Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@xiaomara Děkuji za optání 🙂Nepsala jsem, protože nějak nemám chuť každému vysvětlovat co, proč a jak. Berte to všichni jako fakt, nic sem si nevymyslela, prostě jsem se potřebovala vypsat, protože sem měla problém. I to mi trochu pomohlo. Zjistila jsem, že nejsem jediná, pár z vás mi psalo interní poštou a v jejich příspěvcích jsem se taky viděla. Spousta maminek měla podobné pocity a zjistila jsem, že to není nenormální. Prostě to každému nenaskočí hned. Každý máme jiné starosti a priority. Jinak se u nás pár věcí změnilo. Stavila jsem se v práci a od nového roku to vypadá, že bych mohla na 2, 3 dny na brigádu. Krom toho manžel bude asi od poloviny roku do práce dojízdět, takže bude doma denně. Ale hlavně se v naší rodině stala taková smutná věc týkající se jiného miminka. Mrzí mě můj přístup k synovi, i když teď už je to lepší. Trápí mě to, snažím se svůj přístup změnit a věřím, že to zvládnu. Chci. Takže většině z vás děkuji za pochopení a slova útěchy i pomoci. Ostatním za jejich názor.
@targeta Tak to jsem ráda, že už je to lepší 🙂 Chtěla jsem napsat o sobě, ale moje ječící dítě mi to nedovolilo, teď je na chvilku u táty. Takže... V dost věcech se s tebou ztotožňuji, děti jsem nikdy nechtěla, nejsem prostě mateřský typ. Jenže jsem potkala chlapa, vzali jsme se a on rodinu vždycky chtěl. Tak jsem časem změnila názor. Ne že by mě tlačil, ale sama jsem si řekla, že bez dětí nejsme kompletní rodina. Otěhotněla jsem snadno a dlouho o tom ani nevěděla, zjistili jsme to až na konci 11tt. První pocity ? Pláč, ale ne štěstím. První věta, kterou jsem řekla byla Já je ale nechci ☹ Postupně jsem se s tím tak nějak smířila a možná se začínala i těšit. Jenže pak přišla další "rána". Bude to kluk... Já kluka fakt hodně nechtěla, navíc manžel trval na jméně po sobě. Ne že by bylo škaredé, jen obyčejné a okoukané. Chtěla jsem mu dát tedy jména dvě, manžel proti nebyl, ale žádné co jsem navrhla se mu pak nelíbilo. Takže máme nakonec jen Lukáše... S pohlavím a jménem jsem se nesrovnala do porodu. Vlastně doteď ještě ne... Porod byl těžký, tahali ho pomocí kleští, já byla sešitá až ke krku. Všechno mě dlouho bolelo... A chlapeček je hrozný uřvanec, musí být na rukou, jinak je zle. Usíná jedině se mnou. Doma nic neudělám, nikam nemůžu. Manžel moc nepomůže. Už tolikrát jsem si říkala, jakou pitomost jsem udělala... Kdybych vydělávala více, tak muže skutečně donutím, ať jde na rodičák on a já bych se vrátila do práce. Moc se mi po ní stýská a chybí mi, i když jsem ji vlastně neměla ráda 😀 Takže moc dobře chápu, co si prožíváš. A jsem ráda, že je naděje na zlepšení... Držím ti palce, ať už je vše jenom lepší. A vlastně i sobě!
@targeta Tak jsem moc ráda myslela jsem na Vás, ono i tím císařem to člověku hned nenaskočí, já měla taky císaře a jako jo, byla jsem za něj ráda ale jako věcně, žádná opičí láska to naběhlo až tak kol 8.měs. ty hormony nejsou takové jak po přirozeném porodu, moc Vás zdravím a přeji celé rodince krásné Vánoce a hodně zdraví...
@nuali... já myslím že někdo to prostě nemá, nemá to od přírody nastavené, necítí to jako jediné poslání, ale nemyslím si že by to bylo špatně prostě to tak je, o děti se staráte jak nejlíp umíte, máte zodpovědnost, tu lásku si člověk nemůže naprogramovat, třeba ji mají za vás tatínci 🙂 Je lehké někoho odsoudit, ale za co? Kdo má právo kohokoli soudit? Ani pro jednu z vás to není jednoduché, přenmýšlíte nad tím, není vám to jedno. Jste šikovný holky, zvládnete to cestu si k sobě najdete až budou děti starší budou dělat legrácky, lecos si nachystají udělají sami a vy budete chodit do práce, a věřte mi uteče to 🙂 Někdo se prostě z miminek nemíní pos... 🙂
@xiaomara Děkuju Vám. Samozřejmě, že je mi líto, že to prostě nejde hned. Ale snažím se ve volnu hledat info na netu, jak ovlivnit vztah s dítětem. Každý den si hrajeme, cvičíme, večer dělám masáž, která se malému moc líbí a která prý taky utužuje vztah matky a dítěte. Prostě si hledáme cestu oba. Hlavně já. Věřím, že se to jednou opravdu zlomí. Důležité je asi hlavně chtít a to já chci. Jinak krásné a klidné Vánoce i Vám, ať se Vám daří.
tak toto je aj na mna vela naco si si pak to dieta spravila?nehnevaj sa ale toto nie.ja som taky mala Cs a nemala som mlieko brecela som ze nemozem svoje dieta nakrmit ,ze mi ho musia brat aby mu dali najest no zvladli sme to spolu je sice na UM ale nic mu nechyba je krasny a zivy a za nic na svete by som ho nedala ,ano aj ja som bola pred tym chuducka uzivali sme si zivot mala som vsetko co som chcela,ted prisiel manzel o pracu rok nemoze sehnat miesto stale len brigady ale malému by som to nikdy nevikricala.je chyba v tebe a to malicke za to nemoze spametaj sa ty .co by dali ine za to aby mali zdrave miminko
@targeta - držím moc palce a chápu Tvé pocity - jak jsem psala v diskuzi.
@lenulik1002 - nedá mi to nenapsat - toto je diskuze a ne osočování jiných. Každý má jiné zkušenosti, každý to prožívá jinak a není potřeba soudit, to nikomu nepomůže. Nebo aspoň se dá spoustu věcí napsat citlivěji - pokud člověk bytostně nesouhlasí. A toto asi zakladatelce moc nepřidá...mimo to - ona si přece uvědomuje, že je někde problém!!!
A která z nás je přesvědčena o tom, že je matka roku HA? 😀
Celkem smutný nadpis :( spousta lidí hledá jen to negativní na dané věci, je to smutné...
@targeta a co to vyresit tak ze by byl na matersky misto vas manzel?byla by jste v zamestnani,prisla by jste na jine myslenky a pak by jste se na vaseho chlapecka urcite tesila..a jestli je to tak jak povidate,tak by to manzel urcite pochopil...jen se zkuste vcitit do toho maleho drobecka..je na vas odkazany a miminka potrebuji citit lasku,nehu,objeti,ohlazeni a taky to ze je tu nekdo pro ne...nepomuze kdyz na nej budete kricet,jen vynervujete jak sebe tak i to miminko,ptz to miminka vyciti....
@targeta Mám radost, že se to zlepšilo. A určitě bude ještě líp. S tou brigádou v práci je to skvělý nápad, také mi práce hodně pomáhá, i když svoje holky miluju. Jenže bez práce bych prostě zakrněla a změkl by mi mozek. Takhle se odreaguju prací a o to víc si pak užívám dětí. Je moc prima, že se snažíš a chceš situaci změnit. Určitě se ti to povede, hodně štěstí!
U někoho příjde mateřská láska hned u někoho ne.Ja jsem sice nelitovala toho že mam maleho,ale trvalo mi docela dlouho než jsem ho začla jakože fakt milovat.od začatku jsem byla věčně ve stresu.nejdřív nešlo kojení,pak malí začal mit koliky a furt brečel...přítel byl přes tyden v práci a ja na vše byla sama....Bylo to peklo...Každopádně jak malí začal lépe spinkat,koliky přešli a vše se tak nak uklidnil,najednou bylo vše v pořádku a ted je pro mě naš chlapeček to nejduležitější v životě...
Myslím že ty si hlavně potřebuješ pořádně odpočinout a najít trochu podpory
drž se 😉
nekdy se holt zivot vyvine jinak, nez sami chceme... davna rozhodnuti a vliv jinych lidi nas nakonec vzdycky dozenou, ale jde o to se s tim nejak srovnat. dite je na svete, a uz jen kvuli nemu to musis resit. treba to tak ma byt, a ma te neco naucit /verim ze deti opravdu vic uci nas, nez my je 🙂/. ja tohle mela taky se synkem, ale dite jsem chtela. ale cele to pak bylo chvili zklamani, protoze syn je hrozne zivy, a od mala jsem mela problem s nim nekam chodit, byl to permanentni stres. ver, ze se to zlepsi. pokud te neberou mala miminka, starsi deti to uz je zase uplne o necem jinem. budes s nim moct chodit kamkoliv, a uvidis, ze te to nakonec bude bavit, bude k tobe vzhlizet a brat od tebe zkusenosti. pokud te omezuje, a chtela bys do prace, tak zkus vymyslet, jak to udelat, abys mohla jit co nejdriv. nikde neni psany, ze musis byt na matersky, znam plno holek, ktere sly do prace treba po pul roce, protoze proste na to byt doma nejsou. neni na tom nic spatnyho. zkus hlidani, placeny, nebo jeslicky. pro ditko je to urcite lepsi, nez byt doma ve stresu (a pro tebe taky). hlavne si nic nevycitej, pocity viny nic nespravi. zkus najit kompromis. pokud chtel dite vic manzel, tak ho zkus vic zapojit! nevim, odkud jsi, jake mate moznosti s praci, s financemi, ale vsechno se da resit. drzim ti palce!!
Jako neco urcite neni v poradku... ale zas na druhou stranu ne vsichni jsou poprdeni kdyz vidi miminko, nemaji ani materskou DEMENCI, dite pro ne neni jedine co se jim povedlo a neni to jejich zivotni poslani...
Dalsi vec je to, ze pani rodila cisarem, to asi taky nejak nedokazalo prohloubit vztah k diteti...
A jestli zije uplne jiny zivot nez pred tehu chapu ze je z toho na nervy...
Urcite bych zasla za nejakym specialistou a taky bych zasla nekde na nejake jine diskuze nez jsou tady 🙂 a nasla nejakou spriznenou dusi....
Treba se ve finale budete vzajemne podporovat a bude nejaky partak co ma stejny pohled na svet co se tyka deti a vseho..
Jinak musim rict ze i kdyz miluju deti , strasne moc si je preju atd ...
Ale nektere maminy mi prijdou trosku padle na hlavu (treba budu taky takova :D )
Ale od pribehu s materskou demenci, po 350 fotek kdyz ma pepicek novou cepicku...
Nebo ta skupina s tim sexem :D tam jsou fakt nekdy veci ze si rikam ze se snad ty maminy predhani ktera je v posteli nej :D
Dalso vec je postava, vim ze za to treba nekdo nemuze a nekomu to treba nevadi, ale nekdy si rikam ze se ty holky fakt nemuzou divit kdyz chlapi hazou ocima po jinych kdyz maji doma 90 kilovou hroudu tuku ...
@targeta Jeee ted az jsem prelouskala celou diskuzi 🙂
Preju hodne radostnych chvil 🙂 a drzim palce jak jste to vsecko vzala do vlastnich rukou a pracujete na tom 🙂
Je to prima cist ze se to zmenilo k lepsimu 😉
@targeta Zdá se mi, že jsem tady asi jediná s tímhle názorem, ale myslím, že ty nejsi případ pro psychiatra. Zdá se mi, že jsi jenom nešťastná z bezvýchodnosti situace, ve které ses ocitla. Chápu, jak se cítíš, já bych se asi takhle cítila, kdyby mě společnost donutila v určitém věku pořídit si psa, i když mi psi nic neříkají. Jasně, postarala bych se o něj, ale žádnou velkou radost by mi to nedělalo. (Pejskařky, neukamenujte mě🙂
Každopádně si myslím, že tvoje situace má řešení, to už ti tu spousta holek navrhlo - i kdyby manžel nemohl nebo nechtěl na rodičovskou, tak existují chůvy, jesle apod. Kamarádka žije ve Španělsku, kde je mateřská 4 měsíce a pak je běžné dát dítě do jeslí a vrátit se do práce, to by byla země pro Tebe🙂
Každopádně si myslím, že ten cit fakt přijde časem, prý se to většinou stane ve chvíli, kdy prvně pocítíš o to děťátko strach - třeba až bude nemocné, ale samozřejmě ne že bych ti to přála. Navíc až bude klučina starší, tak si fakt spolu najdete společné zájmy a ten vztah bude zase o něčem jiném. Moc držím palce, ať tuhle nelehkou situaci zvládnete, hlavně si nic nevyčítej, i když to tak třeba necítíš, tak jsi podle všeho lepší máma než mnohé z nás, které ti tu píšeme. Myslím, že roztaješ nejpozději s první pusou nebo pohlazením, kterou ti jednou tvoje mimčo nadělí a nebude to už trvat moc dlouho.
@targeta Nehledej na netu, co máš dělat, abys zlepšila vztah s dítětem, a nezaváděj si další povinnosti v podobě masáží a nucených her.... Prostě si ho vem k sobě do postele, tulte se a mazlete nebo spěte třeba do oběda, když Tě nechá.... Nebo si k němu vem třeba knížku, vyšívání, hudbu.... Cokoli, co Ti udělá radost a dá se to s malým provozovat. Mít dítě opravdu není a nemá být jen jedna povinnost za druhou, ale hlavně radost. Když za celý den nic nezvládneš a "jen" se vyspíte a pomazlíte, bude to tisíckrát přínosnější den než ten, kdy zvládneš vše, co "se má" a budeš padat na hubu. Vím, že jsou i věci, co je potřeba udělat, že nejde lenošit každý den, ale každá chvilka, kterou budeš spokojená, se počítá a je pro vztah s dítětem přínosnější než přečtení celého internetu.
@veronicka89 Perfektne napsano,taky mam nekdy pocit,ze maminkam kolem me tezce hrabe!!!
Ahoj, tohle se nedá pročítat, je toho moooc 🙂 Asi takhle, ne každá matka je100%, ale snaží se péčí a starostí o to děcko být aspoň 80%. 100%může být tatínek, a asi by i měl, když svoje dítko vidí jednou za týden! Babičky jsou taky na rozmazlování, těm bych dala 90%,hlavně když je to první vnouček. Ale jak tatínek, tak babičky VŽDY dítě mohou vrátit. Ale matka NE! je s ním od pondělí do neděle, 24hod denně, v dobrým i ve zlým! Chápu, že po porodu, kdy se na dítě celé těhotenství těší, může nastat situace jakého si Bloku,kdy by dítě nejradši někde nechali,nebo na něj bezhlavě řvou! Přiznejme si kojení není nejlepší věc, kterou kdy kdo vymyslel! Dříve (v roce nebreč apod) kojit museli, byla to jedinná potrava, co pro miminka měli. Teď díky bohu za UM. Takže laktační psychóza k tomu moc přispívá! Poporodní deprese, tomu taky nepřidávají! Dříve matky umírali!! Dnes je naštěstí mnoho možností, jak se léčit! Není to vina matky, že k dítěti nic necítí, ikdyby se stokrát snažila, nepřijde to! Ne hned! Přiznejme si to, kdo kolikrát pronesl slova jako "zahodím tě,když nepřestaneš řvát, někde tě nechám, prodám tě, už mě nebavíš" apod??? myslím, že i 1000% matka tohle pronese! Mateřství je nápor na psychiku člověka.Kolikrát i fyzičku, a kdo říká, že by tohle nikdy neřekl dítěti, tak lže! 2 měsíční miminko to zatím nechápe, a myslím, že 80% starost o to malé bude stačit, třeba (a doufám za oba,že ano) se ten blok zlomí a maminka bude za syna ráda a jednou se to prtě dozví, že ho má ráda! Až začne komunikovat bude líp, ale bohužel i hůř. kolikrát lituju,že dcerka vyrostla a není to takové to miminko, které spinká a papá jen mlíčko 🙂 Ale je to parťák 🙂
Psycholog může pomoci,ale taky nemusí. Každopádně zkus to, nic za to nedáš 😉
Věřím, že až začne kominikovat, usmívat se / já bych pro jeho úsměv vraždila 🙂 /, volat máma, natahovat ručičky po tobě, dělat rádi, dávat pusu, atd., prostě až začne projevovat svoji lásku k tobě, že se obrátí k lepšímu. Pokud ne, asi bych se taky obrátila na odborníka, rozhodně se za to nemusíš stydět, k psych.chodí kde kdo. Přeju hodně štěstí.
Ja jsem taky hned necitila tu pravou materskou lasku. Nechapala jsem nektere vyroky, ale jak zacalo dite komunikovat, lepsilo se to. Neni vse takove, jak se pise. Kazdy jsme jiny a jinak reagujeme. Mit dite je zahul, ale jaky, to'si umime predstavit, az ho mame 🙂
Preju hodne sil!
@lucieandrlova přesně...navíc když za vama přijde a řekne já te moc miuju moc miuju a obejme popusinkuje....to se nedá popsat ') a jednou z děti budou dospělé lidi....a krev je krev...dnes s kamoskou vychází té daly by jste za ni ruku do ohne ale bude to tak i za dva roky???vše krom děti je pomíjivé.....