Jak řešit záseky u čtyřletého syna? Rady a tipy.
Milé ženy, dobre ráno.
Občas už cítím zoufalství ze syna. Má neustále záseky a já už jsem unavená, naštvaná, bezradná. Začne to ideálně hned ráno. Vstane, vleze ke mě do postele, vypadá to, že se bude tulit. Hladím ho, přeju dobré ráno... A začne na mě ječet: "Tady mě tlacis nohou, posun se, nevejdu se sem...Rikam dobrý, já ale nemám kam uhnout, tak si pojď lehnout sem nebo se uhnu, když to jde, stejně se urazí. Chceš snídani, co si dáš? "Lipánek a dojdu se zatím vyčůrat." Já si sedám, beru zupan. "Ty nejdeš, tak já nebudu čůrat a pocuram se tady!" Říkám, že si beru zupan, musím taky na WC a pak mu snídani nachystám. Zase špatně, zásek, rev. Dám na stůl Lipánek. "Neee, je zavřenej! Tuhle lžičku nechci!" Říkám dobrý, otevřu ti ho, lžičku si vyber v šuplíku jakou chceš. Rev. Vezme lžičku, vztekle plácá do jogurtu, až cáká okolo a že je v něm voda. Zamíchat to nesmím. Říkám necakej tady, prosím, já tu uklízím, věnuji tomu čas, dávám si s tím praci. Rev. Atd. Atd. Opravdu dokáže zkazit úplně jakoukoliv aktivitu. Včera jsme vyrazili do města, udělat si hezké rodinné odpoledne, pro něco malého do hračkářství, na zmrzku, prostě pobýt spolu. Samozřejmě zásek 100 metrů od domu, že ho někdo vzal za špatnou ruku. Takže stojí, nejde, křičí, vzteká se. Nesmíme na něj mluvit, dívat se, vzít ho...Když ho prostě vezmeme a odnesem, kam potřebujeme (když jde o odchod do školky nebo prostě už odmítáme x minut stát na místě kvůli jeho záseku, tak kolem sebe mlátí a ječí o to víc. Tohle jsou příklady. Těch situaci je za den nespočet. Otravuje nám to život. Já zastávám nazor, že jakékoliv takovéhle chování je volání po pozornosti. Ale my jsme s dětmi opravdu hodně, jsme s nimi vědomě, s láskou. Manžel je na HO, já mám 9 12h služeb v měsíci, jinak jsem doma. Ze školky chodí po o. U babiček tak jednou týdně na odpoledne nebo přes den. Jeho představa je asi taková, že budem nonstop jen s ním. Plná pozornost. Nedělat žádnou práci doma. Nic po něm nechtít. Ale to nejde. A když se zasekne, museli byste ho zabít, jinak se nehne. Děti nebijeme, dle možností na ně ani nekricime. Takhle vzdorovitý byl vždycky. Říkala jsem si období vzdoru, dobrý, přežijeme;) Ale už jsou mu 4 a je to spíš horší, než lepší🤷Nevím, jestli je nějaká rada. Ale pro mě už je to aaaaaaaaa! Občas na palici
Jo a ještě jedna rada... Vyhmatnout přirozené důsledky které jsou vidět tady a teď, jako třeba "když tady necháš vycakany lipanek, tak po něm můžeš uklouznout. A nebo když ho neutres, bude to tady po nějaké době smrdet". Pokud si to to dítě dovede představit, super.
A nebo i "tresty" nesmí být fakt tresty ale jen vymáhat dítěti čumák v tom, co si samo vytvořilo. Třeba i jen ten rozdíl "když si neuklidis hračky, zabavim je" je úplně jiné, než "když bude hrozit že se sklouznu po tvé hračce a ublíží si, já nebo někdo jiný, tu hračku raději sbírám a vrátím ji až se o ní naučíš starat aby nebyla nikomu nebezpečná".
Ale teď mi došlo kde to jde samo. Když jdeme do zimy, tak klidně když se mi dcera začala vztekat, že nechce bundu, vzala jsem jí ven v mikině - a bundu vzala s sebou (přes to nejel vlak). Ona si ji pak ráda vzala a já dovysvetlila že proto jsem chtěla ať si ji vezme. Nebo taky po téhle opakovane zkušenosti fungovalo "vezmeš si ji na sebe a když bude vedro, sundas si ji".
Vlastně když byl můj táta malý, tohle říkal soused své manzelce: "nech je, spali se a dají si příště pozor". A tím se řídím, protože vím, jak je to neustále opakovane ochranarstvi opruz pro obě strany. Moje máma mě nechtěla nechat zkoumat svět - a ten můj táta taky většinou moc ne, ačkoli ten se aspon snažil mě nechat 🙂 A dceru jsem se nechala párkrát (po jednom upozornění) praštit o stůl, a fakt si už maličká dávala pozor. Prostě nebrzdim ji pokud to není nutné, jen ji jako dospělého upozorním třeba "pozor, sloup", jako druhé následuje "když budeš pokračovat v cestě narazíš do něj a pak tě to bude bolet" a potřetí už ji upozorní sám sloup (no, tak blbá aby narážela do sloupu není, ale lepší příklad mě honem nenapadl 🙂 ) Zase, neskacu okolo dítěte, jsem tam pro něj, ale když mě bude potřebovat, přece ví, kde mě najít. Sebelaska. Dítě potřebuje zkušenost, ta je nesdelitelna. A tak.
No a stejné principy fungují i v mezilidském kontaktu. "udělej tohle" ano, udělám, ale nejprve si vezmu župan, přece se nenachladim"
A na ten lipanek a čůrání bych asi odpověděla "a ty jsi přivazany k víčku lipanku, že dokud ho neotevru, nemůžeš odejít?"
To vlastně taky používám, udělat z toho vtip, absurdní situaci. Dcera se začne smát, zapomene že se chce vztekat a hranice zůstanou pěkně na svém místě. A ona má navíc zkušenost, že pro ni je to vlastně v pohodě.
@paturik u nás zákazy nemají smysl taky, taky to jen zhoršují, ale tím víc musíme držet hranice. Ne násilím, ale prostě ukázat kde jsou. A musí tam být vždycky stejně, ne jak se zrovna rodič vyspí. A u nás je potřeba, aby dcera pochopila, že jsem si tam ty hranice nedala jak se mi zrovna líbí, ale mají své opodstatnění.
Od miminka dceru učím "rozlilo se to? Tady máš hadr, utri to, zlatíčko, a nebude to pak žádný problém. A jestli nevíš jak, poradím, ukážu." prostě nést si následky vlastního jednání. Jestli nemá být v životě nešťastná a narazet a hledat cestu složitě sama v dospělosti, musím na ni být hodně pevná (nikoli tvrdá, musí to být s láskou, ale hranice nesmí uhnout bez vážného důvodu). Rodič by měl být skála, o kterou se dítě může opřít, a někdy i rozsekat aby vědělo kde ta skála je, ale vždycky to musí být aktivita toho dítěte. A když se párkrát o ty hranice rozseka, dá si pozor, ale ponese si je i do dospělosti, nebude nejisté. Tak, jako jsem byla já, v mě výchově totiž direktivně urcovaná byla často ta zábava, a naopak důležité hranice nebyly pevné nebo chyběly. A světě div se, fakt jsem nebyla šťastná v tomhle ani jako dítě, natož pak při střetu s dospělou realitou. Chci, aby to moje dcera měla lepší, tak jsem na ni občas přísná a snažím se u toho být zároveň laskavá a laskyplna a klidná. Zároveň. Protože to jde.
Jinak ale dítě i potřebuje o sobě v něčem rozhodovat. Co jde, řeším taky domluvou, ale součástí té domluvy jsem i já, nejen to dítě. Domluva není jen o jednom člověku, je to i o tom, že mě je něco nepříjemné, já něco potřebuji a budu si trvat na svých hranicích a nesmí je překročit nikdo a už vůbec ne moje dítě (protože i pro jeho dobro). Já vím, hezký se to píše, sama to tak dobře neumím, taky občas ustupuji až za sebe samu. Ale nejak se snažím a vidím, že je to dobré. Protože jak se má dítě naučit respektovat druhé, když doma nikoho respektovat nemusí? A jak má respektovat samo sebe, když jeho hlavní vzor, máma, sama sebe očividně dost nerespektuje? Dítě si to musí vše osahat v bezpečném prostředí, doma. Když je něco špatně, dítě je pak hrozně nejisté. Stejně nejisté když nemá hranice, jako když nemá pozornost.
Jinak dcera si teď v 5 letech začala taky znova trochu "vymýšlet", brečí kvůli blbostem. Tím jak jsme teď pokročili se stěhováním se jí to zhoršilo (a taky se vrátilo trochu pouravani, vždy v novém bytě, ačkoli se jí v něm líbí a měla cca stejné hlasovací právo jestli ho koupit, jako my oba dospělí - a chtěla ho a líbí se jí tam i teď. Ale je to prostě změna). Ono se z toho stává začarovaný kruh, protože nejisté dítě chce mít nad něčím kontrolu. Jenže to hlavní nad čím má mít kontrolu je vědět, kde jsou ty ztracené hranice, jinak se neuklidní. Což teď při tom stěhování plus narození brášky (toho taky miluje, ale mění se jí pozice v rodině) taky na dceři pozoruji, že ty hranice co už zná dobře začala sama od sebe víc dodržovat a fungují pro ni jako docela zázračná opora, jedna z mála jistot v době nejistoty. A ty hranice u kterých přesně neví naopak jako by se snažila o to víc nabourat, ale ona je prostě hledá. Děti musí hledat tou metodou pokus/omyl. Jinak to holt nejde.
Autorko, přeji pevné nervy a moře lásky k dítěti, ale i k sobě ❤️