Jak se vyrovnat se špatnými pocity z diagnózy ADD u dítěte?
Ahoj holky jdu si nejspíš pro podporu a ujasnění si situace sama v sobě.
Byla jsem se synem (6let) u psycholožky a ta mu ( i mně) diagnostikovala ADD
A teď se ve mě všechno pere. Jednak (1) mám zcela iracionální pocit, že jsem jako rodič selhala, pramenící nejspíš z otázek, které mi psycholožka pokládala (z nichž jsem měla pocit, že to tedy děláme blbě) a jednak syn hrozně zlobil a nespolupracoval a já byla úplně v křeči a vůbec jsem nedokázala se s tím poprat.
Pak(2) syn právě vůbec nespolupracoval, ale nejspíš to bylo z toho důvodu, že jsem byla úplně ve stresu a přenesla to na něj, takže si pořád říkám, jak vlastně mohla stanovit diagnózu, a to dítě 6 letý opravdu musí u cizí ženský makat jak šroub a dělat věci, který nechce aniž by se ho snažila psycholožka nějak motivovat (chodíme na logopedii, tam když přijdeme tak taky nic nechce dělat, logopedka mu řekne pojď zahrajem si hru a on jde a pak jí vše odříká a spolupracuje celou dobu). Nebo co když mám ADD já a on se jen přizpůsobuje měnícímu prostředí, ale jinak by byl normální. Ve školce spolupracuje v pohodě nejsou s ním žádné problémy, děti nebije, nevzteká se, spolupracuje.
(3) Ať už ADD má či ne, nebude to sebenaplňující proroctví? Jakože mu dám tuhle nálepku a všichni ho už budou brát, že je horší než ostatní, nebudou mít na něj nároky a nic z něj nebude? K čemu ty nálepky jsou, není lepší brát každé dítě jako individuálního jedince.
4) nedostala jsem žádný navod co s tím, nevím jak s tím pracovat, nebip jestli tedy mám něco dělat lépe nebo ne,
Předpokládám, že jste mu to nenechali vytetovat na čelo... Tak jaká nálepka? Není to spíš o tom, že ta diagnóza mnohé z jeho chování vysvětluje? Že to neznamená, že děláte vše špatně vy jako rodiče nebo není špatný on jako osobnost, ale některé věci jsou zkrátka těžší, protože se pojí s jeho ADD. A můžeš si obstarat literaturu, kde se ti pokusí vysvětlit třeba i specifika výchovy a práce s těmito dětmi. Pokud je mu 6, asi půjde do školy a bude potřeba, aby uměl pracovat na pokyn a v kolektivu. Určitě se bude hodit, když na tom lehce zapracujete, aby to pak nebylo jen o výmluvách, že "on ale nechce". Něco se dá zvládnout vysvětlováním, že některé věci se v životě musí, vysvětlit proč je užitečné to umět, něco režimem, že si na to vyhradíte nějakou pravidelnou dobu a zábava nebude, dokud nebudou hotové povinnosti. Předpokládám, že jste řešili třeba právě i tu nechuť k logopedickým cvičením, když to zmiňuješ. Možná jste jako rodiče nedělali vše ideálně, nevím, ale vždy je možnost to změnit, každý se rodičovství učí a ty potřeby dětí se v čase stejně proměňují🙂
1) mám dítě s disgnozou. Každá diagnostika a každé přidělení psychické disgnozy je na rodiče strašný psychický nápor a většina řeší přesně to, co popisuješ: pocit selhání na své straně, obava z budoucnosti dítěte, otázku, zda a jak moc nahlas diagnozu sdělovat dál... Takže to, co prožíváš, je úplně normální a v pořádku. Doporučuju si najít skupinu rodičů, kteří řeší podobný problém a ventilovat to mezi nimi (píšeš, že chodíte i na logopedii, takže velmi doporučuju facebookovou skupinu "rodiče dětí s vývojovou disfazií" - bez ohledu na to, jestli u vás byla ve hře i tato diagnoza)
2) ne, ani odborník nemusí umět s dítětem pracovat a mohou si fakt nesednout. Z toho, co popisujete, mi moc dobrý odborník nepřijde. Ale nebyla jsme tam. Dobrý odborník zvládne ve výsledcích zohlednit to, nakolik dítě spolupracovalo. A stres rodiče je normální!
3) a 4) Diagnoza je právě tomu, aby vám pomohla směřovat za někým, kdo vám ten návod dá. Pokud tohle výsledek neobsahuje, je úplně k ničemu... Teda možná ne tolik k ničemu: dá se podle něj ten návod googlit. Třeba i v těch rodičovských a svépomocných skupinách na Fb, které doporučuji. ... Nakolik diagnozu ADD zdělovat... mám ve škole oba přístupy rodičů... Ve výsledku pokud mi pedagogická poradna na tvrdo nenapíše do doporučení "tohle prostě neznámkujte", přistupuju k dětem dost stejně ať už papír mají, nebo nemají.... Na druhou stranu pokud vidím, že se dítě snaží a na něco "nemá", je super mít ten papír, který říká, že nemusí. Ale chce to zkusit předem, jestli to nemůže jít.
Drž se. Neudělalas nic špatně. Víš, že dítě má problém a řešíš ho. Ano, některé otázky během diagnostiky slouží i k tomu, aby vyloučili, že problémy pramení jen ze zanedbání péče, takže jsou rodiči dost nepříjemné, no. Ale pokud zpráva začíná větou "rodinné prostředí podnětné, podezření na ADD u matky", tak je doma všechno v pořádku a ty děláš, co můžeš. Tak v tom prostě pokračuj 😉 .
Rozdíl mezi logopedem a psychologem, který dělá diagnostiku, je ten, že logoped se snaží motivovat dítě k co největší spolupráci, může mu radit, pomáhat... když ale děláš diagnostiku, jsou tam přesně dané postupy, které se musí dodržet, aby se ta diagnóza opravdu dala zjistit. Ona by mu samozřejmě mohla pomoci, ale pak už nemůže tvého syna srovnávat s normami, které k těm testům jsou. Přeci už jen to, že nespolupracuje, pokud se ho někdo nesnaží motivovat, se trochu vymyká a právě s tou diagnózou to může souviset.
A další věc je ten důvod, proč jste tedy vlastně do poradny šli, když píšeš, že i ve školce funguje bez problémů?
Diagnózu jinak s nikým sdílet nemusíš, jak psaly holky, mělo by to být spíš vodítko pro tebe, jak mu případně pomoci, kdybys cítila, že tu pomoc potřebuje.
Díky za odpovědi, já právě nevím co je normální, jestli čerstvě 6 leté dítě už má mít vyvinuté sebeovládání natolik, že i když je mu ta situace nepříjemná, velmi nepříjemná, tak má spolupracovat a poslouchat na slovo. Prostě situace, kdy by moje máma cizí ženský popisovala jak se chovám a ona to chování hodnotila,nejspíš bych taky pak nechtěla se před ní otvírat. Jelikož jestli mám stejnou diagnózu tak pak nejsem dobrý indikátor toho, co je normální. Psycholožka třeba říkala, že musí dělat věci co nechce. Já nikdy nedělala věci, které jsem nechtěla, jen v případě silné motivace a to ještě cestou nejmenšího odporu ( prostě proč bych se měla učit, abych měla samé jedničky, když bez učení mám dvojky) . Takže to je třeba projev ADD? A neměly byste prosím tip na nějakou knihu o ADD, na fb nejsem
U psycholožky jsme byli, protože předvedl scénu u doktorky na očkování. Jako bylo to ta MMR vakcína u který jsem se zas strašně bála, na 5letý prohlídce dostal hexu nebo co to bylo a to byl v plus mínus v pohodě.
Mě spíš přijde, že hrozně přejímá mé strachy a pak to ventiluje takhle
Vývojovou disfázii opravdu nemá, dokáže odmala skládat věty, teď vypráví dlouhé příběhy, pamatuje si básničky, písničky, to by asi nedokázal ne? Nebo jo? Já fakt nevím.
A ve školce právě si ho chválili jako nejhodnějšího, ale je tedy fakt, že v oblíkání je nejpomalejší. Ale na pokyn ve školce funguje, doma jak kdy. Ale logopedii děláme denně, takže to není že by nemusel dělat nic co nechce.
1) mám dítě s disgnozou. Každá diagnostika a každé přidělení psychické disgnozy je na rodiče strašný psychický nápor a většina řeší přesně to, co popisuješ: pocit selhání na své straně, obava z budoucnosti dítěte, otázku, zda a jak moc nahlas diagnozu sdělovat dál... Takže to, co prožíváš, je úplně normální a v pořádku. Doporučuju si najít skupinu rodičů, kteří řeší podobný problém a ventilovat to mezi nimi (píšeš, že chodíte i na logopedii, takže velmi doporučuju facebookovou skupinu "rodiče dětí s vývojovou disfazií" - bez ohledu na to, jestli u vás byla ve hře i tato diagnoza)
2) ne, ani odborník nemusí umět s dítětem pracovat a mohou si fakt nesednout. Z toho, co popisujete, mi moc dobrý odborník nepřijde. Ale nebyla jsme tam. Dobrý odborník zvládne ve výsledcích zohlednit to, nakolik dítě spolupracovalo. A stres rodiče je normální!
3) a 4) Diagnoza je právě tomu, aby vám pomohla směřovat za někým, kdo vám ten návod dá. Pokud tohle výsledek neobsahuje, je úplně k ničemu... Teda možná ne tolik k ničemu: dá se podle něj ten návod googlit. Třeba i v těch rodičovských a svépomocných skupinách na Fb, které doporučuji. ... Nakolik diagnozu ADD zdělovat... mám ve škole oba přístupy rodičů... Ve výsledku pokud mi pedagogická poradna na tvrdo nenapíše do doporučení "tohle prostě neznámkujte", přistupuju k dětem dost stejně ať už papír mají, nebo nemají.... Na druhou stranu pokud vidím, že se dítě snaží a na něco "nemá", je super mít ten papír, který říká, že nemusí. Ale chce to zkusit předem, jestli to nemůže jít.
Drž se. Neudělalas nic špatně. Víš, že dítě má problém a řešíš ho. Ano, některé otázky během diagnostiky slouží i k tomu, aby vyloučili, že problémy pramení jen ze zanedbání péče, takže jsou rodiči dost nepříjemné, no. Ale pokud zpráva začíná větou "rodinné prostředí podnětné, podezření na ADD u matky", tak je doma všechno v pořádku a ty děláš, co můžeš. Tak v tom prostě pokračuj 😉 .
@cilkat díky za odpověď, tvé odpovědi jsou vždy povzbuzující
@cilkat díky za odpověď, tvé odpovědi jsou vždy povzbuzující
@anonym_autor cilkat to opravdu pise nejlip. Taky vzdycky zpanikarim, co vsechno deti maji po me, a zaroven jestli kdybych je cely zivot vychovavala vzhuru nohama a nedavala jim rohliky, jestli by nebyly normalnejsimi a stastnejsimi lidmi. Je tezky se primet ke klidu, kdyz jde o deti.
Ale zjevne i ta psycholozka, se kterou jste si nesedly, dospela k tomu, ze dite je akorat cela maminka. To je naopak uklidnujici. Z vlastni zkusenosti vis, ze se to da docela dobre prezit, a jestli sis do ted pripada normalne, tak tim lip.
Ano, standartni neproblemovy predskolak pracuje i s protivnymi lidmi na nudnych ukolech. Muj to teda taky nedela. Jestli ty problemy s motivaci souvisi s poruchou pozornosti, nebo ne, to nevim. Ale kdyby ve skole pozdeji potize plnit zadane ukoly mel, tak mate uz voditko, kterym smerem hledat reseni. Ale jestli je zlatej ve skolce a ty si v zivote zadny potize nemela, tak dost mozna ani ve skole na potize nenarazi a nebude nic k reseni. Nebo sam sebe pri vyucovani zvladne dobre, ale da mu to vic prace, a odpoledne se bude mozna potrebovat vic odreagovat nez vrstevnici, ale ty pro to napriklad budes mit pochopeni, jelikoz to mozna znas od sebe.
Myslim, ze je vyhoda kdyz ma dite podobne potize jako jeho rodice, protoze rodice uz jsou trochu pripraveni, vedi, ze to neni konec sveta.
Neblbni, to neni zadne tve selhani. Muj syn ma ADD, "diagnostikovano" v prvni tride, je mu 17 a zadnou nalepku nemel a nema. Existuji ruzne cviceni, jak s tim pracovat a zlepsit to. Zkus si neco k tomu najit.. Otazka je, zda mu mohla urcit ADD, pokud vubec nespolupracoval. Takze bych mozna zvazila jit jinam.
a jinak syn si pamatoval basnicky, pisnicky, mluvil v souvetich od mala v podstate. Projevovalo se to ruzne, napr. vycistit zuby jsem ho poslala klidne 10 krat,nez dosel do koupelny (na 2 metrech zapomnel :D). Ve skole vyrusoval, nesosutredil se, nedotahoval ukoly, hlavne,at ma vse rychle rychle.. Oblikani mu taky delalo problemy, byl pomaly (to i ted se oblika pomalu).Nedokaze v klidu sedet.
Přijmout diagnózu u svého dítěte, je to nejtěžší, co může být 🍀 už jen tím, ze se nějak liší, oproti svým vrstevníkům...proste si to přiznat...není mnohdy jednoduché😔 a ze vim o čem mluvím, obě moje deti se potýkají s nějakou dg. Starší dcera jich ma dokonce několik...
V každém případě, neselhala jsi 🍀 jen to prostě tvé dite bude mit složitější, ale nic co by se nedalo "zvládnout"😇
ADHD může stanovit jen neurolog, nebo ne?
ADHD může stanovit jen neurolog, nebo ne?
@jahodi chci psat to same
@anonym_autor na zaklade ceho psycholog stanovil ADD? Pokud to ma byt opravdu diagnoza, tak mam za to, ze ji musi urcit neurolog podle toho co dela mozek? Nebo alespon - nam to tak rikali.
Ty duvody... jsou hodne malo na diagnozu neceho tak nejasneho. U MMR vysvihl scenu protoze si byla ve stresu ty, to je uplne normalni, ze dite prejima i podvedome obavy rodice. Z tveho popisu se mi psycholozka moc nelibi, od predskolniho ditete chtit plnou spolupraci a kdyz neni na prvni dobrou tak vystrelit ADD je zvlastni. ADD NENI o spolupraci nebo nespolupraci. Vim o cem mluvim, nebot ji ma nejstarsi dcera. Je to milionova holcicka a naopak vzdycky spolupracuje a dela co muze. Absolutne nikdy s nikym nespolupracuje naopak moje nejmladsi - take 6. leta a zadnou diagnozu ji nikdo "neprilepil" (zkouseli dysfazii, ale nakonec usoudili, ze moc nesedi, ze je jen rarach a saboter).
ADD projevy u dcery - "odplouva" do sveho sveta a opravdu vubec nevnima. Je klicove dulezite u ni udrzet nerusici prostredi. Potrebuje vtahovat zpet do deje. Ve skole diagnozu potrebujeme, protoze je nutne aby ji ucitelka (nebo asistentka) v hodine obcas cilene oslovila. Kdyz se to nedeje, tak prestoze zdanlive posloucha a pracuje, tak na konci hodiny nedokaze vubec rict, co ve skole vlastne delali.
Nebo trochu naopak (proc jsme sli hledat diagnozu) - ucitelka nedavala, ze zadala jedno cviceni, deti udelali a pak delali neco trochu jineho. Dcera nezaznamenala, udelala jedno cviceni, pak dalsi a dalsi a dodelala asi dalsich 5 stranek v sesite nez si nekdo vsiml, ze prestala komunikovat a porad pocita. Podotykam, ze bez chyby, ale proste - ta pozornost.
Nebo co byl boj - naucit ji vzdycky si precist zadani cviceni. Jinak se stalo, ze zacala na listu s priklady s odcitanim a vubec nezaznamenala, ze se cestou priklady zmenily.
Je to narocne ne o uceni, ale o tom ziskat pozornost. Obcas nevim jak. Vysvetluji, kouka na me, ale ma totalne vypnuto.
ALE pozor - add neznamena, ze dite musi mit potize se skolou! Dcera je velmi chytra jinak, cvicne prijimacky na 8 lete gymply dela s velmi dobrym vysledkem. A to je to k cemu ti ta diagnoza je - vis jak s ditetem pracovat. Staci velmi malo, aby bylo uspesne (u nas cisty stul osloveni, vyvolani v hodine) a dite nosi jednicky. Prestoze ma "nalepku", tak ji spoluzaci povazuji za tu patrici mezi lepsi zaky, nikdo nepremysli nad tim, ze ma preci tohle tak je "blbka"

Psycholožka mi neřekla, jestli třeba na to brát nějak zřetel. Ani mě tedy nijak neuklidnila nebo tak něco. Nejspíš není psychoterapeutka, ale já teď nevím jak s tím naložit. Prostě tady máte nálepku a nazdar další.