 minut. Pak se zvedl a přišel za námi jako by se nic nestalo. Samozřejmě jsem ho zdálky pozorovala odejít bychom ho nenechali, ale uplne ustoupit jsme mu také nechtěli. Protoze čím víc dětem ustupuješ tím víc to na tebe budou zkoušet a stupňovat. Samozřejmě záleží na situaci. A vyhodnocení tý situace jestli ještě ustoupit nebo ne. Ale čím jsou starší tím jsou "vyčůranější" a zkouší co vše si můžou k nám dovolit.
@zizibou no zas ten příklad se zoo mi prijde jako chování rozmazlence...a jak to teda skončilo? Trochu upadla, udelala scénu, řekla ze chce domu a tys poslechla a odpiskalatak i kamarádce den?
To by u nas teda neprošlo...pokud by nebyla nejak brutus sedrena kůže ze by nemohla chodit nevidím důvod v nepokracovani vyletu. Pofoukala bych, zalepila naplasti s princeznama a nezájem...
Vi dcera co znamená Ne? Respektuje to? Respektuje vás?
@martt ano, mám pocit, že teď nás začala trochu zkoušet. My jsme zase s manželem takoví, že máme rádi klid, nechceme se hádat, takže ji raději necháme, ale zároveň nechceme ustupovat. Je fakt těžký najít tu hranici, kdy je to ještě přijatelné chování a kdy už by bylo vhodné trochu zakročit.
@budouci_maminka jela jsem s ní domů. Bylo mi to líto, ale cítila jsem, že byla upřímně smutná. Nechápu proč, ale ona to teď tak má. Snažím se jí respektovat a doufám, že ji tak dávám příklad k tomu, aby respektovala i ona nás. Nebylo to vyloženě takové to vydupávání, prostě upřímná emoce smutku a zklamání. Jinak ano, slovu ne rozumí. Zatím nebylo tolik situací, kdy jsme ho museli použít, ale teď je to samozřejmě častější a nakonec to vždy pochopí. I když je to prostě někdy o nervy..
Přijde mi, že je to opravdu nadbytek, ale nadbytek emocí. Ono i pozitivních emocí může být prostě moc. Je toho na ni holt hodně... Sourozenec je veliká změna - pro ni je spojená s novou rolí ("starší segra"), kterou se teprve učí znát. To, že nechce být ve školce/na tanečkách/návštěvách je asi dobře - ona potřebuje být doma a zorientovat se v tom, co se teď děje. Možná to dokonce bere až moc odpovědně a proto je to na ni najednou velký tlak (z toho, co odpovídáš, je to dané spíš povahou, než vašim chováním). Dej jí čas. Ono se to zlepší. A "dej čas" myslím i ve smyslu nechat činnost iniciovat jí, neřídit ji program zbytečně moc. To neznamená se ji nevěnovat, ale přejít do pasivnější role - míň akce, víc sledování a "bytí tu pro ni".
Ono si to sedne. Držím palce, ať co nejdříve 😉.
@cilkat moc děkuji za komentář. Když to tady po sobě čtu, najednou to vnímám stejně 😉. Opravdu potřebuje klid, asi jsem to všechno přehnala, aby prostě nepocítila nějakou extra změnu v našem chování při příchodu nového sourozence. A teď si uvědomuji, že vlastně není ani nic špatného na tom, že dítě někdy pociťuje smutek/vztek/frustraci. Jen já jsem to pro ni tak prostě nechtěla. Přála jsem si, aby byla vždycky veselá, ale takhle to taky nejde, no..
@zizibou To me mrzi, zni to, ze te to fakt trapi. A co si o tom zkusit popovidat s nejakym detskym psychologem?