Mám dítě a lituju toho...

@nonacek no vždyť jo, kdyby ta paní byla skutečná tak aspoň bude nějak reagovat jinak proč by to sem psala?Píše tak jen do mě, takže počítá s kladnými i zápornými reakcemi, tak bych neřekla, že je teď s některých komentářů zdrcená a proto nepíše, ale prostě je to celé jen neexistující nesmysl.

@achjonetusim tak podle grafiky už vidím, proč pořád někteří spoluobčané chtějí do Kanady 😵

Nečetla jsem příspěvky, jen dotaz zakladatelky a normálně jsem se rozbrečela 😢 Sama chci další miminko a to mám už skoro 3letého chlapečka a jsem po potratu dvojčátek v 8tt ☹ (přirozeně)

@achjonetusim ve spañelsku je materská jen 4 mesice po narozeni ditete a potom se musite vratit do prace pokud ji nechcete ztratit a rodicovsky prispevek je 100e a daji vam ho jedine pokud donesete papiry ze pracujete minimalne polovicni smenu. podotykam ze za polovicni smenu tady dostanete tak priblizne 400-500e mesicne.

@morgan To špatně počítáš, tam jsou oproti nám pořád chudáci 😀 Rok má 52 týdnů - jsme na špici 😉 V ČR si můžeš přeci královsky vybrat mezi tušim třema variantama, nejdelší je 4roky takže 208týdnů! Zaměstnavatel má povinnost držet pracovní místo po dobu tří let, což je 156týdnů. AŹ zas někdo bude plakat jak se máme špatně...

@achjonetusim nemyslela jsem oproti nám, ale když už chtějí do ciziny, že jsme tu podle nich rasisti, takže tak 🙂

@simka77spain Vždyť Španělsko je v grafice znázorněný s 16týdnama - což jsou tebou zmíněný 4měsíce 😉 Já jí doma nemalovala, je pravdivá 🙂 Myslim že spousta lidí v ČR by se měla zamyslet, toť vše.

@andryskam to je mě líto ☹ raději takové příspěvky nečti, jsou to jen bludy a nebo ta paní je hodně nešťastnej člověk když tohle píše

@kockopes2724 plně souhlasim! Paní psala témat takový , že musela počítat zruznymy názory... Přece tu všichni nečekaly odpověďi typu zajdi si psychologovi... bla,bla ..to se zlepší...
co člověk to názor.
A sama zakladatelka věděla co ji čekat , když napsala jen do mě.. proste se někdo nudi... a my se tady dohadujeme a některé se mužou přetrhnout aby poradily.. pochopily ... a odsuzují záporný pohled na dány témat...

@achjonetusim jj, aha, ja to spatne pochopila, myslela jsem ze pisou mesice. 🙂

@andryskam to je my i za tebe lito,sama jsem po potratu a po mimo děložním těhotenství. V těhotenství z dvojčaty jsem musela jedno nechat odstranit bylo slabší....... 😩😢 a teď se nám tehu nedaří. Proto me tohle téma taky zaražÍ a mrzí,holt nejsme všichni stejny😩

@targeta Ahoj. Mít dítě je občas náročné i pro ty, co ho dlouho plánují a chtějí 😉 . Já po dítěti toužila několik let, než se zadařilo a na miminko se moc těšila. I tak mě pak zarazilo, jak je to "těžké", šestinedělí bylo peklo a užívat si malého jsem začala až když mu byly cca dva, tři měsíce a je to čím dál tím lepší. Myslím, že si vztah budete budovat postupně, jak bude syn víc reagovat, bude s ním větší sranda atd. U tebe je to ztížené ještě tím, že jsi dítě moc nechtěla, ale neboj, bude líp. Mě dodnes synův pláč nervuje a občas taky zvýším hlas(a pak toho lituji) 😅 , do jeho roka jsem se nevyspala(vstával na jídlo co 3 hodiny), měla jsem pocit, že nic nestíhám a občas mě napadalo, že bych chtěla třeba na jeden den zpátky svůj bezstarostný život 😀 😉 .Ale miluji ho nadevše, týden od týdne je ta láska větší a určitě to tak bude i u tebe 😉 . Jen bych se nebála zajít k psycholožce, ony hormony jsou fakt síla a i tyto stavy by se daly určitě nějak řešit. Tvůj syn je ještě malinký, určitě si budeš mateřství víc a víc užívat, snaž se vídat s kamarádkama, které taky mají děti. Mně to dodnes hodně pomáhá, když s holkama probereme naše starosti i radosti, které jsou s malými dětmi vždy podobné. Držím pěsti, hlavně to nějak řeš 😉 .

@targeta.... víte co mě moc pomáhá a naučil mě to muj bývalý od dvě generace ode mě starší šéf, nesmíte se ohlížet, říkat si kdyby, takto to je a tak to musíte přijmout a s tím bojovat ohlížení se zpět vám moc ubližuje, neutápějte se v tom co bylo a co jste měla před dítětem, řekněte si: takto to je a musím se s tím poprat!!! Určitě bych samozřejmě zašla za psychologem, jsou ženy které prostě mateřský cit pud ani potřebu nemají, ale psycholog Vám pomůže se s tím vyrovnat, přeji jen to nejlepší. Lenka

Nečetla jsem všechny příspěvky. Nevím, proč by to nemohla být pravda, takové pocity má hodně maminek. Já sama děti nijak nechtěla a neplánovala a když jsem zjistila, že jsem v tom, brečela jsem a byla zoufalá. U mě se to ale rychle přepnulo a kdybych mohla, šla bych do třetího, svoje kluky miluju nade všechno. Ale nepopírám, že ta samota a odstřižení od kamarádů a práce byla těžká. Pisatelce bych radila, jestli by to finančně utáhli, ať si zařídí chůvu a nastoupí do práce, ať se netrápí, časem ta láska k dítěti přijde.

@castava to je super nápad vyřešil by váš problém prostě Vy by jste v tom vztahu byla ten chlap a manžel ten s tím mateřským pudem, pokud by to fungovalo proč ne?

Měla jsem obdobné pocity a to moje dítě bylo plánované a chtěné. Člověku se s prvním dítětem obrátí život na ruby. Izolace, zdravotní problémy, nepohcopení okolí, řvoucí dítě.....bylo to šílené a já zoufalá. Měla jsem výčitky ze svých pocitů, manžela jsem přemlouvala, že dáme dítě do kojeňáku, že takto žít nechci a chci svůj předešlý život. Naprosto chápu. Ostatní matky šišlaly nad svými dětmi a byly nadšené....děsný 🙂.....je to už 15 let. Co k tomu napsat? Změna postojů a pocitů může přijít - já mám teď děti 3 🙂 a to dobrovolně 🙂(15,12 a 3 roky), ale taky mám svůj život, u třetího jsem se nevzdala práce a osobního života bez dětí.Myslím, že i já i děti jsou teď spokojené....

@targeta Kamaradka na deti moc nebyla, potom ji rekli, ze je ani nemuze mit a nijak ji to nevadilo. Jeji manzel ji nakonec premluvil k adopci. Dostali chlapecka, pul rocniho. Za 3 mesice rekla manzelovi, ze bud sezene chuvu a ona bude chodit na polovicni uvazek do prace, nebo se zblazni.
Ted je malemu 7 let, chodi do druhe tridy a je to neco uplne jineho nez male miminko. Nakonec je kamaradka moc rada, ze ho maji, i kdyz prvni tri roky byly krusne. Od te doby, co chodi do skolky, tak se z nej stal partak.
Nerikam, ze to bude u tebe stejne, treba budes mit stale stejne pocity. Jen ted vidis male miminko, ale to za chvili vyroste a zacne ten clovicek byt fajn.
Drzim palce.

To je prave to,ze rodice si clovek nevybere,bohuzel tohle miminko se narodilo tehle zene a je mi ho fakt lito...honem k psychologovi

Přivezte nám ho, my si ho rádi vezmeme 🙂

Já myslím, že je důležité si uvědomit, že tento stav není trvalý. Ano, dneska máš pocit, že už tě nic jiného, než péče o ten malý bezbranný uzlíček nečeká a že ti skončil život. Ale tak to není. Dřív, než se naděješ, bude dítě dvouleté a tedy schopné jít do školky, ty se budeš moc vrátit do práce a i když už nic nebude úplně stejné jako dřív, tak to třeba nebude nakonec tak špatné. Období těsně po porodu bývá většinou psychicky velmi náročné a ne každá z nás jsme od přírody naprogramované na absolutní obětování se. Já jsem nyní podruhé těhotná. Ano chtěla jsem vždycky dvě děti, ale přesto si to nějak neužívám. Naopak mě nebaví být těhotná, mít břicho a všechna ta omezení. A mám strach jaké to bude po porodu s dvěma malými dětmi. Ale vím, že to člověk nesmí brát tak vážně, že se to přehoupne a než se naději, budu mít doma dvě okouzlující samostatné bytosti, které můj život nebudou jen omezovat, ale také do něj přispívat. Život bez dětí a následně bez vnoučat je podle mě hrozně smutný a mít jen partnera, práci a koníčky nestačí.

Ja mela behem kolem 20tt podobny pocit. Miminko jsme vzdy chtela, byla jsem stastna, kdyz jsem to zjistila. Presto na me dopadla deprese z toho, jak jsem zacla rust, navic se mnou partner prestal spat. Vse jsem davala za vinu prckovi. Ale dostala jsem se z toho. Taky jsem chtela najit psychologa, nevedela jsem, co bych vse byla schopna udelat. Nakonec stacilo mluvit s partnerem, ktery mi taky nejdriv neveril. Ted uz je vse zase v poradku, a ja se na malou moc tesim, ikdyz me to bude stat vymenu satniku 🙂 promluv si o tom s nekym a uvidis.

Já myslím, že paní sbírala hodně odvahy, aby svoje pocity hodila do počítače a myslím, že očekávala ne souhlas, ale pomoc, co má dělat.Ale myslím, že by spíše měla vyhledat odbornou nezávislou pomoc a hlavně o svých pocitech mluvit s rodinou, kde by si měli říct, jak z toho ven.Najmout paní na hlídání, apod.Že všichni napíší, jak svého děti bezmezně milují jí totiž fakt nepřidá.Samozřejmě se to netýká všech reakcí.Některé píšete hezky.

Ahojky, nečetla jsem příspěvky ostatních a mrzí mě tvá situace.. Mám celkem dost kamarádek, které jsou šťastné bez dětí...Spíš je smutné, že manžel chtěl dítě a přitom je celý týden pryč... Asi pomoc odborníka je namístě a určitě by třebapomohla nějaká paní na hlídání, můžeš přece jen dávat UM a třeba jít na půl úvazku do práce, příp. cvičit, nakupovat, apod. Jako sice to není na matku roku,ale lepší než tato bezradnost......

@targeta Já si s vámi dovolím nesouhlasit, ale zcela jinak než ostatní nesouhlasící. Vy své dítě máte ráda !!!, kdyby ne, tak je vám váš postoj k němu ukradený, nebudete tu psát svůj příběh i přes to, že víte, že vás tu můžou rozcupovat. Vaše mít ráda, je zatím jen rozumové, to pocitové také přijde, ale lepší je opravdu zajít za tím odborníkem. Já svou dceru po narození měla ráda, ale taky tak nějak spíš rozumově, svojí cestu k ní jsem hledala hodně dlouho. Kdybyste chtěla napištemi interní poštu 😉

Reaguji na dotaz zakladatelky, celou diskusi jsem nečetla. Já jsem na tom ve dvou měsících mého dítěte byla podobně. Ne že bych o dítěti tolik pochybovala už před těhotenstvím, ale pořizovala jsem si ho spíše ze zvědavosti jaké to asi je být matkou. Cizí děti mě nikdy nebraly. Po porodu jsem byla dost zoufalá, malá moc nespala a já byla k smrti unavená, Měla jsem stavy, že jsem ji chtěla odvézt zpět do porodnice. Ostatní mi říkali jak mi závidí a že musím být moc šťastná, ale já nebyla. Nikomu jsem to neřekla, styděla jsem se za to. Zlomilo se to asi když byly malé 4 měsíce, zaskočila jí slina a úplně zmodrala jak se dávila, měla jsem o ní v tu chvíli šílený strach. Od té doby se náš vztah vylepšoval. A teď bych jí nedala za nic na světě. Sem moc šťastná, že jí mám. Třeba to taky budeš tak mít až začne malý běhat a žvatlat tak je pak těžké mu odolat. Já jsem zjistila, že prostě moc nejsem na mimina, že mám raději větší děti...Jana

Děti nemám, ale moc dobře si pamatuji, kdy mi moje máma řekla, že mě nikdy nechtěla a udělala to jen kvůli ostatním. A podle toho se i chovala.. moc bych tvému synovi přála,a by jsi nebyla jako ona.. ☹

Já jsem si taky dřív nebyla jistá, jestli vůbec budu chtít děti. Víc mě ,,braly" zvířata, ale to asi proto, že miminko jsem v blízkém okolí vlastně nikdy neměla, takže jsem vůbec netušila, co to obnáší, co mateřství ženě dá a co vezme. S dětma jsem neuměla jednat a spíš jsem se jim vyhýbala. Tak nějak jsem tušila, že v budoucnu bych vlastní dítě asi chtěla, ale takový ten pravý mateřský pud jsem neměla. No a pak to přišlo - neplánovaně jsem otěhotněla. První dny se mi mlelo v hlavě všechno možné, rozhodně to nebylo nadšení, protože jsem se musela taky spousty věcí vzdát a navíc jsme měli velké finanční problémy. Kromě toho jsem měla strašný strach ze sebe samotné - jestli a jak to všechno zvládnu, když neumím miminko ani pochovat. Ale postupně v průběhu těhotenství jsem se na miminko začala těšit a těšila jsem se z věciček, co jsme mu pořizovali, plánovala jsem, chystala, bála se, aby bylo zdravé...a najednou jsem si uvědomila, že jsem někdo jiný než dřív 🙂 Ale pořád jsem se bála, jestli jsem na mateřství dost zralá, jestli to zvládnu. Četla jsem všude možně různé příběhy žen a měla ohromný strach, aby mě nepotkala laktační psychóza a další hrůzy, o kterých psaly, abych to miminko měla vůbec ráda. Když se mě doktor týden před porodem zeptal, jestli se těším, tak jsem mu odpověděla, že vlastně nevím, co mě čeká, tak ani nevím, jestli se mám těšit 🙂 Pak se malej narodil (plánovanou sekcí) a já v moment, kdy jsem ho uslyšela plakat, jsem si uvědomila, že ho miluju, i když ještě ani nevím, jak vypadá - bylo to něco neuvěřitelného, jak to příroda krásně zařídila. Samozřejmě, že první dny a týdny po porodu nebyly úplně růžové - když jsme si ho vezli domů, honilo se mi hlavou: Co s Tebou teď budu dělat, mám Tě ráda, ale nerozumím Ti...Problémy s kojením, malej trpěl na bolení bříška...ale od začátku jsem si říkala: užívej si to, uteče to, važ si každého okamžiku...a snažila jsem se opravdu si užívat každou chvíli, neřešit úklid a jiné věci, co mohly počkat, ale trávit co nejvíc času s malým - nedávala jsem ho nikomu hlídat nebo na procházky, ale když přijela mamka, šly jsme na procházku s kočárkem spolu - člověk si srovnal myšlenky, přišel i mezi lidi a zároveň poznával toho malého tvorečka a učil se reagovat na jeho potřeby. Mámou jsem se nenarodila, ale stávala jsem se jí postupně. Ty první 3 měsíce musím říct, že i když jsem věděla, že ho miluju, bylo to někdy hodně náročné, často jsem byla unavená a občas i zapochybovala a zavzpomínala na ,,život před dítětem", ale teď je mu 6 měsíců a je to zas jiné - směje se, pokřikuje na mě, mazlíme se, hrajeme si spolu, děláme blbosti...a já musím říct, že jsem se v mateřství opravdu našla a strašně mě to naplňuje. Odříkaného největší krajíc 🙂
Tím chci říct, že nic není ztraceno, jestli má Tvůj chlapeček teprve 2 měsíce, je ale nejvyšší čas začít na sobě pracovat, případně i vyhledat odborníka nebo někoho, kdo by Tě podpořil. Hlavně byste měli hodně času trávit jako rodina a ne, abys byla na malého pořád sama - to je potom jasné, že to na Tebe padá a občas bouchneš. Je důležité si (třeba i nahlas) říct: Jsem máma. Už je to tak a nic na tom nezměním a je teď na mě, jaká máma budu - jestli chci svoje dítě milovat a radovat se z něj nebo nechci - od toho se bude celé Tvé další jednání odvíjet. Když je toho na Tebe moc, zastav se a řekni si zase nahlas: Klid, nic se neděje, všechno bude zase v pořádku. Možná se teď směješ, ale mně tohle strašně ve vypjatých situacích pomáhalo a naučila jsem se tak být trpělivější a laskavější - malé dítě tohle potřebuje, cítit z Tebe klid a vyrovnanost, když budeš nervózní, bude i ono a pak je to kolotoč, který končí tím, že křičíš Ty i dítě. Není na místě se za své pocity stydět, je moc dobře, že si je dokážeš přiznat a to je první krok k úspěchu. Svěř se manželovi, ať v tom nejsi sama, a nestyď se ani za případnou návštěvu psychologa. Věřím, že bude líp. Ale musíš Ty sama chtít a ne si pořád opakovat, jak Ti dítě zkazilo život - zkus se na to podívat z té druhé stránky, že některé kapitoly Tvého života se mateřstvím uzavřely, ale mnohé se Ti právě s ním otevírají...

@targeta už jsem příspěvek psala, jen bych ráda ještě něco doplnila. Práce, partner, bydlení to nejsou životní jistoty. Nikdo nikdy neví, co ho v životě potká, ale opravdová jistota je, že pro Vašeho syna jste máma a vźdycky budete. dokud to je miminko, tak to nedoceníte, ale když mě obejme má 3-letá dcera, dá mi pusu a řekne maminko, tak vím, že nejsem a nebudu na světě sama (i kdyby se někdy v budoucnu třeba na mě manžel vykašlal nebo ostatní, vždycky budu mámou...

Ano, jak píše lucieanderlova - to je naprostá pravda. Už jsem psala příspěvěk výše k tomuto tématu. Ale ještě doplním - když se mi narodil první syn a já byla ze všeho rozhozená - starší sousedka mi řekla větu "děti jsou dar". Furt to mám v uších. Bylo to skoro před 16-ti lety. A je to pravda pravdoucí, ale k tomu jsem dospěla až postupem času, vlastně před nedávnem. Tak najednou z ničeho nic. Nic na světě nemá větší smysl než být matkou - i když jsme unavené, vyčerpané, chceme i svůj klid, nechceme vše obětovat dětem. Malé děti na nás stále vysí, a puberťáci nás vytáčejí...a to nemluvím o našich chlapech 😀