Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
já jsem byla také nechtěné nebo spíše neplánované dítě. Pravda je taková, že k mým rodičům bůh ví jaký vztah nemám, nebo spíše jsou mi lhostejní.Čekala jsem, že po porodu své dcery se probudí nějaký mateřský cit, ale nestalo se tak, nepřišlo vůbec nic, prostě ji mám a tak to je. Těším se ,až vyroste,žádný požitek z toho, jak vyrůstá, jak zkoumá svět, prostě to beru , jak to je. Vím, že zdravé dítě je dar a snažím se k tomu tak přistupovat, ale není dne, kdy bych nechtěla vrátit čas.
Já myslím, že se vztah k dítěti může časem proměnit, zlepšit. S dítětem se dá dělat spousta věcí, co jsi třeba dělala předtím. Dítě taky časem naváže jiné vztahy než s matkou (ostatní příbuzní, děti ve školce atd.) Děti mám a chtěla jsem je, tak si tohle neumím moc představit. Snad jen zkusit dítě nezanedbávat (zapojit i další lidi, protože myslím, že je to pro dítě důležité, aby vědělo, že ho má někdo rád - aby mu to uměl někdo dát najevo) a přitom se nezbláznit z očekávání okolí. Držím palce.
Je tady ještě někdo s podobným problémem????diskuze už je stará,ale pro mě velmi aktuální.....
@tahejhula Souhlasím. A potom školní průsery a doost náročný období puberty. Situace, kdy dospívající dítě táhne flámovat a Vy jen doufáte, že se vrátí v pořádku domů. Neustále ho pak poučujete, ať hlavně nevletí do drog. Dítě Vás pak s chutí víceméně slušně pošle kamsi. Nenápadně lustrujete jeho kámoše a potomek Vám sdělí, jak jste trapní..S mimčama to je náročný, ale s puberťákama to je teprve mazec...Jediný měřítko toho, že Vás ještě trochu bere, je, že za Váma aspoň někdy samo přijde.
Dítě jde na učňák/SŠ, a Vy se modlíte, ať školou aspoň proleze a je z něj něco..No, asi většina pubescentů jsou náročné děti. Sice v noci nebulí, ale zase Vám nedá spát starost, kde zas proboha ten fakan je a proč nebere mobil🙂Vím to dobře, synkovi bylo16 a jsem na něj sama
Ahoj, náhodou jsem narazila na tuto diskuzi a jsem v šoku. Jsem velmi tolerantní člověk a nevadí mi mnoho věcí, odlišností atd... dokážu pochopit a velmi lituji ženy, které si pořídí dítě a vlivem poporodní deprese, těžkého porodu atd... mají problém ho milovat, chápu a fandím ženám, které nechtějí dítě a nepořídí si ho- je to přece svobodná volba a velká zodpovědnost Nechápu, nepochopím a odsuzuji ženy, které si pořídí dítě, i když ví, že ho nechtějí jen proto, aby nepřišly o chlapa, nebo vyhověli touhám svých matek po vnoučatech, nebo "podlehly " tlaku okolí, že se to má atd... Napadlo někdy tyto ženy, že k dítěti přistupují jako k věci? ..."Jo, tak si to děcko pořídíme miláčku, mami, nebo kdokoli..." a co potom? Napadlo někdy tyto ženy, že kdyby je jejich partner/ matka nebo kdokoli, kdo je pro ně nejdůležitější na světě a má je milovat za všech okolností bral jako obtíž a něco, co mu zničilo život, postavu a podobné nesmysly...? Napadlo někdy tyto ženy, že za svoji blbost a ubohost dávají vinu člověku, který je naprosto nevinný, je proti této zlobě naprosto bezbranný, a který chce jen a pouze to, aby ho máma- nejdůležitější člověk na světě miloval? Fandím ženám, které třeba i z blbosti otěhotní a ví, že této lásky nejsou schopné a dítěte se vzdají a dají mu šanci na opravdovou lásku a normální psychický vývoj. Jaký člověk vyroste z dítěte, které si nezasloužilo být milované ani vlastní matkou? Co si do života ponese? Z tohoto tématu a některých příspěvků je mi zle a hodně smutno....
@konik_mischel Napadlo tě někdy, že když jde někdo s kůží na trh a hledá radu v podobné diskusi, tak o tom všem asi přemýšlel a necítí se kvůli tomu úplně nejlíp? Že kdyby byl tak blbý, jako ty popisuješ, tak se doma opíjí a nehledá radu? Napadlo tě, že si sem někdo přišel pro podporu nebo naději, že se to změní a bude líp? A napadlo tě, jak strašně můžeš svými slovy ublížit někomu, koho vůbec neznáš a absolutně o něm nic nevíš, a přesto ho odsuzuješ?
@rebe Ano napadlo, proto v mém příspěvku není jediné sprosté slovo, jediná urážka, žádný útok na nikoho konkrétního ani nic podobného. Ale stejně tak mě napadá to, co jsem již napsala, že žena je v tomto případě ta dospělá, ta zodpovědná za tu situaci a pokud si někdo pořídí dítě i když ví, že ho nechce, je to podle mě trestuhodné ať ho k tomu vedl strach ze ztráty partnera nebo cokoli jiného. Nic se nezmění, pokud ty ženy nebudou samy chtít a nezačnou to řešit s psychologem, rodinou místo veřejného fóra, kde se sice vypovídají, ale nic víc... to, že sem napíše někdo, že nemiluje své dítě a křičí proto na něj, dává mu za vinu nabraná kila, to že nemůže budovat kariéru nebo cokoli jiného, nic nevyřeší. A napadlo ženy, které si pořídily dítě i když opravdu věděly, že ho nechtějí, jak mu tím ublíží? To, že každý den chtějí vrátit čas opravdu neřeší vůbec nic. A ano, pokud někdo nedává svému dítěti lásku i když si ho pořídil svobodnou volbou ( opravdu se nebavím o znásilněných ženách, ženách s laktační psychózou, poporodními depresemi atd..., kde je narušený vztah s dítětem z úplně jiného důvodu), odsuzuji to a nestydím se za to. Dítě není pes a i ten pes chce víc než dostat žrádlo a vodu.
@konik_mischel OK, tak ji odsuzuješ, tomu se nelze příliš divit. Jen nechápu, proč si to nenecháš pro sebe a máš potřebu to sdělit v diskusi, kde taková žena hledá radu. Těžko jí to pomůže najít cestu k dítěti a poskytnout mu lásku, kterou potřebuje. Tak k čemu myslíš, že jí tvůj názor bude? Čas nevrátí.
Já si třeba myslím, že věřily, že se to s hormony po porodu změní a že své dítě budou milovat. Teď se trápí kvůli tomu všemu, co píšeš, a hledají řešení. Když jim někdo místo odsouzení nabídne radu, například tu, že mohou mít poporodní depresi, která lze řešit farmakologicky, třeba se jejich situace i situace jejich dítěte zlepší. Když se setkají s odsouzením, pochybuji, že to jejich dítěti nějak pomůže. Občas je prostě lepší držet pusu, i když máš na svůj názor stokrát právo.
@konik_mischel Treba kkacka uz bere antidepresiva, takze se to snazi zjevne resit, o dite se stara, jen ji to netesi. Takove nazory zna jiste z okoli, jinak by k tomu psychiatrovi asi nechodila a na dite se vybodla. Hlavne ze sis "spravedlive" ulevila :/ sama dite musim resit pres IVF, takze me mrzi, ze je svet takto nespravedlivy, ale tvoje reakce opravdu nikomu nepomaha.
@konik_mischel Ja bych k tomu jeste dodala to, ze nejsi tolerantni clovek. Naopak velmi netolerantni a neempaticky...
Hele posralas to. To bez debat. Jestli je to vsechno pravda tak, jak pises, tak je to proste pruser. Ale vis jak, nic se neji tak horky, jak se to uvari. Akorat nekdy je potreba trochu dyl cekat, nez to vychladne. Necetla jsem vsechny odpovedi, ale opravdu si zajdi za odbornikem. Jenom co chci rict o materske lasce, ja taky necitila vybuh emoci, kdyz mi dceru dali poprve do naruce a DOKONCE jsem doufala, ze si ji na novorozeneckym nechaji co nejdyl, at si muzu odpocinout. Jsem zla matka... Co bych delala ja, krome navstevy odbornika, snazila bych se v klidu prijmout fakt, ze to dite si tohle nevybralo, ono tady mozna byt ani nechtelo, takze si nezaslouzi to, co popisujes. Ja kdyz mi obcas pracovali nervy, jsem si rekla "ty vole co se rozcilujes, kdyby tvoje matka byla stejna, jako ty, taky tady nejses a ze ses tady rada, co? Takze prestan resit a proste zij, jak se ma." A taky bych si nasla nejakou svou aktivitu. Kdyz uz matka hlida, vem si treba dvakrat trikrat tydne chvili volno. Tohle delaji i ty milujici matky. A taky, kdyz syn vyroste v takovemto prostredi, jednou ti to da sezrat. A to asi nechces. Drzim palce, at to zvladnete jak nejlip to pujde. 🙂
V žádném případě nikomu nepřísluší druhého človeka soudit.
Jako je pro ženu přirozené přivést na svět potomka,je dle mého názoru stejně přirozené,že některé takovouto touhu nemají.
Takových žen je víc.Nejsi sama.Co znám z okolí ženy,které děti nechtějí,tak je prostě nemají.
Není to už nic neobvyklého.Neobvyklé je,že sis přesto dítě pořídila.Je strašná spousta možností,jak to vyřešit.A res to hned.Protože,když vyroste dítě bez mateřské lásky,bude za chvíli mezi námi další psychicky nevyrovnaný jedinec.Jak takové děti dopadají asi všichni víme.
Budeš muset asi tohle vyřešit s manželem.Tak ať s ním zůstane na rodičovské třeba on nebo babička.
Protože abys po něm celé dny jen ječela,není ku prospěchu nikoho.
Zkus si najít ženu,která to má nebo měla stejně,treba ziskas informace,se kterými budeš moct pracovat.
Neskuhrej nad rozlitym vínem a radši s tím něco dělej.Musí být napřed dobře tobě,aby mohl být šťastný tvůj syn.
Třeba až bude starší,bude to lepší.Třeba ale taky ne....
Hodně štěstí.
@gorda
@janulkakraniska
Holky autorka na straně 20 psala, že se vše v dobré obrátilo 😉
ahoj moc dobře ti rozumím když to ctu tak je to hodně podobné. můj chlap jezdí taky přez tyden pryc ja na syna sama v těhotenství sem taky nekdy strašně bála že to nezvládnu ze nebudu dobra ,chlap porád v praci a první mesíce hrůza taky sem si musela hodně zvikat (taky sem si přala holcicku). první tri měsíce sem delala že jsem musela a syn dost aktivní ale ted už bych ho nedala i když je to nárocné hlevně začátky synovi jsou 2,6 měsicu vydrž bude to lepší. snad te potesí aspon to že nejsi sama
jo a taky at ti ho někdo pohlída pokud nekojíš aspon v tomhle je to dobrý a běž mezi kamaradky a pobav se, uvolni se nebo proste běž dělat to co maš rada byt furt s dítětem je napalici vím 🙂
já tě asi zasipávám radama, ale asi sem měla hodně společného jen sem chtěla písnout to že jsem četla někde když pořad díte musís napomínat nebo pod. pry je to taková frustrace a mohlo by to zabýrat i v tvém případě ja to občas dělám i teď kdy syn spí (ono ho musím napmínat skoro furt) tak na něho mluvím jak ho mám ráda proste řeci k tomu díteti ovšem pozityvní 🙂 má to docela dobrý vliv na psichiku a stací treba nez jdes spát tak mu to 3x říct zasebou
Nejsem az tak tezky pripad jako zadavatelka, nicmene s vami holky soucitim a rozumim vam. Mam malou 1,5 roku, doted jsem nepocitila tu bezpodminecnou materskou lasku. Jasne, mam ji svym zpusobem rada, staram se o ni, prospiva dobre.. ale necitim to tam.
Kdo to nezazil tak nepochopi, myslim ze to trapi každou, ktera to tak ma. Chceme byt taky stastne jako ostatni maminky, ale nejsme.
Kdo odsuzuje tak at si da bacha, at se mu to jednou nevrati jako zkusenost, kterou je treba pochopit..
@jezz1e to je dobře...😉
@maru9 Zkus toho psychologa, vypadá to, že máš zřejmě lehkou formu poporodní deprese...Snad Ti to pomůže. A taky zkus zapojit zbytek rodiny...uvidíš, že i Vám oběma to, holky, prospěje. Držím pěsti
Je to už nějaký ten pátek, co autorka popsala svůj stav a mám dojem, že popsala můj. Do posledního puntíku. Mě tedy za měsíc čeká teprve setkání s chlapcem, ale jinak pocity zatím stejné. Zajímalo by mě, jaký žiješ život teď. Jestli se změnilo, co se změnit mělo... A všem, kteří se s tím potýkají, přeju, aby nemusely číst nic o hormonech a psychiatrii. Prostě to tak máme. Nepotřebujeme pomoc odborníka. Lidé chybuji. Některé chyby jsou bohužel nevratné. Je potřeba opora, ne odsouzení. Držím ✊
@laura138 Takže lidé chybují a to ti stačí? Opora je fajn, ale pane bože, už teď je mi líto tvého ještě nenarozeného dítěte. Protože vím, že ty s tím nic nebudeš dělat. Lidí prostě chybují a s tímto argumentem si zřejmě spokojeně vystacis. Už mi dlouho nebylo tak na blití. Dej ho raději k adopci,kde ho budou milovat. Dítě si bohužel rodiče nemůže vybrat. Lidé chybují a ty se koukej tu chybu napravit.Maminko.
@laura138 je mi moc líto, co prožíváš. Ale ono se to na krásno s narozením může změnit, on je velký rozdíl mít v břiše " vetřelce", je to hrozně abstraktní, i když se tam hýbe, ale věřím, že člověk tu mateřskou lásku ještě nemusí cítit, ale jsem přesvědčená, že jakmile se narodí, tak se ty pocity můžou otočit o 180 stupňů, protože v tu chvíli už budeš v ruce držet reálné miminko. Pokud se tak nestane, tak si buď jistá, že nejsi jediná pod sluncem. Řada žen si vztah k miminku musela hledat, hodně z nich necítila po narození mateřskou lásku, ta musela přijít, jen se o tom bohužel tolik nemluví a hodně lidí to odsuzuje. Není to ostuda, tohle se prostě může stát a je potřeba s tím hned od začátku něco dělat. Vyhledej odbornou pomoc, svěř se manželovi, rodině, řekni si o pomoc. Hormony ti můžou udělat v těle takový bordel, že to až hezké není, kdo nezažil nepochopí, já sice neměla poporodní depresí ani nic takového, přesto na šestinedělí nevzpomínám ráda, protože jsem ho celé probrečela, připadala jsem si úplně nemožná. Ta podpora rodiny je hrozně důležitá! Drž se a nevzdávej to! Nech si pomoci, držím pěsti, at se to po narození změní ❤️!
@babanci Hele, tva ztrata je silena, strasna... ale nijak se to netyka teto debaty.
Clovek si city neporuci a kdyz se to nedari u vlastniho ditete, o to hur, ale laska se neda naucit a vnutit. A jsem si jista (prave i po precteni teto debaty), ze to ty zeny dobre vedi a v podstate je to trapi.