Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@marketa233 to možná ano, ale to bych tedy vypočítavostí tedy nenazývala.....
@tulikiss taky si myslím, že agresivitu v lidech spíš vytváří okolní svět, televie, počítačové hry a diktrátorská výchova nětkerých jedinců. Že dítě potřebuje mateřskou lásku o tom není pochyb, ale když není, nutně z toho nemusí vyrůst špatný člověk.
Včera bohužel jedna operace nedopadla 😔 , zbyly po ní dvě malé děti,manžel jí umřel při autonehodě před rokem, je mi těch dětí šíleně líto, ale mají babičku a pěvně věřím v to, že jim bude její láska stačit, musí, 😔
@myskin No, pod timto pojmem si predstavuju zenu, ktera po zjisteni, ze je tehotna, snedla vsechnu moudrost sveta, v tu chvili se z nic stava nadclovek a tudiz se stava i nejlepsi matkou a pokud nekdo dela nebo mysli ttrochu jinak, nez ona ( co se tyce hlavne o peci o dite) pak narazi. 🙂
@lenkavd to je hrozne 😢
zivot je obcas krutej a nemyslim si, ze by jsme tu meli jeste byt jedna na druhou hnusna... nikdo nevi jak se druhy citi, co si prozil, takze nemuzeme rict jak by jsme to delaly my a jak on to dela spatne... jasne pani udelala chybu a poridila si dite i kdyz vedela, ze ho nechce, ale chybu udelal i jeji manzel kdyz najednou zmenil nazor i kdyz vedel jak to ona ma, a navic je doma jenom o vikendech tak je pochopitelne ze to pro ni je tezke kdyz je na vse sama...
@tulikiss je. Navíc já ti vůbec nějak neunesla, na dnes jsem si vzala volno a jenom tady sedím a koukám. Byl to předem ztracený případ, ve 3 nemocnicích jí odmítli, já to zkusila, ač jsem původně nechtěla, ale prosila mne, že to musí zkusit kvůli dětem, tak jsem se nechala ukecat, ač mě měli u nás za blázna. Dělala jsem co jsem mohla, ale prostě to nešlo... Omlouvám se, vím že je to mimo téma, ale někde se musím vykecat, manžel mi na to včera řekl, že to je přeci život a že to není můj první exitus a bylo to předem ztracené a co blbnu, tak už jsem pak radši byla zticha.
@lenkavd ted to vyzni blbe ale dekuji za tvou reakci...obcas mam z doktoru pocit ze uz trochu ztraci tu lidskost, je prece pochopitelne ze te to sebralo a ze ti no neni lhostejne a ze to s tebou zamavalo..neni to jenom prace, jde o lidske zivoty a i kdyz clovek nechce tak to s nim zamava..a to je dobre.. dala si pani nadeji a to je to co v te chvili potrebovala, nejspis vedela co ji ceka, ale mohla odejit s vedomim ze udelal vse proto aby tu s detmi byla.. bojovala a ty si bojovala s ni.
@mysicka_lb asi jsi špatně četla. Nikde nebylo psáno že si dítě pořídila z lásky k partnerovi. Napsala že se bála ztráty vztahu který jí vyhovoval a ztráty zázemí na které byla zvyklá. Taky uvedla že děti nikdy nechtěla a partner to rozhodnutí nechal na ni. Takže pořídit si dítě ze strachu o to svoje jisté a ještě brečet že to není holka ale kluk atd., tak to mi trochu zavání 🙂 .
@mysicka_lb Každé přirovnání kulhá. To tvé je snad beznohé.
Někdo prostě nechce poslouchat neustálé dotazy. Taky se bojí odchodu manžela. Tak si pořídí dítě. A pak kouká jak blázen, co se vyrojilo nových starostí. V takovém případě skutečně nejde o lásku k manželovi, spíš o (nevýhodný) obchod.
@marketa233 No, my dvě jsme prostě evidentně naladěné na úplně jinou vlnu, takže to tu asi nerozlouskneme.
@tulikiss z některých určitě, znám jich dost. Ale ona je to spíš taková obrana, aby se člověk nezbláznil. Já to bohužel (nebo naštěstí) neumím....
Děkuji, jsi milá... Ano věděla, vše jsem s ní detailně probrala i to, že už se nemusí probrat, i kdyby jinak nějaký ten měsíc asi žila, stejně jí za to stálo. Pořád vidím tu babičku a ty děti jak tam stály, to prostě není fér, není 😢
@lenkavd zivot v tomhle dost casto neni fer.... proto by si clovek mel vazit toho co ma a uzivat si ze muze byt s tema ktere ma rad..vzdy kdyz jsem nastvana a mam potrebu resit kraviny tak si vzpomenu jak rychle se muze vsechno zmenit a vetsinou me pak prejde zlost a prestanu resit kraviny.. zivot je prilis kratkej na to aby jsme resily kraviny.
@tulikiss jo to máš naprosto pravdu. Člověk by si měl vážit toho co má a užívat si každou minutu....
Teď mi volala ta babička, jsme domluvené na odpoledne, jsem zvědavá, co mi chce 😕 Doufám, že ne nadávat, to bych dneska fakt nedala...
@myskin děkuji. Když já chci lidem pomáhat, proto jsem kdysi na medicínu šla....
@tulikiss to je v pořádku že to paní řeší,držím jí palce ať je lépe.Jinak s vámi souhlas.Jasně,že to neznamená že bude násilník....má otce a ostatní členy rodiny.....Napsala jsem jen svůj názor.A s tím vaším souhlasím.Myslela jsem to bití....že to dítě to cítí...a bude to v něm zakořeněné....teď matku miluje a dlouho bude.....ale jak se cítí člověk který je nechtěný od začátku...a dozví se to!Může nenávidět.Ale věřím že to v tomto případě dobře dopadne...a v matce se probudí časem ty správné city.
@tulikiss tak jsi měla pravdu. Chtěla mi poděkovat a předala mi dopis, který mi dotyčná napsala, kdyby to nevyšlo. Tolik hezkého už jsem dlouho nečetla a už si to nějak nevyčítám. Navíc se moje a její děti hodně rozuměli, tak to bylo hezké odpoledne. Dokonce jsme se domluvili, že tu u mne budou na konci týdne spát (jenom děti), aby si mohla zařídit nějaké věci. Manžel mi sice vynadal, že jsem úplně blbá, že se budu starat o cizí děti, ale já to nějak vnímám jako mojí povinnost. Tak tu máme tichou domácnost 😝 😀
Nečetla jsem celou diskuzi, na to nemám nervy... paní bych poradila ať si co nejdřív zajde k psychologovi. ten prďolka nemůže za vaše problémy ☹
@myskin No, já teda děti chtěla, dnes mám stavy, kdy je chci obě vyměnit za mixér, někdy je to prostě k nepřežití. a když si vzpomenu na tu hrůzu, co mě jímala, než jsem věděla pohlaví ...... Já tak strašně nechtěla chlapečka ......... Taky bych bulela jak želva a taky nevím, jestli bych ho dokázala tak moc milovat jako svoje holčičky 🙂 Pravda, v porodnici bych ho nenechala, neodložila bych ho, ale ..........
@kureeli tak jasně, že někdo má touhu po holčičce někdo po chlapečkovi, ale většina maminek i když to nevyjde už v porodnici zapomenou, že vlastně chtěly to druhé. Já jsem to měla jednoduché, bylo mi to jedno 🙂 . A takové chvilky jako vyměnit je za mixér 😀 má asi občas každá máma. Já ani nepřemýšlím za co bych je vyměnila, protože nikdo o ně nějak extra nestojí ☹ ......ani babičky, ani dědečkové, ani tetičky,...........
Dobrý večer, pokud si to paní přečte, chtěla bych jí podpořit. Ne že bych děti nikdy nechtěla,ale brala jsem to spíš jako povinnost se kterou se co nejlépe poperu. Manžel se chodí domů prakticky jen vyspat,má též hodně práce. První rok dítěte byl pro mě hrozný, kojení se mi nelíbilo,byla to jen povinnost (a není to kvůli postavě....to neřeším a cvičením jsem za měsíc byla jo předtím), dítě celý den brečelo,nespalo a nikdo mi nedokázala pomoci. Mamka byla oporou ale partnera to prostě nenahradí. Psycholog je určitě dobrá věc. Taky jsem se chtěla vrátit zpět do práce ale to u mě nešlo. První zlepšení bylo cca v půl roce kdy jsem jsem zašla do mateřského centra a zjistila že takovéto problémy nemám sama. Největší úleva ale přišla když jsem v 8 měsících dítěte začala studovat druhou VŠ. Alespoň na pár hodin párkrát týdně jsem se mohla zase převlíknout z tepláků, nalíčit se a s pocitem, že o dítě je postaráno (babička,děda,manžel,sestra...kdo mohl) jsem sama za sebe vyrazila mezi lidi,kteří neřeší plíny a mají jen ty svoje ,,dětský starosti" ,Tam jsem si uvědomila,že jsem vlastně pořád stejná jako předtím, nejsem jenom přebalovačka prdýlek, a že na mě moje dítě jednou bude pyšný, jak jsem to všechno zvládla. Čas uběhl a s prvními krůčky to začalo být lepší, přišla sranda, kojení jsem ukončila v 6.m, neutišitelný brek byl čím dál míň, a já jsem začala s ,,výukou" svého šikuly. Hrajem si na školu,a předčítám mu skripta 🙂 a konečně jsme k sobě našli cestu. Druhé si určitě pořídím, ale na fázi miminka se netěším, bojím se, že to bude stejné, jen křik, plínky, kojení a já sama doma...Závidím všem co mají usměvavá miminka, a nedokáží si představit co je to pro matku, která se prostě nechce být jen matka. Takže vám fandím a věřte, že se s tím dá něco dělat (hlavně s tím neotálet než to to dítě začne opravdu vnímat), a budete výborná mamka 🙂
@targeta ahoj, také bych na zkusila zajít za psychologem a probrat to... je to zvláštní, nedokážu si to představit, já byla do svého dítěte vyloženě zamilovaná, každý den jsem se těšila až ho ráno zase uvidím... a to jsem se také předtím bála, zda nebudu mít poporodní depresi. Být tebou, tak se s dítětem hodně objímám, zkus se napojit... možná až trochu vyroste a budete lépe komunikovat, tak se u tebe láska probudí... byla by škoda, aby to malé mělo trauma z "chladné matky", tak s tím zkus nějak zabojovat 😀.
Ahoj, nemám čas číst předchozí komentáře. Možná už budu opakovat napsané. Myslím si, že bys měla zvážit, zda dítě nedávat do jeslí/chůvě a chodit do práce. Třeba na částečný úvazek. Pokud se současnou situací nejsi z gruntu spokojená a byla jsi spokojená předtím, měla by ses alespoň k něčemu dřívějšímu vrátit. Jinak se z toho přemáhání se v péči o dítě zblázníš. V jiných zemích jdou ženy běžně do práce pár týdnů/měsíců po narození dítěte a je to povazované za normální. Tady to běžné není, ale pokud teď trpíš, není to dobré pro nikoho. Ani pro Tebe ani pro dítě. Pokud máš svou situaci vyjasněnou, snaž se udělat něco pro zlepšení. Sama cítíš, co bys dělala raději. Tak to zkus dělat. Pokud budeš šťastnější, stojí to za to.
@anetax to co píšeš je ale ta ideální varianta, ne každý to má stejně. Píšeš že na tebe bude jednou tvoje dítě pyšné jak jsi to všechno zvládla. Ale zapomněla jsi dodat, že ještě víc pyšné by mělo být na regiment tvých pomocníků, bez nich by to bylo asi o něčem jiném. Psala jsi o pomoci několikrát týdně a to má opravdu málokdo. Takže taková podpora je fajn, ale realita u některých maminek je někde jinde. Já jsem měla dost náročné miminko, ať se to týká breku, spaní, kdo zažil koliky u miminka (nemyslím prdíky 🙂 ) tak ví o čem mluvím. Pomoc jsem neměla žádnou a je to tak doteď a už mám děti dvě. Není to někdy lehké, ale jde to. Proto mě vážně pobaví když se plácá po ramenou jak to dobře zvládl někdo kdo měl pomoc celé rodiny. Neber to zle, mám dost kamarádek které jsou na tom stejně jako ty a ani jedna si nedovede představit že by to měly jinak. Už tak jim to připadá dost náročné. Chci tím říct, že mít i občasnou pomoc je nesrovnatelné s někým kdo tu pomoc nemá žádnou. Proto jsou takové rozdíly mezi mamimkami, jedny jsou daleko víc unavené a víc věcí je rozhodí a některé mají na sebe daleko víc času a od toho se všechno odvíjí. Pokud zakladatelka do teď řešila jenom sebe, po dítěti navíc netoužila a ještě nemá pomoc nikoho z rodiny, tak je problém. Ale je fajn, že jí to leží v hlavě, nemusí být každá matka roku a nakonec to může být úplně v pohodě.
@targeta ja si myslim, ze byt matkou sa u Teba udeje postupne, ale pride to. Ja som tiez nebola bohvieako na deti a to som otehotnela rovno s dvojcatami. Pamatam si dni, kedy som vstavala rano a bolel ma zaludok z toho, ze ma caka dalsi den s dvojcatami. Mali par mesiacov. Teraz maju tri roky a ja som stastna, ze ich mam. Tiez si pamatam, ze som robila vsetko tak, ako sa ma, ale neuzivala som si ich ako ine mamy na zaciatku. A dokonca mam teraz doma novorodenca, tretie dieta, druhu dceru. Ak budes citit, ze Tvoj vztah k synovi nie je dobry, radsej si zajdi k psychologovi, ako to zvladat. Lebo aj to je jedna z veci, ktoru by si mala urobit. Tvoj syn by z Teba nemal citit, ze ho nechces, to si ten cloviecik nezasluzi a citi to urcite dost, pretoze na neho aj kricis a to urcite nie je OK. V zivote nas nestretavaju len pohodlne veci, ale aj veci narocne a vyzvy. Toto je pre Teba jedna z nich. Mozno Ta to ma niecomu naucit, mozno si potrebujes prejst aj niecim takym, to nemozes vediet, rozhodne vsak nemoze na to doplatit to dieta. To nesmies dovolit. Mat dieta je velmi narocne aj pre tych, ktore ho chceli a tesili sa nan. Nie je to sranda a pre Teba uz vobec nie. Napriek tomu sa k tomu treba postavit spravne.
@myskin Upřímně si nedokážu představit variantu náročné dítě + žádná pomoc + to, že jsem dítě nechtěla.. Mám náročné miminko, plačící, nespící, neodložitelné. Nemá mi s ní kdo pomoct, ale nestěžuju si, je mi to jedno a to hlavně z toho důvodu, že tak, jako ona potřebuje mě, já potřebuju ji. Nemám na sebe vůbec žádný čas, ani zuby si neumyju sama 😀 Ale nevadí mi to. Uteče to hrozně rychle a za chvíli už se nebude chtít mazlit a budu trapná matka puberťačky 🙂 Ano, je to náročné, to nepopírám, jsem permanentně nevyspaná, v klidu se nenajím, nepřevlíknu a taky často ztrácím nervy.. Nedokážu si představit, že bych to zvládala, kdybych ji nemilovala.
@mysicka_lb a nebo bych se ptala CO tím neztratila. Třeba právě toho muže, jak jí strašila kamarádka.