Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@rubi no... Vis někdy je to fakt psychologická záležitost... A někdy je potřeba vztah budovat. Někdy oboje. Ja mela poporodní deprese, a pak ještě deprese z toho ze mam deprese když bych měla byt štěstím bez sebe.. trvalo mi pul roku možná víc, než jsem začala vnímat nějaké pouto... Bylo to fakt těžký. Svoje děti ted miluju naprosto a bezpodmínečně a makám na tom abych byla kazdej den lepší mamina, ale nebyla to automatika. Je škoda ze se o tehle tezkostech nemluví - spoustě zen (mě určitě) by pomohlo vědět, ze se to stává a jak je možné na tom pracovat a vyrovnat se s tim. Třeba i s odbornou pomocí.
@odula No jaka by to taky byla jina nez psychologicka zalezitost ? 😅 Ale poporodni deprese je spis hormonalni problem a je podle me je rozdil nemit k diteti vztah po par mesicich a po 2-3 letech ...Jinak jsem nerekla, ze s tebou nesouhlasim, prave rikam, ze je potreba navstivit psychologa a pracovat na sobe, ale taky neverim tomu, ze staci prijit na pricinu k tomu, aby se najednou ta laska nekde vynorila.
@rubi Tak koukám , že naše matky jsou uplně stejné. Smála jsem se, jak tvoje matka neví, že nepiješ kafe. Přesně moje máma! Ta taky neví, co ráda jím a co ne. Já azs nesnáším rajskou a ona jí celý život vařila s tím, že jestli na ní mám chuť. I kámoška, co k nám chodila to komentovala, jakože zas rajská? Jak může nevědět, že to její dcera nesnáší. A nebylo to ze škodolibosti, ani že mě tu nechuť odnaučí. Byla to lhostejnost. Podle mne chování našich matek vychází z naprosté zahleděnosti do sebe a ignorace okolí včetně vlastních dětí. tak strašně ignorovaly naše potřeby, že dodnes nevědí, že nepiješ kafe a já nejím rajskou. Nějaké naše chutě jim byly vzdálené a naše základní potřeby je zatěžovaly.
Podle mne když budeš bezdětná dál budeš žít v tom podivném životě, který ti nastavila matka. ty nejsi tvá matka. Ale vím, jak ti je, ovlivní to člověka na celý život. Uplně ti věřím, že ona si myslí, že si skvěle rozumíte. jsou fakt podobné, oni vytsní to negativní o sobě. Třeba moje nenakoupila jídlo a mě ještě večer vyčetla, že nejím. Jakoby odhodila to od sebe. nebyla schopná na ten nájup kvůli mne zajít, to jí obtěžovalo. Zároveň se ale nedokázala cítit jako špatná matka, c nenakoupila a nevaří. Tak mě sprdla, že je chyba ve mne, že nejím a budu nemocná 😀
Bert to tak, že vztah se buduje v dětství a ve vztahu dospělého a dítěte nese zodpovědnost ten dospělý.
@rubi vyjádřila jsem se špatně - psychosomaticka. Prostě hormony, depriska. A pak - ani ten vztah - i bez deprese - nemusí přijít hned. Mam dojem ze je chyba, že se o tom nemluví - počítá se s tím, ze vztah bude ihned, dokonalé štěstí a když není, tak je to v háji. A on byt fakt nemusí a podle mě je normální na něm makat i roky. A důležitý je o tom vědět. Nehodit flintu do zita s tim, ze to jsem prostě ja, nemam vztah a jiny to nebude a tudíž jsem neměla to dítě mit, ale vědět, uz od začátku, ze se to prostě stává, že nejsem krkavec a když se budu snažit, tak ten vztah vybuduju.
@targeta Je mi z toho smutno, když jsme si přečetla tvůj příspěvek, tím tě samozřejmě nechci nijak odsuzovat. O dítě se staráš, nestrádá jak píšeš, ale chybí mu to nejdůležitější co každé dítě nejvíce potřebuje a to je LÁSKA rodičů. Jen tak z něj bude šťastné dítko, když bude mít problém bude vědět kam jít, kde je bezpečí. Co z toho, že bude ve značkovém oblečení, mít vše ale nebude mít lásku? Není šťastnější dítě v roztrhaných teplácích, ale v milující rodině? Děti si rodiče nevybírají, oni za to že jsou na světě nemohou, proto ho netrestej tím, že ho nemáš ráda, to si nezaslouží. Mít dítě je že nikdy už nebude život jako dříve, ale můžeš se mu přiblížit. Naopak život bude krásnější a veselejší. Ty si uvědomuješ svůj problém, můžeš mít třeba i nějaké hormonální výkyvy, které tě ještě "podněcují" v tvém uvažování nebo jiný neurologický či psychický problém. Vyhledej rychle odbornou pomoc není nač čekat. Děťátko cítí tvé pocity a odmítání, že ho nemáš ráda a on za nic nemůže, on nic neudělal. Pokud ho stále nebudeš mít ráda, časem se může stát, že mu třeba i ublížíš, i když nechtěně nebo se z něj stane odmítavé dítě, které bude mít řadu problému od navazování kontaktů, přes učení ve škole až po užívání drog.
Vyhledej pomoc, neboj se být k odborníkům upřímná, všechny své pocity jim pověz a uvidíš, že ti pomohou. Moc tobě i tvému děťátku držím palce.
ahoj, pokud budes si chtit popovidat, tak hodne jsem to mela podobne jako ty..napis mi na email
@hanulkapal Dobrý den Hani, dnes jsem narazila na tuhle starou diskuzi a došla až k Vašemu komentáři o náročném dítku 🙂 Úplně se v tom vidím, jak čtu "neodložitelné" 😀 Tak jsem se chtěla zeptat, jak je to u Vás aktuálně 🙂 U nás tedy věkem už lepší, ale neumím si vůbec představit to absolvovat znovu a to malou miluji a problém, že bych jí nechtěla, nemám.
Milá targeto. Mela jsem to kdysi podobne....sic jsem děti milovala a vlastni vody chtěla,ale po porodu syna jsem byla desne nešťastná a zoufala a chtela jsem zpět svuj předmimnkovsky život. Nakonec se u mne potvrdila poporodní deprese a s antidepresivy jsem se dala celkem rychle do pořádku. Teď jsou synovi 4 roky a zrovna mam u prsu 3 měsíční dcerku....a to jsem byla taky rozhodnuta,že druhe dítě ani za nic . Nezoufej. Bude to lepsi. Ty první měsíce,kdy mimi jen pláče,pije,kadi a Tobě je horko a potis se kvůli hormonům .... jsou težké,ale uvidíš ze bude líp. Zvaz jestli by Ti nepomohl nějaký odborník....antidepresiva jsou dneska bezpecna a můžeš s nimi i kojit. Nechci část celou diskuzi,protože některe matky,které podobny stav nezazily nás nikdy nepochopí. Ale doopravdy mi ver,že bude líp. Z toho jak píses vím,že malého mas rada a pokud to budeš mít stejne jako ja budeš moct brzy říct,že sve dítě miluješ bude vse.. držím pěsti ať je Ti brzy líp. A s vyhledáním odborne pomocí neotalej. Mimco je mimco jen jednou....mi pak bylo lito,ze jsem první 4 měsíce proplakala....
@targeta
Ahoj moc bych potrebovala vedet zda ae to u vas zlepšilo?
Ja vzdy mimi moiooooc chtela a po narozeni syna byla moc stastna ... ale po dvou meaucich kdy neprestal rvat (rve furt, je mu uz 7 mesicu) je to proste na palici a ja to psychicky nezvladam. Sama v sobe premyslim zda nebyla chyba ho mit, zda jsem dobra matka a nekdy mivam pocit, ze by bez nej bylo lepe, ze ho nesnasim ☹ je mi z tech picitu na nic, ale prichazeji sami.... take o nej pecuji s laskou, mam jakoby takove navaly ☹
@welunka Nečetla jsem dál,ale tvůj příspěvek ano. Znám to, řval mi malý rok, začal na 10 dnech a prostě rok nepřestal. Lezla jsem po zdi, udělala bych cokoliv,aby chvíli zavčel pusu..... Nemohla jsem ani telefonovat,protože mi neustále do toho ječel a lidi končili hovory, jako by pomohlo, že telefonovat nebudu ☹. U nás se to zlepšilo až po nasazení léků-zjistilo se, že nebyl úplně fit, proto mu nešel pohyb a zřejmě i proto byl stále tak nešťastný. Tvůj malý se pohybuje ok? Vnímá okolní svět,baví ho?
Nicméně období klidu nenastalo, protože se rázem začal vztekat - a to mu také vydrželo rok ☹. Chtěl vše dohnat, hlava byla v pohodě a napřed proti tělu, takže chtěl okamžitě chodit a nešlo mu to, když si konečně alespoň sedl.......atd....
Nezní to moc pozitivně, vím :-/. Ale i u nás to PŘESTALO!!!!! 🙂 Teď už je to s ním prostě o milion lepší. Ano, je dál svůj a uvztekanej parádně, ale jinak je to vážně miláček, vnímavej, slaďoučkej......
Já teda nelitovala,že mám dítě, ale byla jsem smutná, že mám zrovna takové dítě. Navíc jsem chtěla pro dceru ségru a tak jsem spíš zažívala chvilky, kdy jsem litovala,že je kluk, že být to holka, tak se tohle neděje (blbost, vím, ale v tu dobu tě vážně napadá všechno :-/).
Rada je těžká, ale rozhodně to není tím,že jsi špatná matka. Naopak, zní to jako klišé,ale fakt jsem se uklidňovala tím,že jsi právě ta výborná mamka, co tohle zvládá a zvládne, protože jiná by to nedala. A to jsem si ověřila. Plno kamarádek mi umělo radit, když jsem říkala, jaké to je takto žít hodinu za hodinou, den za dnem-tak nevěřily. Pak tu týden bydlely a jediné, co jsem slyšela, že by se už dávno zbláznily. JJ, s hodným nebo klidným dítětem se to pochopit nedá, ani si to představit.
Takže jsem se raději vyhýbala těmto "šťastným" maminkám a jejich radám.
Pokud se malý nevyvíjí zrovna ukázkově (mě malý neseděl,otáčel se velmi pozdě, nebyl schopný pás koníky)-klidně mu raději nechej udělat krevní testy. Klidně,ať jsou zbytečné,ale můžeš být alespoň v klidu, že nebrečí z jiného důvodu.
No a pokud to jde, zkus od malého občas na chvíli odejít a nabrat sílu-psychickou.
Vážně do toho čekáš ještě další mimi? To pak máš možná teď horší stav, kvůli tomu? ☹
@kika_21 tak já ve svém okolí mám plno takových hodných dětí, normálně jí, spí, umí si hrát, smějí se, zabavíš je, jsou rádi za tvou přítomnost, nevztekají se......ano, znám jich fakt hodně. Sama jsem zažila jedno takové napůl, spíš normál. Ale jsou i extrémy a těch teda tolik není, to pochopí až ten, kdo to zažije....
A mj. ono třeba u nás se ukázalo, že v podstatě nemocný byl :-/, jinak by to třeba tak šílené nebylo ☹
@pavly
A mimi necekam, to je tam uvedene jeste z doby kdy jsem se tu registrivala 🙂 cekat ted dalsi jesiiiiis, to by me asi hrablo .... jsem moooc rada, ze jsem nasla nekoho kdo me dokaze pochopit.
A abych nezapomela malemu 7m sedi krasne, kutali se, zacina pokusy o lezeni, vyvyji se dobre 😉 a obcas pmaha ma mamca .... snad bude lepe, uz se na to tesim ... do puberty snad prestan rvat ...... je uz malinko lepsi, ale ze by to byla slava.....
já jsem se v roli matky dlouho hledala. Vlastně až asi ve 4 měsících syna jsem zjistila, že se na něj usmívám i nezištně, a vlastně že je to fajn - mít dítě 🙂 Ikdyž je to hyperaktiv, pořád někam leze, nyní se už zkouší stavět, takže nedělám takřka nic jiného, než ho neustále chytám, dobíhám, odtahuju, příležitostně plácám přes zadek, aby nechytal do zásuvky, na kabely, na skleněné vitrýny...Ale je to zároveň hodně usměvavé dítě, které miluje, když se může svalit pod židli, pod stůl a hraje si tam s kroužkama nebo s Hracím pejskem 🙂 Už si dokáže sednout, takže toho i hodně vidí z kočárku, jasně, má to dny na babybox 😀 ale většinou je s ním sranda, když se ráno probudím a on na mě z 10 cm kouká, protože spí se mnou v posteli, udělá malá malá, tak mám hned krásný den 🙂
@welunka No nepřestane do puberty řvát-mám takový pubertální exemplář doma a právě mě seřval-no bránila jsem se! 😀 Fakt je, že ač mě ještě nepřerostl, už ho nedohoním a obávám se, že by mě i přepral-ani ho nehoním.Asi mě pozoruje s takovým vnitřním pobavením, když se vyřítím, že mu jednu vrazím- a to jsem to jeho prchání ještě podpořila tím, že chodí na atletiku.Nechci vám tady kazit náladu. 🤐 , ale jeden řev posléze přejde do druhého typu. Výhoda je, že máte-li pouze puberťáka, už vás v podstatě úpřehlíží, takže nevyžaduje stálou péči. Myslím to s nadsázkou, ale je to v podstatě tak- a někdy mě to i mrzí-mám doma takové už 3. 😀
Ano na světě nejsou jen ženy které touží být matkou ale ty co po tom netouží si ty děti nepořizují a pak tady nepíšou jaká je to hrůza.je hrozně smutné to číst.pořídit si dítě jen aby ti chlap nezdrhnul i když ho nechceš?to je sobecké.
Člověk, co lituje, že má dítě.... myslela jsem si, že něco takového po světě nechodí. Jasně, je to hromada práce, energie, je to vlastně taková dvacetiletá obětina 😀, ale litovat? Člověk tolik dostává za tu práci, myslím, když to dobře dopadne. Zrovna včera jsem užívala vnoučátka od jedné dcery a druhá mi psala, že dokončila úspěšně první ročník vysoké školy a druhá vnučka od prostřední dcery volala, že bude mít samé jedničky, tak jsem tak seděla a hmouřila oči do slunce a říkala si, jseš borec, protože tohle všechno si dokázala, porodit, vypiplat a nyní sklízíš plody svojí práce. Cítila jsem obrovskou radost.
@babanci Jsou zeny, ktere nemaji silny matersky pud..Potom je lidi soudi, ze jsou krkavci matky, ale jelikoz mam podobnou zkusenost, tak Vam reknu, ze jsou situace, kdz clovek neceka, ze tak rychle prijde mimco..Jsou situace, kdy ta zena neni pripravena byt matkou..Muze to i souviset s tim v cem ta divka vyrustala. Znam spoustu zen, ktere vyrustali v disfunkcnich rodinach, kdy je matka ponizovala ci rodina nefungovala..Takove zeny maji v budoucnu problem s tim mit svoje dite...A proc..Protoze se samy boji, aby nebyli jako jejich rodice. Neni to na udiveni, ze takove matky jsou, ale naopak, kdyz si zena uvedomuje svuj problem, tak pak je ta nejlepsi mama...Akorat je to pro takovou mamcu ze zacatku tezke se naucit byt mamou... Ted i ja uz vim, ze dite je dar a miluji ho , ale bala jsem se sama, ze tu roli nebudu zvladat..Proto nesudme tyhle zeny, co otevrene mluvi o svem problemy a nedavej me sebe za vzor, jak jsme si vypiplali svoje deti, ale spise se je snazme pochopit, podporit a dat jim silu na to, aby prekonali tenhle pocit....
Já nikoho nesoudím. Matkou jsem byla v osmnácti, taky nepřipravená, lítala jsem v tom taky jako šílená...ale litovat? Prostě už to dítě je na světě, tak se starám a na litování je prostě už pozdě.
Ono je smutné, že pokud ženu baví práce a chce se jí věnovat, pohlíží se na ni jako na kariéristku (sama jsem to zažila). Když nechce děti, je hned divná. Zkuste to obrátit na muže - hned jiný pohled že? Tyhle stereotypní role mě fakt unavují 😒
Bohužel někdy to matka zjistí, až když je to dítě na světě. Podlehne tlaku otolí, dítě si pořídí možná ani ne kvůli sobě, ale kvůli partnerovi (můj případ), nebo na to má už věk, je vdaná, lepení špatného vztahu a "problém" je na světě...
Ale jak píše babanci - nemůžeme plakat nad rozlitým mlékem. Děti jsou dar - hlavně v dnešní době neplodných párů.
!Hledám respondentky pro svou bakalářskou práci! Respondentky budou chráněny anonymitou!
Dobrý den dámy,
jmenuji se Martina Vlková, studuji třetím rokem na Fakultě humanitních studií na UK a píši svou závěrečnou bakalářskou práci na téma "Společenské tabu litovaného mateřství", která se zabývá matkami, které pochybují o tom, zda měly mít děti, ať je to z jakéhokoliv důvodu. Téma mé BP zní tvrdě, ale ráda bych mluvila také s ženami, které obětovaly pro rodinu svůj kariérní růst a dodnes touto obětí trpí. Touto prací mi jde o to, aby se tyto ženské pocity v širší společnosti detabuizovaly a zavedla se o nich diskuse. Viděla jsem, že se zde takové téma již nakouslo, proto se na Vás obracím s prosbou, zda byste byly ochotné se mnou o této problematice !anonymně! pohovořit. Uvědomuji si, že není jednoduché o těchto věcech mluvit, neboť je to stále nepopulární téma, ale ze zahraničních výzkumů vyplývá, že takový postoj zaujímá mnohem více žen, než si myslíte.
Budu Vám velmi vděčná za každý Vás příběh, v případě zájmu mi, prosím, napište na můj mail: martina.vlkova8@gmail.com, ať zajistíme maximální anonymitu. Vím, že mateřství není jednoduché období a možnost si o Vašich skutečných pocitech otevřeně a bez předsudků promluvit, může být pro obě strany přínosem.
Předem děkuji za Vaše odpovědi,
Martina Vlková
Idete hrozne do extrému podaktorí. Prečo by niekto v takomto prípade mal dávať dieťa hneď do decaku? Však keď to dieťa chcel jej muž mal ostať na materskej on a ona sa mohla vrátiť do práce. Vyriešené. Ale inak nemyslím si že tento príspevok bol založený na pravde lebo ak niekto po cisarskom napíše ze to je ľahký pôrod tak asi v živote cisársky nemal a nevie čo to obnáša.
Holky, já Vás chápu- těžké dětství, těžký porod, kariéra atd atd...Ale nezlobte se na mne, já tyhle přístupy odsuzuji z toho důvodu, že, jak už tu někdo napsal, dítě je DAR! A pokud někdo nemá rodičovské pudy, a přesto se mu narodí miminko, proč ho nedá k adopci, aby se o něj staral někdo, kdo děti CHCE, ale nemůže je mít?! Myslíte, že Vaše děti Vaše negativní pocity nevycítí? Tak hloupé nejsou! Ony nemůžou za Vaše frustrace, ony se narodily, takže je nutné dát jim veškerou péči a lásku! Některým maminkám pomohla návštěva psychologa, pomoc dalších členů rodiny apod. Já sama měla těžký pord, ale svého dnes již pubertálního synka miluju nade vše! A ani manželství s jeho otcem nedopadlo. Na vše sama a zvládli jsme to.
Hmm, já jsem přišla do jiného stavu tak nějak taky pod nátlakem, vysadila jsem prášky a doufala, že to bude ještě aspoň půl roku trvat....netrvalo, přišla jsem do jiného stavu hned napoprvé. Těhotenství bez problémů, ale mě to totálně s*alo. Vadilo mi, že nemůžu spoustu věcí a ke konci jsem byla šílená z těch věcí souvisejících s pokročilým stádiem těhotenství. Nebyla jsem připravená na to, mít dítě a zároveň jsem se bála, aby všechno proběhlo v pohodě. Když mi ji položily po porodu na břicho, jediný co mi proběhlo hlavou bylo, že můj život právě skončil. Měla jsem taky stavy, že kdybych jí někomu dala, tak by mi ani nechyběla. Bylo mi ze mě zle. Nebrečela jsem, ale všechno jsem dělala tak nějak automaticky a taky na ni občas křiknu. Teď už je to jiné, je větší, aktivnější a ta mateřská láska se už dostavila. Výše popsaným jsem chtěla říct, že nejsi určitě sama, kdo se hned do svého dítěte nezamiloval. Každopádně být na tvém místě, vyhledám pomoc odborníka, pokud už máš dítko odrostlé a pořád "nic" necítíš.