Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
Zdravím vespolek. Upřímně jsem překvapená z této diskuze. Je hrozné, jak se na nás mohou podepsat naše matky a některé matky na svých dětech.Jsem nechtěné dítě, které to pociťovalo snad každou chvíli v životě, každý moment. Starala se o mě víceméně babička. Neznám objímání od mámy, nepamatuju si na žádné společné chvíle, nemám po ní nic pro vzpomínku, dodnes odmítá mě i moji dceru.Otce znám od18 let.
A snad i proto je moje dcera všechno na světě, nedovolila bych, aby vyrůstala bez otce, nebo mámy. Když si chci dáchnout, prostě jdu, manžel se postará. Ale chvíle s dcerou josu ty nejvíc, učím se od ní, jsem více trpělivá a vnímavá. Jezdíme spolu po výletech, horách, děláme si "pikniky" u pohádek, nebo jsme jen tak, jedna pro druhou.
Přála bych tohle každé mámě, přála bych to i těm maminkám, které to cítí jinak. Třeba jednou....tak jako já pořád čekám, že třeba jednou i moje máma bude moje máma.
Hezký večer.
@eithelwing dcera me taky stala hodne moc ( a tim nemyslím penize). Vim, ze jednou budu strasne moc rada, ze ji mame. Ale uz 3 roky si dost často rikam, ze mi mateřství jen vse bere a nic nedava. A uprimne když vidim nějakou natesenou tehuli, tak si rikam, boze holka, kdybys vedela...
Vim je to nespravedlive. Ale je to tak. Ma sestra by dala cokoliv za dite. Ja ho mela hned a někdy bych dala cokoliv za to vratit čas...
Nicmene dcera ma vse. Opravdu si myslim, ze nijak ani citove nestrada, mazlime se, blbneme, ale dokazala bych si se predstavit stastnejsi, bohuzel
@eithelwing rozumím ti. Tak jsem se citila s mou první. Hrozně jsem se snažila, aby byla spokojená-řev skoro pořád. Moje mateřské sebevědomí na nule...otázky co dělám blbě, pochybovani a unava. Nemela jsem tu zpetnou vazbu..prakticky zadny usmev, vecne nacurena a hodne narocna. Nejvic jsem byla frustrovana z ostatnich maminek a deti...proste jsem nechapala, jak je mozne, ze nekomu to dite lezi v kocarku a spi nebo je vzhuru a neplace. Ted uz je velka a je to partacka. Cestu jsme si k sobe hledaly, ale stalo to za to 😉
Omlouvám se, ale jsem z toho tématu trochu v šoku. Ne z toho, že někdo nechce děti, to je každého právo. Já se do toho taky nehrnula, ale spíše z toho, že si někdo dítě pořídí a takhle se k němu chová. Nečetla jsem tuhle dlouhosáhlou diskuzi, každý má svůj názor. Mě přijde hrozné mít dítě a nemilovat jej nebo mít ho jen na obtíž a z musu. Přemýšlela jsi, jak se bude cítit a jak se cítí? Pláče třeba taky proto, že cítí, že ho nemáš ráda, i když to ještě nechápe. Zkus nebýt tolik sobecká a myslet jen na sebe, ale nes následky svého rozhodnutí, tvůj syn není věc, kterou jako nepohodlné štěně můžeš nechat u kontejneru. Máš zdravé dítě. Já o to své bojovala a málem o něj přišla. Narodil se nám ve 33 týdnu s 1250 g a musel hned na těžkou operaci střev. Nevědělo se zda přežije. Stejně tak jako ty nepochopíš tu bezmoc a strach o dítě, tak já nepochopím tvůj pocit. Každopádně by bylo dobré někam zajít. Tohle jinak neskončí dobře, buď ublížíš jemu nebo sobě.
@alboo sorry,myslim si,ze je to v hlave. Nanestesti nektery lidi si uvedomi co maj az kdyz zjisti ze by to mohli ztratit. Nebo to ztrati. Jaka skoda ze zkusenost je nepredatelna. A tobe fakt uprimne preju,aby ses dokazala ze svoji dcery radovat. Dokud mate cas. Protoze on je totiz kurna kratkej .
@karlajasmine zpříjemnit mateřství? Je to možné? Žádné rady jsem nezaznamenala😓 Ale jasně jaký si to udělám, takový to mám, trochu klišé, ne?
@zaninkaj a nepohodlné štěně necháš u kontejneru? To je trošku hnus, ne? Nikdo neříká, že by se svého dítěte rád zbavil, ale nemusí být každá máma úplně "vydřená", že má to svoje baby a být v sedmém nebi! Každá máme nárok na svoje pocity, a že jsou trochu negativní, tak co, neznamená, že se o svý dítě výborně nepostarám,i když to není můj smysl života.
@bruckner to jsi nepochopila smysl. Ani to štěně bych neodložila natož dítě. Přesto někteří to tak udělají. Děti nechtěla a pořizovala si synka jen s tím, že to chce okolí. Co tedy čekala. Nikdo neříká, že z něho musí být vydřená. Furt se tu mluví jen o ní a co to maličké? Za nic nemůže. Sama píšeš, že máme každá nárok na svoje pocity a já je napsala jako jiní.
Ať ho da raději k adopci, když ho nechce..co ji tady radit.. laktační psychóza to asi nebude, děti nechtěla nikdy..😨
Chudák dítě...
Příspěvek je starý.... takže předchozí odpověď nemá takovou váhu ale jak to nakonec dopadlo?Nasla si cestu,nebo ne? Nechce se mi louskat 24 stránek 😏
a děkuju za srdíčko....komupak?
Už jsou dávno v pohodě 🙂 Je to starý příspěvek, který tu zase oživl.
Stejně je to hrozné. Myslím, že některé děti, potažmo dospělí si takovou věc můžou nést celým životem. Ono se to v určitém věku upozadí, schová kamsi dozadu, ale pak se narodí dítě a všechno vypluje napovrch.
Tohle byl příspěvek na který jsem dlouho myslela.
Přeju všem dětem ty nej rodiče a rodičům to, aby si své děti užívali a hýčkali,ikdyž někdy jedem nadoraz.
Hezké dny Vám všem.
Naši dceru chtěl manžel .chodil za mnou, až jsem podlehla, ne není to omluva, já vím.
Ale na druhé straně jsou lidé, kteří dítě chtějí, touží po něm a pak se k němu chovají hrozně, já jsem ten druhý extrém. Ona byla plačtivá, přišly deprese, antidepresiva a pocit, že mi zničila život. Byla nechtěná,, jednou mi to vyčte a možná , že se se mnou nebude stýkat, ale alespoň v jednom mám jasno. Přivedla jsem ji na svět a přes velké sebezapření se snažím tu být pro ni, ale žádnou radost ani štěstí necítím.
@kkaccka To zni opravdu jako deprese.. clovek kolikrat pri depresi nema zadne pocity ani zadnou radost z blizkych a milovanych lidi.. Nevycitej si to, protoze za to nemuzes, ale zkusila bych treba jina antidepresiva, poradit se s psychologem / lekarem.. Kvuli sobe, nejen kvuli dceri, at jsi stastnejsi 🙂
@kkaccka to je pak život na houby, pro tebe i pro tvou dcerku. Ani jedna za to nemůžete. Jak už tu bylo psáno...co třeba zkusit jiné léky? Musíš mít ty sama chuť s tím, aby jste ty i dcera byla spokojenější. Už jí máš, tak zkus najít řešení 🙂 Vím, jak deprese může být zákeřná a jak člověku vycucává radost a chuť do života ☹
Já o dceru přišla. Umřela mi. Milovala jsem jí a pořád jí miluju. Nerouhejte se a buďte rády,že máte zdravé děti.
@targeta Tohle je těžké... i pokud někdo po miminku touží, tak je to po jeho narození darda a zastávám názor, že kdyby lidi věděli, do čeho jdou, tak by rozhodnutí pořídit si děti hodně promysleli nebo i odložili 🙂. Život je o něčem úplně jiném a hlavně na začátku, kdy je dítě závislé na mámě, převrátí hlavně jí život naruby - najednou nemůže jen tak někam jít, je "omezovaná" kojením, nemá tu svobodu, kterou měla předtím... Těžce to nesou maminky, c o si děti pořídily, protože po nich hrozně toužily, natož ty, které dítě nechtěly... Abych Tě utěšila - věř mi, že čím bude dítě starší, tím větší s ním bude zábava. A pokud máš možnost využít hlídání ze strany mámy, tak určitě využij a najdi si nějaký svůj úsek života (i kdyby "jen" cvičení), který bude jen Tvůj. Jde to i s malým prckem. A dokud děcko nezačíná být mobilní a nezačne si "vynucovat" pozornost, jde i pracovat. Moje kamarádka otěhotněla neplánovaně, chlap jí řekl, že když si dítě nenechá, tak ji opustí, takže si ho nechala, ale hrozně se pak trápila, měla výčitky svědomí vůči děcku, že ho nemá dostatečně ráda, a trápila se, že nemůže dělat kariéru, po které toužila a která ji naplňovala. A samozřejmě chlap, který na ni tlačil, doma skoro vůbec nebyl, a když přijel, tak s ničím nepomohl, takže opravdu na všechno byla sama. Cca po dvou letech se vrátila nejprve na částečný úvazek, později na plný do práce, zprvu to řešila chůvou (což vyžaduje finanční zajištění), později školkou. A po návratu z práce se dítěti věnovala s mnohem větším elánem a nadšením... Poučky říkají, že není důležité, kolik času s dětmi trávíme, ale jak kvalitně. Takže pokud to jde, máte na to, nebo máma pohlídá, tak se zkus realizovat i jinak, abys byla pokud možno co nejvíce spokojená. Mít zdravé dítě je obrovský dar a věřím, že si k němu cestu najdeš, pokud nejprve najdeš cestu ke své spokojenosti. A samozřejmě by se měl zapojit i manžel, který dítě chtěl, měl by Tě podpořit a nečekat, "že si zvykneš".
@marelu Bylo jí 24 let a má dceru. Když jsem s ní tenkrát otěhotněla, taky jsem nebyla nijak nadšená. První těhotenství jsem strašně špatně snášela a nechtělo se mi to podstupovat znovu. Nakonec jsem do toho šla i potřetí. Naštěstí, protože ta třetí mě pomohla překonat nejhorší čas.
@bruckner zrovna tobě tu tolik lidí radilo, jak si mateřství zpříjemnit, ale máš hlavně spoustu výmluv ☹.."jaký si to uděláš..."