Nespolupracující dcerka. Jak pomoci?

@barubabu hodně jí srovnáváš s mladším, to je špatné. Každé dítě je jiné. Já mám starší s ADHD a je to úplně jiný masakr než popisuješ ty. Z popisu mi tam na ADHD v podstatě nic nesedí. Je to nejspíš jen náročnější dítě a srovnání s bráškou škodí vám všem. Ale na druhou stranu, pomáhat ano, ale odsuď pod suď. Až tolik bych se s ní nemazala. Dám příklad, odcházíme ven, já musím oblékat sebe, brášku a od starší potřebuju, aby se aspoň částečně oblékala sama. Pomůžu jí jen se doobléknout. Pokud se nechce oblékat, buď "odcházím bez ní" nebo jde ven klidně nahatá. Prostě její volba a jí nechat, ať si zkusí následky. Ale vysvětlit jí to s úplným klidem, bez emocí. Zkrátka je už velká holka a já nemůžu pořád za všechny všechno dělat. Vím, že to sama umí, takže musí sama, když se odmítá oblíkat, holt jí bude venku zima, to má blbý ... Nebudu se jí hodinu doprošovat a přemlouvat jí. Ona proč by se taky namáhala, když ví, že máma stejně nakonec přijde a udělá to za ní. Děti jsou chytré a umí uvažovat ekonomicky, když ví, že stačí dostatečně dlouho počkat a bude to mít bez práce, to by byla hloupá, aby toho nevyužila. 😉 V tomhle bych přitvrdila.

Souhlasim s prispevky nademnou,ze dcerku moc srovnavas se synem. Je tedy otazka,jestli ji s tim opravdu konfrontujes a predhazujes ji to (podivej na brasku,jak pekne papa atd.) nebo jestli to uvadis jen pro pochopeni situace.
Je taky potreba si uvedomit,ze kazdy je v jinem veku,ona je ve veku,kdy se na rozdil od mladsiho brachy zacina vymezovat, zkouset apod.
Mam syna s ADHD a dle popisu zadne znaky nevidim.
Synovi,kdyz byly 3 roky a mladsi pul roku,tak se mi taky vic sekal s tim,ze chce nakrmit,obleknout apod. Vnimal,ze mladsi obstaravam. Ja jsem ho tedy klidne taky nakrmila,dooblekla. Zkouseli jsme dohody - ja jednu ponozku,ty druhou. Pak kdyz zacala byt dcera samostatnejsi a mela obdobi "ja sama", on zacal taky na te vlne jet a nechtel se zahanbit. Srovnala bych si,podle toho,co ti prijde fakt dulezite a za tim si stat. V klidu,bez srovnavani. A kazde dite neni na skolku pripravene ve 3 letech. Nektere deti to fakt tezce nesou,jeste kdyz mamka zustava doma s mladsim. Muj to treba nedaval,on tedy nemluvil,ma vyvojovou dysfazii a ta bariera,kdy jsme si nemohli vec vyrikat byla velka a bylo to znat,situacim nerozumel. Za par mesicu byl covid,skolky zavrene a ja pochopila,ze doma s nami je mu lepe,je bez stresu,segra pro neho byla tahounem a on proste neprahl po kolektivu. Za rok sel do skoly (4 roky) a byl uplne nekde jinde,chapal proc tam jde,zacali ho zajimat deti atd...Vyzral...
Mladsi je uplne jina...

Ahoj, řekla bych, ze ADHD to není. Dcera mi prijde, ze se jednak nesrovnala s příchodem mladšího sourozence, druhak a promiň za upřímnost, chces po ní něco, na co ještě není zralá a za třetí ji srovnavas s bráchou.
Každý dítě je originál. Ona vidí/viděla, že dáváš logicky péči a pomoc brachovi a chce ji taky. Ty se zlobis, ze je přece velká a má to zvládat všechno sama. Nemá. Jsou ji tri roky, pořád je malá a porad se jeji dovednosti a kompetence rozvíjí. Ono to podle me neni o tom, ze by ty činnosti neuměla, mela nějakou poruchu nebo to dělala naschvál, ale o tom, že si tímhle říká o Tvoji peci, jistotu a podporu: ano, maminko, jsi tu pro me, abych zvládla velky svet a az si budu jistá, pustím se Te. Jenze ona Ti to takhle neřekne, říká to tim, jak se chova...a pokud podporu a péči potřebuje, tak bych ji to dopřála. Do skolky klidne muzou nastoupit spolu. Vůbec nic se nestane. Až jim bude 13 a 15, tak Ti tohle bude připadat úsměvný. A v 15ti už se zvládne sama oblecz i najíst a navic plus bude vedet, ze jsi tu pro ní, kdyz Te bude potřebovat... treba byt jen na chvíli malou holkou.

@felis naprosto souhlasím.
Přijde mi, že s příchodem sourozence se začalo příliš tlačit na samostatnost dcerky a některé faze, ktere si mela prirozene projit jste prostě přeskočili, což teď dcerce chybí. Proto se tak chová. Já osobně bych se jí více vědomě věnovala (žádné řeči, že je velká holka a tlačení na tu samostatnost) a dosytila její potřeby. A do školky bych ji určitě nestrkala, potřebuje být doma s mámou.
@cherie24 a tohle číst byl pro mě zlý sen. Ta holčička není rozcapený vyčůraný spratek, jak si ve svém příspěvku podala, ale dítě, které má problém díky nesprávném postoji své matky k vývojovým fázím své dcery. Tím přístupem, cos popsala bys vychovala malého neurotika, co si to potahne celý život

Naše malá nejdřív všechno uměla a pak chtěla stejný servis jako dáváme malýmu. Teď už to zas dělá všechno sama, ale občas prostě potřebuje oblict jako ten brácha atd. Tak ji to dopřejeme. Pak zase jede sama. Taky vždycky pomáhá, když si ji jakoby ,,postezuju", že ten brácha už aby se oblékal sám jako to umíš ty. Nebo už aby uměl taky tak pěkně jíst jako ty.

Mám doma vysokofunkčního autistu. Některé z těch projevů se shodují (tím nutně něříkám, že je dcera autistka). U něj je v těch situacích ten problém, že prostě výrazně vnímá některé smyslové podněty. Až do nesnesitelné úrovně. Takže se třeba nedokáže donutit sednout na studený nočník, protože u toho má vjem asi podobný, jako když si ty sedneš na rozpálená kamna - a to logicky nechceš. Jenže zároveň ví, že potřebuje čůrat a že to se dělá na nočníku a bez sednutí to nejde. A je v bezvýchodné situaci, takže jí nezbývá, než bezmocně plakat.
Zkuste zjistit, jestli v okolí nemáte ergoterapeuta případně speciálního pedagoga, který by dělal smyslovou integraci ... Nebo zkuste kontaktovat Rannou péči. Prostě si myslím, že to není "jen" "nezpracovala bráchu", ale že je tam něco ve vnímání světa, které má nastavené pro tebe nepochopitelným způsobem a potřebuješ někoho třetího, do tobě ukáže, co to je, a oboum jak s tím pracovat.

@drakenn když chci po dítěti ve 3 letech, aby si obléklo kalhoty a tričko samo a pak mu pomůžu obléct boty a bundu, tak z něj vychovám neurotika? Tak to je vtipné. 👌

@barubabu Podle mě to holčička vůbec nemá jednoduché. A vy teda taky ne, mít doma v podstatě dvě batolata je záhul, sama jsem to zažila (děti mám od sebe 21 měsíců), spoustu věcí z té doby moje paměť v rámci sebezáchovy vytěsnila 😄.

Mám pocit, že ji hodně srovnáváte s bráchou, jak už tu zaznělo. Jenže víte, proč on toho umí tolik? Protože ji má před sebou jako vzor. Velkou šikovnou ségru. Ona se musela všechno naučit sama (samozřejmě s podporou vás jako rodičů), celou tu cestičku prošlapat, a on se teď jen veze a sklízí za to slávu! U nás to bylo podobné, mladší syn uměl všechno o půl roku dřív, chodit, mluvit, odplenkovat se... Ona si musela na všechno přijít a ještě ztratila tu stoprocentní pozornost, kterou předtím měla a pak ji o ní obral ten malej vetřelec 😉. Podle mě by měla mít nárok na nějaké ty vrtochy, vždyť je koneckonců ženská 😉. Nikam bych ji netlačila, do školky už vůbec ne, máte ideální podmínky, když vás díky mladšímu ještě do práce nic nežene...

Pro vás to musí být na nervy, ale jsou oba ještě maličcí, chce to jen trpělivost, trpělivost, trpělivost. Za pár let se vám to vrátí! S dětmi takhle blízko sebe se dá podnikat spousta věcí, víc se spolu zabaví, mají víc společných témat, než kdyby byli věkově daleko od sebe jako dva jedináčci.

@cherie24 Vždycky záleží na tom, jak se to podá. Ale sama si vzpomínám, jak strašně jsem jako dítě nenáviděla "jsi starší, musíš mít rozum". Ano, mám pocit, že jsem zodpovědnější a cílevědomější než moje sestra, ale to bych třeba byla i bez toho tlaku a nervů, co jsem kvůli tomu zažívala.

@cherie24 Ty znáš jen normální dítě a autistu. Jenže v případě zakladatelky tam může být třeba hypersenzitivita, může jít o MIND dítě - a tam ten Tvůj přístup spustí leda tak záchvat. Já mám poslední dvě děti od sebe o 11,5 měsíce, takže jsme taky byli v určité chvíli ve fázi, kdy se starší už oblíknout uměla, mladší ne, starší je dost pravděpodobně MIND, takže občas, pokud se zapomenu a začnu na ni tlačit moc v nevhodnou chvíli, tak ten meltdown vyvolám. A třeba pokud bych jí ve chvíli, kdy se sama nechce oblíknout, oznámila, že odcházím bez ní nebo že jde nahatá, tak Ti garantuju, že se situace zhorší, a to o dost. A to jí bude za dva měsíce pět. Nevidím důvod, proč by autorka u tříleté holčičky tak strašně musela tlačit na pilu. Když není holčička v danou chvíli dostatečně namotivovaná, aby se oblékla sama, tak ji holt obleče, svět se nezboří a do puberty ji oblíkat nebude. Ono se to může časem samo zlepšit, když mladá uvidí, že stále dostává tu péči a lásku stejně jako mladší bráška, a nebo se to nezlepší, ale autorka bude mít čas hledat řešení třeba jak doporučovala @cilkat.

@somalicats já mám doma hypersenzitivní dítě a vypadá to opravdu úplně jinak. Je schopná přejít do hysteráku, kdy nevnímá svět jen proto, že jí tlačí guma na kalhotách. To že se tříletá holčička nechá krmit a komplet celá oblékat a nechce se jí poslouchat, neznačí ale žádnou diagnózu. Autorka píše, že se jí věnuje mnohem víc, než jejímu bráchovi, že v tom problém není. Dneska se za každým nestandartnějším projevem hned hledá diagnóza a když se pak opravdu objeví dítě s diagnózou, nikdo to nebere vážně. Ano, je spousta rodičů, kteří ještě 7 létě dítě oblékají a kteří dělají svačiny dětem i v pubertě. Když to tak rodičům vyhovuje, tak v pořádku, ale autorka to tak nechce. Chce aby byla holčička samostatnější. Já na děti neřvu, ani je nebiju, normálně v klidu vysvětluji. Pokud to mají děti na háku, odcházíme všichni, tam jak jsou. Bez křiku a bez emocí je naložím do auta nebo vyvedu ven a řeknu, že byly upozorněné několikrát a dostatečně do předu, teď už mají smůlu. A to mi mimochodem radili 2 dětský psychologové. Párkrát si to vyzkoušely, že v pyžamu do města se cítily blbě nebo že jim byla zima a pak už se normálně oblékaly. Zjistily, že si srandu nedělám a nemají důvod to zkoušet znovu. Žádné trauma z toho nemají, vyzkoušely hranice, narazily a pochopily. Nic drastického, nic traumatického.

@cherie24 jenom taková technická, jak to tedy tohle v praxi probíhá ? To je nalozis v pyžamu do auta a jedete do města, tam je vyložís.A chodí tam s tebou v pyžamu a řvou, že je jim zima ? A co dál ?

@cherie24 Hypersenzitivita má mnoho "intenzit", to není buď a nebo. Ano, ne za vším je diagnóza, ale to neposoudíš od klávesnice ani Ty, ani já, proto tady i autorka dostala doporučení to případně řešit a s kým. Třeba se nezjistí nic. A třeba taky jo.
Já dovedla do dospělosti jedno ADHD dítě, které už pracuje, další dvě mám na základce (1. stupeň aktuálně), kdy už jsou natolik samostatné, že dojíždějí busem samy, zvládnou si udělat jídlo, zvládají základní péči o domácnost, zbylé dvě (včetně té MIND) jsou školkové. A věř tomu, že na nastavení hranic nepotřebuju a nikdy jsem nepotřebovala ani bití, ani tahání je v pyžamu v zimě ven.

@cherie24 ne, tady jde o přístup k tomu dítěti! Jak o něm přemýšlíš, do jaké míry jsi schopná se do něj vžít. A zamyslet se, proč se nechce např. oblékat. Ale chápu, že je jednodušší pohodlnější dítě peskovat a vyhrožovat, než se nad tím zamyslet a změnit svůj přístup.
A už tě vidím, jak smykáš nahé dítě po mrazu. To jsou jen takové kecy typu JÁ BYCH..

@alice180 v pyžamu jela jen do toho města, v autě se pak zcela dobrovolně a sama oblékla, protože sama od sebe nechtěla v pyžamu jít do města. Věci jsem jí vezla sebou. Už jen to nepohodlí při oblékání v autě pro ní byla lekce. Pokud se odmítla obléct doma, postavila jsem ji chvíli za dveře a zeptala se jí, jestli jde opravdu nahatá nebo se teda obleče. Většinou to stačilo. Já nejsem zastáncem hodinového diskutování s dětmi, na to nemám nervy a ani nevidím žádný přínos do budoucna v tom, že budu všechno dělat za děti. Obě jsou vedeny stejně a to tak, že pokud máme mít na sebe čas a máme mít čas jezdit na výlety, hrát spolu hry a mazlit se, tak se musíme zapojovat do chodu domácnosti všichni. Nefunguje to tak, že budu pořád jen lítat, oblékat je, krmit je a všechno za ně uklízet a pak jim ještě na vrch budu dělat vrchního baviče.

@drakenn pro děti pochopení mám a často jim to říkám, že chápu, že se jim to nelíbí, že je to štve nebo mrzí. Ale taky si hodně povídáme o tom, že nejsem jejich otrok a že pokud máme mít čas na hezké věci, musejí přiložit ruku k dílu a snažit se samy. Nechápu význam toho, že budu unavená z toho, že budu dětem non stop za prdelí. Jak jim tím jako pomůžu? A ano, jednou šla téměř nahatá v dešti a v lednu bez bot do auta přes celé parkoviště. To byla situace už hodně vyhrocená, dcera odmítla už na x té upozornění odejít z herny, házela po mě boty, hulákala, že nikam nejde a dupala si po bundě. Vzhledem k tomu, že celá herna dychtivě koukala, tak jsem vzala mladší do náruče, sbalila všechny věci, vzala starší za ruku a šla s ní do auta. Od té doby z herny odcházíme bez divadelních představení. Nic takového už nikdy nebylo potřeba. Že se vztekne, dupne si, vyjádří, že nechce, v tom jí řeknu, že to chápu a že tomu rozumím, ale už musíme jít a když půjde v klidu, můžeme přijít zase příště. V autě dostala suché ponožky a deku, ač vymrzla, krom poučení do příště, si žádné trauma ani rýmu nedovezla.

@cherie24 S tím hodnocením traumat bych byla hodně opatrná, koneckonců ti, co hájí bití dětí, taky tvrdí, jak byli sami v dětství biti a žádné trauma to na nich nezanechalo, a stejně obhajují takovou výchovu u svých dětí 😉. Počkej si, až budeš mít děti dospělé, pak můžeš teprve hodnotit výchovu včetně případných traumat.

@cherie24 podle mě to ženes ad absurdum. Přece když vidím, že chce pouze stejnou pozornost, jako mladší sourozenec, tak proč jim to nedopřát. Vždyť je ještě malá. To přece neznamená, že jim člověk stojí za zadkem, dělá jim otroka a animátora. Navíc, když ví člověk proč to dělá, tak se s tím dá dobře pracovat, komplexně. Mnohem víc člověk dosáhne přece pozitivní motivaci než negativní.

Kdybyste nešli jen na parkoviště, tak by šla bez bot v lednu jak daleko dokud to jedna z vás nevzdá ?! Já právě nikdy nevím, kde je hranice?

@somalicats když jsme konkrétně tuhle situaci probírali u psychologa, tak mi bylo řečeno, že to bylo to nejlepší, co se dalo udělat. Křičet a nechat dítě, aby po mě házelo s věcmi je nežádoucí a vyjednávání nezabíralo. Násilí není dovolené. Křik by akorát vyhrotil situaci a způsobil ještě větší představení.
@alice180 ale já nepoužívám negativní motivaci. Pozitivní pro ty děti je, že když se snaží, jedeme na výlet a máme na sebe více času. Když se hezky nají, můžeme se mazlit po obědě nebo si jít hrát. Když budu krmit jí, mezitím mladší nešikovnější brácha udělá bordel při samo krmení, ten bordel pak musím já jít uklidit a pak musím ještě nakrmit i sebe a už je z toho kupa času v háji a prostor na zábavu žádný. Mám doma čerstvého tříleťáka a fakt si neumím představit, že bych ji měla denně všechno oblíkat a ještě krmit. To přijde absurdní mě. Jasně, že jí pomáhám, i starší pomáhám a hodně, ale je schopná to chápat a je schopná se obléct, když je potřeba a normálně se najíst. A starší, úplně stejně jako všechny ostatní děti, taky chtěla po příchodu sourozence více pozornosti a dostávala jí, ale autorka píše, že se věnuje víc starší, to už je ale taky špatně a známka toho, že by měla autorka ubrat. A ne zmrznout bych jí samozřejmě nenechala. 😉

@cherie24 Já ti rozumím, myslíš to logicky, ale tuhle výchovu se nedá aplikovat na všechny. Moje děti jsou tak tvrdohlavé, že by bez těch bot chodily celý den a uhnaly si zápal plic. Do příště by to nepřineslo vůbec žádný výsledek, scénu by udělaly zas. 🤷‍♀️

@barubabu Mám dceru teď ve stejném věku, je už poslední dítě, je to přesně jak píšeš a můžu ti říct, že takové u nás byly všechny děti. Prostě tvrdohlavé aktivní batole. Myslím si, že není potřeba za každým vrtochem hledat diagnózu. Je to šíleně náročné, ale diagnóza by byla poznat i jinak, špatná motorika, špatné mluvení, zaostávali by za vrstevníky. Tyhle děti jsou naopak velmi šikovné, ale prostě svéhlavé. Já třeba až do školního věku neznám, že by dítě samo šlo spát nebo udělalo cokoliv dobrovolně. Všechno se scénama, s provokováním, s řevem a jedině s mou dopomocí. Už jsem si taky zkoušela různé tahání ven v pyžamu apod, ale je to akorát divadlo pro celou ulici a nic z toho. Za mě čím méně diváků, tím menší divadlo - prostě jednou požádám, vysvětlím a pak provedu. Donekonečna diskutovat a čekat až se uráčí 3 děti něco udělat, nedobrala bych se ničeho. 🙈

Mně se zdá postup @cherie24 celkem v pohodě. Prostě příčina a následek. Netvrdím, že se dá aplikovat univerzálně, nic takového u dětí neexistuje. Postup "Požádat, vysvětlit a provést" není vždy možný. Oblékat dítě proti jeho vůli moc nejde. Děti se aktivně vyslékají velmi hbitě. A je holt potřeba být taky někdy někde včas. Jak jsem šťastná, že už máme tohle období za sebou, bylo to peklo. Pokud jde o traumata, tak nevěřím na děti bez traumat. Vyprávěla mi kamarádka, jak se její rodiče nikdy před dětmi nehádaly. Když pak přišla nějaká nesrovnalost s jejím partnerem, nevěděla, co s tím. Tím netvrdím, že se mají rodiče hádat a děti nechat zmrznout 😉

Já to měla naopak - starší dcera odmalička hrozně šikovná a samostatná, mladší trošku ňouma, co potřeboval s většinou věcí pomoct - a ještě průbojný a umanutý. Jenže když to je ten mladší, tak to člověk tolik neřeší, hlavně, když starší byla pečovatelská a se spoustou věcé mu pomáhala. A rozhodně ve 3 letech nezvládal věci, které starší měla v malíčku mnohem dřív.
Takže si nemyslím, že tolik jde o to, že ve 3 letech by to měla umět, ale o to, že vidíš mladšího, že to umí, tak ti přijde logické, že malá už by to měla s přehledem zvládat taky. Podle mě se budeš muset obrnit trpělivostí, nicméně u některých věcí bych byla přísnější - třeba u jedení. Umí to, tak není důvod ji krmit - to prostě chce, protože to pro ni je pohodlnější (to mi opět připomíná syna, kterého jsem vždycky musela na hřišti houpat. Pak jsem ho načapala ve školce, jak se houpe sám - od té doby měl s mojí asistencí utrum 😀).

@barubabu mě přijde, že má prostě období vzdoru a potřebu "pocitu bezpečí a pozornosti" ze strany rodičů🤷‍♀️. Prostě takový ten návrat k miminku. Moje starší (skoro 3 roky) to teď má podobně. Prostě si musim každý den najít čas na to, být jen s ní, hrat si s ní, pomazlit. Spí s nami v posteli. Když si jen na ní ten čas nenajdu, je všechno špatně, strašně zlobí, bochá malou nebo po nás háže věcma. Občas taky nechce jíst sama a chce jen krmit. Když neni ta možnost (třeba musim nakojit a přebalit malou) tak se prostě nenají. Je to náročný, ale snažim se to brát jako období, kterym si projdem a pak se to zase zlepší.🙂

no přesně moje dítko. Doma "oblíkat, pomoc", ve školce jsem najednou zjistila, že to dělá sama, tak jaksi pak už jsem chtěla, aby se oblíkala doma taky..

U nás ještě s jídlem bylo super, že dcera začala chodit do soukromé školky, obědy jsem tam nosila z domova v dóze... a všimla jsem si, že z dózy se dokáže nakrmit bez problémů. Takže jsem jí pak všechno jídlo dávala doma taky v dóze, i třeba na návštěvách, a dlouho jsme jeli takto.
Někdy taky brala jako obří výsadu, že mohla jíst vidličkou. Lžící jí to nebavilo, vidlička byla bonus. Tak proč ne... 😂

Jinak ale dcera dodnes považuje můj přístup za příliš drsný, zvlášť ve srovnání s tatínkem, kterej jí "pomáhá". Celej svět okolo jí pomáhá, radí, je hodnější, jenom já jsem "zlá" (cituji).

Jako fakt to není jednoduchý ta výchova. Jsou prostě rodiče, který mají spíš sklon vytvořit bezpečí, pomoct, je malá atd. a "nevadí" jim to. Pak jsou rodiče, který to samý prostě neúměrně zatěžuje - a to je v pořádku. A bezpochyby jsou děti, kterým přísnější přístup způsobí "trauma", a pak děti, které ten samý přístup zocelí, přispěje k jejich aktivnímu přístupu...

naprosto souhlasím, že děti bez "traumat" neexistují, jak bylo psáno výše. Naši se třeba hooodně hádali, asi z toho mám tzv. "trauma", jenomže už v průběhu dospělosti a tím spíš pak s vlastním dítkem jsem přišla na to, že můj život je hlavně na mě, ne na tom, čeho se na mě dopustili druzí... a že naši dělali co mohli, stejně jako já teď dělám co můžu.

V očích ex-hodného tatínka jsem naprosto nedostatečná, naopak třeba moje kamarádka, pro kterou je obtížné držet nějaké hranice a být důsledná, mě má za vzor (ha ha!).

Je asi třeba smířit se s tím, že pokud je pro tebe neúnosné neustále dávat tolik pomoci, tak zkoušej dávat hranice, nicméně třeba na mém dítku vidím, že s její povahou a přístupem je to na roky, rozhodně neplatí že zaujmu jasný postoj že to či ono "za ní" dělat nechci, a ona zafunguje. Trvá to prostě roky, než na požadavek na její vlastní snahu přestane reagovat hysteráky, aspoň u nás...

@jahodi to je úplně přesně jako u nás. Taky často slyším, že jsem zlá, protože u babičky se to nemusí a u babičky neexistuje slovo ne a tatínek za ní všechno uklidí, ale doma si svůj bordel musí uklízet sama a to je přes čáru, že. 😀 Ale zpětně vnímám jako chybu, že jsem všechno dělala za dceru, protože taky byla ve 3 letech dost nesamostatná, neochotná až líná, ale já stále jen slyšela z okolí, že mám na ní přehnané nároky a že je ještě malá a tak jsem na úkor sebe i mladší dcery dělala všechno za ní. Plynuly měsíce a plynuly roky a já najednou zjistila, že už jí bude 5 let a je stále úplně stejně líná a neochotná a změnit to bylo peklo na zemi pro nás i pro ní. Nechtěla pak uklízet ani ve školce a já několikrát řešila s učitelkami, že když se má jít uklízet, tak naše dítě jako jediné začne dupat, že to dělat nebude a že to má za ní uklidit učitelka.👌 Jako posbírat si své hračky s pomocí rodiče zvládají děti už od roka a půl. Ve 3 letech už jsou děti školkové a umí se najíst bez toho, aby bylo jídlo úplně všude nebo si bez větší námahy zvládnou natáhnout kalhoty. To nejsou přehnané nároky, to jsou úplně normální nároky. Mě by vážně zajímalo, kdy je pak teda ta hranice, kdy už dítě není moc malé na to, aby zvládalo dělat základní návyky, když ve 3 letech je podle spousty maminek malé a nevyzrálé a je to šikana od rodičů, tohle po dětech chtít. Nám tenhle opičí přístup život pěkně znepříjemnil. 🙂 A jak píšeš, bude to cesta na hodně dlouhou trať.

Tak to naše dítko ve škole ochotně uklízí - protože ví, že tam se za to rozdávají bonbony 😅

ono naší je už devět a občas čučíme, na co je pořád podle některých lidí "malá" 😂

My jsme teda teď zavedli, že bychom po ní jako chtěli o pár domácích prací navíc, a jak už se fakt chová pubertálně, tak jsme jí řekli, že když to půjde hladce, tak jí zvýšíme kapesný, a kdyby se to nedařilo, bude mít to standardní. Líbí se nám, že jí jakoby netrestáme - jediné co by se stalo kdyby na práce chtěla prdět, je že to bude mít stejné jako doteď.... a není to přímé placení za práci. Zatím se jí ta myšlenka líbí :D

Spoustu techto problemu pozoruju u svoji trilete taky, akorat ze ma starsiho, ne mladsiho sourozence. A mam pocit, ze ona chce proste jen delat problemy 🤣 (ona se umi sama oblict - kdyz ji zacnu pomahat, vzteka se, ze sama, ale jakmile treba zacnu delat neco jineho, hned place, ze chce pomoct a necha se obsluhovat a jeste pri tom nespolupracuje). Tak jestli to spis neni jen obdobi? 🙂