Prošel si někdo ztrátou ve 2 trimestru?
Dobrý večer, prosím vy co jste si prošli ztrátou ve 2 trimestru, jak jste se cítili par hodin/dní po potratu?
Bohuzel od vcera mi byl vyvolaný potrat ve 22 tt kvůli vývojovým vadám holčičky…. Proběhl dnes odpoledne, je to tedy cca 5 hodin.
Musim rict ze jsem se hrozne bala, prvni reakce, smutku, prázdnoty atd….. Ale moje emoce me uplne překvapili videla jsem v tom, oddych byla jsem rada ze to mam za sebou. Samozřejmě ta bolest byla konecne pryč, ale spis takovy ten pocit jako ze uz mam to břemeno (myslim tim rozhodování, stres zda jsem se rozhodla správně, stres jak to budu zvládat atd…..) byla jsem takova strasne v klidu. A to musim rict ze tedy cely čas strávený čekáním na potrat. O VVV jsem se dozvěděla týden před vyvolaným potratem- prvni 4 dny byly pro mě extrémně psychicky náročné- prvni den 5 minut brečení, 5 minut jen zíráni nikam a takhle cely den, dalsi 3 dny podobne nekontrolované záchvaty breku. Poslední den před plánovaným výkonem byl takový klidnější snažila jsem se si užít poslední společný den, v noci jsem se vcelku dobře vyspala, do nemocnice jsem jela v podstatě uplne vyrovnaná. Kdyz opomenu pláč při příjmu… to bylo naposledy co jsem brecela. Na potrat jsem čekala vlastně den a půl ale celou dobu jsem se cítila tak smířeně, vlastně jako bych si myslela ze jsem tady proste jen na nějaký zákrok… nevim jestli se mi to mozek takhle snažil vytěsnit nebo tak.. ale zajímalo by me jak jste to měli vy? Asi tedy hlavne po tom jaké jste měli pocity? Dolehlo to na Vás pozdeji?
Když to tak čtu, mela jsem to dost podobně. Uz to na podzim bude 13 let, do dneska na to nerada vzpomínám, ale uz jsem aspoň schopna o tom mluvit.
Já jsem se rozhodovat nemusela, o to větší šok to asi byl. V úterý odpoledne mi můj dr zjistil, že miminku nebije srdce. Večer jsme jeli do nemocnice s tím, že vyvolání trvá dlouho, tak ať se vyspím a přijdeme ráno, připraví nadstandard a půjdeme na to. Takže se smířením jsem měla jeden večer a noc. To proběhlo v šoku, ani jsem nevěděla co si mám vzít, vložky mi musela sehnat sestřička. A to jsem tam dvakrát rodila předtím. Manžel byl celou dobu se mnou. Od příjmu už jsem byla klidnější, racionálnější. Řešili jsme vydání pozůstatků plodu, tehdy jsme byli první kdo to žádali, dnes už je to asi standard. První tabletu mi dali v 9, na sál jsem jela kolem 18h. Druhý den v 11 mě pustili a jeli jsme rovnou na pohřební službu. Odpoledne doma jsem spala. A popravdě brečela jsem dost. Přes den moc ne, měla jsem děti u sebe na jarní prázdniny, tak mě rozptýlili, ale padalo to na mě každý večer minimálně týden. Musela jsem sbalit do krabice dětské věci, odložit těhotenský diář, někam dát zprávy a fotky z utz a nakonec urnu. Začalo se to lepšit tak po třech týdnech. My jsme nevěděli důvod. Ale taky jsem si říkala, že tam něco závažného muselo být, že asi dobře, že to skončilo. I když v pulce těhotenství to čeká málokdo. V nemocnici jsme se rozhodli, že se s partnerem vezmeme a tak jsem na nemocenské začala plánovat a to mě taky zabavilo. Svatbu jsme totiž odložili právě kvůli těhotenství. Potratila jsem v únoru a vzali jsme se v červenci. Do práce jsem se vrátila v půlce března. A koncem května jsem našla //. Na malou vzpomínáme pořád, to se nedá zapomenout. Je to součást života. A ty emoce mohou být různé. A jako na houpačce. Cokoliv je v pořádku.