Závislák na nošení. Má někdo zkušenost?

Ahoj maminky. Před měsícem naše holčička měla 2 roky a já jsem úplně bezradná, co s ní. Je totiž snad totálně závislá na nošení v náručí. Ale od začátku...
Když jí byl asi měsíc, musela jsem pořídit šátek na nošení. Bylo to opravdu šílené, pořád řvala. Postupně jsem přešla na nosítko. Musela jsem si od svého okolí vyslechnout, jak si jí tím rozmazlím (kočárek nesnášela). Já ale opravdu padala na hubu, to dítě prořvalo klidně celý den a mě by za chvíli odvezli. Takže nošení mě vysvobodilo...Nicméně po asi půl roce jsem kočárek zase vytáhla a paráda, to už se vozit nechala. Někde na jejím roce jsem nosítko uklidila do skříně s tím, že to je definitivní konec nošení. Ani mi to snad nevadilo, protože mám stále po porodu problémy s břichem (řeším s fyzio) a ona se už celkem pronesla.
Když jí bylo asi 18 měsíců, začala nošení zase vyžadovat. Vygradovalo to pár měsíců před 2. narozeninami, kdy nosím prakticky pořád. Ale hlavně - musím to být pouze a pouze já. Manžela i kohokoliv jiného odmítá. Do toho jsem zjistila, že jsem těhotná. Teď už mám celkem bříško, nosítko mi vadí a na zádech se ona nosit nechce. Nemám prostě sílu na to.
Nejhorší je to asi venku. Jdeme na hřiště, ona ujde od baráku pět kroků, otočí se ke mně, vztáhne ruce a chce nést. Pokud ji nezvednu, následuje scéna jak z hororu, sousedi si musí myslet, že to dítě snad vraždím. S pláčem a nervy nadranc dojdeme na hřiště, kde holka lítá jak blázen, klidně hodinu a pohoda. Jen co se vydáme k domovu - zase hysterák, že ji musím nést. A já už opravdu nemohu. Nejenom, že jsem těhotná, ale tak nějak celkově jsem bez síly a nést skoro 13 kg dítě mi prostě v pohodě nepřijde. A já nevím, co s tím.
Manžel mi řekl, že jsem si jí tím asi opravdu rozmazlila, přitom ví, že to tenkrát jinak udělat nešlo. Prostě jsem ji musela nosit. Ale teď? Domluva (dítěti) nepomáhá. Jednou jsme zkoušeli ji nechat vyřvat a byla to hrůza. Prostě jsem půl hodiny odmítala ji zvednout a nosit. Bylo to šílené a už to nikdy nechci udělat. Podle mě je to nějaká její potřeba. Je jí u mě dobře, možná mě testuje, fakt nevím...Ale popravdě, docházejí mi síly a pak si představím, jak tohle dělá, až se miminko narodí? To přece nepůjde.
Máte někdo stejnou zkušenost?
Děkuji všem, co to dočetli do konce. 🙂