Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
Ahoj holky, je mi líto, že se jako matky necítíte dobře. Musí to být peklo. Ráda bych vám k tomu ale taky řekla názor z druhé strany, ze strany toho dítěte, jehož matka lituje, že ho měla. Já sama jsem byla dítě chtěné a narodila jsem se do funkční rodiny, přesto moje máma litovala, že mě vůbec měla a od malička mi to opakovaně říkala a dožadovala se mého souhlasu a politování, jak to měla těžké . Ve své podstatě ode mě čekala, že jí odkývu, že kdyby věděla, jak to bude těžké mít dvě děti, bylo by mnohem lepší druhé dítě vůbec nemít. (Já jsem ta druhá). V současnosti nemůžu otěhotnět, jedno dítě už máme. Moje máma pro mě v této situaci opravdu nemůže být oporou, naopak mi několikrát zopakovala, že je to vlastně hrozně fajn, že mám jen jedno dítě...Přestože je moje mamka překvapivě dobrá babička, s vlastním mateřstvím jsem si k ní cestu moc nenašla, naopak její postoje k mateřství, trestům atd chápu spíš míň a míň... Ráda bych apelovala na vás mámy, které litujete, že máte své děti, abyste jim o tom neříkaly. Vím jistě, že mě samotnou by nikdy nenapadlo, že máma litovala, že mě měla, kdyby mi o tom sama neřekla, samozřejmě že náznaky by byly, ale prostě by mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, kdyby mi to sama neřekla. Jestli chcete mít se svým dítětem jednou pěkný vztah, bavte se o tom s kamarádkami, s partnerem, se svou matkou, věřím, že vás pochopí, ale prosím opravdu nikdy ne s tím dítětem.
@eithelwing Netrap se, přežívej den za dnem. Mně pomohla ségra. Byli jsme u ní věčně nasáčkovaní, takže jsem měla kontakt s někým dospělým, malej vedle nás kňoural, ale dokud nekřičel, tak se to dalo přežít. Soucit bych rozhodně nehledala u chlapa, spíš u nějaký kamarádky co prožívá totéž. Můžete najednou pomluvit dítě i chlapa a uleví se ti😁
Něco mi říká, že jednou budeš ráda za to, že máš své dítě 🙂 Teď to tak necítíš, ale člověk se mění v čase 😉 Jen aby chlapeček nějak nestrádal nedostatkem projevu citů z tvé strany. No snad si najdete k sobě cestu, on tě to naučí 😉
Zkrátka každá žena nedává mateřství na svůj pověstný nejvyšší Olymp, ale dokáže žít i z jiných všedních radostí. Mám téměř 2letého syna a mám ho moc ráda, přesto bych ho ráda občas někam zavřela, odjela, dělala si něco svého, než jen skládala puzzle, malovala stromečky, strkala ho na odrážedle...Vždy, když na mě padne depka, najdu si něco, co mě nově naplní - např jsem začala háčkovat plyšáky, plést deky, učit se francouzsky, mít prostě nějaké nové nadšení z toho každodenního kolotoče. Ohromně to pomáhá a mohu to fakt doporučit. Stačí dát syna na 2h hlídání do miniškolky, sednu k háčku a nabije mě to tak, že se na něj dokonce i těším 🙂
Jdi do prace a manzel at je doma s ditetem...
@eithelwing Jak já Vám rozumím, měla jsem také uplakané miminko, momentálně spíše uvztekané (téměř dvouleťačka), kdyby Vám aspoň trošku pomohlo se někdy vypovídat, klidně písněte 😉
nechápu jak může někdo na dvouměsíční dítě křičet fakt tohle nepochopím to dítě se tu samo nevyskytlo porodila jste ho Vy!A když dítě nechci buď ho neporodím a nebo ho dám k adopci, ale rozhodně se nebudu chovat jako kdyby za to mohlo.Slova pochopení ode mne opravdu nečekejte!Spíš se proberte co to tady vůbec píšete!Chtěla jste, aby se do Vás tady někdo pustil, tak prosím...
Asi ti někoho neporadí .....nepomůže možná třeba časem
se do svého dítka zamilujes...
Jinak není k tomu co dodat..
Já a asi většina žen na tom to fóru kde ženy řeši neplodnost..... a Jsou zoufali ..
A to z důvodu že čekají na vytoužené 2 čárky na těhotenském testu..
Te asi nepochopí,protože většina žen se zamiluje při pohledu na miminko..
Ale nejsme všichni stejný.
Člověk by neměl nikdy pokoušet něco za co nechce nést následky. A už vůbec když jde o živou bytost-miminko
ahoj, tak já vyjádřím pochopení, pro targetu, protože to cítím úplně stejně. Mám pětiletou dceru a přežívám ze dne na den. Dítě nebylo chtěné, plánované, ale jednou je na světě a cítím za něj zodpovědnost, nicméně šťastná nejsem, dítě mě otravuje a nudí mě, se o něj starat. Podle mě to jsou nějaké bloky z dětství a asi je opravdu na místě vyhledat psychologa. Strkám dceru po babičkách a počítám dny, aby už byla starší a samostatná. Snažím se, aby to nevycítila, ale bohužel jsem na nic protivná a občas jí dávám najevo, že mi leze na nervy.
@kkaccka Tvoje dcerka za to nemůže. Nezbyde Ti nic jiného, než se obrátit na psychologa. Co nejdřív-tohle jsi měla udělat dávno. Dcerka je mlaďounká, ale ne blbá, cítí to z Tebe, a možná se Ti už teď vzdaluje. Tak s tím něco dělej, jestli ji nechceš ztratit. Jestli chceš, aby si Tě vážila a měla Tě ráda. Není nic horšího, než když Tě odsoudí vlastní dítě...Vím, o čem mluvím...
Nemas laktacni psychozu? To by chtelo vyloucit..Jinak mas pravo na svoje pocity.Muzes jit do prace a materskou otec.
@eithelwing taky si casto rikam, proc v nasi spolecnosti neni materstvi ocenovane a uznavane. Je to sakra narocny úděl, práce na 24 hodin denně po mnoho let, clovek nema kolikrat cas se ani napit, najist, vyspat, , prevleknout, dojit si na WC.. Je to skoda a rozhodne to cloveku na psychice neprida, ze se to bere za neco tak automatickeho, ze si to ani nezaslujuje ocenit.
@eithelwing potrebujes mit pravidelne od deti volno . Jedno az dve odpoledne v tydnu.Jen tvuj cas.Jinak vyhoris ....
@kkaccka treba se ti bude libit az bude starsi a bude spis partak i to muze byt...
Tak jsou i jesle, pani na hlidani , babicky😉detsky koutky a hlavne tatove, ze jo☺
@pavca1982 Nemyslím, že by ty nešťastné matky tak úplně před otěhotněním plánovaly, že si pořídí dítě a pak na něj budou hnusné. Prostě to tak je a možná je to i trochu psychická porucha a věřím, že by byly rády, kdyby je mateřství uspokojovalo tak, jak je to obvyklé, ale cit prostě rozumem nevytvoříš.. Mám taky kamarádku, co přiznává, že asi děti mít neměla. Sama mám s těhotenstvím problémy a beru to jako výsměch osudu, ale nemyslím, že mi přísluší jí za to soudit. A je lepší, když se tady vypovídají, zjistí, že v tom nejsou samy a třeba je to trochu uklidní, než aby teda seděly frustrovaně doma s vědomím, že jsou ty špatné a nikdo je nechápe a o to víc to přenášely na děti.
@eithelwing a jak starý dítě proboha máš?
hlavně klid! to se srovná! začátky jsou vždycky těžký! teda většinou...
velmi doporučuju tuto skupinu https://www.modrykonik.cz/group/7052/
můžeš sdílet zkušenost, načerpat nějak tip co se svejma problémama a halvně tě to uklidní, až zjistíš, že maj lidi i náročnější děti, než ty🙂))
a taky je to vývoj i u tebe...časem prostě budeš celkově víc vklidu. neber to prosím nijak urážlivě, ale když to nadnesu, nemůžeš brečet kvůli každýmu bebí, co si tvoje dítě udělá. není to dobrý koneckonců ani pro něj. jedna z nejdůležitějších věcí, co dítě potřebuje dostat do života je víra, že všechno zvládne. a jak víme, příklad vychovává bohužel nebo bohudík daleko víc, než záměrná výchova/učení.
zkoušela jsi to okolí taky říct? já nevim, taky mám dost náročný dítě doma, taky bych ho občas "prohodila oknem", ale zase nemám potřebu to křičet na celej svět. stačí mi, když to se mnou spoluprožívá můj muž, a ještě jedna osoba. vim, že to viděj, chápou a zároveň mě oceňujou, že to ještě dávám:D ono stačí málo. ten pocit, že seš na to všechno sama a valí se to na tebe, je prostě na hovno. a většinou stačí jen to sdílení, pochopení, a podpora "neboj, vydrž, bude líp", případně nějaká konstruktivní rada, a hned to člověk vidí v trochu normálních mezích zvládatelnosti.
jinak když mi připadá, že se to na mě valí a jsem nasraná, že to je tak jak to je, tak se proplesknu, uvědomim si, že půlka světa umírá na hlad, žízeň a války a hned se mi řešej líp moje malý starosti🙂
@kkaccka bohužel pro tvou holčičku - piš si, že to vycejtí...
asi je pravda, že někdo "TO" prostě v sobě nemá a neumí předat. někdo to má asi jen někde hluboko schovaný. neodsuzuju, když nevim. spíš soucit s tebou a tvou dcerou. je to nezáviděníhodná situace. vědět, že máš (doufám) zdravou šikovnou holčičku, ale nemít z toho tu hlubokou radost, resp. prostě necejtit k ní tu nepopsatelnou lásku.
jen chci říct, že pokud si myslíš, že to je nějakej blok, z dětství atd., a že bys měla zajít k odborníkovi, určitě to udělej. a pokud nepomůže, řešila bych to dál (alternativci - kinezio? eft, já nevim co všecko?).
pokud tě to pálí, řeš to. kdyby ti to bylo jedno, takhle bys neuvažovala, nepsala bys sem to, cos sem psala.
snad to dopadne pro všechny co nejlíp.
@bruckner to neznamená... to je pravda...ale porodit dítě ,vychovávat ho a milovat mi přijde úplně normální, ale když chce někdo psát na síť jak nesnáší své dítě,tak prosím jen do toho jen nevím co si tím kdo pomůže. A joo...mít tři děti a být neskutečně šťastná matka je krásný...můžu vřele doporučit🙂
Uprimne me velice zabolelo cist tva slova. Nemyslim si ze jde o poporodni depresi, problem je nekde jinde a hloubeji kdyz pises ze jsi deti nikdy nechtela. Co takhle vyhledat nekoho kdo pomuze s nalezenim problemu a odblokovanim? Muze jit o nejaky tezky stres z detstvi, nebo i drive... vim nekdo na predchozi zivoty ci karmu neveri, ja vsak ano. Tenhle chlapecek ktereho jsi porodila si te z nejakeho duvodu vybral za svou matku. Chce se od tebe necemu naucit v tomto zivote. Muze byt dulezitym meznikem tveho zivota. Prisel a jen on vi proc. Zkus se podivat na svuj zivot trosku z jineho uhlu, a netrap se svymi pocity. Jsou zde a ty si je musis prozit. Ikdyz se vymezuji hranicim normy. Zkus hledat cestu jak najit pricinu tvych pocitu. Hlavne se netrestej za to co citis. ;) Drzim pesti, nezavidim ti tvou situaci a ani te neodsuzuji. Spis v tom vidim nejaky karmicky problem ktery je dobre otevrit a resit. Ale to uz je jen na tobe. ♡
kazde matce nekdy leze dite na nervy, zvlast ted o prazdninach..ale napsat tady, kdyz mam zdravou petiletou dceru, ze me dite otravuje, nudi...zenske proboha, vzdyt staci tak malo- ty haranty si proste nedelat. holcicce zkazite cely zivot, neni blba a zit se "syndromem nechteneho ditete" neni zadna vyhra.je mi vas lito !! a ja chci dva roky druhe dite a nemam ho, pritom bych mu dala vse...nic, uz nemuzu dal tudle diskuzi cist.je to na bliti!!
@normalnimatka Dcera je malá, tři a půl měsíce. 🙂 Já vím, já vím... Občas mě to prostě přepadne a občas to zvládám. 🙂 A kdybych to měla komu říci, tak to opravdu nešířím takhle do světa. 🙂 Jenže kamarádky ještě děti nemají a má trápení jim přijdou mimo. Spíš řeší svou kariéru a to zase nebaví poslouchat mě. :D
S vlastní mámou si tolik nerozumím a tchyně mě asi taky vidí víc jako hysterku. Bohužel manžel trochu taky začal na tuto notu, což vedlo k hádce, ale nakonec jsme se snad pochopili.
Rozhodně tím nechci říct, že svou dceru nemám ráda, jen to okolí, kde děti už jsou, má zrovna takové ty hodné spáče, co, když už brečí, tak spíš kňučí.
Těším se, až mi dcera bude moct říct, co jí trápí, takhle si občas připadám totálně neschopně, proč zase řve, když teoreticky má vše - plné bříško, suchou plínu a mou náruč.
A díky za tip na skupinu!
@eithelwing Mne tvuj prispevek prijde v pohode. Ve spolecnosti totiz silne prevlada nazor, ze matka ma byt neustale stastna, protoze ma prece to zdrave dite. Dle tohoto nazoru se mas usmivat a sirit vseobjimajici lasku i kdyz jsi hladova, nevyspala, zpocena, s nemoci, kdyz v lednu mrznes na bobovacce, kdyz mas migrenu a dite po tricate jeci, ze chce tu pistalku, atd, atd... Obvykle to ale tvrdi lide, kteri maji o velmi narocnem diteti (coz dite s neustalymi kolikami je) jen mlhave predstavy. Miluju svoje deti, ale nekdy bych byla sakra rada aspon na 24h zase ta bezdetna, co nemusi resit bitky, dohadovani o ptakoviny, bliticko a podelany pliny. 😉
Nemám ráda vyhrocené názory - na jednu stranu spousta žen odsuzuje ty, co si dítě přejí a vidí to jako smysl života. A stejně tak druhá strana se pouští do té první. Moc nevěřím mladým holkám, když tvrdí, že dítě nikdy nechtějí. Takový názor podle mého musí uzrát. Dítě je sice dar, ale opravdu o něj každý nemusí stát a než být špatnou mámou, tak lépe žádnou mámou. Rozhodně je mateřství oběť.
Mně jako mámě chybí především chybí podpora pro mé slabí chvilky. Dítě jsem si přála, počítala jsem s omezením, ale stejně to na mě někdy padne, kdy mám všeho dost. Malá trpí na koliky, teď má reakci na první očkování, takže se míra pláče opět zvýšila. A člověk už neví, co dělat. Každý do něj hustí své zaručené rady, já sama jsem nejistá. A nejlepší rada, "buď v psychické podobě". Ale jak, když na cokoliv, co udělám, dcera reaguje dalším a dalším brekem? Jelikož ale vývojově prospívá, z lékařského hlediska není co řešit. V tu chvíli se opravdu cítím na dně - nejím spoustu věcí, nepiju, jsem u ní celodenně uvázaná a mám toho dost. Jsem nevyspalá, navíc jsem s ní absolvovala několik dní v horečkách a jen se bála, aby to ode mě nechytla. Obdivuji maminky, co si s kočárkem vyjedou na nákup nebo s kamarádkou do kavárny, u nás to kvůli častému pláči nejde. Nejsem totiž ten typ matky, co v pohodě kráčí nákupním centrem, zatímco jí dítě řve v kočárku.
Takže i když jsem si miminko přála, někdy jsem opravdu hodně zoufalá. Jenže nikdo v mém okolí nechce poslouchat řeči nešťastné matky, která by se nejraději miminka zbavila. (Samozřejmě do jejího prvního šibalského úsměvu, ten všechno napraví...) Přijde mi, že jsem obětovala hrozně moc a nic se nedaří, nic nepomáhá. Uvědomuji si, že je to běh na dlouhou trať, obzvlášť s kolikami, ale mrzí mě, že mé okolí mi není ochotné poskytnout podporu a chápat, že se cítím tak, jak se cítím. Prostě nejsem neustále happy matka, která je šťastná z toho, že se nevyspí, pořádně nenají, neumyje vlasy a ztrácí svou ženskost... Jakoby toto bylo stále ve společnosti tabu.
Asi je to hloupé, ale byla bych ráda, kdyby mě někdo často oceňoval za to, co dělám. Jenže společnost chápe jako normální, že žena věnuje novému životu vše, svou kariéru, své tělo, svou psychiku. Ano, dostane za to lásku svého dítěte (možná), ale uznání ne. Opět... Nepotřebuji extrém nějakého kultu mateřství, ale přijetí matky se všemi jejími chybami, slabostmi.