Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@targeta je dobře že si svůj problém uvědomuješ a víš, že to není v pořádku ... zajdi si za psychologem, pomůže ti ... když mu řekneš, že jsi dva měsíce po porodu, vezmě tě co nejdřív ... nezkoušej kolik vydržíš, mohlo by se to zvrtnout a potom bys litovala ... věřím že ti psycholog pomůže a i když si mateřství třeba nezačneš vyloženě užívat, najdeš si v něm něco pozitivního ... držím palce! 😎
@merunkova Minimálně ta diskuse může pomoct někomu dalšímu, kdo třeba nemá tolik odvahy sem napsat...
Nečetla jsem všechny příspěvky, ale těžko říct o co se tu jedná?
Zažila jsem tu už několik fejků na které jsem naletěla vždy to byly srdcervoucí příběhy ☹
v dnešní době člověk nikdy neví, sama mám v hodně blízkém okolí člověka co žije ve své fantazii.
Ale zda je toto vše pravda, tak teda asi by měla uživatelka hodně rychle navštívit psychiatra, nevím ,zda psycholog ,protože když není dobrý psycholog tak nevím, jak by vše mohlo dopadnout 😖 moc nepomůže, odškrtne si svého dalšího beránka.
Protože najít kvalitního psychologa není jen tak ,zavolám a jdu i a pokecám , tak to nechodí 😉
@krabice1983 Já taky naletěla, už asi 2x ! jednu sjem znala i osobně, jako existovala, ale hrozně lhala. mýtomanka.
Ahojky, nečetla jsem všechny příspěvky, ale napíšu Ti svůj názor. Naprosto chápu, že se někdo necítí být povolán k mateřství, nechce děti a nenaplňuje ho celé dny utírat pokakaný zadeček. Dítě jsem chtěla a těšila se na něj, ale po poodu jsem se cítila hodně podobně, jako popisuješ. Jen jsem nenašla odvahu to někam napsat, bála jsem se odsouzení. Myslím si, že to tak má hodně čerstvých maminek, jen se o tom moc nemluví. Je v módě být na mateřské šťastná a všude to hlásat a myslím, že to tak hodně maminek dělá, i když to tak stoprocentně taky necítí.
Jestli můžu radit, dělej co nejvíce věcí, co Ti dělaly radost před dítětem. Dá se dělat prakticky vše jako dřív, něco je jen trošinku problematičtější. Prakticky jakoukoli nutnou činnost si můžeš zpestřit, i u přebalování toho pokakaného zadečku Ti může hrát v pozadí třeba nějaký krvák, alespoň zatím🙂. Choď mezi lidi (to jde i s kočárkem), a pokud jsi s dítětem přišla o nějaké kamarádky, hledej nové. Hýčkej se a rozmazluj, zasloužíš si to - ano, i ty jako "špatná" matka. Nejsi špatná matka a už vůbec ne špatný člověk. Měj ráda sama sebe a buď co nejvíc spokojená, dej si to jako cíl do každého dalšího dne a věř, že je to důležitější cíl než mít vydrhnutou podlahu a upečenou buchtu🙂.
Ono to časem bude všechno jen lepší. Malé miminko je opravdu spíš jen o té práci kolem něj, ale čím je starší, tím méně práce je opravdu nezbytné a tím více zábavy se s ním dá zažít. Až na Tebe bude reagovat, bude se smát, dávat Ti uslintané pusinky a říkat "máma," budeš určitě taky šťastná. Možná budeš vždycky tak trochu litovat, že sis dítě pořídila, ale v těch chvílích šťastná budeš, to Ti zaručuju.
Už jsem v životě zažila několik různých etap, kam bych se nejradši vrátila a kdy mi přišlo, že jsem se měla jako v ráji. Prakticky všechny ale začínaly slzičkami a pocitem, že jsem tohle nechtěla a že už to nevydržím. Někdo nese změny hůř a trvá mu déle, než si zvykne, to je celé.
Jen o jednu věc Tě prosím. NIKDY neřvi na své dítě, natož aby Tě napadlo ubližovat mu nějak jinak. Ono za to, jak se cítíš, nemůže.
@targeta nezoufej, určitě se to zlepší!!! nemusí to být hned, může to trvat i rok, roky... ale nakonec budeš ráda, že dítě máš! A teď by bylo dobré nějak řešit současný , pro tebe neúnosný stav. Jak tu již zaznělo: psycholog (třeba i laktační poradkyně, dula) A opravdu doporučuji domluvit se s manželem na prohození rolí. Můj muž šel tedy na rodičák až když byl mladšímu rok, ale bylo to pro mě za 5 minut 12. Skoro po dvanácté. Já šla do práce a manžel byl s dětmi 2 roky na rodičáku. K tomu i občas stíhal brigády, abychom měli o trochu víc peněz. Super období!
Taky mi to nedá a napíši svůj pohled....
Nikdy jsme nebyla mateřský typ, nepitvořila jsem se na děti a ani se nechodila dívat na děti kolegyň, když je přišly ukázat do práce. Ale tedy někde ve skrytu duše jsem věděla, že mít děti prostě musím, že budu jednou litovat, kdyby to tak nebylo. Takže to bylo čistě rozumové rozhodnutí. Na první dítě jsem se těšila i po porodu jsem byla ráda, že jí mám, láska přišla po pár dnech a nikdy bych jí za nic nedala. Po cca dvou letech se mi narodila další, neplánovaně, hrozně jsem to dítě nechtěla, ale ani jsem ho nedokázala zabít. Na začátek těhotentství jsem ho vinila ze všeho, že přijdu o opět rozběhlou pracovní kariéru, přijdu o svojí volnost, kterou už jsem opět měla, jak už bylo dítko odrostlejší. Přesto všechno ta zmiňovaná mateřská láska přišla hned po porodu. Má to ale své ale, bohužel ☹ Ač si o mne skoro všichni myslí, jak jsem úžasná matka, jak mne to všechno baví, děti mám šikovné a vychované, mne uvnitř to neuvěřitelně užírá. Ano, mám je ráda a strašně moc, jsou to nejdůležitější co mám a udělám pro ně kdykoliv cokoliv, ale já sama za to šíleně platím, vím, že nejsem šťastná. Občas mi přijde, že to vše jenom předstírám, když to jde, utíkám od práce, pařit, do takového druhého života, kde jsem šíleně šťastná. Nechce se mi domů, ale pak když je vidím, vím, že to jsou moje zlatíčka. Asi to zní dost divně, ale je to tak. Navenek dokonalá mateřská péče (a i oni to tak cítí, vím to, láska z mé strany není předstíraná), ale za jakou cenu 😔
Holky proč tu vůbec řešíte jestli je to fejk? Vždyť ta debata by byla zajímavá a pro mnohý přínosná i v případě že by zakladatelka dala do placu lež, ne? Copak na tom tak záleží? Podstatný je co si z tohohle poměrně kontroverzního tématu odneseme každá z nás, potažmo autorka vlákna.
Odsuzovat Te nebudu... kazdopadne by tebou navštívím psychologa a sverim se partnerovi stim co cít효.
Ja o miminko prisla a moc sme si ho prali, no není to zvlasti? ten kdo ho nechce ho ma a lituje toho a kdo po nem touzi ma smulu...
Byt tebou trosku premyslim nad budoucnosti, co bude az budes stara a co tu po tobe vlastne na tom svete zbyde? Ted si mlada, chces si užívat mit volnost nebyt pripoutana k diteti doma,ale co pak?
Ja si preju porodit dite, videt vyrůstat naší krev, byt pysna na jeho uspechy, uzit si vnoučata a když se stane zazrak i pravnocata..
Nikdy bych nechtěla byt stara a osamela, a ty mas to stesti ze mas zdrave dite které Te bude milovat a bude stebou az dokonce...
Řeknu vám plán mojí kolegyně z práce: je jí 28, do 30 chce otěhotnět, celé těhotenství bude pracovat, v šestinedělí bude dělat z domova a po šestinedělí se vrátí do práce, o dítě se jí postarají rodiče, se kterými bydlí v dvougeneračním domě a které má na povel. Takže dítě chce mít vlastně jen z toho důvodu, aby splnila očekávání společnosti a rodiny. A to mi příjde jako to nejhorší, co se může dítěti stát...
@targeta nevím, jak jste na tom finančně, ale třeba by šlo se vrátit do práce třeba po skončení mateřské (cca v půl roce dítěte). A za rodičák a nějaký příplatek si zajistit chůvu. Případně na rodičák může jít manžel. A třeba v roce, roce a půl může jít dítě do jesliček, případně do soukromé školky. Sice to stojí peníze, ale právě se to dá řešit částečně z toho rodičáku. A hlavně se nelituj, máš zdravé dítě, vztah si k němu nějaký vytvoříš, někdy to trvá. Tohle prostě přejde, dítě vyroste. Zkus se taky na svět podívat očima svého dítěte, je na světě, nikoho se o nic neprosil, jeho nejbližší člověk na něho křičí, zlobí se na něho, nemazlí, nechová, nemiluje a ještě se u toho lituje. Ten, kdo je tady k politování je tvůj drobek. Ale on nemá šanci něco změnit, ty můžeš...
@kata1988 Bohužel, si ty holky, které jen chtějí splnit očekávání rodiny a společnosti a doufají, že s dítětem do nich konečně přestane každý šít, neuvědomují jednu zásadní věc: Tohle s příchodem dítěte neskončí, ale naopak začne.
@kata1988 Popisuješ situaci víc jak drtivýho procenta žen v Evropě, finanční dotace kolikrát pokryjou jen šestinedělí, stát nikomu nic nedá, práce je málo na to abys jí nechala utéct a zaměstnavatel ti tvoje místo dýl jak pár týdnů nepohlídá. Většina z nich ani nezačne kojit, s vědomím že dítě dá během dvou tří měsíců (někde i dřív) do jeslí je rovnou učí na lahev. Jsou to snad špatný matky?
Tvoje kamarádka má jinou výchovu a průpravu životem, jinej přístup k práci a rodině, prostě jiný hodnoty jak ty. To neznamená že je horší nebo že bude svý dítě míň milovat než ty. Hodnotit a odsuzovat je tak snadný.
Podle mě se zase nějaká puberťačka dobře baví, jako může se něco takového stát, ale moc tomu nevěřím
No a koukám čerstvě zaregistrovaná takže je to jasný 😀
Grafika k mýmu předchozímu příspěvku. Ono je to mimo tohle vlákno, ale zas když se tu řeší jestli je vůbec pravý... finanční podpora na mateřský ve vybranejch zemích. Třebas někoho překvapí.
@achjonetusim já ji rozhodně neodsuzuju, akorát že kolegyně to má takto naplánované, přestože má prac.místo jisté a tu práci by mohla dělat z domova... a propo, pokud mi šéf nabídne možnost dělat na pár hodin týdně formou homeoffice, tak tu nabídku asi přijmu. Ale myslím že zrovna já jsem pro firmu celkem postradatelná,takže mě tato nabídka práce při MD zcela mine 🙂
@kata1988 No a co že má svojí práci ráda? A že jí má ráda natolik že se jí nehodlá vzdát ani upravit režim? Je to známka čeho? Věřim že kdyby u nás fungovaly jesle, bylo víc nabídek polovičních úvazků a byla větší podpora v rodinách (komu jsou prarodiče ochotní a vstřícní hlídat dítě víc jak je nutný?) tak by nás pracovalo víc a s chutí. Když je někdo s dětma od rána do večera má je proto zákonitě víc rád?
@achjonetusim Jaké jsou jesle zlo, krásně popisuje Zdeněk Matějček.
Já bych řekla, že jedině spokojená matka může být dobrá matka... Takže pokud to výrazně dře, když je doma s malým, tak bych jí raději aspoň na zkrácený úvazek poslala do práce - nakonec se třeba bude na malýho těšit...
@marketa233 Já jsem ráda že si můžu dovolit dítě do jeslí nedat, ale snažím se myslet objektivně a neodsuzovat ty co tam svoje děti dávají. Hezky to teď napsala @elvira , "jedině spokojená matka může být dobrá matka" - ta co dává dítě do jeslí není o nic míň matka než já, neexistuje nic jako škála lásky a my tu nejsme od toho abysme hodnotily.
@marketa233 Ja jsem v jeslich ,,vyrustala,, jako dite a nemyslim, ze by to melo na me nejaky negativni dopad, muzes to specifikovat?
@elvira Souhlas, presne, proc byt v kreci 3 roky doma jenom proto, ze to jde a ze bude jinak odsouzena matkami, co jsou doma treba deset let jen aby daly ,,lepsi,, peci svym detem?!
@achjonetusim ano, souhlasim.
@achjonetusim ten obrazek je super, clovek vi, jak to chodi jinde.
@uzivatelkaja Zjednodušeně řečeno: Vývoj dítěte postupuje v určitých na sebe navazujících krocích. V době, kdy jsou děti umisťovány do jeslí, nejsou připraveny na trávení času bez matky (či jiné blízké osoby) a s jinými dětmi. Ten čas přichází až mnohem později. Mateřská školka je potom naopak velmi pozitivní stimulací.
Pěkně to shrnuje Lenka Šulová z Katedry psychologie UK Praha: "V raném věku dítě není nastaveno na soužití v kolektivu a individuální péče vede k uspokojivějším výsledkům. Důležitým úkolem kojeneckého a batolecího období je zabydlení se ve vlastním těle. Dítě se učí ovládat hrubou i jemnou motoriku a má-li svého individuálního pečovatele, dostává se mu více podnětů. Rychleji se rozvíjí v oblasti hygienických dovedností a praktické sebeobsluhy… Vývojovým mezníkem je i vývoj řeči, který je jednoznačně založen na komunikaci ve dvojici. Je prokázáno, že není-li dítě ve věku do tří let převážně v rodině, nýbrž v péči instituce, dochází k negativním změnám v jeho pozdějších řečových dovednostech… Dítě se dále seznamuje s prostředím, v němž žije. Získá-li přiměřené sebevědomí v různých oblastech lidské činnosti, je pro ně přirozené, že samo aktivně pokračuje a prozkoumá své okolí. Toto opět nelze umožnit dětem ve skupině, protože chtění něco dělat či zájem o něco je individuální a vychovatelka v jeslích není schopna vyjít vstříc potřebám všech dětí najednou… A konečně - ve věku do tří let dochází u dítěte k budování jeho identity a k formování vlastního Já. Je mimořádně důležité, aby tento proces byl korigován někým, kdo dítě miluje a je na ně plně soustředěný. S tím souvisí i utváření dětského pocitu jistoty v sebe i okolí. Takovou jistotu získá dítě kontaktem se stabilním pečovatelem. Je-li dítě v této době příliš často stěhováno nebo převáženo nebo jsou-li pečující lidé příliš četní, ztratí dítě přehled, je nesoustředěné a ve vývoji pomalejší."
@targeta To, co píšete, je fakt těžká situace... ale pouze proto, že se zdá, že není cesty ven. Já sem si svůj život také představovala jinak a to ať se týká čehokoliv- školy, manžela, dítěte.. a přitom, ted jsem hrozně ráda, že nakonec všechno dopadlo uplně opačně než sem kdysi původně měla vysněné. Ted sem si zamilovala svůj stav a všechno, co mi život dal 🙂 Většinou je všechno jinak než si naplánujem, ale jen pro to, že je to tak pro nás z nějakého důvodu lepší.
Určitě vás neodsuzuju a kdo to dělá, ten uvažuje jednoduše... Myslím, že člověk jako vy potřebuje podporu a kamarádství. Doporučuju, abyste zůstala na modrém koníku a našla si třeba kamarádky, mamky ve vašem okolí. I s dítkem se dá podnikat spoustu věcí a žít skutečně aktivní život 🙂
Valná většina žen má dítě, nebo děti a přitom také svoje sny a svůj osobní život. Ale to lze zkombinovat.
Pokud ste teprv 2 měsíce po porodu, tak to je vždycky složité.. já, i když svou dceru miluju velmi, ty začátky jsou vždycky těžké, stále sem měla pocit, že sem špatná matka, příliš mladá a podobně. Ale myslím, že můžu zaručit, že časem se to u vás také minimálně zlepší. Není možné nemilovat své dítě, ale chápu, že jste flustrovaná. Časem se to zlepší uvidíte. Jsme tu proto, abychom žili pro druhé a tak se postarejte abyste svému synu dala vše co potřebuje. Jen láska má v životě smysl, nic není důležitějšího. Život je zatuchlý, pokud jeho hlavní hodnotou není láska. A láska miluje a všeobjímá... tím spíš vlastní dítě 🙂
Osobně si myslím, že by bylo dobré si promluvit s psychologem. Ale taky si myslím, že empatický člověk s vnitřní sílou si dokáže poradit i sám, takže to můžete zvládnout, pokud si budete věřit. Myslím, že je to v těchto bodech:
1. Na tom, že máte dítě, už nic nezměníte, takže je zbytečné si představovat, co by bylo nebo mohlo být, kdyby tu dítě nebylo...je potřeba se s tím smířit a přijmout to jako součást vašeho života. ( pro většinu lidí je to to nejkrásnější a i ženy, kteřé mají velmi pestrý život, většinou v určité fázi života začnou toužit po dítěti. Možná by se to časem stalo i vám )
2. Pak si myslím, že váš osobní život, touhy, sny, představy a to vaše " já " se nemusí nijak měnit. A ani nemá. Zůstaňte svá.
3. Mějte naději do budoucna. I s dítětem se dá zvládnout spoustu věcí. Ted dítě vyžaduje spoustu péče a obětí, ale bude to čím dál lepší. Dítě si zamilujete, časem se vám to určitě podaří a bude to ve vaše životě skvělý společník.
@merunkova A divíte se, že nereaguje?
Představte si, jak by ste se cítila Vy v její kůži? Svěří se s problémem, ráda by věděla, jestli někdo prožívá něco podobného a spoustu z vás ji tady odsoudí šmahem. Tak když nechci poradit, tak mlčím a nepíšu odsuzující příspěvky ne?
Ona určitě potřebuje slyšet věty typu: Já to tedy fakt nechápu, ty máš dost a podobné hlášky. To ji akorát srazí na kolena a půjde si hodit mašli i s dítětem.
Kdyby za Vámi přišla kamarádka a svěřila se, taky jí řeknete tohle?
A vůbec - mě přijde normální, že někdo nemá rád děti. Lidi jsou různí, pro někoho jsou děti utrpením a nemá je rád. Jiný nemá rád psy, jiný nemá rád důchodce... Ale aspoň o sobě tazatelka přemýšlí a má určitou snahu to řešit.
Tady vedle nás žila paní, která svýho psa miluje víc než svý dítě. Všude se chlubí, kolik její pes váží v 9 měsících a co už její pes umí, ale o dítěti nepadne ani slovo, je na něj akorát hnusná. A ta věřte, že ta o sobě teda nepřemýšlí vůbec.
@milmic nereaguje protože je to jen nějaká sranda malé puberťačky, už jsem se tady s tím setkala několikrát, těhotenství v patnácti, masturbace novorozeněte, vždy na to někdo skočí a pak se tady maminky hádají, některá to odsuzuje některá ne a pak je celkem zábava to sledovat, jo působí to ze začátku jako závažný téma, ale kolikrát se tohle opravdu stane?Já doufám, že snad je jen jedna z mála, i když kdoví ☹ Nejspíš se jedná spíše o nějakou holku co se cítí být sama a má pocit, že jí nikdo nemá rád, včetně rodičů.I je čerstvě registrovaná, žádné info o sobě a to bylo i v tich jiných případech taky, prostě mladí lidé to vidí jinak, jak jsou tady maminky svými dětmi posedlé a tak si z nich dělaj srandu
@somalicats Já ti to neberu, můžeš dál diskutovat ,radit jak je libo, snad to někdo ocení 😉