Scéna v obchoďáku. Co si o tom myslíte?

@meronym ja s temi lidmi hovorim, jednam hlavne na miste. A za svou 14 letou praxi tohlee proste vim z konkr. Situaci ;) ne z anket a dotazniku. Takze si za temi svymi nesmyslyy stojim. Pekny den.

@avadake Můžu se zeptat o čem kniha v kostce je? Docela mě to zaujalo. Děkuji

@barulina ok, každý jsme tak trochu deformovaný svou prací. Osobně bití považuje ne za důvod proto být pyšná, ale za slabost. Stane se, že v diskusi o dvouletých batolatech se vám vybaví lidé, kteří mají problém se zákony... Když už jsme u té osobní zkušenosti, mám bratrance, který byl vychováván autoritativně, strýc ho nejen plácl, ale řezal. Doma sekal latinu, ale když byl z dosahu, byl to neskutečný grázl. Vyhodili ho ze školy za áčka, scházel se s podobnou partou, nakonec měl dítě se sedmnáctiletou holkou. Dodnes má z té výchovy trauma a je zatrpklý vůči rodičům i těm, kdo je nezastavili, i když se snad díky spřízněné duši, kterou je jeho žena, celkem vzchopil. Dal se k policii a dnes má úplně stejné názory na výchovu dětí jako máte vy. Část lidí, které považuje za "nepřizpůsobivé" (hrozný termín) nebo mají jen jiný politický názor by nejraději poslal do lágru nebo na popraviště. Represe a násilí, které zažil jako dítě, dnes chápe jako normální způsob, jak vycházet s lidmi a podle mne se s tím násilím vyrovnává i tak, že to znovu a znovu prožívá ve své práci.

@chiara75 ja nasili ale za normalni nepovazuji. Za normalni povazi plesknuti pres ruku ;) to snad nechcete prirovnavat k nasili ;) kdyz se teda budem bavit o tom op cem pise zakladatelka. Nikdo nerika ze je normalni dote mlqtit ale dat pres prdel? Neznam teda nikohoo na kom by tohle stopy zanechalo. Je rozdil pak co zazil vas bratranec ale to je uplne jine tema a to domaci nasili ;)

@barulina Ne, nešlo o domácí násilí. Bylo to fackování a řezání za prohřešky typu špatná známka, pozdní příchod domů apod. V té době běžné v mnoha českých rodinách. Je dobře, že násilí za normální nepovažujete. Dítě, které dostává výchovné rány k tomu ale takto může začít přistupovat, a to je největší riziko takové výchovy a důvod vyvarovat se mu.

@chiara75 no ja si proste za tim ale stojim ze tedy kdyz dote opravdu nedela na cem se dohodneme tak jaky trest chcete dat pubosovi? Jakoze bych ho poprsila at to pruste nedela ze mi too ublizuje. Janze sveho okoli neznam nikoho komu by sem tam faxan zanechal trvale nasledky na dusi(ceet vyjimkam) naopak jsou z nas lide s hodnotami vazici si zivota i sotuaci. Zaro opravdu znam dnesni mladez, kdy v zovote pres tu pusu nedostali a co si dovoli k rodiicum, nebo i k policajtum kdyz se tu resilo co delam je teda extrem.

@barulina Je to balzám, číst také jiný názor na výchovu, než se dnes prosazuje. Jako budoucí máma jsem si říkala, jak budu respektující a nebudu děti ani plácat přes tu ručičku... Jako máma tvrdohlavce, který si na truc sám zpřísňoval "alternativní" tresty, jsem o téhle metodě začala pochybovat. U druhého prcka už jsem si byla jistá, že správně mířená na zadek je U MÝCH dětí občas lepší než tisíc slov (a když dostali na výběr - na zadek, nebo bez pohádky, sami si vybírali plácnutí, jelikož to bylo hned hotovo a nazdar).

Jako středoškolská učitelka jsem bytostně přesvědčená, že děti musejí od mala (ne od mimina) zažívat frustraci přiměřenou věku. Protože mít ve třicetihlavé třídě puberťáků čtyři medikované kvůli depresím a úzkostem a několik dalších rozjívenců nechápajících pravidla lidského soužití, je silné kafe. Na třídních schůzkách se rodiče diví, kde se stala chyba, když přece miláčkovi dopřáli skvělou výchovu a respektovali ho celé dětství... Dětští psychologové jsou přehlceni, čekací doba půl roku...

K dotazu zakladatelky: vztekání je normální. Škála reakcí na něj ze strany rodičů je velká a v zásadě je jen velmi málo špatných řešení - podle mě je mimo jen plácnutí bez vysvětlení a druhý extrém dovolit dítěti nechat plný vozík uprostřed prodejny, jako by se nechumelilo, protože si to bobánek přeje. A také by podle mě dítě mělo vědět, že je normální cítit vztek, jen by se s ním mělo umět nějak rozumně vyrovnat. Co se týče zasahování rodičů o výchovy, to je kapitola sama pro sebe. Důležité ale je věřit sám ve svoji výchovu, občas si třeba zkorigovat názory, ale netrápit se tím moc (teda pokud to děláte plus mínus v zájmu dítěte). Odpoutat se od vlastních rodičů a přestat pochybovat o sobě v kontrastu s rodiči (v duchu kritizovat sebe nebo je), je docela náročný úkol. Ale oni také hledali svoji cestu k naší výchově a dělali to podle svého nejlepšího svědomí, jako to děláme my. A jako my děláme chyby, oni je udělali taky. A ta láska, kterou nám dali a kterou my dáváme svým dětem, ta je přece víc než nějaká chyba ve výchově nebo unáhlené slovo, ne?

@barulina
a co vychovneho prinese tomu pubertakovi ta facka?akorat se zatvrdi,nic vic.
pozor,aby vam to jednou ve stari nevratil...

@andza Syn se chová zcela normálně. Kdo však se normálně nechová je Vaše matka. Mám tři svoje vlastní děti a pracuji s dětmi předškolního věku. Mezi 1,5-4 roky, u poruch chování o déle, jsou takové vzdorovité scény zcela v normě, i kdyby jich bylo 10 denně. Nijak mě to nerozhazuje. Zato aby dospělá žena při první scéně hned měla plno řečí a dítě plácla... to mi normální nepřijde. Měla Vám pomoct, nabídnout oporu, pochopení a ne přilívat olej do ohně nesmyslnou kritikou. Milujte svého chlapečka tak, jak je, všechno je v pohodě, ujela Vaše máma.

Mám dvě tety, sestry mého otce, které bohužel ovdověly v mladém věku. Jedna má dětí 5, druhá 6. Jedna, jmenuje se Jana, je tvrdý typ, a děti vychovávala jak nejlépe uměla, trochu armádním stylem. K oběma jsem jezdila na prázdniny. Suplovala i tátu a nebyla moc laskavá, citlivá ani empatická. Všichni ji říkali, jak je silná a skvěle to zvládá. Druhá, jmenuje se Marie, je citlivá, empatická, éterický typ. Často ji děti viděly, jak se jí po manželovi stýská, byly chvíle, kdy jsem je viděla společně plakat. Obě už mají děti dospělé. Je jim mezi 40-25 lety. Děti Jany, té armádní, matku nenavštěvují, nemusí, vztahy mezi sebou taky nemají citové. Respektují se, tak nějak ze slušnosti.. Děti Marie maminku pravidelně navštěvují, pomáhají jí úplně se vším, s čím je třeba, mezi sebou mají tak pěkné vztahy, že to by člověk musel vidět. Všichni jsou velmi, VELMI hodní lidé, tři pracují jako speciální pedagogové, jedna je chirurg ORL, syn je informatik. Mají svoje rodiny fungující a všechno je fajn. Z Janiných 6 dětí jsou už 4 rozvedené. Nevím, sama mám tři děti a vychovávám je dost respektujícím způsobem. Nesnáším bití, křik, neustálé poučování a vyhrožování. Syn má 7, dcera 5 a nejmladší 2. Nejmladší je nejvíc paličatý a přes ruku dostal od narození jednou. Naštěstí jsme se shodli s manželem, že prostě bít je nechceme, nebudeme, oni to ví a vždy se domluvíme jinak, po dobrém. Nejsou to žádní spratci, naopak okolí nás často považuje za vzor a hodně kamarádek se za mnou chodí radit, když jim tečou nervy, jak to zvládat bez agrese. Pracuju navíc ve školce a několik let jsem dělala i chůvu v rodinách, kde byly i autistické nebo ADHD děti. Násilí je k ničemu a ničí vztahy. V jakékoliv formě. Křik, bití, výhružky nebo manipulace.
Někdo zde psal, že nejvíc problémové jsou děti respektujících rodičů. Já mám opačnou zkušenost. Čím je rodina agresivnější, rodiče děti bijí apod, tím více se patologické chování rozvýjí i u dětí. Viz diagnostické ústavy.... Tam je většina dětí z totálně nefunkčních rodin, kde jim rodiče nadávali a pro facku nešli daleko. Každý z mých přátel, které rodiče jako dítě dost bili, tak v dospělosti nemají dobré vztahy s rodiči. Ze strachu a slušnosti je udržují, ale není to cit jako láska. Já osobně jsem si ujasnila KDO pro mé děti chci být. A toho se držím. A bití v tom místo nemá. POZOR - neznamená to, že dovoluji vše a nechám si skákat po hlavě. Naopak. Nesnáším když děti neustále pokoušejí rodiče kam až mohou zajít. Ale prostě - jde to i bez násilí a věcí okolo.

@latkovkybrno Mám pocit, že psané slovo vede k vyhrocování názorů. Jsem si naprosto jistá, že nikdo v diskuzi neobhajoval tvrdou výchovu plnou bití a křiku. Pojďme to posunout zpátky do roviny naprosto respektující výchova (jo, někomu funguje) versus respektující výchova s tvrdšími mantinely, občas vytýčenými i tím plácnutím (pro některé děti a rodiče lepší než první varianta). A mám pocit, že ani zakladatelka nepopisovala tak hroznou situaci (totální respektování přání dítěte x armádní výchova). Z jejícho dotazu mi spíš vyznívá stesk nad přístupem vlastní mámy a nejistota, kde je vlastně chyba. Chyba je v komunikaci (tato diskuze je toho zářným příkladem), ne v lidech. Ona i její máma se snaží, jak umí.

@cheetah_
placnuti a jine fyzicke tresty nepatri do respektujici vychovy,kdyz nekoho respektuju tak ho prece nebudu bit ne?

@cheetah_ Já jsem to psala na poslední dvě stránky, kde se rozebírá, že děti respektujících rodičů končí na policii častěji než ty, které rodiče "výchovně" bijí. A ano, i plácnutí je bití. Pokud jde o dotaz zakladatelky, odpověděla jsem jí přímo. Scéna jejího chlapečka je v pohodě a dle mého je dobře, že ho utěšila a byla s ním.

@zelenaesmolda Proč je plácnutí nerespektující? Pokud já v obchodě záměrně ukradnu chleba, počítám s tím, že podle zákonů této země půjdu třeba sedět (no, za chleba ne, to bude jen přestupek...) Pokud se rozhodnu dělat něco zlého, respektuji, že dostanu trest. Proč mé dítě za zlé chování nemá dostat trest přiměřený věku? Jdu podle obecně respektovaných principů naší společnosti - upozorním, vysvětlím, pak třeba "podmínka", no a když to nepomůže... Škála trestů je různá, stejně jako škála provinění. A pokud chci uplatnit poznatky vývojeové psychologie, také musím počítat s tím, že moje tříleté dítě fakt nebude smutné z toho, že mi kvůli němu ujel autobus a já nestihnu to a ono. A když večer kvůli tomu zpoždění nestihnu přečíst pohádku, tak si to fakt nespojí.

@latkovkybrno Ok, omlouvám se, reagovala jsem jen na poslední příspěvek - také moje chyba v psané komunikaci. Příspěvek o dvou tetách mi přišel trochu moc vyhrocený, polarizovaný. Proto jsem to chtěla "uklidnit". Sama jsem frustrovaná z toho, jak se třeba hrotí debaty domácí porody x porody v porodnici (a nic "mezi"), očkovat x neočkovat (a nic "mezi" - očkovat později, rozložit atd.) A ráda bych proto přispěla k tomu, aby nebyla vyhrocená debata respektovat x bít. I tady si myslím, že něco mezi je pro spoustu lidí fajn. Když už extrém, tak raději "respektující extrém", bití je hnus. Ale plácnutí za bití nepovažuji. Je rozdíl fyzicky upozornit na chybu a způsobit velkou bolest či nedej bože zranění. Velkou inspirací jsou mi vztahy mezi primáty - třeba gorily dovolují malým mláďatům skoro cokoli, ale jakmile větší mláďata začnou zlobit, prostě je dospělí vezmou tlapou přes hlavu (teda facku bych dítěti nedala, zadek to u nás jistí). Stejně tak se mi líbí přístup profesova Matějčka: i on plácnutí považoval v některých situacích za vhodné (ale alfou a omegou výchovy je u něj láska) - a nechce se mi věřit, že by se vývoj lidstva v posledních padesáti letch tak strašně změnil. Pokud někomu funguje pouze domluva, ok a tiše závidím. Jen mám pocit, že to není cesta pro všechny.

@cheetah_ V pohodě, o nic nejde. Já s Vámi souhlasím. Většina zvířat, tedy savců, stanovuje limity mláďatům nějak "agresivně" - kousne, ožene se a tak. To vím. Víte, já jsem několikrát děti taky pleskla po zadku.. a víte co ? Nikdy jsem pak ze sebe neměla dobrý pocit. Naposledy bylo synovi asi 5 a znova jsem ho pleskla a pak měla špatný pocit. Mluvila jsem s ním pak o tom dost dlouho a řekla mu, že se mi vadí ho plácnout, že to nesnáším a pak mě to moc mrzí a nedělá to mezi námi dobrotu. Domluvili jsme se spolu co dělat, aby mě i bez toho poslechl a pochopil, že je to poslední varování, že prostě už překročil hranice. To samé s dcerkou. Normálně jsem jim řekla, že je plácat nechci. Ani na ně křičet. Oni to nemají rádi a já taky ne a že bude víc ok, když se domluvíme slušně, po dobrém. A FUNGUJE TO ! Stokrát lépe než když jsem byla neurotická a vyšilovala kvůli každé kravině. Nejmladší je paličatý a má období vzdoru. No a - už mě to nerozčiluje. Vím, že to přejde. Nechává mě to zcela v klidu. A klidně ho pochovám když se vzteká. Netrestám odmítnutím, urážením se, nikdy. Funguje to v pohodě. Lidi blbě čumí, ale kašlu na to. O pochvaly od prodavaček fakt nestojím. Mám slušně vychované děti i klidnou metodou a opravdu takových pochval s manželem dostáváme často dost. Že krásně zdraví, děkuji a všechno možné. Poděkuju, ale přijde mi to zvláštní chválit něco, co je podle mě absolutně normální a standard. Lidé by se k sobě měli chovat slušne, zdravit se, umět omluvit, poděkovat, podpořit ,pomoci slabším atd atd. Děti se nejlépe učí tím, co je obklopuje. Jít dobrým příkladem je sice větší fuška než plesknout a zakřičet, ale mě osobně to zato stojí. Každopádně maminku, kterou uvidím někde, kdekoli, že dítko po ruce plácne nebo zařve ROZHODNĚ neodsuzuji. Každý máme právo na to jednat nejlépe jak dokážeme a jak si myslíme, že to je v pohodě. Já děti nebiju a nekřičím. Ale mnoho maminek okolo mě ano a neřeším to. Nekritizuju je ani nepoučuju. Vždyť je mi do toho šumák. Já nechci, aby ony kecaly do výchovy mě a totéž žádám od druhých. Určitě dítě, které dostane občas po zadku není chudák, když má jinak dostatek lásky a pozornosti. Jen já osobně jsem se rozhodla pro jinou cestu a je mi v ní dobře.

@cheetah_ Jo a ten dlouhý elaborát k mým tetám - to jsem napsala proto, že jsem s nimi oběma byla za poslední půlrok několikrát a opravdu ten propastný rozdíl mezi vztahy v rodině mě osobně dovedl k názoru, že maminka má být především cit a milovaná náruč. Laskavá důslednost a jít jako člověk příkladem.

@cheetah_
a bude te ten bachar ve vezeni taky bit primerene tomu cos udelala?

@zelenaesmolda Ježišmarjá, promiň, ale jestli si budeme my dvě povídat, potřebuju u toho být naživo. Je mi to líto, ale neumím to písemně podat tak, abych Trefila tvoje vnímání. Neber to špatně, prostě nejsem dost dobrá v psané komunikaci.

@latkovkybrno Taky nemám ráda, když děti musím plácnout. A ony to vědí. Ale jinou cestu jsme v některých situacích nenašli, závidím, že to u Vás funguje. Dokonce - a na to myslím velmi často - jsem staršího před lety plácla i za něco, za co fakt nemohl, ale dala jsem mu na zadek vědomě a s rozmyslem: když začal chodit do školky, adaptoval se tak nějak všelijak. Prvních pár dní byl fajn, pak se to zlomilo, odpoledne byl zamlklý, nešťastný, zlobil - moc dobře jsem věděla, proč. Ale nebyla cesta, jak z toho ven (popovídat, vyřešit problém, připravit si scénář na další den, odvést pozornost, pochválit, hrát si, mazlit, nechat být, prostě nic). Pak za zazlobení dostal nakonec plácnuto na zadek - a po půlminutovém křiku byl jako vyměněný, usměvavý, přístupný všemu, konečně si odpoledne užil. Silná emoce to prostě přebila, smazala. Druhý den zase. Dodnes si to vyčítám, ale byla to cesta. A řekla jsem mu to, jak jsem se cítila. Ví to a bere to. Za pár dní byl ve školce v pohodě. Nevím, jestli byla i jiná cesta, zkoušela jsem všechno, co jsem uměla. A moc mě mrzí, že potom natrefím lidi, kteří tohle odsuzují jako domácí násilí nejhoršího kalibru (není Váš případ, ale někteří by mě za to ukamenovali). Už tak se cítím špatně, když plácnu, ale ta 100% respektující lobby mi pak podrazí sebevědomí úplně. Proto se snažím, aby debata o výchově nebyla tak vyhrocená. Všichni se snažíme to dělat nejlíp, jak umíme. U někoho funguje něco, u jiného zase jiný přístup. Pokud je v něm moře lásky, nevěřím, že může být nějak zásadně spatně.

Každopádně, když jsem se vrátila do práce a s hrůzou zjistila, kolik dětí (věk 15+) má velmi vážné psychické problémy, které často pramení z toho, že měli až moc umetenou cestičku bez slziček, malých trápení a frustrace, tak si říkám, že raději sem tam plácnutí a plná náruč lásky, než tohle. Samozřejmě se s frustrací můžou setkat a setkají i jinak, ne že bych jim cíleně plácnutím chtěla tu frustraci dopřát, ale už to vnímám trochu pozitivněji a ne jako totální rodičovské selhání.

@cheetah_ Určitě si nic nevyčítejte. Ve všem platí, ze idealni je drzet vse v rozumne rovnovaze. Znám hodně, hooodne rodin, kde respektující vychova dosla do extremu, kdy uz v nizkem veku deti manipuluji rodice jako nejake menecenne poskoky.. Ja nejsem žádna bio eko máma. Rodila jsem v porodnici a děti mám ockovane atd🙂 Jsem dost prisna, ale proste nekricim ani nebiju. Laska a spravedlivost je zaklad. Rodic je taky jen clovek a nervy obcas ujedou. Myslim, ze uznat chybu neni nic spatneho. Proste normalni chovani, zadny extrem.