Zanedbaná psychická odolnost u dětí. Jak to napravit?

@lv je mu 6, ale přece nemůžu ty situace umělé vyvolávat

@anonym_autor to jsem tipovala méně, tak 3. Ty jej znáš, citlivost, emoce atp. ale vzhledem ke škole (půjde v září?) už je na místě, aby byl samostatný, tou hyperprotekcí mu nepomůžeš situace zvládat samotnému. Vyvolávat uměle nic nemusíš, posiluj sebevědomí, že zvládne věci sám.

Moje prvorozená je také dost citlivka, už od malinka, navíc má vývojovou dysfázii (teď je jí 7 let, druhá třída). Naučila jsem ji sbírat zkušenosti, aby se plna věcí nebála. Dřív jsem jí musela být také za zadkem 😀 Pomohly kroužky (beze mě samozřejmě), pak že se naučila pár věcí, při kterých překonávala překážky (třeba bruslit, nějakou tu taneční sestavu, mluvení...) a tím poznala, že trocha nepohodlí a úsilí plodí ovoce a hned se cítila víc sebevědoměji. Také se jí často stýskalo, ale postupně to zvládla, dala v 5 letech i školku v přírodě a to tam neměla hlavní kamarádky. Kdy spadla, taky vždy byl řev, ale postupně se to zlepšovalo tím, že já jsem z toho nedělala žádné haló, jen jsem konstatovala něco typu "Chytlas zajíce? Ukaž, podíváme se, to je jen škrábnutí, pomazlíme a za chvilku bude dobré." Snažila jsem se z plna věcí neděla žádné drama, prostě jsem to brala jako "to je život a nějak se s tím popereme, třeba takto...". Tím, jak ze mě cítila sebedůvěru a žádnou paniku, tak ji to taky dost uklidňovalo. Když se bála neznámého, probrala jsem to z ní dopodrobna (třeba varianty, co se může stát) a pak už se také bála méně. Ve škole má taky celkem stresující prostředí (pár dětí tam dost zlobí, kradou věci, nadávají sprostě učitelce do očí, blbnou při hodině apod.), takže se dost otrkala i tím, i když jí to vadí, zvlášť když něco ukradnou jí (naštěstí se vždy našlo). Já tam i jedna manipulativní holčička, tak jsem jí řekla, jak s ní má jednat a naštěstí se jen tak nedá, jsem na ni pyšná 🙂
Jinak já jsem byla taky dost citlivka, navíc mě dost let šikanovali a nikdo s tím nic nedělal, ale naučila jsem se s tím časem pracovat a nyní jsem naprostý flegmatik a přijdu si dost psychicky odolná (holt se ty zdi vevnitř vybudovaly pevně). Člověku se už stalo tolik věcí, že ho máloco víc rozhodí.
Občas vidím, že některé maminky svoje děti dost chrání, před zklamáním, nepohodlím, odpovědností, celým světem, všechno za ně řeší. Já se snažím být takový ten bezpečný přístav, ale aby moje děti taky ten drsný svět zažily. Když si na něj zvyknou a naučí se s ním pracovat, nepřekvapí je to potom, až se budou stavět na své nohy. Snažím se mluvit o pocitech a aby se mi děti svěřovaly, abychom to probíraly, emoce uznávám, ale beru je jako odpíchnutí dál, ne jako nějakou zavřenou bránu, přes kterou se nedá projít.

Tak syn normálně chodí do školky, teď v lednu přestupoval a zvládnul to v pohodě, bez jediné slzičky či čehokoliv. A to jsem měla obavy. Který ze mě cítil. Ale prostě když jsme prostě třeba na tom kroužku takhle spolu tak prostě moc nespolupracuje. Nebo třeba já nevím na karnevale mu trvalo taky dlouho než se rozkoukal a nechtěl se mě pustit, tak jsem tam chvilku blbla s ním a pak už to zvládal.

Taky jsem si myslela, že jde o malého školkáče, když chodíš na kroužek s ním. U nás kroužky pro rodiče s dětmi končí obecně ve třech, pak jsou prostě jen pro děti. Mám taky velmi citlivou holčičku, takovou vyděšenou ze všeho nového. Co nám pomáhá je se připravit doma, říct si, co bude a jak bude, popsat si možnosti, říct si, kdy pro ní dojdu. Pak si večer povídat, co bylo a jaké to bylo, aby ty zážitky a emoce zpracovala. A pak najít balanc mezi pečující náručí a nepodporováním hysterie. Když se 4x zeptá “a nebude to a to” a já to už 3x znegovala, tak už jí znova nechlácholím a neňuňám, ale řeknu, že jsme si jasně řekly, co nebude. Když si na něčem trvá a mně to už není komfortní, tak prostě řeknu, že ne, protože já nechci. Pro mě by to třeba bylo šaškování na karnevale. Nenávidím to, nebudu to dělat. Chceš na karneval mezi děti? Super, já sedím/stojím tady, čekám na tebe, tady mě najdeš.

@drep tak ten karneval mi přišel fakt v pohodě, ale potřeboval se rozkoukat, má ještě mladší sestru takže jsem tam byla i s ní, ale jak se rozkoukal normálně řádil s ostatními
Ten kroužek byl o přípravě do školy, kde prostě byli rodiče s dětmi, ale mě to tím přišlo právě pro něj náročný. Kdyby tam chodil sám,tak by třeba byl problém při předávání, ale pak už v pohodě, ale takhle to nebylo stavěný

@daasqua můžu se tě zeptat, jak jsi budovala tu psychickou odolnost u sebe, myslím že to je u mě velkej problém. Jsem hrozná cíťa, všechno si beru, všechno řeším. Odolná nejsem. Ale není to tak, že bych v životě nic nedělala a seděla za pecí. Jen každý životní krok, změnu práce a tak podobně jsem

@anonym_autor prožila v naprostém stresu, vždy vše řešila zpětně, proč jsem se do toho pouštěla a tak podobně. Ale než jsem měla děti cítila jsem se v největší psychické pohodě. No než přišli

@anonym_autor Z jakoho důvodu chodíš se synem na kroužek ke speciální pedagožce? Bezne děti v tomto věku nechodí na kroužky v doprovodu rodičů ke speciálním pedagogům.. Ty znáš svoje dítě nejlépe, pokud si myslíš, že je v pohodě, tak se nenech rozhodit recma nekde na kroužku. Z dětství si pamatuju, svoji mladší sestru, velmi vzpurnou, spolupracovat nechtěla nikde s nikým. Vyrostla z ni velice samostatná osoba, rozhodne ne psychicky slabá. 😃

@izz76 tak byla to příprava do školy a co jsem se tak ptala kamarádek,tak u nich je to také s rodiči

@anonym_autor U mě to bylo asi taky nejvíc těmi postupnými zkušenosti, takové to sbírání základny a informací a možných výsledků situací. Taky jsem se v dětství bála neznámého a byla stydlivější (jako moje dcera, syn je přesný opak). Čím víc toho člověk prožil, tím ho to víc zcelilo. Nejvíc mě zcelily "horší" a "drsné" situace, když mě osud praštil přes prsty, když jsem zažila nespravedlnosti, zklamání, zrady, ztráty, trapné situace, nepohodlí. Pak už člověka moc nepřekvapí a mozek mu řekne "už jsi zažila horší".
Vedle toho také samozřejmě úspěchy - když se něco velkého povedlo jen vlastní pílí a šikovností, když jsem nemusela na někoho jiného spoléhat a všechno zvládla sama, když se na mě naopak začali obracet lidi s tím, že potřebují pomoc ode mne, když jsem věděla, že si mě váží, že mám svou cenu. Velký vliv zde měly i děti.
Samozřejmě taky jsou situace, kdy se cítím nejistě a přemílám nad tím. Jsem stále introvert, takže i to mě definuje. A pořád se může stát situace, kdy se ztrapním a pak se mi k tomu mozek vrací. Neničí mě to ale tak jako v dětství. Mozek už to taky nějak automaticky vyfiltruje a zpracuje, je to pro něj tak výhodnější.

Zažila jsem jen přípravy pro předškoláky s rodiči, nikoli bez. Některým dětem trvalo delší dobu, než si zvykly na učitelku i na aktivity, na prostředí. Jak dlouho tam chodíte? Rozkoukávání se na karnevalu je v pohodě, nevidím v ničem problém.

Z názoru jednoho pedagoga si nic nedělej. Viděla jsi nějaký problém dřív? Jestli ne, hoď to za hlavu. Myslím, že je to klasické prvorozené dítě, u kterého rodiče všechno řeší, taky jsem taková byla. Že má sourozence je skvělý, není nic lepšího na budování odolnosti 😀 A můj osobní tip je skaut od první třídy 🙂