Dvouleté dítě mě bije. Co dělat?
Mile maminky, začínám byt opravdu totálně zoufalá. Syn 2roky začal byt silene agresivní a pokazde, kdyz neni po jeho tak me začne bit. Dokonce me bije i jen tak. Proste prijde kdyz treba sedím, a začne se zahánet a bit me do obličeje. Nikdy jsme na nej zlí nebyli, dali jsme mu vždy max. po ručičkach. Ale jinak vse domluvou. Kdyz se to moc vyhrotilo, tak jsem se neudržela a dala mu na zadek. Syn si vybiji na me zlost i v pripade, ze mu treba neco zakáže nebo neda manzel. Tak proste jde přímo na me. Manzel mi řekl, ze nemam byt přísná. To si mam tedy nechat líbit, kdyz absolutně nic nepomáhá? Vysvětlování, křik, proste nic. Naopak moji rodice tvrdí, ze jsme strasne mekka na nej. Vubec nevim co delat. Kdyz se na me zahání v přítomnosti manžela, tak mu da manzel pohlavek, ale stejne to dela dále. Doma se nahadame. Ale tohle asi bude brzy důvodem. Co delat? Syn ani vubec nejposloucha, nespolupracuje, nechce si nikdy se mnou hrát. Myslim si, ze je neco spatne. Nemáte někdo zkušenost? Diky za nazory
@domca1991 Musíš se sladit s manželem. Pokud jemu nevadí, že tě dítě bije, tak je něco špatně. Musíte si na tahat za jeden provaz, děti cítí rozkol a báječně toho umí využívat.
Místní vysvětlovací supermatky ponechám stranou. Dítě hledá hranice, musí mít nastavené mantinely, za které nejede vlak. Jak bylo krásně napsané, jedno gesto je někdy za tisíc slov. Jsou vysvětlovací děti, a matky, a pak jsou ty zlé, co prostě občas dítě placnou a příště stačí se zle zatvařit a dítě si uvědomí "aha, tak teď už to máma myslí vážně".
Moc ti přeju úspěch jakoukoliv cestou, protože jestliže tě ve dvou letech bije, nechová se pěkně ke zvířatům a manželovi je to buřt, je to hodně ošklivá situace. Promluvte si s mužem, snaž se přitvrdit a nenech dítě určovat hranice.
Když nad tím zpětně přemýšlím, dcera měla podobné období kolem 2 let, ale ošklivá byla spíš jen na jednu babičku, dědu a občas na tátu, říkala, že je nemá ráda, odháněla je, nechtěla si s nimi hrát. Výjimečně to zkusila i na mne. Teď má 4 roky a už to prakticky nedělá. Přešlo to samo a tchyni pomohlo dát jí s mírným humorem najevo, že se jí nebude vnucovat, ale ať nečeká nějaké kinder vajíčka apod. Ale poprvé to tchyni rozbrecelo, když ji Gabča řekla, že jí nemá ráda. Samozřejmě jsme dceři vysvětlovali, že je to babičce líto a vysvětlovali, o jaké výhody přijde, když se s babičkou nebude kamarádit.
Myslím, že vše už bylo napsané...hranice, jednota výchovy s chlapem a přiměřeně, tak jak to ty cítíš a znáš své dítě. Mám doma dvě holčičky a obě jsou diametrálně odlišné. Dokud jsme měli jen starší klidnou, stačilo vše vysvětlovat a byli jsme ten typ co mu stačí zasáhnout slovy a dcera tak funguje do teď. Mladší dvouletá je ale "satanáš" a zkouší co může od 9m co začala kousat (přestala, až ji starší párkrát také kousla na oplátku). U ní přesně platí, že jedna dobře mířená na zadek ji srovná víc než tisíc slov. A ano, také jsme u ní nejprve začínali s vysvětlováním, odváděním pozornosti jinam a všechny ty mírné formy. Ale ona je prostě jiný kalibr. Srovná ji až poslat za dveře se vyvztekat. Kdo nezažije, nepochopí.
Jejda nane... Tak jak už tady zaznělo - to dítě má jenom určitou kapacitu toho, co chápe nebo nechápe. Jako dvouleťák se teprve učí vzorcům sociálního chování - to jest nemá ještě rovnítko mezi tím "někomu jednu fláknu = biju ho - bít někoho se nesmí= dělám špatnou věc". On je prostě frustrovanej, tak reaguje spontánně - a ano, ať se ti to líbí nebo ne, je to TAKÉ (píšu záměrně také, protože to není JENOM) důsledek nápodoby - protože "mu dáváš po ručičkách". Velmi bych doporučila se úplně vyvarovat jakýchkoliv fyzických trestů (včetně plácání po ručičkách), protože to opravdu tenhle problém neřeší. Hranice se dají nastavit velmi dobře i jinak - domluvou a důsledností. Takhle malým dětičkám stačí říct důrazně co je přijatelné a co ne, a jaké má nepřijatelné chování důsledky (nelíbí se mi, že mě plácáš, bolí mě to, teď si půjdu ochladit ruku a nemůžu si s tebou chvilku hrát). Nebo já nevím, prostě v závislosti na situaci. A jde to, jde to velmi dobře (nastavit hranice - to jest naučit vzájemnýmu respektu) bez plácání na cokoliv. Mluvím ze zkušenosti. Jako matka tří dětí.
@1772 třeba v tom, ze něco nemuze, ze musí poslouchat nějaký příkaz. Rado by si to udělalo po svým, i když podle rodičů to tak není dobře, případně je to nebezpečný. Tam ho přece nebudu placat, ale snažit se vysvětlit. Pokud dělá něco, o cem moc dobře ví, ze nesmí a vysvětlím mu to, upozornim ho, ze ještě jednou a dostane pres ruku. Většinou na to nedojde
@odula ja ti sdělím jednu smutnou informaci z vlastní zkušenosti. Pubertakovi už hranice nestanovis, pubertaka už moc neprevychovas a ten si zrovna v pubertě už vytváří vlastní obzory a " rozleta" se do světa a je to v podstatě hotový jedinec, byt bouřlivý. Aneb co rodič nezvládne do puberty, to už těžko může dohánět v pubertě.
Přístup cukru a biče ti může připadat krátkozraké j, ale já vím, co zvládne přístup zcela, liberální, bez jedné výchovné, nebo vůbec bez výchovné. U nás doma jsme totiž každý byl vychováván jiným způsobem výchovy. A jak, to dopadlo? Nejhůř je na tom nejmladší bráška, na kterého se nesmělo ani sáhnout a, stále se mu domlouvalo a ukazovalo a vysvětlovalo.... Jo ten úžasný člověk dnes bije naše rodiče, je arogantní, povýšený, drzý, rozbíjí věci, vyhrožuje každému kdo se mu vzepre a ničeho si neváží, my ostatní, sourozenci co jsme dostali, výchovne přes prdel, dneska musíme rodiče chránit, aby pomalu je neustval..za to že ho hládili po v láskách a říkali nesmíš, ne to bolí víš? Mám, vést takovou výchovu u svých dětí? Za Boha ne..... Radši budu mít podle tebe krátkozrakej a neperspektivní pristup. Já tvoji myšlenku ve svý, podstatě chápu a rozumím ti, ale v praxi to opravdu často nefunguje tak, jako v rádoby líbivých knížkách o Nevýchově, kterou se snaží kdekdo studovat a brát ji pomalu jako, mantru. Jenže to jaký, typ, výchovy byl správný každý zjistí, až když jen to dítě dospělé.
@orisek56 typický - postavit výchovu která používá tělesný tresty do kontrastu s bezbrehym liberalismem který neumí stanovit hranice. To je klasicka argumentační past. dokazujes/vyvracis něco co ten druhy nikdy netvrdil.O tom druhým(výchově bez stanovení hranic) já jsem totiž ale vůbec nepsala. Psala jsem ze hranice lze nastavit jinak než bitím. A za tím si stojím. U nás v rodině máme totiž zase jiný případy -poněkud opačný. (a já sama jsem NIKDY "výchovnou" nedostala a máti jsem respektovala tak že jsem si v 17 nedovolila přijít po desátý večer - tedy polopate - nestal se ze mě rozmazlený fracek co bije rodiče ). Tož tak
@odula mě teda v pubertě jedna výchovna dobre míněna facka zachránila před tolika pruserama, že bych to ani nepočítala...Dneska jsem za to vdecna. Ale chápu tě, taky bych chtela praktikovat takovou výchovu.
@barkasykorka no jo no. Me by treba jedna vychovna totalne zablokovala a delala bych prusery naschvál. Já to vim, mám v tomhle pitomou povahu. Jak moje máti odhadla ze zrovna já nesnesu výchovnou to netušim, ale jsem ji za to taky vděčná 😉 jinak PS - já jsem nedávala "výchovný" ne z přesvědčení, ale z donucení :D páč tady je to nelegální. Ale vidim, že to má fakt smysl.A hlavně, to bych fakt chtěla zdůraznit, neznamená to, že dítě nemá hranice. mno... uvidíme za pár let no 😉 :D
Chytit pevně za ruce "v letu před plácnutím" a důrazně říct NE. A odvést mimo dosah psa/odvést pozornost. Cokoliv dalšího akorát způsobí zmatení dítěte a zákaz mu zanikne v proudu slov. A samozřejmě dítěti věnovat pozornost. Dost často je vidět, že neví jak už upoutat pozornost mámy a tak zlobí. Místo, aby řekl "mami, pojď si hrát,"
plácne, něco vyvede a myslí si, že takhle se to dělá, když máma v tu ránu přilítne. A vztek, který si vyvíjí na tobě, když něco zakážeš, bych ho nechala vybít do polštáře nebo prostě poodejít mimo ránu, ale nechat, ať se s tím popere. Nějaké zavírání někam nebo trestání za emoční projevy se nedoporučuje. (pak je otázka praxe, kolikrát dospělému rupnou nervy a je z toho hysterická scéna, že?)