Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
AHOJ, jsem na tom podobně, a nikomu to nemůžu říct, protože to je něco, co se neříká.... Nikdo to nechápe...,neboť to nelze pochopit. Ale pro mě život skončil, nemůžu nic, co bych chtěla. To zažívám velmi vzácně. Už to trvá 4 roky 4 měsíce je to sice lepší než na začátku ale pořád si nemůžu zvyknout. Díky za to, že to tak necítím jen já sama. Je to složité... Hodně štěstí všem.
@targeta No tak já teda nevím, ale tohle jsem ještě neslyšela. Vždyť to TĚHOTENSTVÍ tě k tomu dítěti tak poutá, že už tam je velká vazba mezi tebou a dítětem a pak po tom porodu, jak dítě držíš v náručí a ono je tak nádherné.... Nevím, neumím si vůbec tvou situaci představit. Tak to raději to dítě dej do domova - tam se ho ujme někdo, kdo ho bude mít rád a kdo třeba děti mít nemůže a moc by si to přál. U tebe šťastné být nemůže snad nikdy, protože když dítě necítí lásku od své matky, tak je to hrozné, jako kdyby ti někdo rval srdce z těla ven. Láska k dítěti je to nejvíc, co můžeš udělat. Ale násilím toho nedocílíš, takže bych ti radila ten dětský domov. O postavu si nedělej obavy - to je jen TĚLO ale DUŠE je něco jinýho takže bych se raději zabývala tvým duševním vyrovnáním. Určitě vyhledej pomoc psychologa !!!!!!
@targeta a jak si vlastně představuješ svůj život? Že jsi sama bez dětí, s manželem si užíváte, máte fůru peněz a maminku nesmrtelnou? ... Promin, ale tohle není normální. Děti dávají do života radost !! Chudák tvůj "syn". Ten, pokud si ho necháš, bude mít doživotní následky s psychikou, protože TY ho odsuzuješ tímto k životnímu peklu. Pak z takových dětí vyrůstají hajzli, grázli a feťáci, vrazi a to jen proto, že jejich "MATKY" jim neuměly ukázat LÁSKU. už jsem se vážně rozčílila !
@milmic Četla jsi zprávy? Teď nedávno tam jedna krkavčí matka hodila své dítě do kotle !!! Soud ji vymeřil JEN A JEN A JEN 15 let !!!!!!! Panebože, jestli s tím nikdo nic neudělá, tak takových matek bude stále přibývat... A to není první případ. Když dítě nechce - ať ho dá do děcáku. Tam má šanci na lepší život. Sorry, ale je to na nervy fakt. Druhé ženy by za to dítě a těhotenství daly cokoliv ! A ona si toho neváží že má zdravé dítě. Sobec jeden.
@d_dee promin ale to co pises uz trochu prehanis.... jasne vrazi a fetaci jsou jenom z rodin, kde matka dite nemela dostatecne rada..proboha probud se svet neni cernobilej, nejsou jenom matky jako ty a pak krkavci co vlastne nechavaji z deti vyrustat vrahy.... podle toho co mas napsany u sebe tak teprve dite cekas, ale uz vis jaky to je drzet ho po porodu v naruci a presne vis co budes citit... ja mam deti dve miluju je, ale ty tvoje kecy co tu pises jsou fakt k smichu..
nehlede na to nevidim nic na tom pokud se nekdo rozhodne nemit deti, to je jako menecenej... zenska neni inkubator aby jedinym cilem jejiho zivota bylo rodit deti a pokud to neudela tak je vlastne spatna.... zkus se nad tim zamyslet...tady byla pani ocividne rozhodnuta nemit deti, ale podlehla tlaku takovych jako ty a jak to dopadlo... materska laska je krasna vec,ale ne kazdej ma pocit, ze musi obetovat svuj zivot detem a zmenit uplne vsechno.. je skoda ze si to neuvedomila driv nez si dite poridila, ale rady dej dite do decaku jinak z neho bude vrah je vazne uplne....
odsuzovat dokaze kazdej, ale pani chtela poradit a mozna i podporit a utesit ze bude lip, ze to ze zatim neciti to co vsechny popisujou neni nic nenormalniho... ja tenhle svet fakt nesnasim, tlaci zensky do toho aby meli pocit ze pokud nekoji tak selhaly a jsou spatne matky, pokud neciti bezmeznou lasku a neobetuju vse diteti jsou spatne matky, pokud nemaji 100kg a mastny vlasy jsou to krkavci matky, protoze prece venuji cas sobe a ne jenom diteti... halooo to ze nekdo chce mit i svuj zivot a realizovat se i jinde nez jenom u plen prece neznamena ze je spatnj, nebo ze snad z decka yroste vrah..
Musím napsat...jsem doma 16.měsíců a taky mi to leze na mozek,malý je extrémně náročné.dítě, kolikrát se modlím jak zase přežije další den.Ale já ho tak moc miluju,zemřela bych pro něj, vím že už.skoro rok a půl vůbec nežije,nemůžu se v klidu ani mrknout chvíli na TV,někam zajít, ale ta mateřská láska vše vynahradí, děti odrostou, bude to lepší. Každý den mám vymyšlený program, abychom se doma nezblaznili... Ráno mateřské centrum,pak si jdeme do školky pro obidek, napadá se..pomazlime se a usne u prsa, jak spí a dudla tak mam chuť ho stále hladit opusinkovat jak je nádherný a bezbranny, i když byl celé.ráno na.pěst 🙂. Pak se probudí,jsme chvíli doma,jdeme se psala ven a pak si vyrazime do cukrárny s hernickou pro maminky... Dam si kafíčko,zákusek,Davídek si hraje a vzteká se a mne to.vůbec.nevadí,protože jsou tam maminky a jejich.děti jsou na tom podobně, chodí i s miminky, popovídáme, nacpe se tam zákusky a tlustá nejsem,popovídáme a pak jdeme.pomalinku městem domu a najednou ten den.docela příjemně uteče i bez depky a křiku na malýho...další den jdeme na plavání a každý den něco...nevěřím,chodíme.pro oběd,prostě dítě mě nenechá, tak i manžel mi.říká. Ať si užíváme, chodíme ven apod.
@d_dee A proč to jako míříš na mě?
Zprávy nečtu, ale když někdo hodí své dítě do kotle a podobně, tak je to člověk asi dost psychicky narušený, to neudělá ani ten, kdo ze svých dětí není dvakrát nadšený. A vážně nechápu, proč tento příspěvek patří mě, ztratila jsem souvislost v této diskusi.
Omlouvám se za chyby, klapu to na mobilu... Snad můj návod někomu pomůže, pokud má stejné pocity...
@milmic četla jsem tu někde tvůj příspěvek kde jsi reagovala tím, že se nedivíš že zakladatelka nereaguje a že je normální, že někdo děti nemá rád atd. Prostě věci, nad kterými JÁ doslova nechávám stát mozek. ... Ta matka, která to dítě spálila v kotli to dítě taky nechtěla, stejně tak, jako zakladatelka tadyte diskuze. TAk proto na to apeluju.... Děti jsou Boží dar a nezaslouží si trpět žádné
@tulikiss Nic nepřeháním, píšu jen pravdu. ANO - chtěla pomoct, ale ty to nevidíš tak, že se dívala jen sama na sebe a neuvědomuješ si, co teď bude s tím dítětem. Ty asi ten pocit neznáš, co to je být NECHTĚNÁ. To má dítě potom doživotní následky, chápeš to??? Když dítě nechtěla, neměla dávat na druhé. Jsme svobodná země - nikdo nám nediktuje co máme a nemáme dělat. Jsou to naše rozhodnutí a MY za ně neseme následky !!! V tomto případě následek odnese dítě.... Ano, čekám své první dítě a už teď bych za nic na světě nevyměnila ten pocit, který prožívám při každém svém ultrazvuku a jak se na dítě těším. Ale neříkám, že takový musí být každý. Chápu to, že je každý jiný, ale jen je mi líto toho ubohého dítěte a toho, co z něj bude až vyroste. Vždyť mateřskou lásku potřebuje každý obyčejný človíček nebo snad ne??? ONA měla možnost se rozhodnout. Těhotenství trvá u většiny případů 9 MĚSÍCŮ. Cítila pohyby miminka, a všechno s tím spojené. Měla možnost se ještě ze začátku rozhodnout pro to, aby dítě neměla. Na to měla myslet dřív. Ale nesnáším takový lidi, kteří se dívají samy na sebe a pak to odnášejí děti !!! Každej jsme jednou byli dětmi a když si vzpomeneme na dětství, tak v něm MATKA hraje zásadní roli o tom není pochyb. Tak se taky trochu nad tím zamysli prosímtě...
NEBO VÍTE CO? ZALOŽTE SI DISKUZI - KLUB KRKAVČÍCH MATEK a DISKUTUJTE O TOM, JAK SVÉ DĚTI NEMÁTE RÁDY. GOOD LUCK ;)
@targeta v tvém případě to byla skutečně chyba pořizovat si dítě, ale co už, vrátit se to nedá
nejdřív bych řešila to, aby manžel pracoval v místě bydliště a byl doma i během týdne, zvládat sama dítě je dost těžké, i když se matka rozplývá láskou, obzvlášť pokud se ta láska jaksi nedostavuje
pak bych se snažila najít nějaké hlídání a vrátit se do práce aspoň na částečný úvazek, nebo ať jde manžel na mateřskou, pokud byste to finančně utáhli
chce to ale, aby hlavně pochopil, co cítíš (resp. necítíš), přece tě v tom nemůže nechat samotnou
teprve pokud by postupný návrat do normálnu nepomáhal, nebo nebyla možnost to teď nějak změnit (i když takové jako dřív už to samozřejmě nebude nikdy), tak bych šla za psychologem