Su/nejsu dvě minuty ticha sobectví

Dnes jsem si uvědomila jednu věc a nejde mi to z hlavy. Stála jsem v koupelně, zamkla se na dvě minuty a jen jsem tam tak seděla na okraji vany. Nic jsem nedělala. Jen ticho. A první myšlenka byla, že jsem sobecká. Že bych měla být u dětí, ne tady. Že přece dobrá máma nemyslí na sebe. A v tu chvíli mi došlo, jak strašně pokřivené to celé je. Poslední měsíce funguju bez pauzy. Vstávám unavená, usínám unavená, celý den řeším potřeby někoho jiného a ty svoje odsouvám. Když mě něco bolí nebo jsem podrážděná, řeknu si: vydrž, vždyť jsi máma. Jenže pak přijdu k dětem a nemám trpělivost, jsem ostrá, reaguju přehnaně. Ne proto, že bych je nemilovala, ale proto, že jsem prázdná. Úplně.

Strašně se tady oslavuje to, když se žena rozdá do poslední kapky. Jako by to byl ideál. Jenže já mám pocit, že máma, která na sebe kašle, neprokazuje službu nikomu. Ani dětem. Když jsem vyčerpaná, necítí bezpečí, cítí napětí. Když si dovolím chvilku pro sebe, něco se ve mně uklidní a doma je najednou méně křiku. A to mě zároveň děsí i štve. Že jsme se dostali do bodu, kdy se péče o sebe bere jako chyba. Opravdu mě zajímá, odkdy platí, že dobrá máma má zmizet jako člověk.